Li Er / Soudruh Nula

Li Er / Soudruh Nula
současná čínská literatura

Pokud by nebyla motivem ke čtení románu současného čínského spisovatele Li Era s názvem Soudruh Nula ve vynikajícím překladu Denise Molčanova skutečnost, že se jedná o aktuální čínskou literaturu (pokouším se číst soustavněji knihy vydané v edici Xin nakladatelství Verzone), pak by jím mohla být překladatelova poznámka v doslovu, kde hovoří opakovaně o tom, že román vnímá „jako velkolepé bludiště“ („v němž jsou historické souvislosti, záplava odkazů a informací valících se na čtenáře nutnou kulisou, kouřovou clonou, ze které se vynořuje účinný roman à clef(s), komplexní odpověď na jednoduchou otázku: Co je člověk a jak se chová, žije-li v Číně 20. století?“ (s. 449) už vzhledem k tomu, že mě téma labyrintu už delší dobu zajímá a shodou okolností jsem právě nedávno jedno pojednání o labyrintu (Craig Wright, Labyrint a bojovník. Vyšehrad 2008) četl. Struktura syžetu, na niž autor překladu naráží, by byla už sama o sobě motivací do knihy nahlédnout.

V recenzi Aleše Palána v Hospodářských novinách je právě východisko bludiště předmětem komentáře, které už v úvodu shrnuje v tezi: „Kniha přináší nepřehledný rej, stroboskopické střídání jednotlivých sekvencí, jejichž jediným - nikoliv však dostačujícím - spojovníkem je titulní postava. Český čtenář se proto trochu ztrácí v kulturním kontextu.“ Recenzent přitom nezpochybňuje to, že se jedná o „úctyhodnou ságu“, autorovu erudici, z níž prýští „stovky postav, desítky prostředí a mnoho odkazů na historické osobnosti a události Dálného východu“ a upozorňuje na to, že právě z toho důvodu, abychom se mohli alespoň bazálně orientovat v historických souvislostech, je připojen rejstřík s názvem „Osoby a obsazení“ v rozsahu třiceti tiskových stran. Přesto „český čtenář není schopen pochytit souvislosti, které jsou jistě důvěrně známé čtenáři čínskému. A tak mu mnohé nitky příběhu (příběhů) unikají a rozutečou se.“

O „obtížné“, dokonce „těžkopádné“ (schwierig, sperrig [slovo, které se používá také u neskladných skříní, které se těžko stěhují]) četbě hovoří i německý recenzent Lutger Lütgkehaus v Neue Zürcher Zeitung (24. 4. 2010), shoduje se ale zároveň s názorem jiného recenzenta (recenzentky), Iris Radisch v Die Zeit (8. 10. 2008), jestliže oba hovoří (Radischové to řekl sám autor) o obtížnosti zjistit historickou pravdu, respektive o vzepření se jedné (jedině platné) dogmatické pravdě, z čehož vyplývá i tvar románu, kde se několikrát opakovaně vypráví týž příběh, pokaždé je ale jeho interpretace posunuta podle zorného úhlu pohledu (resp. i záměrnému zkreslení ve výkladu) jednotlivých vyprávění. Zde je onou dogmatičností myšlen svět „čínského komunismu“, tj. myšlenkového prostředí, které známe – byť v poněkud jiné, možná o něco méně kruté, podobě – z padesátých let minulého století i u nás, na onu relativitu „pravdy“ nicméně upozornil v naší umělecké literatuře už ve třicátých letech v tzv. „noetické trilogii“ (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život) Karel Čapek.

Sám nemám z četby pocit „nepřehledné houštiny“, v níž není možné se orientovat. Naopak se člověk musí soustředit nikoli na fabuli, zjednodušeně řečeno základní děj, který je vlastně docela prostý (vztahuje se k cestě několika lidí za hlavní postavou románu Keženem do Jasné Stráně), nýbrž na ony posuny a neustálé znejisťování vyprávěného, které je ovšem vpleteno do složitější narativní struktury (hned bude o ní řeč). Mně samotnému komplikovala čtení spíše primární identifikace jednotlivých osob – vzhledem k tomu, že nejsem zběhlý v sinologii (čínské fonetice). Zatímco v češtině člověk snadno odlišuje jména jako Horák, Dvořák, Kozák (v jejich sémantice hraje úlohu snadná denotace, vztah k dalším významům), v čínštině nejsem schopen ostře vnímat souzvuky Čchiou, Čchü (tam je aspoň ta výrazná přehláska), Čchüan, Čchien, Čchen, Čang atd., navíc jsou-li ta jména všelijak „zdvojena“ či obrácena (uvědomuji si, že v evropských jménech identifikaci usnadňuje značná stabilita křestních jmen). Navíc se v románu některá jména (možná i jako výraz možných různých výkladů či konspirační hry, která je v příběhu neustále přítomná) v průběhu času pozměňována, a i když na to je čtenář opakovaně upozorňován, může se dostat do nesnází. Tak ústřední postava, Kežen má rovněž jméno Ke Šang Žen, jako literát používá pseudonym Těsklivyj či Tesk.

Román není „bludiště“ pro množství událostí, do nichž se ta ona základní, zmíněná „cesta za Keženem“, rozvětvuje, nýbrž, jak už řečeno právě v rovině vyprávění, která nám může konec konců v něčem připomínat i Komenského Labyrint světa a ráj srdce s jeho poutníkem a „brýlemi mámení“ (až na to, že cíl Komenského poutníka, „ráj srdce“, není v Li Erově románu dosaženo, jakkoli bychom mohli říci, že i zde mají protagonisté nějaký cíl, totiž „vítězství revoluce“ – ovšem to zároveň krutě žertuju).

Po několika stránkách, možná už větách, musí být čtenáři zřejmé, že jakási pravdivost výpovědi o věci není totožná se způsobem, jakým se o ní hovoří. Hned úvodní slova „takže narovinu“, totožná s názvem celé části (podobně i názvy druhých dvou částí „Přísahám před předsedou Maem“ a „Oukej, pochopitelně“ upozorňují na různé možné stupně pravdivosti (je otázka, co z řečeného je lež, pravda, polopravda, přetvářka, pokrytectví, předstírání a klamání [viz o tom u nás např. Z. Vybíral, Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci, nejedná se tedy o „pravdivostní hodnoty“, vztahující se k logice, tedy pravdivosti výroku, např. tzv. fuzzy logice, nýbrž o etickou rovinu komunikace]), které jsou ovšem obráceny nejen k posluchači (v prvních dvou částech k vyslýchajícím, už moment výslechu předpokládá jiný diskurs než v běžné konverzaci), ale i k sobě samému (mluvčímu), když vedle sebe často klade fráze politického žargonu (v českém kulturním prostředí je známe jako „newspeek“ či „ptydepe“, zde to jsou výroky z Maova či Leninova díla) a sdělení k tématu, takže v samotných promluvách třech mluvčích třech částí (MUDr. Paj Pustil v první, Čao Sláva ve druhé a generál Fan Ťi-chuej ve třetí části) nalezneme různé polohy/vrstvy, k nimž se v reflexi jazyka se spisovatelem obrací i čtenář od „děje“, jenž je prezentován právě prostřednictvím (optickým filtrem, který zamlžuje ostré kontury) tohoto diskurzu.

K této problematice se vztahuje i originální název knihy. Překladatel v komentáři ke zvolenému výrazu v českém překladu knihy (Soudruh Nula) upozorňuje, že původní výraz zní „Květnaté hrdélko“ (tedy „koloratura“, tak jej také zachovává např. německý překlad), který ale v čínštině neoznačuje pouze techniku zpěvu (v tematickém plánu by se výraz pekingské opeře, o níž je v několika konkrétních souvislostech, např. u Červenky, sólistky Pekingské opery, babičky varietní zpěvačky slečny Červené, řeč,), nýbrž i k „matení“, „mazání medu kolem huby“ – ostatně jsou tyto významy zmíněny na jednom místě přímo v textu: „To je takový to nasládlý tremolo? A tos musela kvůli tomu až do Německa? Protože mazat med kolem huby a tvářit se přitom strašně významně, to máme my Číňani snad v krvi,“ čteme v jednom dialogu (s. 26). I český název románu se ovšem opírá o příběh a jeho  „špionážní“ rovinu, kdy totiž ti, kdo se vydávají za Keženem, o něm hovoří zakódovaně jako o „0“ [Nule]: „Ještě jsem pro Kežena našel kódové jméno: O. Na tom vidíte, slečno, jak pečlivě jsem měl celou věc promyšlenou. Nula, jinými slovy někdo, po kom se slehla zem,“ říká Fan Ťi-chuej slečně Paj Ling (s. 344). Podle jedné německé recenze je údajně historickou předlohou postavy Qu Qiubai, čínský politik rané Komunistické strany Číny. V českém kontextu se nabízí, jakkoli to nemá žádnou skutečnou relevanci, Kafkův „K.“ (Kežen) přinejmenším svou ztraceností.

Různé řečové struktury, respektive komunikační kontext, z něhož vyplývají (promluvy dvou vyslýchaných a třetího v rozhovoru ve vlaku) však nejsou jediné úrovně, v nichž se hraje o pravdivostní stupeň vyprávění. Jsou tu vlastně dvě roviny a román je předkládá hned v asymetrickém kompozičním rozvržení: na jedné straně je rozdělen na zmíněné tři části – „Takže narovinu“, výslech Paje Pustila, vyslýchá generál Fan Ťi-chuej, 1943, „Přísahám…“, výslech Čao Slávy, 1970, „Oukej, pochopitelně“ rozhovor Fan Ťi-chueje se slečnou Paj Ling ve vlaku, 2000), zároveň ale celým textem probíhá druhá césura, je totiž rozdělen na výpovědi oněch třech osob, které se ale v krátkých podkapitolkách střídají s jiným úhlem pohledu, totiž dcery Fazolky, jedné z postav (dcery herečky Ledušky, Keženovy životní lásky, a Cung Pua alias Kováka), která studuje celý příběh (uvádí se jako „autorka této knihy“, shromažďuje – vedle oněch třech výpovědí vyjádření celé řady dalších osob nejrůznější  materiály – noviny, beletristické i odborné knihy, sborníky, pamflety, cituje z Keženova románu „Prchavý stín“ atd.. Vzniká tak komplikovaná struktura nejen narativní, ale i časová (rozpětí jednotlivých výpovědí je 27 a 30 let, tedy v úhrnu 57 let), odkazující nejen k historickým proměnám samotné Číny (které jsou ovšem v románu opravdu v pozadí a jejich přehled uvádí v doslovu teprve překladatel Denis Molčanov), ale především k různým dobovým diskursům, souvisejícím i s aktuálním postavením vypovídajících osob.

Teprve v průběhu čtení (a možné dopomoci doplňujících „Osob a obsazení“) se rozkrývají souvislosti vztahů mezi jednotlivými osobami, které jsou vlastně z velké většiny „rodinné“ či „přátelské“. Jedna z těch rovin, jak zmíněno, je skutečnost, že některé z nich patří zároveň do „plánu tematického“ (o kom to je) i „plánu narativního“ (kdo to vypráví, např. Paj Ling). „Rodinné“ souvislosti: Herečka Leduška, je, jak už rovněž zmíněno, životní láskou Kežena, otec její dcery Fazolky je nicméně Cung Kovák. Otec Ledušky Chu An byl majitelem významné čajové manufaktury (později financuje výstavbu školy U Stavidla), jeho otec Chu C´-kchun pověřil Ke Chung-taa, „starého přítele z dob japonského vyhnanství“ vedením manufaktury, ten je otec Keženův. V Japonsku byli společně Kežen, Fan Ťin-chuej (vyslýchající v první části a interviewovaný ve třetí) a redaktor Chuan Plamenný (později emigroval do USA.  Kežen za studií v Japonsku bydlel v rodině, jejíž členové jsou bratři, nejstarší Kamada, Lu Sünův spolužák, který v příběhu mj. sehraje negativní roli, když „v opilosti zašantročil Leduščinu pařížskou adresu, takže s ní Kežen nemohl dlouhodobě komunikovat“ (s. 429), a jeho mladší bratr Kawai, vystupující jako Roztomil, který se s FanŤi-chuajem „vydal za Keženem, co se stalo s jeho bratrem Kamadou“ (s. 429-430), v „současnosti“ „generální ředitel japonsko-amerického koncernu“ a „mecenáš jednostráňské školy Naděje“. Kamada na pekingském Ústavu lékařství učil mj. i Paje Pustila.

Takto bychom mohli pokračovat v jen v nepatrném zlomku naznačených vztahových souvislostech, k nimž se různí vyprávějící v různých kontextech postupně dostávají. Vyprávěčem v první části je Paj Pustil, vl. jménem Paj Šeng-tchao, užívající též jména Gromyko či Lev Davidovič Oslickyj, který pochází stejně jako Kežen a Tchien Mastný, rovněž participující v příběhu cesty (on jej vyslal na vyšší příkaz inkognito do Jasné Stráně), ze Zelené Hráze, byl žákem prof. Kamady, a byl specialistou na „koprologii“ (téma zřejmě čínsky aktuální, viz romány Mo Jena, zde je další postavou Čang Čan-kchun, který za nemocnici v Jen-anu „vedl v hovnosběrné kampani“ (s. 418, v textu příběhu s. 27, též s. 70, tam též Jü Zdržel, dalš souvislosti s. 232, léčení Čankajška). Paj Pustil, Tchien Mastný, Tou Oddanek a Čao Sláva (později Čao Třpytka) jsou protagonisty cesty do Jasné Stráně (další zeměpisné výrazy: Velké Pustiny, Zadní Dolina), posléze se dozvídáme, že Čaův nadřízený je Laj Ti, jinde pak generál Fan Ťi-chuej. Další postavou je tu Jang Feng-liang, tedy Fénix Ctnosti či Fénix, „Keženův přítel a špicl pracující pro Fan Ťi-chuaje“, který „při cestě na otcův pohřeb se zastaví ve Velkých Pustinách a náhodou narazí na ztraceného Kežena, na jehož dopadení vypsal Čankajšek odměnu. Fénix ho zavře do školy U Stavidla“ (s. 42).

Juanga zprovodí ze světa Čao Sláva (s. 241-2), ostatně vrah celé řady dalších osob (zabil Fénixovu milenku, její dítě a další, které rovněž „prostě […] naházel do řeky, rybám na krmení,“ (s. 246) předtím ještě telegrafistku (plus rozbil telegraf) atd. Podstatné je nicméně ono pragmatické myšlení, na nějž upozorňuje Denis Molčanov, v tomto případě způsob, jak převést zodpovědnost za své vlastní činy na někoho dalšího (kterého popřípadě rovněž zabiju, abych smazal stopy). Nemusí to být vždy takto drastické, velmi často jako odůvodnění svých činů postavy uvádějí politické teorémy (hesla), která jsou ostatně rovněž v pozadí řady obvinění z odpadlictví (v románu je jím především trockismus, podle Lva Trockého [Bronštejna], revolucionáře a marxistického teoretika židovského původu, zavražděného na Stalinův příkaz v r. 1940 agentem NKVD v emigraci v Mexiku; z trockismu je obviněn i Qu Qiubai).

Kdybychom si představili úhrn postav v románu v grafickém symbolu jako pyramidu, zobrazila by se nám na jejím vrcholu postava Kežena, v prostředním pásmu v různých souvislostech další postavy románu a v její základně pak nejvýznamnější a významné postavy historie čínské, ale i celého především asijského regionu, které jsou zmíněny pouze z povzdálí (nikoli obsaženy v ději), jakými jsou už zmíněný sovětský revolucionář Lev Trockij, japonský generalissimus Čankajšek, zakladatelská osobnost Číny (Čínské lidové republiky, ale i Čínské republiky) filosof, spisovatel, kaligraf a revolucionář Sunjatsen, japonský vojevůdce Jasudži Okamura (politika „spálené země“), komunistický vůdce Je Fej, politický aktivista a první čínský premiér Čou En-laj, Lee Kuan Yew, premiér Singapuru, strůjce „singapurského zázraku“, který ovlivnil Teng Siao-Pchinga při reformách na počátku 80. let (zmíněn v Kronice známých osobností lidu Hakka, s. 123), ale ze starší historie - Chung Siou-čchüan, jeden z Nebeských vládců, čínský filosof Ču Si Jao, mytický vládce, jeden z Pěti legendárních vladařů (zavedl kalendář a zkrotil řeky, v téže Kronice) a celá řada dalších.

Setkáme se nejen z postavami z historie Číny, ale i evropsko-čínského kulturního kontextu, z nichž někteří participují na příběhu – jsou to například reverend W. Ellis a pastor Samuel Beal, zakladatelé sirotčince v Zelené Hrázi a autoři memoárů Obřady Orientu, Ferrand Jacques, francouzský novinář působící v Číně, Clare Hollingworthová, Pearl S. Bucková, americká spisovatelka a novinářka, nositelka Nobelovy ceny za „epické líčení života čínských sedláků a za mistrovská díla životopisná“ (s. 415), George Bernard Shaw, který se setkal v Šanghaji v roce 1933 „s vdovou po Sunjatsenovi a podpořil zápas čínského lidu proti japonskému imperialismu“ (obdivoval ho sám Mao, s. 437), ruská anarchistka a spoluautorka atentátu na cara Alexandra II. Sofie Lvovna Perovskaja, postavami novější čínské kulturní a politické historie (mnohdy je obojí propojeno) – Čchü Cchiou-paj, autor prvního oficiálního překladu Internacionály do čínštiny, osobnosti čínské hudby jako Červenka, sólistka Pekingské opery, „autorka vzpomínek Bahnitý sníh a labutí hnátky“ (s. 426), spisovatel Lao Še, autor satirické antiutopie Kočičí město, Lu Sün, „prozaik a esejista považovaný za zakladatele a nejvlivnějšího spisovatele čínské literatury v moderním jazyce“ (s. 433).

Jak řečeno, mnohé z těchto postav se v románu jen mihnou, často v „druhém plánu“ (za vlastním syžetem), tedy pouze prostřednictvím zmínky o nich v souvislosti s některou z postav relevantních v samotném příběhu či z vrstvy zmiňovaných historických a literárních textů (memoárů, časopisů atd.), a okomentovaných pak pro českého čtenáře mnohdy vlastně až v „Osobách a obsazení“ na konci knihy (odtud cituji i některé formulace, takže i takto je to zřejmé). V úhrnu pak právě tato vrstva v pozadí spoluvytváří mohutnost celého vyprávění a jednu z vrstev, kterou si čtenář musí rozklíčovat – právě vedle onoho pravdivostního filtru, jenž představuje druhou základní vrstvu románového sdělení.

Jednou ze složek jazykového plánu románu je množství různorodých jazykových stylů, od oné „vysoké“ tradice tisícileté historie, jež je občas zmiňována, přes politický žargon současných partajníků (přičemž) obojí někdy vytváří prapodivný, obskurní jazykový amalgám, až po diskurs, který by odpovídal naší obecné češtině. Ta se nevyhýbá častým vulgarismům a jak je známo, každý jazyk „to má nastaveno jinak“, imaginace se podílí určitým způsobem. Vybírám krátký úryvek textového záznamu (v knize vždy vyznačené kurzívou), komentované zprostředkovatelkou textu „vysvětlivkami“ (či opravami, v hranatých závorkách), pojednávající o Slávovi Třpytkovi:

Ukázalo se, že na jaře roku 1943 se uchýlil do chenanského Ču-ma-tienu, kde zprvu žil jako žebrák, ale později si našel ženu a nastěhoval se k jejím rodičům. Jenže psa, co odjakživa žral hovna, nepředěláš [starého psa novým kouskům nenaučíš], tyhle typy budou vždycky zpívat jinou písničku než pracující lid. (s. 137-8)

Na několika málo řádcích se vedle sebe objevuje několik diskurzů, neutrální, „obecná čínština“ (vytvořil jsem si okamžitý termín, neznaje teorii čínské stylistiky) i politický žargon. Tyto různé vrstvy tvoří hlasy, o nichž bychom mohli hovořit s výpůjčkou teorie ruského literárního teoretika M. M. Bachtina, který zdůrazňoval polyfoničnost jako základní atribut románového tvaru (možná by bylo zajímavé číst text i z hlediska jím používaného termínu chronotop (jeho studie Čas a chronotop v románu, 1937-8).

Necháme-li v několika větách z jeho výslechu v druhé části mluvit samotného Slávu Čaa (Třpytku), vnímáme ještě větší obnaženosti ideologického diskurzu a reálného banditismu těch, kteří „bojovali za…“ (vlastně je v konečném smyslu jedno za co):

Kdybyste viděli, jak mi v tu nelehkou chvíli pomáhala neoblomná víra v komunismus, jak mě pálila u srdce, já měl uvnitř pocit hořící koule. Hned jsem věděl, že se s nimi nemůžu moc párat, že jestli chci přispět k co nejrychlejšímu uskutečnění Internacionály, musím téhle bandě pitomců kvapně zakroutit krkem. Zároveň jsem měl stále na paměti radu soudruha Lin Piaa, zástupce velitele našeho lidového vojska, a sice že velké plány často krachují na drobnostech.

Na Slávově vyjádření se určitě podílí i skutečnost, že je v tuto chvíli sám vyslýchán, a že tedy chce vyjádřit své soudružské přesvědčení. Do oka bijící jsou, stejně jako na řadě jiných míst, obecné fráze („neoblomná víra“ a věrnost cílům, jako je „uskutečnění Internacionály“) s tak charakteristickým prázdným patosem, vzápětí vystřídané vulgárními výrazy či (o další kus dál) takřka květomluvou, v románu celkem obvyklým „poetickým kódem“ (mám ho dešifrovat jako vztah k tisícileté čínské kulturní tradici?). Ve vyjadřování postav, nejen u Slávy se vyznačující jakousi zemitostí, jsou časté užití rčení či přísloví, samozřejmě zde už jsme (ostatně stejně jako u celé roviny jazykového plánu) na půdě překladu, takže z mé pozice ne-sinologa se stěží mohu vyjadřovat o adekvátnosti či neadekvátnosti vztahu přeloženého textu k textu zdrojovému (což je každé východisko možnosti translatologického posouzení), například převodu konkrétních idiomů, které v obou jazycích (kulturách) mohou být výrazně odlišné, takže jen namátkově vybírám z už citované dvojstrany (vlastně jen druhé poloviny s. 199): „ať si dá na chvíli pohov“, „ten by ani slípce neublížil“, „nemám pod čepicí?“, „srazil podpatky“.

Z „poetické vrstvy“, která se výrazným způsobem podílí na jazykovém a tematickém plánu románu, lze určitě třeba zmínit jednak literární a hudební díla, o nichž se hovoří (stávají se jakýmsi leitmotivy) nebo jsou i citovány (např. texty písní), jako je revoluční píseň „Východ je rudý“ (s. 49), Keženův nedopsaný (podle jedné verze případně zničený, spálený) biografický román „Prchavý stín“, píseň „Slunné úbočí“ (s. 211) a především jeho báseň „Kvítek bobový“, v jiné verzi „Kým vším jsem byl“, zveřejněná ve „Ztracených klasicích“ (vydával Sü Vznešený) či v časopise Nové století, která je i symbolem vztahu (vlastně zmařenou láskou) mezi Keženem a Leduškou a možná i zapříčinila Keženovu smrt a změnila „osudy tolika lidí s ním spojených včetně něho“ (s. 336, „pan Sü totiž nalezl smrt dne 9. června roku 1944 z rukou agenta VSS na písečně cestičce vedoucí k jeho hotelu v Repulse Bay“).

Jestliže bych přece jen rád okomentoval alespoň svůj dojem z Molčanovova překladu, totiž pocit, že se totiž jedná o velice kvalitní a hodnotnou práci, pak bych se měl pokusit zformulovat alespoň pár poznámek. Tou první je prvotní překladatelův přístup k překládanému textu, totiž hodnotový přínos skutečnosti, že -  podobně jako u dalších překladatelů v nakladatelství Verzone, překládá z čínštiny bez zprostředkujícího jazyka (nejčastěji angličtiny), jak bývá v jiných případech v českém prostředí časté. Druhá poznámka se vlastně vztahuje ke všem výše zmíněným souvislostem, totiž že se jedná o hutný, narativně, stylisticky a jazykově mnohovrstevně strukturovaný text, a je třeba říci, že se Denis Molčanov s tak rozsáhlým textem vyrovnal, podobně jako tomu je u celé jeho rozsáhlé překladatelské činnosti – více než uspokojivě.

Třetí poznámkou je skutečnost, že u převodu z tak kulturně i typologicky vzdáleného jazyka (podstatná je např. grafická podoba čínštiny používající znaky, z čehož vyplývá pro překlad celá řada potřeb, jak to překladatel ostatně sám zmiňuje, čínština má diametrálně odlišnou „gramatiku“, ale i „pragmatiku“, řečové zvyklosti atd.) je tady celá řada překladatelských oříšků, které pochopitelně český čtenář za překladatelskou prací ani nemůže vidět. Jedním z příkladů mohou být komentáře, které vyvolal Molčanovův přístup u osobních jmen (týkaly se jiného překladu, románů nositele Nobelovy ceny Mo Jena). Jsme tradičně zvyklí vnímat čínská jména ve fonetickém přepisu (i to samo představuje komplikovaný balíček souvislostí), Molčanov nicméně překládá tzv. motivovaná jména (taková, u nichž vnímáme souvislost k jazyku, v češtině „Horák“ a „hora“) významovým ekvivalentem (ve jméně „Čao Třpytka“ je to to druhé slovo), čímž činí toto jméno pro českého čtenáře lépe zapamatovatelné (je to možná i za cenu toho, že vzniká určitá disproporce, která ve výchozím jazyce taková nejspíš není).

Je nelehké se celou touto „horou“ problémů vyrovnat. A přestože čtu poměrně pečlivě (tj. i kriticky), napadlo mě z celého čtyřsetstránkového textu pouze pár drobností, například otázka vhodnosti použití slova „pucflek“ (374), tedy vojenský sluha (vzápětí jej nazývá generál Faj Ťi-chuaj „pobočníkem“), které má český čtenář svázáno s legendárním českým Haškovým románem o dobrém vojákovi Švejkovi. Ale teď mě napadá, že to vlastně může být „přidaná hodnota“ pro českého čtenáře. Bludiště, o němž Denis Molčanov v komentáři k románu hovoří, je ve Švejkově případu rovněž výrazným významovým prvkem – v podobě „putimské anabáze“, u níž jde Švejk „a přece“ do Budějovic, ačkoli přichází opačným směrem. Souvislost s evropským vnímáním absurdity (Hašek bývá vnímán v souvislosti s Franzem Kafkou [a ten s Karlem Krausem]) může téma podobných „anabází“ v historii čínského kulturního prostoru („Dlouhý pochod“, cesty protagonistů za Keženem) zpřístupnit českému čtenáři – a pseudo-verifikovat moji poznámku o Franzi Kafkovi v tomto příspěvku.

Li Er: Soudruh Nula
https://www.cinskaliteratura.cz/cs/author/li-er-0MRXRl.aspx
https://archiv.ihned.cz/c1-65225430-li-er-soudruh-nula-kniha-recenze
https://www.iliteratura.cz/Clanek/37587/er-li-soudruh-nula
https://www.databazeknih.cz/knihy/soudruh-nula-274770

Další kontext
https://www.perlentaucher.de/buch/li-er/koloratur.html

https://obchod.portal.cz/Foto/sample/eknihy/pdf/lzi_polopravdy_a_pravda_v_lidske_komunikaci.pdf