Leslie Parry, Chrám divů

Kromě Prologu a Epilogu je kniha, členěná na třicet dva kapitol, označených prostě pojmenováním příslušných řadových číslovek (První, Druhá… Třicátá druhá), ale také, nezávisle na tomto principu, na tři části (označené pouze 1, 2, 3) uvedena prvními třemi slokami (z celkových šesti) básně Williama Blaka Tygr v překladu Jiřího Joska, což znamená mimo jiné, že není uplatněn protiklad tygra a beránka, na němž spočívá Blakeova kultovní báseň. K sémiotice tohoto rámce pak patří ještě dvě další „zvířata“, tedy ptáci, totiž Bílá a Černá labuť v Čajkovského labutím jezeře, k nimž odkazuje, jak zmiňuje autorka doslovu Vyhnanci z chrámu Pavla Horáková, jméno jedné ze sester, Odille (ta ošklivější), zatímco přezdívka druhé sestry Isabelle – Belle, znamená „krásná“. Přitom obě sestry jsou jednou (dvojjedinou) bytostí, jak píše Belle v dopise sestře: „Ty jsi já a já jsem ty.“ (cituji ještě dále doslov P. H., v knize kap 3., s. 39). A jako doplnění řekněme, že jsou tu ještě další zvířata, dívky jménem Veverka a Hrdlička, což zakládá ještě další, vedlejší významovou osu „lidského“ kontra „zvířecího“.

Onen takto naznačený ústřední protiklad (krása vs. ošklivost, dobro vs. temnota, a dále se od ních odvíjející trs významů dentity-neidentity, pravé tváře a masky, těla a duše atd.) na jedné straně, který se rýsuje v pozadí celého dění v knize je zároveň popírán tím, že na straně druhé spočívá váha příběhu v té temnější poloze. To je rovněž zmíněno v doslovu, v němž se píše, že v době, která je hned v první kapitole vyznačena datací „New York, 1895“ a v historii je pojmenovávána jako „pozlacený věk“, jsou rovněž dva póly lidského života – „V posledních třech dekádách 19. století se Spojené státy vzpamatovávají z občanské války a prudký hospodářský rozvoj do Nového světa vábí miliony nových přistěhovalců z Evropy. Překotná industrializace je ovšem poznamenána i krizemi a společenskými problémy, skrytými pod vnějším leskem. K pozlacenému věku tak na jedné straně tak na jedné straně patří okázalost bohatství, a na druhé bída a utrpení.“ (s. 371). Přičemž kniha Leslie Parryové se koncentruje nikoli na lesk tohoto světa, nýbrž na jeho odvrácenou podobu.

Dominance této temné stránky je ovšem zřejmá především ze samotného příběhu, respektive i jej reprezentujícího textu: První věta Prologu, příběhu rovněž imigrantské rodiny Churchových, jenž, podobně jako Epilog, je vyprávěna v perspektivě Belle, zní: „Nejsem schopna mluvit od svých sedmnácti let.“ A první věta první kapitoly naznačuje rovněž docela nestandardní situaci: „Sylvan to novorozeně našel jedné vlahé letní noci, když vybíral latríny za činžovním domem na Broome Street.“ Jakkoli se v celé knize bude jednat o podobně excesívní (a expresívně vyjádřené) události, mohu její čtenáře ujistit, že na druhé straně je spletitá síť těchto událostí dokonale promyšlená, až si mohou říci, že tu není nic náhodného (v knize Petera Buwaldy Bonita Avenue, kterou jsem četl paralelně s touto a která má s ní řadu podobností, jednak v líčení neblahých událostí, jednak ve střídající se vypravěčské perspektivě, se v jedné z kapitol hovoří o matematických možnostech vyjádření náhodných dějů), a to doslova až do poslední věty románu. Ovšemže tento moment můžeme interpretovat pouze jako literární efekt, jenž patří do oblasti thrillerů, s nimiž má kniha Parryové společnou polohu v morbiditě řady osudů jednotlivých postav.

Postižená není jen Belle (tím, že nemůže mluvit, jakkoli je krásná, důvod se nedozvíme hned na začátku příběhu), ale i její sestra, která má tělesnou vadu, nemluvě pak o dalších dvou nevlastních sourozencích, dívce Georgette, která má čtyři nohy, a chlapci, jenž je „napůl chlapec, napůl dívka“, androgynním Aldovarovi (teprve později se dozvíme, že adopce těchto dětí s anomáliemi je záměr paní Churchové, která je vystavuje ve své morbidní show (tak, jako byl vystavován v podobné době tzv. Sloní muž, v knize zmíněný, či jako byla kdysi ve středověku ohromnou zábavou pro veřejnost poprava). A tak či onak tělesně postižených je v knize celá řada dalších, skoro se chce říci, že takřka všichni, ať již to je dívka bez ruky jménem Hrdlička (s. 127, „Takhle jsem se narodila.“) či kluk bez nosu (s papírovým nosem) v opiovém doupěti, jehož pořezala matka, když zjistila, že není „mýho otce“ (s. 169). Nicméně nejedná se pouze o fyzické hendikepy, které jsou nejviditelnější v souvislosti se show Chrámu divů, v němž vedle polykání mečů a vrhání nožů je druhou základní složkou spektákl zrůd, nýbrž o problematiku těchto lidí jako bytostí, které hledají svou identitu, jednak coby původ, jednak ve své genderové příslušnosti a vůbec místě ve světě (tedy smyslu života). V příběhu protagonistů Chrámu divů se ukazuje, jak je – zpočátku si to čtenář nejspíš neuvědomí – obojí dokonale a rafinovaně propojeno.

A ústředním motivem (rovněž to si uvědomíme prakticky až na konci knihy, ačkoli se vlákno příběhu kolem něj stále obtáčí) je dítě, které má už od narození (a vlastně i před ním) onen podivný a hrůzný osud (alespoň ono se ale, přes nebezpečí, která jej od prvních okamžiků života ohrožovala, dočká toho, co bychom mohli nazvat happy end, pokud je vůbec tento výraz v onom temném případu příhodný). A tak, jako jsem vyznačil protiklad opozice, již můžeme vnímat v symbolu dvou labutí a jediné temné noty příběhu, můžeme postřehnout protiklad úvodního obrazu nalezeného dítěte, kolem něhož se rozvíjejí jednotlivé příběhy, a výchozí expozici příběhů několika ústředních postav v jejich perspektivě:

Sylvan, „noční vybírač“ latrin, tedy člověk z nejspodnějších společenských vrstev, jenž musel pro nemocného Frankieho krást, než byla jeho smrt vysvobozením (4 [budu tak označovat číslo kapitoly, v níž se události odehrávají]) a jenž se vedle tohoto zaměstnání živí brutálními souboji, najde „jedné vlahé noci“ v latrině „za činžovním domem na Broome Street“ novorozeně (1). Odile čte dopis od své sestry Belle (Isabelle), která „odešla z domova […] po smrti jejich matky, Friendship Willingbirdové Churchové“ (2; ve hře je do češtiny nepřeložitelná hra významů „durch“ coby jména paní Churchové a názvu spektáklu a knihy), na Kole smrti dojde k malému zranění nožem, vzpomíná si, jak nožem usekla klukovi, který se jí pro její tělesnou vadu posmíval Kro! Kro! Kro-k-Odííle!, prst. V Ústavu pro choromyslné na Blackwellově ostrově je internována dívka Alphie (3) po konfliktu se Signorou, matkou Anthonyho, o němž je přesvědčena, že ji „bude hledat“ („Postarám se o to.“). Šílená je nicméně zřejmě spíš Signora, která syna terorizuje a Alphie označila za „zrůdu“ (s. 53, „Il monstro“, s. 68).

Vlastně je tu předjata podstatná část souvislostí, jejichž podstata ovšem není prozrazena. O dítě se zatím postará paní Izzová (4), také proto, že Sylvan půjde na zápas a neví, zda se z něj vrátí, Odile se vydala hledat svou sestru (5), čímž začíná komplikovaná linie pátrání, v domě na Doyers Street je omámena kávou, kterou vypije. A první část uzavírá pokračování pobytu Alphie v ústavu (6), kde nejen s ní pečovatelky („sestry“, zvl. See Valleová, s. 114) brutálně zacházejí, a vzpomíná na minulost dívky, jejíž živností bylo zakrývání ran v obličeji po rvačkách líčením mužů (divadelními líčidly), ale i prostituce (potřebovala peníze, teprve později se dozvíme, na co). Kapitola končí tím, že při nelidském střetu dvou dívek se systémem blázince ta druhá vydáví z krku nůžky, které sebrala sestrám (obdivuhodný fyzický výkon, souvislosti můžeme zatím jen tušit).

Druhou část (7) uvádí událost, která se (zatím zdá) počátkem neblahých událostí, totiž požár divadla, při němž zemřela matka Belle a Odile a o němž reklama, která říká: „Chrám divů! Živoucí museum! Lidské kuriozity, opravdové zázraky přírody!“ (s. 125), potvrzuje, že jde (jinými slovy řečeno) o lidská monstra (např. již zmíněná Hrdlička), tedy anatomických anomálií, jimiž postižené bytosti se v té době opravdu vystavovaly za peníze v muzeích a cirkusech. Odile se obviňuje, že matku nezachránila. Líčí se bída života Sylvana (8), jenž je objektem zájmu žen (Francisca), jestliže je zbitý po brutálních zápasech, jeden z nichž je v kapitole vylíčen. I z této strany se objevuje jeden z motivů, důležitý pro další (detektivní) pátrání po souvislostech, když řezník Sylvanovi prozradí, že jakási žena zde kupovala zvířecí krev. Záhadné jsou jména Leon a Ediie, která s ženou, která „nemohla bejt úplně v cajku“ (s. 146), nějak souvisí, je divná („hoši vod nás z ní maj nahnáno“), „Kuřačka opia. Čarodějnice, co nosí domů krev.“ (s. 149). Hledání pokračuje přes kapitolu (10) v opiovém doupěti, kde Sylvan potká chlapce bez nosu. Dívku, která vyplivla nůžky, nemůže mluvit a „za uchem holé místo ve tvaru srpku měsíce“ (9) se jménem (ulic) Orchard Broome zřejmě již identifikujeme jakožto Belle, Odile vzpomíná na Signoru, která má zvláštní zálibu, totiž sbírat lidské zuby (Anthony pracuje v pohřební službě). Signora na konci kapitoly opakuje (je to přízračná, halucinogenní vzpomínka, stejně jako řada pasáží) slova Il monstro.

Vracíme se do nervózního a chladného prostředí, kdy matka dvou dívek ještě žila (11) a Odile přichází na to, že Belle je těhotná (proč jí to neřekla?), v jejím cestovním tlumoku najde knížku Williama Blaka (motiv tygra v mottu) s útržkem papíru se záhadným jménem Edgarová a jménem Veverka (s. 179). Muže s pomláceným obličejem („Jedno oko měl temné jak noc, druhé vodově modré.“ s. 185) identifikujeme v přespříští kapitole (13) jako Sylvana, když jej (nyní v jeho perspektivě) osloví dívka s dýkou a tvrzením, že žena, kterou hledá, vypadá jako ona. Sylvan identifikuje text na papíře, označující spolu se jménem Edgarová nějakou dívku a zkratku 13 Z 213, jako adresu „Třináctá ulice – Západ – číslo dvě stě třináct“ a slíbí Odile, že ji na to místo dovede. Předtím (12) ještě čteme další úsek příběhu Alphie, kolem jejíhož „těhotenství“ se stahuje kruh, když Signora zavolá lékaře, a již si Anthony přes všechny pochybnosti vezme za ženu, a zároveň v blázinci, který bude směřovat v dalších kapitolách k útěku.

Odile (14) si vzpomíná na osudy matky, která se vydala do válečné vřavy, kde byla postřelena (zdánlivě detail, jehož kontext je nicméně velice podstatný, jak se dozvíme až v úplném závěru knihy); u Lilian Edgarové, herečky, kterou nenajdou na oné adrese, nýbrž v divadle, se dozvíme klíčivou informaci – záznam na papíře je rukopis paní Bloodworthové, „maceškářky“. Ta prodala Lilianino nechtěné dítě (donutili ji její rodiče) „do dobré rodiny,“ stejně tak, jako to bude po deseti letech s dítětem Odiliny sestry. Sylvan pak dítě, které našel v latríně,  Odile ukáže. Další drsné pasáže z Alphiina života (opilcem dva vyražené zuby, „že prý bez nich bude kouřit líp“, s. 224) a zároveň tušení, jak se s ní vlastně věci mají, když se zmiňuje, že „když byla ještě dítě, věděla, že musí předstírat, že je někdo jiný – pro své rodiče, pro jejich zákazníky…“ (s. 225), a že nyní byla „její mysl tím jediným, co ji mohlo udržet při životě – ne její tělo, které jen čekalo na příležitost ji zradit.“ (s. 224) Alphie byla, jak potvrzuje explicitně další kapitola, ve skutečnosti muž, proto to předstírání menstruace kontrolované Signorou (kupovaná zvířecí krev), proto ten její výkřik při odhalení reality – il monstro!. Nyní je ale Alphie s Belle zkroucenou a vpasovanou v kufru na útěku.

V třetí části (16) popis útěku bez ohledu na členění textu plynule pokračuje. Dozvídáme se, proč Belle nemluví – nemá jazyk (s. 243). K sexuální identitě Alphie se váže věta dívky paní Bloodworthové, která říká: „Máš štěstí. Máš dvě duše. Většina z nás má v tomto životě jen jednu.“ (s. 242) A z pohledu jí samé (většina podobných pasáží je prezentováno jako vnitřní monolog) to ozřejmují věty: „Věděla, že tohle je její tělo, ale není to ona. Když každé ráno hleděla do zrcadla poté, co se ustrojila, a viděla, že konečně vypadá tak, jak se ve svém nitru cítí – jak by se toho pocitu kdy mohla vzdát? Musela si vybrat. Tohle byla její volba. A ona ničeho nelitovala.“ (s. 247)

Následuje celá řada kapitol s relativně krátkým textem (5-7 stran), anabáze Sylvana po hospodách a opiových doupatech, jako je Dům Vdov (17), setká se s jakýmsi Williamem, který mu rovněž prozradí něco o tom, že jakýsi chlapec sháněl dítě (19), cesty Odile za paní Bloodworthovou, kde ji přijme Veverka (ono jméno napsané sestřinou rukou (18) atd. – relativně pravidelně se střídají kapitoly „Sylvana“ a „Odile“, než paní Bloodworthová při její návštěvě, kde se tváří, že potřebuje její podobnou pomoc jako její sestra (to ovšem neprozradí), odhalí, kdo Odile je („A pak to Odile ucítila – špičku ženina prstu, jak pomalu přejíždí po srpečku holé kůže za jejím uchem.“ s. 278, naplno se to ovšem dozvíme až v přespříští kapitole, 22).

Alphie pokračuje v útěku (21), dozvídáme se, že peníze, které prostitucí, již s odporem prováděla, vydělala, Anthony utratil v opiovém doupěti. Když bylo koupené dítě přeneseno, Signora přes dohodu, že s Anthonym odjedou v inkriminovanou dobu k příbuzným, byla doma a celou problematickou situaci spatřila. Nyní (22) po odhalení totožnosti Odile paní Bloodworthovou prozradí, co se vlastně stalo – Veverka coby „košíkářka“ (přenášela děti) nechala dítě předat novým rodičům Belle za slib, že zjistí něco o jejích rodičích (sama byla také takové problematické dítě, sama ale neumí číst). Při pohledu do dokumentace Odile odhalí (s. 289), že i další dvě bytosti, „dítě 14“ a „dítě 21“ podle záznamu z 30. září 1875 jsou „pohlaví: Chlapec/angrodynní, Specifikace: Hnědé oči, vlasy; abnormální pohlavní orgány“ a „Pohlaví: dívka, Specifikace, Hnědé oči, vlasy, mnohočetné končetiny.“, tedy Aldovar a Georgette. Dodatek: „Zaplaceno“. Matka Odile a Belle je od paní Bloodworthové koupila.

Pokud jsem to už neučinil dosud, měl bych snad přece jen pro poslední část použít onen obrat, jenž bývá uváděn na Wikipedii při možných čtenářských překvapeních: Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla. Přeskočit. Turbulentní děj se totiž po řadě dalších peripetií, které odhalují jednotlivé i drobnější souvislosti (ve většinou krátkých kapitolách 23–30, a tedy rychlejším rytmu před závěrečným vyústěním v Epilogu; v zásuvce nalezený jazyk, řada dalších setkání, jakýsi porod, muž s identitou Da Vinciho či Leonettiho, honičky a pronásledování) dobere k neuvěřitelným zvratům, jež se dozvíme nicméně až na posledních stránkách (v Epilogu). Takže tedy Varování a několikačetné rozuzlení:

Belle ve své závěrečné perspektivě potvrzuje (byť negativním výrokem), že je Orchand Broome. Důvodem, proč neprozradila své těhotenství ani své sestře, jíž byla nejblíže, bylo to, že se děsila jejího narození (měla pochopitelné obavy z postižení dítěte). „Prakticky jsem sama byla dítě. Věřila jsem, že já sama, opuštěná a prokletá, j vychovávat nemohu, avšak toužila jsem vědět, že bude milovaná. Chtěla jsem, aby vyrůstala daleko od stínu shořelého divadla, od věcí, jež mě tehdy tížily a jež mě pronásledují doposud. A paní Bloodworthové jsem věřila. Vděčila jsem jí za svůj život.“ (s. 347). Dohodla se s Veverkou, jak už bylo řečeno, ta jí ale prozradí, že nová matka je „teplouš“ (s. 238). Otcem dítěte byl Aldovar, ten ale nemohl tuto skutečnost veřejně potvrdit, protože jeho divadelní existence vycházela z toho, že je napůl muž, napůl žena, a při doznání by se zhroutila („Aldovar byl muž jako každý jiný, jen když ho jako malého nechali rodiče obřezat, operace se nevydařila.“ s. 351, srv. poznámku o abnormálních pohlavních orgánech výše; „Protože pokud by věděli, že to dítě je jeho, pokračoval, copak by dál věřili, že je napůl ženou? Copak by nám vobec někdo věřil?“ s. 355). Jazyk uřízla Belle Signora při předávání dítěte, pak ji převezla rovněž do blázince. A především: Požár vznikl, když v hádce s matkou Belle shodila na zem lampu, zavinila tak vlastně veškerou zkázu. Ještě předtím jí matka vysvětlí, že ony samy (Belle a Odile) málem nepřežily, protože se narodily jako siamská dvojčata, ale nebyly to její děti (!), nýbrž byly součástí show. Když bylo zřejmé, že ale takto nemohou žít, byla to paní Bloodworthová, kdo provedl operaci a oddělil jejich hlavičky. Proto také okamžitě Odile, když k ní přišla, poznala. A – to je ona poslední věta, jizvu, kterou měla jejich „matka“ v místě, kde ji zranila ve válce kulka, jí tenkrát zašila „houslovou strunou“ rovněž paní Bloodworthová.

Nyní mohu napsat „Konec zápletky“. Záměrně jsem vynechal obsah oněch posledních kapitol před Epilogem (je jich přece celkem 32), které mají přece jen poněkud jiný obsah. Shrnu-li jej, pak lze říci, že Alphie nalezne svou identitu: Opakují se slova o tom, že má dvě duše (mužskou a ženskou), a říká se tu, když stojí před zrcadlem: „Napadlo ji, že nějak tak si to asi během těch let představovala, vždycky o nich však smýšlela jako o dvou nestrůjných stínech, jež spolu v jejím nitru zápasí a bojují o vládu nad jejím tělem i myslí. Teď si je ale začala představovat jinak. Ty dvě duše nebyly stíny, nemocné a nepokojné. Vysoko na visutých hrazdách se míhaly vzduchem, barevné jak dva ptáčci, a natahovaly paže jedna ke druhé.“ (s. 339) A v kapitole poslední říká Sylvan v rozhovoru s Odile na břehu moře, než se vydá do vodní nesmírnosti: „Jsem tu spokojený.“

Teď už tedy jen dvě drobné poznámky: Na straně 365, dvě stránky před koncem, najde čtenář v souvislosti se setkáním Belle s paní Bloodworthovou větu „Je to něco velice zvláštního, tyhle malé souhry náhod, které vedou k životu, jako je tento.“ Zmiňoval jsem výše Buwaldovu knihu Bonita Avenue, v níž je jedním z aspektů úvaha o matematických pravděpodobnostech, které můžeme ale vnímat i jako „řízení osudu“. Nepravděpodobné, stejně tak jako nestandardní, neznamená nereálné. A můžeme si přitom i hrát s významy jména ženy, která v románu měla klíčovou úlohu: Blood znamená krev, worth mít hodnotu, ale také vyplatit se (tedy ve smyslu „cena“, ale i „důležitost“). Můžeme si klást otázky, jakou hodnotu měly a mají ony mezní podoby lidské existence, s jakými se v románu setkáváme?
Druhá poznámka je opět jedna z těch, k nimž docházím v návaznostech čtení jiných knih (v blízké době, zde zmíněn výše už Peter Buwalda). Jedna z povídek souboru Něco si vymysli Chucka Palahniuka, jenž uvádí čtenáře do podobně mezních situací jako Leslie Parry, s názvem Pan elegán, z níž jsem si vypsal pro úvod komentáře ke knize větu „Život je jeden prudký svah natřený dětským olejem,“ přináší vedle popisu všemožných fyziologických potíží, i velmi podrobnou klasifikaci tělesných anomálií a deformací, tedy toho, co je tématem příběhů v románu Leslie Perryové coby „zrůdy“ („il monstro“) či „lidské kuriozity“ a „zázraky přírody“, lidská neštěstí, ukazovaná na odiv v „chrámech divů“. Sociální pracovnice v nemocnici vypravěči vysvětluje například, co je fokomelie, „při které se člověk narodí s rukama vyrůstajícíma z ramen“, sirenomelie, „při níž se člověk narodí s nohama srostlýma k sobě, takže to vypadá jako rybí ocas“, elektrodaktylie, „syndrom račího klepeta“ („prsty srostlé do dvou masivních klepet“) či – polymelie, což znamená „čtyři nohy, v zásadě dvě pánve vedle sebe a čtyři funkční nohy“. A Palahniuk se zmiňuje i o podobných osudech těchto bytostí, v tomto případě například prodaných „dvěma milionářským gayům“ z jakéhosi filmového studia. Tak ovšem o tom v samostatné reflexi Palahniukovy knihy.

Odkazy

W. Blake, Tygr
https://kpz.wz.cz/poezie.php?aID=12&artID=326

Il monstro!
https://zena-in.cz/clanek/nejslavnejsi-lidska-monstra

Leslie Parry
https://www.databazeknih.cz/knihy/chram-divu-306459
https://art.ihned.cz/knihy/c1-65543890-leslie-parry-chram-divu (text. ukázka)
https://blog.sarden.cz/2017-01-09-0001/recenze-leslie-parry-chram-divu
webové stránky autorky
https://www.leslieparry.com/

Leslie Parry, Chrám divů, Světová knihovna Odeon, 2016