Úvodní stránka | Leipziger Buchmesse 2019

Leipziger Buchmesse 2019

20.04.2019 22:45

I
Když ke mně poprvé, asi před půldruhým měsícem, doputovala informace, že Česko je hostující zemí na letošním Lipském veletrhu knihy, zavolal jsem Milanu Faltusovi, který má výjezdy tohoto druhu rád, co by říkal na společný výlet. Sám bych s tím měl v tomto případě nejspíš problémy určitého druhu, snažím se vytěsnit používání navigace, která by v tomto případě byla ale přece jen potřeba v případě cesty autem, a autobusem nebo vlakem by se to jistě taky dalo vymyslet, ale připadá v úvahu tahle možnost, tak proč to neudělat takhle. Pak jsem na to málem zapomněl, a když mi Milan volal týden před začátkem, jak jsem se rozhodl, musel jsem se podívat do přeplněného kalendáře, zda to vůbec půjde a zda nebudu muset něco vypustit.

Ideální by bylo odjet už někdy ve středu či ve čtvrtek, ty první dny měli svá autorská čtení Radka Denemarková a Jaromír Rudiš, jenž napsal svou první knihu přímo v němčině a u něhož tisk spekuloval o získání Ceny Lipského knižního veletrhu 2019 v kategorii beletristiky, na niž byl nominován, Milan byl ale jako obvykle zatížen těmi svými technickými překlady, které ho živí a jichž se stále ještě v jeho věku neodhodlal zbavit, aby měl čas na to, co by bylo od něj zajímavější a přínosnější, ale měl už předjednané ubytování alespoň na jednu noc s tím, že bychom cestu pojednali o víkendu. Z pátku večer jsme ještě můj příjezd z Jičína do Prahy přesunuli na sobotu ráno a konečně odjeli od Invalidovny, zdržení byly pak už jen problémy s podivně funkční navigací, říkal jsem, ať ji vyhodí z okna, cesta přinejmenším až do Lipska je jasná.

Překvapilo mě, že zatímco já bych měl stres s celou tou „logistikou“ výletu, on se v klidu do čehokoli pustí, ačkoli působil totálně dezorientovaně ohledně prostoru, kudy jedeme, odkud se od jihu před Drážďany napojíme na onen tah, který vede z Polska přes Bautzen (Budyšín), zatímco kdybych jel „od nás“, tj. přes Žitavu a Löbau, jel bych už po téhle „čtyřce“ s oním úžasným pohledem zdáli na saskou metropoli, byť jen na krátký okamžik. Celé to ještě komplikoval čas potřebného ubytování, takže dojet na veletrh a pak se z hotelu znovu vracet nepřicházelo v úvahu (po odejití z areálu je vstupenka neplatná), takže jsme se nejdříve ubytovali a u pokladny si pak koupili až odpolední ticket, což společně se zítřejší seniorskou vstupenkou vyšlo o něco málo, ale přece jen levněji než vstupné na celý pobyt (které by bylo pětatřicet euro). Nakonec to ale bylo „tak akorát“, tedy vůbec alespoň v základních obrysech zvládnout vše projít bylo vzhledem k rozměrům celé expozice bez nějakých zastávek, na něž ale už nebyl čas, už na hranici únavy. Neměl jsem ovšem – kromě několika věcí, které bych přece jen nerad promeškal – , víceméně žádná striktně vymezená očekávání, spíše rámcovou představu o obou dnech s tím, že bych v sobotu rád prošel celý prostor expozice a v neděli se soustředil především na autorská čtení v určitém časovém bloku, zahrnující osobnosti, které mě zajímají.

Výstavní areál, označovaný někdy jako Neue Messe, kde se každoročně jeden z největších podniků svého druhu v Evropě uskutečňuje, se nachází v opačném směru od středu města než ten původní, tzv. Alte Messe, jak jsme jej znali ještě za časů rozděleného Německa (hovořilo se o něm také v kontextu s konkurenčním Brněnským výstavištěm). Ten se nachází na jih od centra, kousek od Památníků Bitvy národů (Völkerschlachtsdenkmal), postaveného ke stému výročí bitvy u Lipska (1813/1913), a dnes už funguje jen coby kulturní památka. Poblíž (při jedné z někdejších návštěv to bylo pro mě překvapení) je také Ruský kostel (podobně jako v Mariánských Lázních, kde prý chátrá a jsou s ním problémy). V historickém kontextu pak ovšem existuje ve městě celá další řada objektů, zřejmé to bylo, už když člověk vystoupil z onoho unikátního nádraží (typ stavby označovali Němci jako „Kopfbahnhof“), známá byla též Kongresshalle am Zoo. Od roku 1996 je pak v provozu severně od centra v městské čtvrti Seehausen, vlastně u dálnice č. 14, kterou se přijíždí od Drážďan, nový rozsáhlý výstavní komplex, zatímco na starém výstavišti byly výstavní aktivity ukončeny. Orientačními pojmy pro mě byly ještě názvy Nordost, charakterizující lokalitu vzhledem k centru či místo s magickým názvem Thekla, někdejší spojení několika malých vesnic v novou se jménem řecké světice, zajímavým kostelem a jezerem. Když jsme pendlovali od hotelu Ibis k výstavišti, míjeli jsme směrovku ukazující cestu k tomuto místu.

Prostor výstavního areálu sestává z centrální Skleněné haly (Glashalle), před níž je ještě jakýsi předvstupní prostor s Merkurovou kašnou a dá se říci hlavním vchodem (Eingang West, trochu nelogicky pro návštěvníky, protože obě velká parkoviště jsou zcela na opačné straně), osově souměrně podél Glashalle je pak pět velkých hal, na jedné straně (blíž k Parkovišti 2) haly „se sudými čísly“ 2 a 4 plus Kongresovým centrem (Congress Center Leipzig), na druhé pak haly „s lichými čísly“, tedy 1, 3 a 5 (přičemž Halle:Eins má mimořádné postavení, je spojena právě se zmíněnými Cenami Lipského knižního veletrhu). Před ní se pak ještě nachází Messehaus. Pro hrubou představu lze říci, že Glashalle je co do plochy srovnatelná s budovou Pražského výstaviště v Holešovicích, ovšem další budovy by pak představovaly pět dnešních Tipsport arén. V centrální lipské hale ovšem nejsou stánky s knihami, je určena pro jiné účely (je tam třeba ono proslulé das Blaue Sofa). Kromě popsaného prostoru je vedle výstaviště ještě jeden nejméně stejně rozsáhlý, označovaný jako Logistický park. A pak je třeba ještě říci, že Buchmesse je jen jednou z řady akcí, které v areálu probíhají po celý rok, byť se jedná o událost významnou.

Většina aktivit v oblasti české kulturní reprezentace se odehrávala ve stánku č. D401 zhruba uprostřed haly číslo čtyři (orientace byla snadná, pod stropem visela velká písmena A, B, C, D, F, kromě toho byl prostor členěn oborově, např. od vchodu, jímž jsme přišli, byla filozofie, z druhé strany pak rozsáhlé prezentace v oblasti hudby), druhým místem, orientovaným především na dětskou literaturu, pak byl stánek H301 v hale 2.

Na internetové stránce veletrhu věnovanému českému programu je mezi německými „Pressemitteilungen“ už z podzimu informace o připravovaném konceptu „Ahoj Leizpig“, jak jej uváděl i komentátor Martin Krafl v každém svém úvodním projevu na českých autorských čteních, tedy „s jot na konci slova“ (Němci píší tento původně námořnický pozdrav „Ahoi!“), mezi 55 přítomnými českými spisovateli (toto číslo uváděl komentátor), jejichž 60 knih (jak je uvedeno na webové stránce) bylo přeloženo do němčiny, patří Radka Denemarková, Pavel Kohout, Tomáš Halík, Jan Novák, Iva Procházková, Jaroslav Rudiš, Jáchym Topol, Kateřina Tučková, Petr Borkovec, ale i klasikové (již nežijící autoři) Jiří Gruša, Karel Hynek Mácha či Karel Poláček, dále Petr Hruška, Sylva Fischerová, Jaromír Typlt, Michal Ajvaz, Jiří Hájíček, J. H. Krchovský, Petr Stančík, z dětské literatury Pavel Šrut a Galina Miklínová (Die Sockenfresser, ovšem), Barbora Klárová a Tomáš Končinský, z mladších autorů pak například Zuzara Lazarová, Vratislav Maňák, Natálie Peterová, Tereza Semotamová či Marek Šindelka.

V podrobnějších (a novějších) informacích, které jsem se před odjezdem pokusil alespoň zběžně pročíst, se objevila i další jména, Martin Reiner a Dora Kaprálová, Petr Sís, Petr Borkovec, Iva Pekárková, Arnošt Goldflam, Bianca Bellová, Tomáš Sedláček, Tomáš Glanz a další. S některými z těchto osobností jsem měl už tu čest se při různých příležitostech setkat – s Arnoštem Goldflamem na jičínském pohádkovém festivalu, kde jsme se bavili o společných brněnských přátelích, Petra Stančíka, Petra Borkovce, Doru Kaprálovou či Terezu Semotamovou jsem viděl na Šrámkově Sobotce a poslední z nich na pražském Světu knihy, v Sobotce jsem si, vzhledem k tomu, že moje matka strávila dětství v Děčíně, moc příjemně popovídal s Radkem Fridrichem, Iva Pekárková byla kdysi na jičínském gymnáziu a s Petrem Sísem jsme stáli na jednom jevišti, když jsem ho společně s zakladatelem nakladatelství Labyrint Joachimem Dvořákem uváděl při prezentaci jeho knihy tuším Charles Darwin: Strom života, při jiné příležitosti pak jsem Jiřího Grušu v době, kdy byl ministr školství, zavedl do redakce pohádkových novin, s Jaromírem Typltem se setkáváme dvakrát třikrát do roka při různých příležitostech. Někteří z nich, kteří mají čtení ve čtvrtek a pátek, žel neuvidím, ale jak řečeno, člověk musí vycházet z toho, co kdysi Helmut Kohl při sjednocování Německa označil za „machbar“ – uskutečnitelné. Pravda, třeba téma Dada im Sudetenland, diskusi Eugena Brikciuse s Radkem Fridrichem, by mě opravdu zajímalo.

II
Je to už jako na Pražském hradě, před vlastním vchodem bezpečnostní rámy, sekuriťáci prohlížejí zavazadla, podrobně. Já jsem si přečetl pečlivě už doma pokyny, takže především mám potvrzeno, že budu moci fotografovat, Milanovi vzali nějaký sprej, nevím, proč ho vůbec v tom malém baťůžku, který měl vlastně jinak snad úplně prázdný, měl. Bundu i svetr jsem nechal v autě, je vyloženě jarní teplo, večer budu litovat, protože se ochladí, Milan využije šatnu až zítra. Koupit vstupenky a projít turnikety, a už na mě vyskakují nejrůznější informace. Stánek „philosophie“, takřka živý mopslík a tarotové karty, jen si hledejte (nové) souvislosti, vzápětí Frankfurter Allgemeine, Zeitung für Deutschland, první dvě slova s charakteristickým historickým německým písmem, FAZ je ovšem ikona, sleduji uspořádání – samotná akce čtení, vedle velký monitor, na stole velký tablet, za stolkem s diskutujícími osobami velké panoráma města s proslulou skyline, pojednanou ovšem jako černobílý letecký snímek (kdysi Karel Hvížďala právě tenhle moment zdůrazňoval jako novinářskou kvalitu v protikladu k bulváru, tj. množství obrazového materiálu, u FAZ hodně redukovaného, a absence barevnosti). Dívka s velkou visačkou free hugs, teprve po několika vteřinách to vlastně rozluštím a pochopím smysl eventu, který tuším před dvěma lety hýbal také Prahou, tak také podlehnu a moc o tom v tu chvíli dál nepřemýšlím.

Fotím desítky stánků, zajímavý nápis „Deutsche Autoren aus Russland“ a naopak přemýšlím, jaká jednostranná hysterie vůči Rusům je u nás. Překvapuje titulek Prager Küche, kulinarische Spaziergänge od Hany Rigo a Černínovo nakladatelství, Czernin Verlag, bavím se s ženou u stánku, a říkám žertem, že to asi nebude ten senátor Czernin, vedle kterého jsem seděl před měsícem v Sobotce na Jivínském Štefanovi, ona na to (myslím, že anekdotický obsah příliš nepochopila, ale v tomto případě je to pochopitelné, nemůže znát kontext), že je to rod hodně rozvětvený.

Zajímavý nápad – „Manuskripte herzlich willkommen!“ Milan se tam hrne, on má pořád nějaké nápady něco někde publikovat, já jsem tak trochu skeptický ohledně toho, že by to měla být lidumilná záležitost, zítra se u auta setkáme s paní, která si pro radost vytvořila a publikovala knížku o květinách, ale pak teprve začíná ta starost, nějaký obchodník by si prý vzal na starost distribuci, ale ještě než cokoli učinil, chtěl zálohu osm tisíc euro. Je to jako když chtějí skvělí muzikanti ověnčení cenami, aby jim hráli v rádiu jejich písničky, musejí si to zaplatit – kde jsou ty časy, kdy rádia objevovaly nejžhavější noviny a tvořily hudební dějiny! Je jiná doba. Nicméně Milan se ke stánku ještě jednou vrátí a probírá to s nimi, stejně tak to bude znovu ještě zítra.

Další řada míst, kde se něco děje, prezentace, osoby u stolku s mikrofony vždy s promyšleným pozadím, stolky s výtvarným materiálem pro děti, které si cosi stříhají a lepí. A už jsme u českého stánku s charakteristickou grafikou, kdy všechny písmena „E“ ve výrazu LEIPZIG 2019 TSCHECHIEN jsou nahrazena barevnými pruhy v národních barvách. Je to ovšem červená, modrá a žlutá (aby byla na bílé vidět), což mi připadá, jakkoli v tu chvíli nevím, jak bych tu překážku sám řešil, tak trochu dezinformativní a pochybené. Na vlaječkách je pak slovo „AHOJ!“, které se opakuje nejrůznějším způsobem jako aktualizace v Německu s jiným pravopisem známého námořnického pozdravu pro změnu v barvách bílé, žluté a modré na červeném podkladu. Nu čert aby se v tom vyznal.

Prostor českého stánku je nicméně zajímavě strukturován, řekl bych, že má zajímavou dynamiku uzavřenosti a otevřenosti. Uzavřený je více než půlkruhový tvar s třemi „poschodími“, jako je to třeba v sauně (a něco podobného mají, právě pro různé besedy, setkání atd. v Základní škole Sobotka) nebo prvorepublikových či možná ještě spíše secesních plovárnách i s tím, že po straně stolku s osobami, které jsou právě v centru pozornosti posluchačů rozsazených nad sebou na oněch stupních, je okénko zvukaře a logistiky, a za tímto místem, kde se odehrávají autorská čtení, je panel s vystavenými informacemi a knihami, dominuje Milan Kundera, ale je tu pochopitelně celá řada dalších knih, podél této stěny se pak dojde ke stolku, na němž leží jednotlivá vydání novin ke každému dni veletrhu AHOJ LEIPZIG ZEITUNG, Literární noviny a další materiály, trička s nápisem Ahoj! či podobně pojednané „placky“, za stolem pak mladí lidé jsoucí k dispozici návštěvníkům. Další regál s knihami, před nimi několik stolků se židlemi.

Je mi jasné, že nemáme šanci ani projít veškerý výstavní prostor, co bychom si ale neměli nechat přece jen ujít, je centrální Skleněná hala, v níž se nachází také legendární „Modrá pohovka“, das Blaue Sofa (v logu psáno malým písmem, tedy das blaue sofa), kde se konají literární pořady, přenášené rovněž televizí (ZDF), takže je to záležitost nejvyšší prestiže. Do života tento projekt původně uvedl Club Bertelsmann a byl spojen s Kulturním magazínem ZDF aspekte, od roku 2000 funguje na obou největších knižních veletrzích, tedy ve Frankfurtu a Lipsku a objevují se na něm nejvýznamnější autoři, prezentovaní na veletrhu, tentokrát se zde ocitli také společně Jaroslav Rudiš s Pavlem Kohoutem a rovněž Jáchym Topol. Pro úplnost ještě uvedu, že od roku 2005 existuje tento kultovní kus nábytku s rituálem půlhodinového rozhovoru, přenášeného živě a dostupného též v ZDF-mediatéce, na Berlínském mezinárodním festivalu literatury (internationales literaturfestival berlin).

Došli jsme tedy sem, abychom nasáli atmosféru velké prosklené haly s dominatním schodištěm a právě probíhajícím jedním z pořadů na Modré pohovce. Dominantním dojmem nicméně byly stovky kostýmovaných lidí, mladých starých, kteří zde buď postávali, seděli ve skupinkách na podlaze či šli tím či oním směrem, a evidentně byli jednou z těch nejviditelnějších složek celého veletrhu, jak to říká ostatně i komentář jednoho z videí: „Und die bunt kostümierten Besucher der Manga Comic Con 2019 waren wieder ein optisches Highlight.“ Hledal jsem vysvětlení, protože tohle je pro mě velká neznámá, a opisuji z jedné stránky: „Manga Comic Con / Platforma pro fanoušky manga a anime filmů, her a Cosplay.“ Čtyři dny nejrůznějších akcí zmíněných oblastí, též Japonska, kde jsou původním domovem, zaplnily celý prostor veletrhu nejrůznějšími figurami (cosplay je z anglického costume play, kostýmová hra, rovněž z japonštiny, což má zároveň zahrnovat herecký výkon), představující všemožné postavy z oněch filmů či videoher, hromady plyšáků, zbraní, masek atd. atd. a zřejmě přitáhly množství lidí, kteří nepřišli posedět na autorských čteních či si prohlédnout knížky, ale kteří chtěli zažít něco ze společenství karnevalové kultury, jestliže mám použít starší termín.

III
Po krátkém mezičase odpočinku v hotelovém pokoji jsme večer vyrazili do centra Lipska. Některé programové části se uskutečňují mimo výstaviště, v Galerie KUB (Kantstraße 18), kde je rovněž výstava komiksu, má dnes Jaromír Typlt s Michalem Ratajem jedno z jeho pozoruhodných vystoupení Škrábanice, já ale uvidím Jaromíra zítra na autorském čtení a rozhodli jsme se pro další možnost, totiž v kavárně Telegraph (Dittrichring) vystoupí dvě spisovatelky Sylva Fischerová a Bianca Bellová. Přidávám poznámku, je ještě celá řada dalších míst, kde se něco děje: Scéna Schaubühne Lindenfels, Dům knihy Lipsko, Scéna Neues Schauspiel Leipzig, Literární dům Halle v uměleckém fóru Saalesparkasse, Zelený salón, Stará škola sv. Mikuláše a jiné. Dittrichring je podlouhlé náměstí na okraji vnitřního města (Innenstadt) kousek od bachovské Staré tomášské školy a Thomaskirche a deset minut trochu do kopce k proslulé Staré radnici a lokálu Auerbachs Keller, Goethovy inspirace pro Fausta. Vešli jsme do restaurace, nic tu nevypadalo na uzavřenou společnost, ani v patře, kde sedělo několik Čechů a Češek, které nám prozradily, že musíme jít bočním vchodem. Po schodech do prostoru, používaného, jak je zřejmé z nalepených plakátů po stěnách, jako jazzový klub, s malým pódiem a barem na opačné straně, jsme pak vyslechli první z našich čtení.

Přišli jsme, když už to běželo, kromě obou spisovatelek ještě další dvě osoby, jedna z nich překladatelka Olga Staňková, pak herečka, jejíž jméno jsem nezachytil. Hovořilo se o novele Jezero, jejíž autorka Bianca Bellová, spisovatelka s bulharskými kořeny, získala vítěznou cenu Magnesie Litery 2017 v kategorii Kniha roku a několik dalších ocenění, a knize Sylvy Fischerové Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel. Musím říci, že mě zaujala více první z nich, jak svou jakousi vnitřní energií, tak obsahem toho, co se četlo. Dozvěděli jsme se rovněž něco z organizace veletrhu, každý den má svého Botschaftera (vyslance), dnes jím je Jiří Přibáň (kladu si otázku, zda je příbuzný s Michalem Přibáněm, autorem zajímavé knihy Všechno je jenom dvakrát), zítra Tomáš Glanz, kterého si chci poslechnout na českém stánku. Milan se dal do řeči s dívkou, kterou přivedla, jak se ukázalo, její kamarádka, studující v Praze bohemistiku. Uvědomuju si, že bych rád pojmenoval, jaké je to vlastně zde publikum. Vypadalo to, že to budou vždy tak trochu zasvěcenci, s hlubším zájmem o věc. V té souvislosti si vzpomínám, že jsem četl v novinách odpovědi jedné dívky na ulici, která říkala, že se ve škole učí o Franzi Kafkovi a jinak vlastně nic nezná, ale půjde se na veletrh podívat. Tady sedí nicméně evidentně intelektuálové, v Německu mívají jistá poznávací znamení, zajímavé je, že jsou starší i někteří mladší, jako ona studentka.

Po pauze následovalo čtení Kateřiny Tučkové, orientované na její knihu Vyhnání Gerty Schnirch, která vyšla v loňském roce v překladu Iris Milde v nakladatelství KLAG Verlag, Berlin s názvem Gerta. Das deutsche Mädchen, což je opodstatnění zvoleného zaměření – kromě samotného tématu, poválečného osudu dívky z Brna, tedy česko-německých vztahů. Spisovatelka se vyjadřovala právě i o různé perspektivě, v níž jsou tyto příběhy dnes vnímány. Ano, o tom opačném postoji, kdy byli Němci vysidlováni, což bylo dobově v celkovém kontextu vnímáno jistě oprávněně coby „odplata“, ale v konkrétním případě dívky s půlletým dítětem, která absolvovala noční třicetikilometrový pochod, jakékoli opodstatnění ztrácí, se dnes znovu zvedá diskuse. Spisovatelka, pozoruhodná i u svých dalších knížek a kulturních aktivit (jeden odkaz o mnohém z toho a v bezprostředním kontextu s Lipským knižním veletrhem uvádím pod textem) se zmínila o tom, že pobývá v Brně v části nazývané Brněnský bronx, kde ale dnes bydlí umělci „a já“, a dokonce v domě, v němž bydlela hrdinka jejího příběhu, onen pochod si pak vyzkoušela i na vlastní kůži (teď jsem náhodou objevil, že o tom hovořila už na pohovce u Jana Krause). U stolu před červeným divadelním závěsem v kavárně Telegraph seděli též Steffi Böttger a Martin Krafl.

III / Intermezzo
S nohami sezením nyní odpočatými jsme si ještě udělali noční procházku po centru Lipska. K Památníku Bitvy národů by to bylo pěšky daleko, a místo, kam chtěl Milan zajít v souvislosti s příběhem, který sleduje a o němž já nemám ponětí, totiž Connewitz, kdysi vesnice, dnes součást města, které není odtud už daleko, nejspíš už nenavštívíme (pokoušel se o úvahu, že by tam zajel ještě druhý den ráno sám, ale nakonec z toho nic nebylo). Chtěl jsem si po letech alespoň osvěžit vzpomínku na onen zvláštní tvar náměstí (onen dojem působí neobvyklé vedení kolejí tramvaje), na jehož jedné straně stojí Neues Gewandhaus, modernistická budova tak trochu podobná Nové scéně Pražského divadla. Stavba (dnes už uváděná bez přívlastku „nový“, na Wikipedii pak jako „3. Gewandhaus“ po první původní a druhé stavbě Martina Gropia, příbuzného proslulého Waltera Gropia, jednoho z otců světové moderní architektury, postavené před koncem 19. století) zde je od roku 1981 (základní kámen 1977). Pražská Nová scéna vznikla v letech 1977-1983.

Jestliže náměstí v době mých návštěv v Lipsku mělo jméno po autorovi spisu Das Kapital, tedy Karl-Marx-Platz, (dnes se vrátil opět předválečný název Augustusplatz), bylo to opodstatněné, hned vpravo od koncertní budovy totiž stojí proslulý „Weisheitszahn“, zub moudrosti, kteroužto přezdívku dostala podle svého tvaru tehdejší nová výšková budova Karl-Marx-Universität, dnes Univerzita Lipsko, s kavárnou tuším v sedmnáctém patře, jak to stálo i ve středoškolských učebnicích němčiny. Měl bych nicméně ještě v tomto kontextu zmínit osobnost Gewandhausu, dirigenta Kurta Masura, ikonu německé hudby, jenž vystoupil i v politicky napjatých dobách lipských demonstrací před sjednocením Německa s výzvou „Keine Gewalt!“ (Žádné násilí), postojem, který znali o několik měsíců později i Češi v převratu, označovaném právě pro tento étos „Sametovou revolucí“.

Ptali jsme se dvou kolemjdoucích žen, cože to je za budovu kostela, kterou jsme ani jeden z nás neznali. Nemohli jsme znát, na tomto místě stál kostel Paulinerkirche, podle paulánů, tj. dominikánů, vlastně Universitätskirche St. Pauli s pohnutým osudem, stržen byl v roce 1968, a na jeho místě postavena budova s názvem Paulinum – Aula und Universitätskirche St. Pauli, náležející univerzitě. Mohl bych pokračovat popisem dalších budov a proměn, když jsme si v mysli přehrávali vzpomínky a konfrontovali je s dnešní realitou. Milan vzpomínal na pracovní cesty s překládáním pro Robotron, jehož budova již také není, ukazoval mi místa, kde čeští pracovníci bydleli a došli jsme až k zmíněnému Hlavnímu nádraží, které je stavebně zvláštní tím, že za průčelím koleje končí (není tedy průjezdné jako pražské Hlavní nádraží, Němci pro to mají termín Kopfbahnhof). Než jsme došli zpátky zase trochu jinou cestou k autu a dostali se do hotelu, bylo k jedné hodině.

IV
Popis výstavních prostor (kromě ústřední Skleněné haly) jsem zakončil u českého stánku, k němuž jsme se nyní – v nedělní dopoledne – vrátili, abychom si vyslechli několik autorských čtení. Právě u jednoho ze zmíněných stolů (jinak tam v tu chvíli nikdo není) při našem příchodu sedí Jaromír Typlt s mužem, kterého mi představuje jako německého přítele Martina Mutschlera, s nímž pak bude sedět u stolu při autorském čtení. Zdravíme se a já se s omluvou, že bych už nestihl zaznamenat alespoň něco z předchozího vystoupení, přesouvám ke stolku, kde probíhají poslední minuty čtení Tomáše Glance s jeho tématem pro tento den „Literatur der Beunruhigung“. Obrysy této myšlenky jsou myslím hodně aktuální, je tu mnohé, co dnes znepokojuje na nejrůznějších úrovních, Glancovo téma evropských paralelních kultur, ruské avantgardní a performativní kultury a zprostředkování aktuálních impulsů současné ruské literatury v Čechách mi svým duchem není vzdálené. Kateřina Černá, která čtení moderuje, zvedá ruku s novinami, kde můžeme číst titulek „Eine bessere Russlandkenntnis würde helfen, vereinfachende Gesichtspunkte einzuschränken“ (Lepší znalost Ruska by pomohla omezit zjednodušující pohledy/stanoviska).

Nu a po krátké přestávce pak už přichází Jaromír, aktuálně autor titulu oder schnurtracks, jenž vyšel v nakladatelství hochroth v březnu minulého roku v překladu Martina Mutschlera, jenž seděl, jak už řečeno, vedle něj nyní u stolku. A ovšem také knihy Michal über Nacht, ještě novější, řečeno onou obvyklou metaforou ještě s vůní černi z tiskárny, tedy vydané v prestižním nakladatelství Kant 2019 v překladu Maxe Zaloudeka a doslovem Nicoly Mizerové. Český čtenář zná pravděpodobně knihu Stisk (Torst, 2007), v níž se text Michal přes noc (původní česká verze) nachází. Moderátor (a zároveň jedna z klíčových osob české reprezentace, programový koordinátor) Martin Krafl, stejně jako později u dalších autorských čtení, uvádí pořad v ruce se zmíněnými aktuálními novinami (v češtině) a komentářem ke slovu „Ahoj“ a odkazem na další místo, kde se konají česká čtení, a nezapomene zmínit ani legendární sochu Davida Černého „Quo vadis“, „trabi“ na čtyřech nohou, upomínající na exit „východních Němců“ přes Čechy v roce 1989, kterou jsme viděli v Glashalle. Uvědomuju si, jak vlastně ta autorská čtení jsou dramaturgicky pojednána, je tu obvykle nějaké představení, je položeno několik otázek a poté přicházejí na řadu ukázky z díla, povětšinou aktuální.

Jaromír Typlt vládne skvěle němčinou (kdesi jsem četl komentář, že nemnozí spisovatele nevyužili služeb překladatele, jeho autor Typlta ovšem nezmínil), takže nedocházelo k žádným prodlevám a rozhovor probíhal plynule. Když Martin Mutschler českého autora představoval, zmínil rovněž přesahy v jeho tvorbě k dalším oborům, a uvedl i příhodu, jak pohotově zareagoval u jakéhosi koncertu a vystoupil, maje stále po ruce kytaru. Při čtení zazněly také dvě z oné několikrát variované textové sekvence, jak si ji můžeme přečíst v Michal über nacht –

Alchimie heißt nicht Mechanerie
Mechanerie heißt nicht Milchanomalie
Milchanomalie heißt nicht Pech im Spiel
Pech im Spiel heißt nicht auf Sicht verzichten
Auf Sicht verzichten heißt nicht erdolcht im Gespräch
Erdolcht im Gespräch heißt nicht Leichtigkeit
Leichtigkeit heißt nicht Keuchen
Keuchen heißt nicht zehn Stufen
Zehn Stufen heißt nicht neun Stufen

Nevím, zda to byla opravdu tato verze, cituji tu první v knize. Půlhodinka vymezená na autorské čtení utekla strašně rychle (pociťoval jsem to opakovaně), v takovém formátu vlastně nepřipadají v úvahu nějaké další debaty, což je škoda. Přesto jsem položil otázku, na kterou byl čas opravdu jen na „die letzte Minute“, ale považoval bych bez ní Jaromírovu prezentaci za neúplnou, totiž na Novou Paku, k níž se hlásí dokonce jako k jednomu ze svých životních témat. Takže se v rychlosti posluchači dozvěděli, že v městečku (vzdáleném necelých dvacet kilometrů od Jičína, kde pobývám já, což onu otázku rovněž opodstatňuje) je mimořádná výtvarná tradice a muzeum s expozicí medijních kreseb.

Ještě je nicméně nezbytná poznámka: Toto není jediné vystoupení Jaromíra Typlta na Lipském knižním veletrhu. Na jeho webových stránkách můžeme číst „aktuální rozpis“ všech akcí, publikovaný 20. března 2019 (kopíruji bez úprav):

FREITAG 22. MÄRZ 2019

21:00–22:00 CAFÉ & RESTAURANT TELEGRAPH
(TELEGRAPH-CLUB, DITTRICHRING 18–20, 04109 LEIPZIG ZENTRUM)
Jaromír Typlt und Matěj Spurný
Tabus der tschechischen Gesellschaft. Die beiden Autoren beschäftigen sich mit der Erfahrung zweier totalitärer Regime.
LESUNG UND GESPRÄCH

SAMSTAG 23. MÄRZ 2019

20:00–21:00 GALERIE KUB
(KANTSTR. 18, 04275 LEIPZIG)
Jaromír Typlt: oder schnurstracks
Im Werk des Dichters verschmelzen die Echos von Experiment, Spiel und surrealistische Phantasie. Mit Thomas Kunst.

21:15–22:00 GALERIE KUB
(KANTSTR. 18, 04275 LEIPZIG)
Jaromír Typlt und Michal Rataj: Kritzeleien
Verstecktes (und gefundenes) Spiel vor der Kulisse neuer Musik und poetischer Experimente. Video: https://vimeo.com/297796427

SONNTAG 24. MÄRZ 2019

11:15–11:45, MESSE, Nationalstand Gastland Tschechien
HALLE 4 / STAND NR. D401
Jaromír Typlt: oder schnurstracks
Der Autor arbeitet am liebsten an der Grenze von Wort und Bild, Wort und Klang, Wort und Performance.

Jaromír se věnoval svým německým příbuzným, kteří seděli v publiku, následovalo vystoupení Michala Ajvaze. Představil německý překlad své knihy Návrat starého varana, tedy Die Rückkehr des alten Varan, jež stála postavená před džbánem s vodou, a ještě jedné další, Die zweite Stadt, tedy Druhé město. Zaujala mě diskuse, související s vlastním obsahem či jeho interpretací, totiž otázkou, jak vlastně chápat onen výraz v českém názvu „druhé město“. V němčině se totiž odlišuje číselný význam první, druhý, třetí atd., pak je to „die zweite“, druhý znamená ale také jiný, a pak by se to muselo přeložit „die andere“. Litoval jsem v tu chvíli, že formát čtení nenabízí nějakou diskusi, protože bych přispěl návrhem „paralelní / paralell“. Ovšemže jsem si vědom, že je příliš jednoznačný a sám bych se rovněž, kdybych byl v situaci autora, spíš rozhodl ponechat ono tajemství významu, který počítá s různým vnímáním knížky. Michal Ajvaz to také tak předložil, za městem, které vnímáme ve své každodennosti, se můžeme ocitnout v onom světě, který zde byl dávno předtím, jehož obyvatelé nás vnímají jako cosi přechodného či dokonce pomíjivého atd.

Já sám jsem si tento moment uvědomil i tváří v tvář panu spisovateli, jehož dílo jsme vnímali jako onu nejnovější literaturu, a on ten čas odlétl. Ostatně není divu, Michal Ajvaz je stejný ročník jako já, dokonce o dva tři měsíce mladší. V řeči padla slova o tom, že autor odmítá výraz „pražský autor“, přestože v Praze žije, a onen antikvariát v Karlově ulici je tím skutečným magickým místem (ostatně chodili jsme tam všichni), ovšem: i slovo magičnost je dnes zprofanované. Autor se zajímavě vyjádřil o procesu tvorby, totiž o skutečnosti, jak střídá beletrii s prací na filozofických spisech (až má potom obavu, když se po čase vrátí k beletrii, zda to „ještě umí“ či zda „zapomněl“ psát), přitom nicméně obě oblasti nechce jakkoli směšovat, převádět filozofické teze do beletrie by nefungovalo.

Nu a to už tu je Stanislav Komárek se svou charakteristickou rozvážnou a trochu ráčkující dikcí, představuje jej jeho překladatel Mirko Kraetsch. Jednou z bohaté charakteristiky je skutečnost, že původní orientací biolog spojuje věci, které zdánlivě nemají nic společného. Po několika větách je ovšem jasné, že Komárek dokáže zaujmout, občas nenásilně vyvstane jeho potutelný humor – například když padne název jeho knihy Opšlstisova nadace, který se německý komentátor pokouší celkem se zdarem vyslovit. Padne i jiné české slovo, pro Němce nutně jazykolam, totiž „zmrzlina“.

Užívám si to, a to netuším, že překladatele znám, dokonce dost dobře. Když jsem se vrátil z Lipska a ozřejmoval jsem si řadu nejasností s tím, že si – kromě štůsku papírových tiskovin procházím nejrůznější materiály na internetu, narazil jsem na iLiteratuře článek Bohemistou proti své vůli, jehož autorem je právě Mirko Kraetsch, jenž zde líčí, jak se vlastně ke svému oboru dostal. Když padla slova o Drážďanech a studiu na jazykové škole, zbystřil jsem, a ejhle…! Mirko skutečně studoval na tehdejší EOS Romain Rolland (dnes Gymnasium Romain Rolland) s rozšířenou jazykovou výukou, kde byl v době „Wende“ mým žákem. Samozřejmě jsme v Lipsku ani jeden druhého nepoznali, po třiceti letech opravdu oba vypadáme trochu jinak.

A ještě tu je jedno vystoupení, které mě zajímá. Do němčiny bylo přeloženo jedno z kultovních děl autora, jímž jsem se před desetiletími dost zaobíral, Studeňanského Mistra, nyní v překladu tedy Der blutige Roman. Překladatel Ondřej Cigán se pustil do práce a není to jen tak ledasjaký překlad. Komplikovaná významová struktura vyžaduje kromě imanentních obsahů znalost celé šíře mimoliterárních kulturních souvislostí. Jedním z prvních „odhalení“ bylo věcí pražské Řimsologické společnosti na začátku sedmdesátých let, ono zjevení pak má i samo o sobě pozoruhodnou historii vedoucí k založení pražského nakladatelství Paseka po listopadovém převratu. Ondřej Cigán při příležitosti překladu k samotnému textu připojil stostránkový komentář, v němž je shrnuto jeho nadšené a důkladné bádání.

Nadšení (a nejen jeho, ale i přítomných posluchačů) bylo zřejmé i při autorském čtení. Na stolku se objevilo několik knih nakladatelství Kētos, jehož posledním, nejčerstvějším výtvorem byla kniha, která byla hlavním tématem čtení, dalšími byly Mumie auf Reisen J. H. Krchovského, Longův poetický pastýřský román Daphnis und Chloë či Valerie und die Woche der Wunder Vítězslava Nezvala. Nu a pak už došlo na čtení Prospektu, nad nímž jsme se před léty chechtali a který vyvolával nyní nové výbuchy smíchu těch, kteří přišli na Cigánovo čtení v českém stánku. Pěkně jsme si pak ještě popovídali, vyptal jsem se překladatele na jeho kulturní zázemí, které z velké části spočívá ve Vídni, podělil se s ním o mé dávné zážitky, zmínil knihu Lenky Pořízkové o Řimsologické společnosti, zkrátka bylo to fajn.

Cigánovým vystoupením na českém stánku jsme s Milanem uzavřeli blok autorských čtení s tím, že já si půjdu někde dát kafe a sejdeme se zde na závěr v půl čtvrté, kdy se mají u českého stánku sejít čtenáři a vlastně uzavřít celou českou prezentaci. Přesto se sem nicméně ještě na okamžik vracím ve chvíli, kdy má slovo Tomáš Sedláček, postava široce známá i z televize, autor někdejšího bestselleru Ekonomie dobra a zla. Nechtěl jsem jeho vystoupení poslouchat celé, nicméně musím říci, že mě zaujala jeho myšlenka, kterou vyslovil, když řekl, že je dnes velice obtížné definovat, co je vlastně dnešní Evropa. Byl v týmu dvanácti předních osobností z různých zemí našeho kontinentu a nebyli schopni se dohodnout na nějaké společně platné formulaci. To je samozřejmě velice aktuální záležitost, zvláště ve vztahu ke všem ostatním hlavním hráčům celosvětového dění, ovšemže především ekonomiky, na jejímž pozadí je třeba vnímat širší rámec společnosti. Na Sedláčkovi, který musím říci (bylo to pro mě překvapení) působil velice přesvědčivě, mi je sympatické, že se neupíná právě jen do onoho uzavřeného světa ekonomie, jako většina dalších ekonomů, ale překračuje k tomu, co nazýváme v širším smyslu kulturou.

Nu a už tu je onen čas, kdy přichází na řadu ono „shrnutí“, respektive okamžité shrnutí, protože další kontext bude třeba teprve vyhodnotit. Již nyní nicméně jsou vyjádřena poděkování všem zúčastněným, kteří se zasloužili o zdárné zvládnutí prezentace české kultury, mezi nimiž má zřejmě nejvýznamnější zásluhy – nejen na knižním veletrhu, ale i v rámci projektu Českého roku kultury, jehož akce můžeme v programech sledovat prakticky od začátku roku – Moravská zemská knihovna pod vedením prof. Tomáše Kubíčka. Jmenovány byly desítky dalších osob a slavnostní náladu završily pak přípitky, toho už jsem se nicméně příliš nechtěl účastnit. Pozdravil jsem Alenu Zemančíkovou, kterou jsem zahlédl přicházet, tuším s Terezou Semotamovou, možná jsem ještě něco zapomněl.

Milan si chtěl ještě koupit nějaký velký výtvarný kalendář, já jsem ještě doposbíral něco málo materiálů, zvláště v oblasti „nové hudby“… Stejně mě čeká ještě mnohé přečíst, v autě přemýšlím o dalších souvislostech, jistě budou záznamy z Blaues Sofa, mám i nějaké knížky a tuším, že tahle akce bude mít pro mě i nějaké další pokračování.

Některé odkazy

Nominace na Cenu Lipského knižního veletrhu
https://www.leipziger-buchmesse.de/neuigkeiten/die-nominierten-des-preis-der-leipziger-buchmesse-2019/935438

Český program
https://www.leipziger-buchmesse.de/pressemitteilungen/ahoj-leipzig-tschechien-gastland-der-leipziger-buchmesse-2019-gibt-neuerscheinungen-bekannt/861566

https://ahojleipzig2019.de/cs/jaromir-typlt-und-michal-rataj-kritzeleien-eine-show

Další odkazy
https://www.iliteratura.cz/Clanek/41007/kraetsch-mirko-bohemista-z-donuceni

Kateřina Tučková
https://www.katerina-tuckova.cz/
https://magazin.aktualne.cz/katerina-tuckova-cesi-vycitky-za-odsun-nemcu-potlacuji-pomuz/r~607ed22e3b3611e993a6ac1f6b220ee8/
https://de.wikipedia.org/wiki/Kate%C5%99ina_Tu%C4%8Dkov%C3%A1

Lipský Gewandhaus
https://de.wikipedia.org/wiki/Gewandhaus_(Leipzig)

Univerzitní kostel
https://de.wikipedia.org/wiki/Paulinum_(Universit%C3%A4t_Leipzig)

David Černý, Trabi-Skulptur
https://ahojleipzig2019.de/de/wegweisendes-der-glashalle-trabi-skulptur-von-david-cerny

Manga etc.
https://www.youtube.com/watch?v=9kMGGLdiU9E
https://www.manga-comic-con.de/

Jaromír Typlt
https://ahojleipzig2019.de/cs/mitwirkende/jaromir-typlt
https://berlin.czechcentres.cz/cs/program/detail-akce/jaromir-typlt-ivan-palacky-slahouny-ve-vetveranken/
https://vimeo.com/297796427

https://www.typlt.cz/