Liou Čen-jün / Kdopak se baví

Liou Čen-jün / Kdopak se baví
současná čínská literatura

Kdosi psal v čísle Tvaru, věnovaném R. M. Rilkovi, že si nabral do nemocnice hromadu knih nejrůznějšího druhu, a jediné, co mohl v psychické nepohodě číst, byl výbor básní tohoto pražského německého spisovatele. Když jsem šel letos na lékařský zákrok na pár dní (tím chci říci, že určitě ne tak závažný či spojený s riziky, přesto psychika také pracovala) já, vzal jsem si sebou knížku jedinou, a pravda, – ve srovnání s enigmatickým básníkem – úplně opačného charakteru, jak je zřejmé už z obálky, kde se u vstupu do bazénu na plnou pusu řehtá skupina mužů. Kdopak se baví čínského spisovatele Liou Čen-jün. Šel jsem kolem jičínského Kanzelsbergera a román, který vyšel letos (2019) ve Světové knihovně Odeonu, jsem viděl ve výloze, a když jsem v krámě knihu otevřel a zjistil, že překladatelkou je Zuzana Li, neodolal jsem. Autor, jenž „figuruje na předním místě v kontroverzním seznamu nejbohatších čínských spisovatelů, čtenáři je velmi oblíben a jeho děl se prodají miliony“ (zadní záložka), není u nás neznámý, česky vyšly už prózy Manžela jsem nezabila (2016) a Kuchař, chmaták a realitní magnát (2017).

Kdopak se baví je (na přední záložce) označen jako „mladší sestra“ prvně uvedeného románu. Sžíravou kritiku, eventuálně reflexi absurdní reality umocňuje postup, jenž je dobře znám i z euroamerické literatury, totiž „spletení“ několika příběhů, které se odehrávají na různých místech a zpočátku se zdají být zcela samostatnými, do příběhu jednoho. To kromě „vrhu kostek“ společného syžetu evokuje i nezměrnost země, v níž se jeho jednotlivá vlákna odehrávají. A já jsem si užil počtení autora, jenž popustil uzdu myslitelného za meze, které jsou v české kotlině (ale i ve „staré“ Evropě) nepředstavitelné, jako by autor v této plnokrevnosti spojil efekty absurdní literatury a magického realismu.

Tento princip je označen hned v titulu prologu první části, nazvaném Osoby, které se jakživ nesetkaly, přičemž i ostatní názvy v kompozici naznačují „řízenost“ dramatu, sestaveného autorem (přesto máme pocit, že realita vždy ještě přestihne každou fikci): členění na tři části, z nichž v titulu mají slovo „prolog“ dokonce dvě z nich (druhá má pak titul Všechny je znáš a poslední Masážní salón, obě dohromady už jen na zhruba pětadvaceti stranách z celkových tří set). Rafinovanost rozvržení textové plochy je přitom v kontrastu s „realistickým“ (z hlediska větné stavby, dialogů atd.) vyprávěním, jaké bychom čekali u „experimentální“ (ve volném chápání smyslu slova) literatury, když třeba druhou část tvoří textově jediná věta – „Přešel rok.“, což navíc doslovně opakuje (i s názvem Všechny je znáš) třetí kapitolu (z celkem pěti) části první. „Dokumentárnost“ pak naznačují názvy dvou textových úseků na konci první části nazvané „Příloha 1“ a „Příloha 2“. Některé textové složky (kapitoly první části, třetí část) jsou ještě dále členěny na číslované podkapitoly (bez názvů). Řečenou rafinovanost si uvědomíme ovšem teprve v okamžiku, kdy si puzzle nejen jednotlivých příběhů (to udělá autor), ale i textové formy a fabule příběhu sestavíme do jednoho smysluplného celku.

Jestliže jsme při předchozí deskripci listovali celým prostorem knižního bloku, doplňme už jen, že za textem je připojena Poznámka překladatelky, v níž Zuzana Li mj. otiskuje celé znění básně Jarní déšť klasika čínské literatury Tu Fua (v překladu Ferdinanda Stočese ji najdeme v knize Písně a verše Staré Číny, 2010) a přidává i originální „nepřepsanou“ (tedy ve znacích) podobu, následuje doslov literárního historika, publicisty a básníka Michala Jareše s titulem identickým s názvem knihy.

Křížení tradičního čínského světa (jak obsahově, tak rozkoší z vyprávění) s aktualitou „globálních“ podvodů (spekuluji: novými možnostmi umocňujících ty, které tady ovšem již odedávna byly) bude čtenáři brzy zřejmé – hned při vstupu se ocitáme in medias res, když se „řeší“ obchodní transakce obvyklé při sňatcích, a Niou Siao-li, která ji zprostředkovává pro svého bratra Niou Siao-š´ a několikačetně podvedena, se vydává na cestu domoci se svých práv, a z tohoto poctivého způsobu se vzdá v okamžiku, kdy se nabídne „rychlejší“ způsob, jak přijít k penězům, totiž jestliže se stane lepší prostitutkou. Na nepravosti narazíme hned na prvních stránkách, když lichvář Tchu odpustí Siao-li úroky za peníze, které potřebuje pro jednání s rodinou budoucího manžela za patřičnou protislužbu, hned poté narazí na nevěru své matky, kromě toho se dozvídáme, že její bratr Siao-š´ je nekňuba, který jí v komplikované situaci nepomůže (zatímco Feng Ťin-chua, který si mimochodem na Siao-li dělá zálusk, prostě hodí každého, kdo se mu nezdá, do řeky). Problém nastane, když nevěsta Sung Cchaj-sia po pěti dnech „zdrhne“, a když se Siao-li vydá za jejími příbuznými, ukáže se, že to není jejich neteř (další podfuk) atd. atd.

Siao-li se vydá s „tetkou“ Čuovou a jejím synem „Opičákem“ najít zmizelou osobu, a my můžeme vnímat i zábavnou stránku povedeného příběhu, ovšem se všemi peripetiemi, jako například, že „tetka“, poté co Opičák onemocní, nakonec cestou s penězi, které jsou potřeba na cestování, rovněž zmizí (zřejmý záměr, chce se touto cestou zbavit i života v nepříjemném manželství). Dívka se nyní pokouší najít zmizelou nevěstu sama, což je ovšem problém, protože ta pochopitelně uvedla falešné jméno. Je odmítnuta i policistou, který argumentuje, že předání peněz je nezákonné a mohla by nakonec být stíhána ona sama. Zkusí s jiným policistou určitou fintu, nicméně pátrání je stejně bezvýsledné. Na nádraží ji osloví dívka, která jí tvrdí, že ví, kde se nevěsta podvodnice nachází, ukazuje se nicméně, že i to je léčka, skutečný záměr byl ukázat něčím zajímavou dívku šéfovi kuplířského gangu, „řediteli“ Fu, který by ji schválil pro provozování luxusní prostituce. Ony dívky samozřejmě nedělají v „textilce“, jak říkají, dalším podvodem je, že se vydávají (s příslušnými fígly) za panny, čímž se vyšroubují ceny za tyto sexuální služby, které využívají, jak se ukáže dále, prominenti režimu.

Než budeme pokračovat, zmiňme ještě dva momenty. Prvním je groteskní humor, jenž se uplatňuje od prvního odstavce, či dokonce od názvu první kapitoly – Krasotinka. Její bratr měl „jenom metr devětapadesát“, takže se s nevěstou vysoké postavy budou „k sobě hodit“. Nevěstiným „jediným nedostatkem […] byl poněkud hrubý hlas – když otevřela pusu, zněla trochu jako chlap“. (s. 9) Komickými situacemi se příběh pak posléze jen hemží, počínaje házením do řeky (Sin, manžel „tetky“) přes nejrůznější peripetie tohoto příběhu – až po okamžik, kdy se jednotlivá vlákna spojí.

Druhým momentem jsou „jména“. Když se Siao-li ptá „tetky“, jak se vlastně jmenuje, vypadá to, že žádné nemá, protože nechápe, na co se vlastně ptá. Nakonec odpoví, ale tento okamžik je signifikantní pro celý román, neboť je součástí konstrukce celé fabule. Falešná jména (třeba u prostitutek) ztěžují identifikaci osob, ale sémiotická práce se jmény jde ještě dál: Zuzana Li v Poznámce překladatelky hovoří o příznačnosti „mluvících jmen“ v čínské literatuře a obzvlášť u autora této knihy, jenž k tomuto momentu přímo směřuje, když originální název jiné jeho knihy, u nás publikované pod názvem Manžela jsem nezabila, je „Já nejsem Lotos Pchanová“ a titul další knihy, vydané u nás jako Kuchař, chmaták a realitní magnát zní naopak v originále „Jmenuju se Liou Jüe-´tin“, a dále doplňuje, že v naší knize je tetka Čuová „chryzantéma“, lichvář Tchu „malý ostrý“, stranický tajemník prefektury, v níž zavedli nefungující závlahový systém, „získat vodu“ atd.

V Kapitole 2, nazvané Kraj klidu a míru, přicházejí na scénu Li An-pang a Ču Jü-čchen, staří přátelé, kteří kdysi oba „zastávali funkci okresních tajemníků strany“ v sousedních okresech a nyní pokračují ve svých strmých kariérách. Jsme na začátku vlastního korupčního příběhu, který se rozvine v následujících kapitolách, sledujeme praktiky, které známe v jistých podobách i u nás („tajemník tehdy kvůli zakázce dostal dvě obrovské tašky nadité bankovkami…“, s. 92). Oba muži se nicméně rozkmotřili, je zřejmé, že jeden druhého udal v době, kdy „mělo dojít k velké akci škatulka, hejbejte se“ (s. 93). To je ovšem jen začátek dlouhého řetězce událostí, postupů, ale také afér na stranických i správních postech, podvodů a blamáží (jako je ta s Ču Jü-čchenovým otcem, u nějž se chce Li vetřít, jenž ale ve skutečnosti nemá žádný vliv, s. 111). Podobně jako u jiných současných čínských autorů i zde se také rozbíhá hra se dvojicemi: Nejenže tu jsou oni dva funkcionáři. „Holt, každá rodina má svou černou ovci, Ču Jü-čchen měl tátu potížistu, Li An-pang zase problémového syna.“ (s. 116) Jeho dalším malérem – po řadě rvaček a potíží ve škole – je autohavárie, ne ale sama o sobě, ale proto, že vůbec neměl řidičské oprávnění.

A jsme u místa, z něhož se onen megamalér, jehož rozsah zatím ještě nikdo netuší, odvíjí: chlapci se nic moc nestalo, žena, kterou vezl, nicméně „proletěla předním sklem“ (s. 117). A to je ta „mnohem naléhavější věc,“ (s. 117), o níž hovoří nyní v telefonu manželka. Li An-pang volá Tuanovi, nyní „zástupci ředitele provinčního sboru veřejné bezpečnosti“ (s. 118), který mu je vděčen za postup z řadového policisty do tohoto prominentního postavení. Od něj se dozví, že žena byla „společnice“, která ve chvíli havárie „neměla dole nic na sobě“ a která „v nemocnici podlehla zraněním“ (s. 119), protože nebyla připoutaná a „narazila do stromu u silnice“. Tuan navrhne věc zakamuflovat falešným jménem (nebude to problém, registr obyvatel spadá rovněž pod něj).

V mezičase (což si ovšem čtenář uvědomí nejspíš teprve zpětně poté, co se vše zase znovu rozběhne) se dozvíme o historii Liovy rodiny, nočních můrách, že nebyl jmenován do funkce a je zase technikem, krásné a spořivé ženě, která si zaznamenává všechny přinesené dary, což je zároveň past na muže, který by se s ní nemohl rozvést po rodinných rozepřích, malér s autohavárií je, zdá se, rovněž zažehnán, jak se Li dozví ze Tuanovy zprávy na WeChat, setká se s ním nyní osobně v restauraci a jediný problém vidí v tom, že syn nyní, coby potenciálně slabé místo, musí zmizet, nejlépe v armádě. Oba se pak ujistí, že si budou i nadále vzájemně nápomocni. Netrvá to nicméně dlouho a situace komplikuje, dokonce z více stran. Velitel Liao sice otci nezbedného chlapce slíbí pomoc, domněnka o tom, že otec Čua není pro něj autoritou, se rozplyne a souběh drobností kolem večeře u významného hodnostáře, službičky Čuovo otci, respektive jeho příbuznému, a objevení se Čua na témže místě ukáže skutečný stav věcí, takže „slepici neukradl a přišel i o tu hrstku rýže, co měl,“ (s. 151), když Ču otce vyhodí, kromě toho mu Tuan telefonuje, že „to s tou nehodou taky nevypadá dobře“ (s. 154), protože se případ má vrátit k novému prošetření. Ohroženo je nejen Liovo povýšení, naopak má obavy z vězení, do něhož by jej mohlo přivést obávané vyšetřování šuang-kuej.

Můžeme sledovat atmosféru strachu a pochybností, nepřímých dohadů a obav z postihu, charakteristickou pro mocenský systém, v němž vládnou pokřivené poměry: „Starý vztah neurovnal, naopak má na krku další nedorozumění, a to proto, že se totálně spletl v odhadu. Ču si teď bude myslet, že mu to udělal naschvál, že jeho příbuzným, chudším na duchu, splnil nesmyslné přání, aby Čuovi zavařil. Nebo že by si už domyslel, že to celé souvisí s kandidaturou na guvernéra? Možná si myslí, že mu chtěl udělat ostudu před členy skupiny z ústředí, když ji vede jeho spolužák; místo aby se ukázal v tom nejlepším světle jako příkladný komunista, osnuje tady pletichy s jeho příbuznými, vážně si li myslel, že ho Ču neprokoukne? […] Každopádně to znamená definitivní konečnou. Nebýt zákulisních hrátek, možná by Ču Lia nevychvaloval, ale ani by ho neposlal na smrt, teď si však bude myslet, že je skrz naskrz prolezlý špatností, že si úmyslně zahrával s ním a jeho rodinou, a je jasné, že udělá všechno proto, aby ho potopil. Už před osmnácti lety se ho pokusil poslat do vězení, co teprve teď, kdo ví, z jak horentního úplatku ho nařkne, aby ho připravil rovnou o hlavu.“ (s. 151–152).

„Tajné stranické šetření Sung Jao-wua a znovuotevření dopravní nehody za Tuanovými zády vyletěly jako dva šípy vystřelené současně na Li An-panga.“ (s. 155) A sledujeme další logiku celé věci, možný dominový efekt, další skrytí nepřátelé a další důsledky konkurenčního politického boje. Li hledá (samozřejmě zase obvyklým způsobem, tj. přes různé přítelíčky) řešení, a obrací se na Čao Pching-fana, developera, kterému šel Li v řadě jeho projektů městské výstavby na ruku. „Mnohé z dominant města, jako bylo muzeum, nový stadion, nádražní budova na nové lince vysokorychlostní železnice, univerzitní kampus v hi-tech průmyslové zóně, ty všechny byly jeho práce. Začal s projekty v sídelním i v jiných městech provincie, všude stály jeho mrakodrapy a sídliště.“ (s. 157, vlastně popis „nové“ Číny). Čteme historii oné „spolupráce“ (jeden příklad: „Stručně: dvě stě mega.“ s. 157). Nyní, když má tolik peněz, že je do konce života nemůže utratit, si užívá života, je štědrým dárcem v potřebných případech („tu milión, tu pět, tu deset,“ s. 159).

Na schůzce Liovi Čao poradí, že vzhledem k tomu, že to došlo takhle daleko a ani s jedním z problémů není Li sám pohnout, nezbývá „než se podřídit osudu“ (s. 162). Pošle jej k I-cungovi, „slovutnému vykladači Knihy proměn“. Jemu samotnému rovněž pomohl v prekérní situaci, jak říká: „[…] hodně jsem naštval někoho, koho jsem neměl, netušil jsem, že za ním stojí sám nebeský vládce.“ Tato formulace (živá osoba s mocí rovnající se nebeské) je příznačná pro společenskou realitu této země, v její sémantice hraje úlohu jednak moc, jednak iracionalita, provázející takovýto běh věcí.„Kdo by věřil těm duchařinám?“ ptá se Li (s. 162), Čao ale potvrzuje relevanci tohoto pohledu) a o stránku dále dovysvětluje: „Můžeš se na to dívat jako na věštění, ale taky jako na kauzalitu, vždyť tolik toho člověk neví a nikdy vědět nebude, na něco je rozum krátký. I-cung říká, že síť příčin a následků je na tomto světě tak zašmodrchaná, že je těžké ji rozumem rozmotat.“ (s. 163)

Taoista je přivítá ve středu města, věští dle barev, pro Lia je důležitá rudá a jediné řešení, byť je „nemorální“, je najít pannu. Skutečně ji v horách nalezne, s podporou modré pilulky ji „odblaní“ a ještě si navíc užil „tolik slastí, kolik za posledních pět let ne“ (s. 174). Dívka se jmenovala Sung Chaj-sia. V následující podkapitole se „v průběhu následujících tří dnů“ k Liovi „donesly následující tři zprávy“, které vyřešily všechny Liovy problémy. Sung Jao-wu odmítl vypovídat a ve vězení se zabil, Ču Jü-čchen dostal výsledky zdravotních testů s ortelem posledního stadia rakoviny, vyřešena byla i dopravní nehoda. „Li An-pang na těmi zprávami nevycházel z údivu.“ (s. 175) Následuje ona hra „škatulata, hejbejte se“ (vše pečlivě vyjmenováno), v pohybu funkcí Li An-pang získá funkci guvernéra.

Následuje Kapitola 3 Všechny je znáš, obsahující, jak shora řečeno, pouhá dvě slova: „Přešel rok.“ (s. 182), další Kapitola 4 pak je označena Razíme cestu. Dvě pásma, na začátku oddělená, se začínají sbíhat, směřuje k tomu už první věta „Ve chvíli, kdy se Třetí duhový most na Duhové řece řítil k zemi, byl Jang Kchaj-tchuo zrovna na venkovské svatbě svého synovce.“ (s. 183) Problém je už v tom, že má vypnutý mobil ve chvíli, kdy by měl být na příjmu v okamžiku neštěstí, jehož obětí je už nyní dvacet lidí. Je otázka, zda nebyla stavba ošizena (příbuzný, na jehož svatbě Jang Kchaj-tchuo popíjel, a jenž jej pozval, aby rodina získala návštěvou významného činovníka prestiž, s jeho pomocí postupoval podobně), Jang Kchaj-tchuo se nyní narychlo snaží zabránit dalším důsledkům, tj. prosí doktora, aby nebyli další mrtví, rodinám těch, kteří zemřeli, roznáší dary atd. Konstrukce mostu se rozlomila po výbuchu kamionu se zábavní pyrotechnikou.

Aféra ovšem skutečně eskaluje teprve v okamžiku, kdy se na sociální sítě dostane Jang Kchaj-tchuova fotografie, na níž to vypadá, že se – v okamžiku tragédie – ještě směje. (Do hry se dostává tedy nejen realita rozmachu ekonomiky a architektury, ale i ta nejsoučasnější – digitálních technologií, s jejich případnými hrozivými dopady.) Titulek na WeChatu zní nyní „Krajané umírají, z čeho se raduješ?“ (s. 196) A další otázkou, jíž aféra nabrala nejvyšších obrátek, je přítomnost drahých hodinek na Jang Kchaj-tchuově zápěstí. Kde na ně vzal? Všechno poví až v okamžiku, kdy je zadržen a pod nátlakem (nedají mu napít) vše řekne.

A nejsou to jen hodinky, drahé šperky a další dary, ale i kontakt na Su Šuang a byznys, který na jedné straně zahrnuje prostituci s „pannami“ (což je ovšem další podvod) a dohazování staveb pro další firmy. K této zakázce patřil i Duhový most, jenže ji dotyčná firma „dala dál“. V Kapitole 5 Krása nesmírná se přesouváme do městysu, kde si Niou Siao-li otevřela bistro, když vysoudila peníze z podvodného sňatku, o němž jsme četli na začátku příběhu. Potíže dělá starý Sin, který sedí nedaleko bistra, Siao-li mu nakonec nabídne v bistru práci. Čteme další příhody,o Fengově nevěře a následném rozvodu a vzápětí o zatčení Siao-li.

Jedou nyní touž cestou, jako kdysi s Čuovou a Opičákem, do sídelního města provincie. Policistka ukáže nyní Siao-li, která se tenkrát jmenovala Sung Cchaj-sia, kompromitující videa, na nichž je nahá, podobně jako řada mužů, které vydíral Fu, tedy ten, který zorganizoval onen byznys s „pannami“ a „děla různé obchody, potřeboval mít něco, čím by [ony bohaté muže] držel v šachu“ (s. 251). Kruh se uzavřel, v přílohách se líčí v několika vlnách důsledky na čínské mediální scéně, ale i souvislosti mezinárodní (rozhovor v americké televizi s jakýmsi magnátem, který hovoří o Li An-pangovi proto, aby se ochránil před „zmizením“). Třetí část s názvem Masážní salon je vlastně tak trochu anekdota. Jednak se tu opakuje model s falešnými policisty, rafinovaně usvědčujícími hříšníky z trestného činu, jednak má onen příběh zakončení, které – když už jsem popsal celý předchozí příběh – neprozradím.

Odkazy
https://www.iliteratura.cz/Clanek/36975/liou-cen-jun
https://www.iliteratura.cz/Clanek/38049/liou-cen-jun
https://www.databazeknih.cz/knihy/kdopak-se-bavi-418107

Liou Čen-jün, Kdopak se baví, Světová knihovna Odeon, Praha, 2019