Laurent Binet / Sedmá funkce jazyka

„Kdo zabil Rolanda Barthese? Od autora bestselleru HHhH“ v kolečku na přední straně obalu a „Konspirační thriller mezi Danem Brownem a Romanem Jakobsonem / Sémanticko-lingvistická detektivka“, dva nápisy v protilehlých barvách na straně zadní vytvářejí rámec obsahu knihy, v němž se střetává dvojí svět, totiž svět skutečně existujících ikonických osobností lingvistů, sémiotiků a filozofů své doby (dva z nich jsou coby reprezentanti právě přímo jmenováni) a knižním žánrem, který bych ovšem podle signifikantních znaků nazval spíše než detektivkou špionážním románem (jakkoli detektivka špionážní román a thriller mají k sobě již svou „napínavostí“ blízko; politické téma, respektive jeho účast, a skutečnost, že je čtenář proháněn po celém světě, patří ovšem spíše k románu špionážnímu než k detektivce), jméno autora Šifry mistra Leonarda v každém případě je reprezentantem onoho žánrového aspektu (Marcel Jančík v recenzi na iLiteratuře zmiňuje možná dokonce případněji Umberta Eca, považující román za poctu tomuto zakladateli žánru a rovněž sémiologovi, rovněž vystupujícímu v ději).

Pravda, dvojice vyšetřovatelů komisař Bayard a jeho pomocník Simon (ten svými „detektivními“ schopnostmi, ukazujícími ovšem na soumeznost kriminalistiky a sémiologie) připomínají Sherlocka Holmese a doktora Watsona, ale také Viléma z Baskervillu a Adsona z Melku Ecova bestselleru Jméno růže (po kultovním filmu se Seanem Connerym z roku 1986 právě [2020] běží v televizi nový německý seriál v režii Giacoma Battiata). „Postmodernistickému“ čtení autora, z jehož sémiologických teorií se do Binetovy knihy promítá i celá řada dalších rysů, jsou ostatně podobné přesahy či kombinace (s rysy puzzle) detektivky, thrilleru, filozofického a historického románu s nadsázkou blížící se parodii atd. (no vida, a máme to „vyřešeno“!).

Realita a fikce, které tvoří v Sedmé funkci jazyka základní tematický i žánrový protiklad, nejsou v textu od sebe striktně odděleny. Příkladem je hned v úvodu smrt francouzského literárního vědce Rolanda Barthese (Ecova učitele), sémiotika blízkého strukturalismu (jeho nejvýznamnějším představitelem v oblasti literární vědy, později nicméně i v jiných oborech, je právě Roman Jakobson, v knize rovněž vystupující) a autora takových zásadních knih jako je Nulový stupeň rukopisu či Mytologie, jež se skutečně odehrála tak, jak se v románu popisuje.  V žánrovém filtru románu se nicméně stane součástí konspiračního příběhu, který se rozprostře do pěti částí a Epilogu, odehrávajících se v Paříži, Boloni, Ithace, Benátkách, opět Paříži a konečně Neapoli, s účastí celé řady významných osobností té doby, především intelektuálů či ikon kultury, jak se postupně objevují na scéně, ať je to Michel Foucault,  Jacques Derrida, Gilles Deleuze a další, které ještě zmíním) či prezidenských kandidátů Françoise Mitteranda či Valéry Giscarda d'Estaing, jejichž právě aktuální politický souboj je bezprostředním impulsem k vyšetřování (Barthese srazí dodávka, když se vrací z oběda s Mitterandem), které by se mohlo dobrat záhady „sedmé funkce jazyka“, zprostředkující získání moci, či sportovců, vytvářejících s intelektuálními souboji v Logos Fraternitas paralelní prostředí tenisového zápasu (Borg a McEnroe).

Každé z těchto někdejších (a dnes v některých případech s obnovenou pozorností aktuálních) ikon by bylo možné věnovat samostatný komentář a vydavatel knihy tak skutečně činí, když alespoň části z nich věnuje za vlastním textem v Glosáři životopisný odstavec, podobně jako jsou další přílohou Jazykové vysvětlivky s překladem rozsáhlejších cizojazyčných pasáží či vět (v italštině, či angličtině), rovněž „neúplné“ (klíč k jejich zařazení mi unikl), stejně jako může pro čtenáře zcela neobeznámeného v problematice sémiologie stručný doslov Petra A. Bílka (některé informace ovšem se duplikují s vlastním textem knihy, kde se vysvětlují i některé základní pojmy, na druhé straně jako jediný zmiňuje původní koncept tří funkcí německého psychologa a lingvisty Carla Bühlera [apelativní, zobrazovací, tj. dnes referenční, a expresívní]). Pantheon celé této ojedinělé intelektuální garnitury se zaskví v závěru knihy v Paříži (s. 311, začátek 94. kapitoly), kdy Simon čte v časopise seznam pěti set „osobností naší kultury“ a jsou jmenování Claude Lévi-Strauss (stejně jako v celém románě a podobně jako u ostatních slavných jmen uvedený bez jména křestního), Jean Paul Sartre, Michel Foucault, Jacques Lacan, Simone Beauvoirová, Yourcenarovová, Fernard Braudel, Jacques Derrida, Henri Michaux, Samuel Beckett, Louis Aragon, Emil Cioran, Eugéne Ionesco, Marguerite Durasová, Philippe Sollers a jeho manželka Julie Kristeva (v knize uváděná jako Kristevová), Claire Bretécherová, Georges Dumézil, Jean-Luc  Godard, Albert Cohen, Louis Pierre Althusser a další (s. 311–312). Některá jména z nich dodnes něco říkající širší kulturní veřejnosti, jiná méně či poze specialistům v jednotlivých oborech. Josef Brož v recenzi na ct24.ceskatelevize.cz říká, že román „by se dal chápat jako stručný průvodce lingvistickou a filozofickou francouzskou školou“, vhodné čtení spisovatele, jehož zaujetí pro francouzskou lingvistickou školu nezná mezí, „pro studenty, kteří se přes léto nefunkčně nudí“.

Samozřejmě si musíme, jak už naznačeno, dát pozor na to, kde se opojení fikcí odklání od reality, a myslím, že to autor určitým ironickým odstupem dává čtenáři najevo. Tak lze jednoduchým náhledem do Wikipedie zjistit, že podezřelý konec života dekonstruktivisty Jacquese Derridy (mimochodem zajímavého i pro českou kulturu např. spoluprací s filosofem Ladislavem Hejdánkem), kterého v románu roztrhali psi, zemřel ve skutečnosti v roce 2004 ve věku 74 let a je pochován v malém městečku nedaleko Paříže, stejně tak jako otec Julie Kristevy v románu je někdo jiný než ve skutečnosti (v knize hovoří s šéfem KGB Jurijem Andropovem).

Úvodní motto Jacquese Derridy „Tlumočníci jsou všudypřítomní. Každý mluví vlastním jazykem, byť trochu ovládá i jazyk druhého….“ i první věta celé knihy „Život není román.“ (s. 9) nastiňují onen základní problém neexistující „objektivní reality“ (o ní se ovšem vůbec nemluví), nýbrž překladu, vztahu, propojení, charakteristického tématu sémiologie, vycházející z povahy znaku, definovaného kdysi Ferdinandem Saussurem jako vztah mezi signifikantem a singifikátem (signifiant a signifié, označujícího a označovaného, tedy zjednodušeně řečeno jazyka a reality), připouštějící různý výklad či perspektivu, jak to říká ten první citát, ale také komplikovaného vztahu umělecké fikce a života. To je i motiv, který se objevuje na několika místech knihy, zvláště v Simonově představě, který si úporně klade otázku, zda se nachází v románu nebo v životě. Je to právě onen přístup intelektuála, jeho pragmatický společník, komisař Bayard Simonovi v jednu chvíli, kdy se jen ten táže, to pro něj „znamená realita“, a snaží se nechápajícímu otázku upřesnit slovy „»Jak víš, že nejsi v románu? Jak víš, že nežiješ v něčí fikci? Jak víš, že jsi opravdový?«“ reaguje v souladu s despektem vůči intelektuálům, smysl jejichž počínání nechápe: „»Jseš blb nebo co?« odpoví pak shovívavě. »Opravdový je to, co se žije, to je všechno.«“ (s. 305)

Odhlédneme-li od toho, že v Simonově otázce je vše, ovšemže v rámci celé konstrukce spisovatelovy lingvistické hry, ironického odstupu a akčního vyhrocení, trochu zvulgarizované (takto se mohli tázat naposledy představitelé subjektivního idealismu někdy před dvě stě lety, francouzští intelektuálové 60., 70. a 80. let, pokud vím, nezpochybňovali existenci samotné reality), je tu načrtnut půdorys, na němž se mohou odehrávat na více než tři sta stránkách vedle filozofických a lingvistických úvah divoké honičky, dramatické souboje či prostě líčení atmosféry určitých prostředí, které pod vrstvou určité „přeťáplosti“ působí důvěryhodně a autenticky.

K čtenářskému pocitu, že vše běží pěkně kupředu, přispívá určitá strohost, věcnost autorova stylu, která je v protikladu s „opulentnímu vršení nápadů“ (Marek Jančík v recenzi na iLiteratuře), které má ovšem vlastně tutéž funkci, stejně tak jako rychlé proměny perspektivy v mnohdy krátkých kapitolách, které tento rytmus už od začátku nastolují. Střídání, vyvažování dějových pasáží těmi až „didaktickými“, některé principy vysvětlujícími – mezi první, třetí a pátou úvodní kapitolu jsou vloženy pasáže vysvětlující „svět fenomenologie“ – lze zobecnit, i v dalším pokračování se neustále  střídá tematická perspektiva knihy. Po prvních řádcích, které nás nenechají na pochybách, kterým směrem se celá bude ubírat (citují se jména Sainte-Beuva, Prousta, Chateuabrianda, La Rochefoucalda, Berta Brechta, Racina, Robbe-Grilleta či Micheleta, tedy osobností z různých oblastí literatury), a sdělení, že Roland Barthes, v zamyšlení přecházející pařížskou ulici Écoles,  25. února 1980 je sražen drožkou, vyhledá komisař Bayard, jenž je pověřen vyšetřováním, na katedře kultury a komunikace na Universitě ve Vincennes přednášejícího, jakéhosi Simona Herzoga (s. 29), jenž se bude jistě orientovat ve světě, který je komisaři naprosto cizí:

K příkladům tohoto jeho postoje, v prostředí levicových studentů na řečené universitě (Univerzitní experimentální centrum Vincennes, Université de Vincennes – Paris 8, otevřené v roce 1969, spojené s R. Barthesem a dalšími představiteli tehdejší aktuální vědy a filozofie, více zde s. 35), patří despekt vyjadřující věta „s nějakou épistémé ať jdou do hajzlu,“ (s. 21). Komisař nezná ani ikonické jméno zakladatele moderní poezie Rimbaud, „jak se prosím píše Rambaud?“, ptá se v knihkupectví, podobně se později, Simona ptá, zda se „tehnleten Sosýr s Barthesem zná?“ (s. 34). Směje se i čtenář, který před četbou knihy neměl o i zde již výše zmíněném Ferdinandu de Saussurovi, zakladateli moderní lingvistiky ponětí, neboť mu to bylo ve 2. kapitole vysvětleno (včetně redakčního doplňku pod čarou, sdělujícího, že Kurs obecné lingvistiky, Saussurovo základní dílo, vyšle v překladu F. Čermáka v Academii v roce 1996).

Příkladná je ukázka sémiologické interpretace, kdy Simon ozřejmuje strukturu významu označení Jamese Bonda „007“ jeho sémiotické (eo ipso detektivní) schopnosti se ukáží, když prozradí komisaři tváří v tvář, kdo je (pokračuje v tom na s. 36), podobně jako Vilém z Baskervillu popsal ve Jménu růže mnichům podle indicií pod hradbami kláštera hledaného koně. Tak jsou dány – na tomto drobném příkladu, a ovšem v celé knize – do protikladu neporozumění a interpretační možnosti. Chceme-li použít slovo, které je klíčové v metodologii výkladu u Romana Jakobsona, jedné z oněch zakladatelských osobností, můžeme hovořit o opozici.

S vyšetřováním postupně čtenář nahlíží do řady obrazů, bytu Rolanda Barthese u pařížského kostela Saint-Sulpice, kde vedle postele leží Chateaubriandovy Paměti ze záhrobí, jeho poslední knížka Světlá komora (s. 39), pohled do knihovny upozorňuje na řadu ikonických autorů a titulů (s. 40 ad.), v kavárně Flore se setkává s projevy sexuální volnosti, před rokem šedesát osm, který tuto revoluci odstartoval, nemyslitelnými (s. 45), v univerzitní nemocnici Pitié-Salpêtrière se setká s Bernardem-Henrim Lévym, označovaném jako BHL, Philippem Sollersem (vl. jméno Joyaux), v rozhovoru komisaře, jenž si i všechny další zapisuje, je další krásný příklad opozice, resp. celé řady (Foucault říká: „»Musíš si vybrat, buď Barthes, nebo já!« to je jako vybírat si mezi Montaignem a La Boétiem… Mezi Racinem a Shakespearem… Mezi Hugem a Balzakem… Mezi Goethem a Schillerem… Mezi Marxem a Engelsem… Mezi Merckxem a Poulidorem… Mezi Maem a Leninem… Mezi Bretonem a Aragonem… Mezi burelem a harém… Mezi Sarterm a Camusem… […] Mezi Rocardem a Mitterrandem… Mei Giscardem a Chirakem…“ (s. 52–53). A na téže stránce (s. 53) je příklad charakteristického intelektuálního diskurzu té doby, s jakým se setkáme, začteme-li se do některého z příznačných děl: „Vůdčí signifiant bude rozsekán na posloupnost krátkých soumezných fragmentů, které zde označíme jako lexie  […] toto rozdělení bude nanejvýš arbitrární; nebude implikovat žádnou metodologickou odpovědnost, protože se bude vztahovat na signifiant, zatímco navrhovaná analýza se váže výhradně na signifikát…“ (s. 53).

Gilles Deleuze sleduje při vyšetřování tenisový zápas Borga a McEnroa, následuje přijetí u prezidenta Giscarda, mihnou se aktuální ikony jako Marlène Jobertová (film Válka policajtů) či členové Beatles, Diana Ross, Cure (s. 64–5), ocitneme se v prostředí rozhlasového studia či před televizní obrazovkou v okamžiku, kdy redaktor v televizních novinách (jeden z textových formátů; sledujeme obsah podle hodiny a minuty aktuálního času) oznamuje jako poslední zprávu smrt Rolanda Barthese (následuje popis reakcí řady těch, kdo vysílání sledují a textová ukázka z jakéhosi rozhovoru zemřelého o sexualitě (s. 74). Zprávy v Le Monde hovoří o tom, že oběť autonehody se odehrála dvacet let poté, co byl její obětí Albert Camus (v lednu 1960, také zde se hovořilo o tom, že byl obětí KGB, hovoří o tom deník českého spisovatele Jana Zábrany; s. 77).

V politickém rozhovoru o šancích jednotlivých prezidentských kandidátů (důležitý je zjev, třeba „špičáky“ jednoho z nich či předchozí aféry) se setkáme s Jackem Langem, známým z pozdější aféry (jeho bratr zastřelil muže v baru, Lang chtěl rezignovat, prezident dal bratrovi milost), začíná se odvíjet samotný kriminální případ, když se totiž jakýsi Hamed přihlásí na policii s tím, že mu Barthes svěřil nějaký důležitý papír. Odtud se bude v průběhu knihy vynořovat a zase ztrácet obsah tohoto listu – v jeho nejrůznějších verzích (na pásce, naučený nazpaměť) u řady osob. Nebudeme všechny sledovat, to je záležitost čtenářova napětí, stejně jako není možné rozvádět celou škálu dalších postav (Slimane, Hélène,….), můžeme však prozradit, že, tak jako to ve špionážních románech bývá, stává se motiv zájmem celé řady dalších stran: ty zde představují dva muži s knírem a deštníkem, v jehož špici je obsažen jed, či párek Japonců, kteří jezdí ve fuegu (sledujeme „souboj“ aut, postupně renault, citroën, fuego, což je ovšem vlastně také renault, v textu to není zmíněno). 

Dostáváme se do prostředí nočního klubu, čtenáři je předestřeno šest funkcí, jak je popsal Roman Jakobson (v kap. 32, s. 100 ad.), můžeme přece jen zmínit Julii Kristevu, jejíž otec jí radí v dopise, že musí „ten dokument archivovat“, jsou tu další mejdany, kde se setkávají „kanadská feministka“, „Číňanka“, „bulharský lingvista“(s. 116), padají zmínky o maoismu, nějaké nové nemoci, která postihuje homosexuály (právě v tuto dobu se objevila jako novinka AIDS, v textu přímo nepojmenováno), dějí se tu další (už předtím tu byly) erotické epizody („Lacan je duchem jinde. Chodilo jeho milenky se stále činí v rozkroku BHL“, s 119), a konečně se tu objevuje (v kap. 40) motiv useknutých prstů, zatím ještě neidentifikovaný coby výsledek soutěže společenství Logos Fraternitas. Simon si začne klást otázku, která se opakuje během románu (její variantu už jsem zmínil): „Co bych dělal, kdybych byl v románu?“ (s. 127) Otázka se opakuje i později, např.: „I think I´m trapped in a novel.“ „Jsem asi zavřenej v nějakým zasraným románu.“ (s. 240).

Na jeviště přichází Tzvetan Todorov (na internetu se musí dost hledat, aby člověk získal přesnější informace, jeho disertační práci vedl Barthes, v češtině ovšem vyšla celá řada knih), na listu, jenž drží v ruce Louis Althusser je seznam závažné literatury (další z přehledů k tématu), ale to už jsme (vytištěno kurzívou jako i několik dalších kapitol nebo pasáží) zváni do klubu Logos Fraternitas (s. 128, dále pak s. 132), jsou vysvětlena pravidla soubojů a jeden z nich (na téma „psané versus mluvené“) zevrubně popsán, i s useknutým malíčkem, jenž je výsledkem pro toho, kdo prohrál. V poslední kapitole první části je řeč o pokrmech, rovněž tématu těchto generací intelektuálů (vzpomeňme na Syrové a vařené Claude Lévi-Strausse, v knize je nicméně i zmínka o „Barthesových analýzách japonské gastronomie“, s. 95).

V druhé části, odehrávající se v Boloni, autor opět použije prostředek členění textu, jímž označuje časové okamžiky jednotlivých částí děje (začíná „16:16“ a pěknou větou „Kurva, to je vedro“, s. 149).  Pro čtenáře to znamená potýkat se s italštinou, neboť ne všechno je vzadu vysvětleno – ale jsme v Evropě, není-liž pravda, il professore? Je tu také zmínka o lidovém povstání se zmínkou o Československu („které se ministr vnitra rozhodl zkrotit pomocí tanků: takové Československo v Itálii v sedmasedmdesátém“, s. 149). Do Boloni se vyšetřovatelé vydali za Umbertem Ecem, k němuž vedl zprvu nepochopený signál umírajícího  Hameda, jehož poslední slova jsou „E… ko…“ (s. 95, už předtím je tu příklad neporozumění, veskrze lingvistického tématu, když jeden z Japonců řekne „otrava“, tedy oním jedovatým deštníkem, a Simon rozumí „potrava“.)

Jsou tu Luciano, Bianca, hovoří se o Rudých brigádách, materialismo storno (základ Marxova učení), autor neopomene hříčky, když Umberto Eco „rozhodí rukama, doširoka rozevře dlaně a usměje se na celý plnovous. »Ecco!«“ (s. 159, italsky „ejhle“) ve chvíli, kdy se čtenář dozví, že sémiologie, tedy vlastně obecná epistemologie, „je matka všech vědeckých disciplín“. Marně se vyšetřovatele renomovaného profesora ptají na sedmou funkci jazyka. Místo toho se mihne z historie známé jméno Gramsci, „fascismo“ či „cattolicesimo e marxismo“ (s. 169), „quattrocento“, tvář dívky podobná Claudii Cardinalové, s. 169) a dalších příznačných jmen, jako je film Žaluji P. P. Pasoliniho, v podrobné pasáži zde citovaný (s. 171) či změť fotbalu a třídního boje, ale i historických souvislostí, když padnou slova o sv. Augustinovi, jenž věděl, že „text Bible je nekonečný les významů – infinita sensuum silva, jak praví svatý Jeroným“, (s. 158). Vcelku pochopitelně má velkou pozornost italský film, hovoří se o Fellinim (mimochodem, letos, 2020, je sté výročí narození), osobně přichází i Antonioni (s. 165, viz i předchozí příklady).

Nakonec se přece jen ještě vracíme k funkcím jazyka, zmíněn je britský filosof Austin, který hovořil o „performativní“ funkci, což znamená „Říkat znamená konat.“ (s. 181) A následuje výbuch nádraží, který naštěstí všichni přežijí. I Bianca. A my se přenášíme na severozápad státu New York do města Ithaca, kde se nachází významná Cornellova univerzita. Filozof Althusser zoufá, že mu jeho žena Hélène vyhodila jakousi zbytečnou obálku („z banky nebo z pizzerie, už neví…“, s. 189), kterou umístil záměrně – podle pravidel, že pod svícnem je tma – s cenným jemu svěřený dokumentem na svůj pracovní stůl, aniž by si přečetl jeho obsah. Je zřejmé, o co se jedná. Co ale nečekáme, že svou ženu v zuřivosti zabije. Intuice mě vedla k tomu, zjistit, jak to bylo, a v tomto případě si Binot nevymýšlí. Profesor filozofie, Foucaultův, Derridův či Lévyho učitel, marxista, skutečně za nezjištěných okolností svou ženu zaškrtil, nebyl souzen a deset let strávil v psychiatrickém ústavu s těžkou psychózou, kterou ovšem trpěl po celý život. V době přechodného zlepšení v roce 1985 svou existenci popsal ve třistastránkovém rukopise, jenž je i průřezem vývoje psychiatrie.

Jsme svědky konference na univerzitě v Ithace, vedle těch, které už známe, se objeví „Chomského kniha o generativní gramatice“ (s. 207), protože „bulharská stopa vede ke Kristevové“ a „Kristevová letí do Států“ (s. 209), přemístili se sem i Bayard se Simonem, v letadle se setkali s Foucaultem. Probírá se kniha Lector in fabula Umberta Eca, důležitý je ovšem pro nás „list of talks“, seznam účastníků (od s. 216), kde si můžeme zrekapitulovat řadu význačných osobností a ještě je případně rozšířit. Na jednom místě se pak účastníci diví, že Jakobson je ještě naživu (pravda, své studie o staročeském verši v Praze vydal ve dvacátých letech minulého století). Další jména: Morris Zapp, fiktivní intelektuál, který v Binetově románu přechází intertextově z Hostujících profesorů Davida Lodge (1975, objevuje se i v knize Svět je malý téhož autora), jak zmiňuje  Petr A. Bílek v doslovu a poznámkou o britském univerzitním románu, tj. campus novel, (napíšu-li jméno do Wikipedie, ohlásí mi „redirected page“ k titulu Changing Places, jiným u nás známým autorem je Kingsley Amis). Tedy i další příklad záměny reality a fikce. Další pak Guattari, spoluautor Deleuzeho, John Searle (doufám, že to jméno, které jsem neznal, mám správně, Wikipedie ukazuje na dvacet dalších fotbalistů či politiků), Jonathan Culler, pořadatel konference Shift into overdrive in the linguistic turn (s. 234), literární kritik Jeffrey Mehlman, další hromádku jmen získá čtenář, jestliže sleduje se Simonem jednotlivé regály univerzitní knihovny v Ithace (s. 236–237).

Komisař marně skládá Rubikovu kostku, takže prošvihne i přednášku Romana Jakobsona, čtenář se ale dozvídá řadu (fiktivních či reálných?) citací z přednášky Derridovy  (s. 240, 247), popíjí se v barech, hovoří se o sympatiích či averzích k tomu či onomu, dostaneme se i na hřbitov v Ithace, je tu zmíněná Derridova smrt, kterou mu přinesou psí tesáky (s. 258) i ztráta další verze vzácného dokumentu, který shoří nyní coby magnetofonová páska (s. 259). Je tu i zmínka o tom, že „komunisté v roce 1977 v Praze na Derridu ušili boudu, narafičili mu do zavazadla drogy a zatkli ho“ (s. 261). Na závěr se vtipkuje i „ilokuci a perlokuci“, v předchozím textu ozřejmeného právě v souvislostech jazykových funkcí, resp. řečového jednání.

A pak už se – ve čtvrté části – přesouváme zpět na náš kontinent, do Benátek. Opět je zmíněn kulturní kontext, tentokrát Thomas Mann a Visconti a Smrt v Benátkách, zazní pasáž z Childe Haroldovy pouti či několik zmínek z bohaté benátské historie (např. Marcantonio Braagadin, umučený Turky), admirál Sebastian Vernier, galéra La Marchesa a poručík Miguel de Cervantes, svatý Theodor a okřídlený benátský lev na benátských sloupech atd.), s komisařem Bayardem a Simonem ocitáme se v řadě známých lokalit, zachytáváme další útržky řeči přítomných („Heidegger, Heidegger… Sehe ich aus wie Heidegger?, s. 271, Heidegger, Heidegger… Vypadám jako Heidegger?, tj. německý filozof Martin Heidegger, autor průlomové knihy Sein und Zeit), hovoří se o charakteru řečnických turnajů, které se prý podobají více šermířskému zápasu než soubojům na pistole a mají dva možné hlavní přístupy, „sémiotický a rétorický“ (s. 273), dojde k dalšímu střetu (tři benátské masky, Japonci atd.). A dojde i k rétorickému souboji Simona s Italem na téma „baroko a klasicismus“, jenž je podrobně popsán – nejdříve řečníci vyvracejí jednu epocha druhou, pak nacházejí syntézu a obracejí těžiště k samotným Benátkám, argumentují i Shakespearem (Kupec benátský), přecházejí k improvizační fázi, vzájemně se napadají atd.. Vyhrává Simon, Ital o prst nepřijde, podle pravidel jen sestupuje na nižší příčku. V dalším souboji nicméně, kdy Sollers vyzývá samotného Velkého Prótagoru (jsou v maskách, ale Bayard se Simonem poznávají hlas Umberta Eca), přichází spisovatel vzhledem k závažnosti rozdílu mezi oběma, když prohrál, o varlata, které mu jeden ze sofistů ucvakne zahradnickými nůžkami. „Kristevová se zachvěje.“ (s. 302) Ani Simon nicméně neskončí bez postižení, Neapolitán si prohru nenechá líbit a jeho poskoci mu ve sklářské dílně uříznou ruku.

Pátá část se odehrává opět v Paříži. Simon si pročítá shora zmíněný seznam významných osobností, v televizi dochází k souboji prezidentských kandidátů, kvůli nimž se vlastně rozeběhlo celé pátrání po sedmé funkci jazyka. A zatímco u Sollerse, který si věřil, to v Benátkách „nefungovalo“, jak si Bayard se Simonem říkají, zde se podivují, jak je Mitterand dobrý. To ale nestačí. Pochopíme to, jakmile dočteme a správně interpretujeme větu, kterou řekne Simon. „Simon ukáže prstem na televizor značky Locatel: »Tahle funguje.«“ (s. 319) Bayard nyní vyslýchá Jacka Langa, vyptává se ho, zda „Mitterand dal k »operaci Sedmá funkce« souhlas“ (s. 323) a na další zájmy a okolnosti přenosu, vysvětluje se i existence padělku, tedy falešné sedmé funkce. Ještě se také znovu hovoří o tenise, v románu je „neporazitelný Borg“ poražen Ivanem Lendlem (Bílek v doslovu Dichtung und Wahrheit tohoto případu uvádí na pravou míru).

Epilog se nyní přemisťuje do dalšího italského města, v Neapoli „Simon a Bianca upíjejí italskou kávu na zahrádce Gambrinu, turisty oblíbené literární kavárny.“ (s. 337) První věta 99. kapitoly je nahrávkou k možnému komentáři o žánrech, coby jakýsi dodatek: „Ten výjev připomíná měsíční krajinu, směsici spaghetti westernu a marťanských kronik.“ (s. 339) Zde se odehraje další (a poslední) ze střetů, jaké známe v příbězích Jamese Bonda, když se Simon ocitne pod vrcholem sopky tváří v tvář zkorumovanému politikovi, který prodal stavební povolení firmám ovládaným Camorrou, v čehož důsledku zahynuly desítky lidí. Tady nicméně „sedmá funkce“ zafungovala, v situaci, která vypadala již zcela beznadějná, si ohrožený řekne „Jsem Simon Herzog. Jsem hrdina svého vlastního příběhu.“ a na základě svých detektivních schopností a výřečnosti zvrátí okolnosti ve svůj prospěch. Simon příběh uzavírá větou: „»Vidíš? Měl jsi mi nechat useknout jazyk.« Sloupce sirného dýmu dál unikají ze zemských útrob, stoupají k nebi a otravují vzduch.“

Odkazy
Recenze knihy
https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/2227642-recenze-trip-laurenta-bineta-do-sveta-zapomenutych-funkci
https://recenzeakritika.blogspot.com/2017/09/binetuv-trip-do-sveta-zapomenutych.html
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/laurent-binet-sedma-funkce-jazyka-recenze.A170915_124252_literatura_vha
https://www.iliteratura.cz/Clanek/38751/binet-laurent-sedma-funkce-jazyka

Několik stránek k „obsahu“
https://cs.wikipedia.org/wiki/Univerzita_Pa%C5%99%C3%AD%C5%BE_VIII
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bernard-Henri_L%C3%A9vy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Roland_Barthes