Leoš Šimánek / Amerikou po hřebenech hor

Na „diashow“ Leoše Šimánka jsem nikdy nebyl, ačkoli s ním před léty vystoupil (tuším s jiným tématem) i v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka (ovšem, není divu, když je z našeho kraje, jak ukazuje adresa jeho nakladatelství Action-Press, tj. Rtyně v Podkrkonoší). S knížkami muže, který mi svým zjevem trochu připomíná Rheinholda Messnera (nejen rozevlátými vlasy a hustým plnovousem, ale i mohutnýma rukama na fotkách, jak ostatně sám na jednom místě v textu potvrzuje, kromě toho prozrazuje, že sám rovněž od mládí lezl) jsem se blíže seznámil teprve letos, když jsem si chtěl doplnit pohled na některá místa na planetě nějakým fotografickým materiálem – tak trochu jako pendant k „těžším“ textům, kterými se aktuálně probírám. Půjčil jsem si kromě té, o níž bude tento komentář, ještě Cesty za dobrodružstvím s podtitulem Putování Severní a Jižní Amerikou a napříč Tichým oceánem.

Obě knihy řadí autor ve svém přehledu na konci knihy k autobiografickým cestopisům s barevnými fotografiemi (vedle cestopisů s barevnými fotografiemi či černobílými fotografiemi, fotografických knih s textem a barevnými fotografiemi a jednoho dobrodružného románu, v úhrnu dvou desítek knih k datu vydání těch mnou čtených), a pokud mohu soudit podle těchto pouhých dvou knih, Šimánkův textový koncept (alespoň v tomto jím samým vymezeném žánru) je vyprávění o cestách formou rodinného setkání na chalupě po rodičích v Orlických horách, jichž se účastní jeho žena Lenka (spoluvyprávějící) a bratr Béda a jeho žena Marcela (vznášející dotazy, tedy jacísi sparingpartneři), přičemž se také dozvíme, že zvláště obě ženy rády chodí na houby a připravují nejrůznější dobroty k jídlu, zkrátka že toto prostředí, které zároveň tvoří protiklad bezpečí mezi blízkými a mnohdy dramatickými okamžiky na odvážných cestách (zvláště v oné druhé knize, v jejímž titulu je ono slovo použito, je takových situací, které opravňují jeho užití v onom nejvyšším významu), představuje rámcový narativní princip, jaký známe (ovšemže jinak strukturovaný a se zcela jiným obsahem) už z Dekameronu.

Ovšemže slovo dobrodružství láká již samo o sobě k širší interpretaci Šimánkovy osobnosti zvláště vzhledem k svobodnému způsobu života, to by ovšem vyžadovalo přinejmenším nastudování dalších materiálů a nejspíš i osobního setkání s ním, spokojím se aktuálně tedy s komentářem textu knihy. Je zřejmé, že cílová čtenářská skupina je co nejširší publikum, které má rádo přírodu, hory, cestování atd.. Šimánek nepředpokládá žádné zvláštní odborné vědomosti, a dokonce ani znalost cizích jazyků, například zeměpisné názvy (hor, řek, lokalit atd.) či zvířat překládá buď přímo nebo uvedením českého ekvivalentu vzápětí na jiném místě textu (takže to zároveň nevyznívá jako poučování, tento přístup je podporován právě dotazy bratra či jeho ženy, kteří vypravěče nasměrovávají k tomu, co je zajímá či naopak nezajímá. Příkladem budiž uvedení jména vodopádu „Rainbow – Duhový“ a řeky San Joaquin, „řeka Svatého Joachyma“, s. 41). V jednotlivých kapitolách (v Obsahu uvedených kromě číslování 12 kapitol ještě obsahovým upřesněním, pojmenováním toho či onoho úseku více než čtyř tisíce kilometrů dlouhé trasy) se tak střídá intimní prostředí chalupy „po rodičích“ a vyhlídkových scenérií na západě Spojených států.

Cesta (trasa cesty) v knize Amerikou po hřebenech hor je (na rozdíl od oné druhé knihy, kde mnohdy rozhoduje o dalším průběhu cesty náhoda či různé okolnosti, výsledkem náhlého rozhodnutí, daného cestovatelskou dychtivostí, reakcí na ten který okamžitý podnět, který by bylo škoda nevyužít) je předem určena daným průběhem stezky Pacific Crest Trail, celým oficiálním názvem Pacific Crest National Scenic Trail, což autor překládá jako Pacifická hřebenová národní vyhlídková stezka (jiná možnost, užívaná i v názvech některých knih jiných autorů: Pacifická hřebenovka), která patří ke třem nejvyhlášenějším dálkovým turistickým trasám ve Spojených státech (společné označení Triple Crown, více viz např. i česká Wikipedie) a představuje jednu z nejtěžších pěších tras na světě vůbec. Ovšem i v tomto případě v řadě případů můžeme sledovat okamžitá rozhodnutí odbočit tu na vrchol čtyřtisícové sopky či k jezeru, a to v okamžiku nadšeného objevu a vyjádření přání Šimánkova syna Jakuba, které otec rovněž s nadšením přivítá, jakkoli to znamená mnohdy další fyzickou námahu.

Mimořádná je cesta Šimánkovy rodiny ovšem také tím, že se jí – alespoň v jedné části (je rozvržena do dvou let) účastní malá (tříletá) dceruška Veronika, která hrdinně cape několik kilometrů, než si ji otec vysadí do krosny na záda, aby zvládli požadovanou denní dávku nějakých třiceti kilometrů. Autor uvádí, že Veronika je, pokud se ví, nejmladší účastnicí přechodu. Fyzický výkon samotného cestovatele je o to obdivuhodnější, že k logistice (v druhé části cesty) patří přejezdy auta s proviantem (sušené horolezecké maso v sudu) a dalším materiálem, k němuž se musí (po sestupu dolů na dostupnou silnici) stopem vrátit a převézt ho na další stanoviště.

Nechci popisovat celou trasu, kterou Šimánkova rodina zvládla (nikde ovšem nejsou uvedeny konkrétní časové údaje kromě zcela obecných, jako je roční období či měsíc), už jen její faktická délka – člověk si ji uvědomí, jestliže nahlédne do nějakých dalších materiálů – je opravdu monumentální: od mexických hranic přes několik států, tj. Kalifornii, Oregon a Washington, podél nejmohutnějších horstev, jako je Sierra Nevada a Kaskádové pohoří, na jejichž vrcholy si cestovatelé odskočili (včetně nejvyšší hory Mount Whitney), zahrnující několik (sedm) národních parků, z nichž jsou snad nejproslulejší Joshua Tree, Yosemitský národní park, národní park Lassen Volcanic a další – či více než dvě desítky národních lesů, ale tato rozměrnost se týká každé jedné části, výhledu do krajiny, výstupu či sestupu na některou z hor atd. A jistě tato představa při četbě či prohlížení fotografií (nebo promítaných snímků na diashow) nemůže dosáhnout plnosti zážitku nejen vizuálního, ale fyzického, spojené s vynaloženou námahou a nebezpečím, které se může na cestě vyskytnout, ať již to jsou medvědi, tarantule, škorpióni, chřestýši či dokonce puma.

Můžeme si prohlížet pozoruhodné tvary skalních bloků s jukovníky v Joshua parku „po západu slunce“ (s. 17), číst o řadě setkání s lidmi, kteří zde žijí (třeba s třiaosmdesátiletým Roy Hunterem na ranči „odkud to k Mount Whitney už nebylo daleko“ a vyprávěním o jeho životním příběhu, s. 20) či zmínkou o horolezci Miroslavu Šmídovi, s nímž se setkal, v souvislosti s proslulou stěnou El Capitan v Yosemitském národním parku (s. 53), popis túry na nejvyšší horu Spojených států či alpské flóry a vodních ploch („Stezka vedla kolem potoků, které vytékaly z nesčetných jezer, po loukách posetých miliony nádherných, pestrobarevných květin.“, s. 36, zmíněný vodopád Rainbow, hora Catheral Peak, jejíž dvě věže vidíme na několika fotografiích z různých perspektiv), stanování u třítisícovky, hory Ellery (s. 60), náročnost fotografování se samospouští (na několika místech), překvapivé setkání s ochočeným vlkem, sirotkem, kterého se ujal, krmil mlékem a vychoval jeden místní obyvatel či pobyt v opuštěném srubu s pěknou kadibudkou nedaleko Russian Peak (s. 114–115).

Jak je z uvedeného výběru motivů (mohl bych vybrat celou řadu jiných) zřejmé, nejde pouze o návštěvu turistických atrakcí, popsaných s relevantními údaji pro návštěvníky (jaké ovšem na jistých místech Šimánkovi také potkali, než se opět – ke své radosti – opět ocitli v divočině), nýbrž o různé příhody jako je setkání s medvědem (foto na s. 125), detaily jako borůvky, které bychom na fotografii, podobně jako Leošův bratr Béda, když si prohlížel diapozitiv, identifikovali jako „třešně ptáčnice“ (na protější předchozí straně), či různá setkání s lidmi, která bratra cestovatele rovněž zajímala. Na fotografiích sledujeme záběry velkolepé přírody, ale – občas, tak jako je pěkně zblízka vyvedený ten na s. 122 – také portréty Šimánkových dětí (na té zmíněné jsou obě, Veronika se dívá do objektivu a Jakub čistí krásný velký právě nalezený hřib).

V úhrnu lze tedy říci, že Šimánkův cestopis (cestopisy) má (mají) svou jedinečnou tvář, zachycující muže, který je (jak to sám ostatně na jednom místě konstatuje) šťastný na cestách, které mu (právě v tomto případě cesty po Spojených státech) zároveň umožňují být se svou milovanou rodinou. A jedinečnost, vycházející z výjimečnosti dobrodruha, zároveň ovšem sympatického člověka (cítím tu absenci jakékoli sebestřednosti či podivínství, které bychom mohli třeba i předpokládat, a naopak i značnou dávku praktičnosti a rozumnosti, které cítíme jednak ze zmínek o jiných událostech z jeho pestrého života, jednak ze samotného faktu, že nějakým způsobem musel „vymyslet“ koncept, jak žít v dostatku s celou rodinou, tzn. mimo jiné získat i prostředky na realizaci těchto cest), se mi vykresluje i při srovnání s jinými cestopisy, které jsem nedávno četl, totiž těmi Jiřího Máry, vycházejících z jiné jedinečnosti (jenž naopak není oním typem dobrodruha a k jeho cestám ho přiměl jiný paradox, totiž zdánlivá nerealizovatelnost náročného cestování se synem na invalidním vozíku).

Pro mě jako člověka, který má sice rád hory a kdysi mu činila radost z rychlého chození po Tatrách, ale v podstatě je přece jen městský, dost nepraktický intelektuál, přičemž ona první skutečnost mi dovoluje alespoň trochu si představit a ocenit onen Šimánkův celoživotní výkon, s nímž své někdejší „šmajdy“ ovšem nemohu v nejmenším (a dnes už vůbec) srovnávat, mi knihy tohoto druhu přinášejí potěšení alespoň jakési vzdálené účasti na něčem, co cestovateli z našeho kraje, který ovšem prošel celý svět, ze srdce přeju. Jakéhosi sdílení radosti, jakou cítím z fotografie u čtyřech sloupů na kanadské hranici, tedy na konci cesty, kdy Šimánkovi „křepčili“ společným štěstím z vykonané cesty po hřebenech amerických hor.

Leoš Šimánek, Amerikou po hřebenech hor (Na koňské stezce z Mexika do Kanady), Action-Press (Nakladatelství Leoše Šimánka), Rtyně v Podkrkonoší, 2016