Lars Kepler / Playground

Tohle je trochu jiný Lars Kepler, než jak ho známe (třeba z Lazara, Paganiniho smlouvy či Hypnotizéra). Nechtěl bych se při hledání nějakých souřadnic vracet někam k surrealismu, Dantemu či „Hieronymu Boschovi“ (mám vlastně na mysli celou tu tradici starých kultur, kde se sestupuje do podsvětí), protože bych se z toho už nevyhrabal a rozhodně se nedostal ke komentáři Keplerova Playgroundu, ale infernální svět je nejspíš v různých podobách literární stálicí a lze jej najít i u nejnovějších knih (z těch starších, tedy předválečných jsem si vzpomněl na Dům o tisíci patrech Jana Weisse, i když to je vlastně ještě zase trochu jiné prostředí). V případě knihy Playground jsme ovšem varováni, že se nebude jednat o témata, jaká jsme u této manželské dvojice skandinávských spisovatelů zvyklí (krimi příběhy s komisařem Joony Linnou), již žánrovým určením „mysteriózní thriller“ na zadní záložce přebalu vydavatel (Host) ještě upřesňuje, že se jedná o „urban fantasy“. 

S kriminálním prostředím příběh spojují, dá se říci, dvě věci. První je skutečnost „uniformy“ hlavní hrdinky, i když je to vlastně uniforma vojenská: Jasmin Pascalová–Andersonová je poručík (česká překladatelka Karolína Kloučková překládá „poručice“) ve švédské armádě. Druhá je zkorumpovaný alternativní svět (lze jej tak označit, má v podstatě podobu našeho světa) podsvětí, do něhož se Jasmin několikrát dostane v okamžiku, kdy se jí zastaví srdce. Vždy, když se probudí zpět k životu, vnímá předchozí události, které se ovšem odehrávají v rozšířenějším (jak to říci jinak?) čase, jako jakýsi sen, o němž má zprvu určité pochybnosti, a především o nich pochybují ostatní, kteří ji z toho důvodu považují za pomatenou. Z toho důvodu se s touto – opakovanou – zkušeností svěří jen nejbližším přátelům.

Vlastně prakticky jen sestra Diana, kterou požádá, aby jí, jakkoli ví, že to je velice nebezpečné, uměle provedla zástavu srdce (poprvé se to přihodilo při autohavárii), a to z toho důvodu, že v onom „posmrtném“ světě zůstal její syn Dante, jenž by v oné džungli nedokázal „přežít“ (jak to jinak říci, jakkoli je to paradoxně vyjádřeno?). Cesta zpět na tento svět totiž spočívá v určitém procesu, jímž dotyčný musí projít a jenž je ohrožen nezákonným obchodem s cestovními doklady, které místní podvodníci lstí na přebyvatelích tohoto prostoru vylákají a znemožní jim tak vrátit se.

Příběhu o rozsahu 84 kapitol a více než čtyřech stech stranách je předsazena úvaha o starých kulturách, které hovoří o místech pobytu lidských duší do doby, než je definitivně určen jejich osud (řeč není jen o křesťanství, jehož koncept samozřejmě známe, ale mytologiích starého Egypta, Číny, židovské či muslimské, o břehu řeky, kde se toto odehrává) a zmínky jsou také o fungování mozku a psychologii. Na počátku vlastního vyprávění se vracíme k vzpomínkám hlavní hrdinky z válečného nasazení v Sočanici (Kosovo), kde velela malé jednotce a v boji proti srbským vojákům utrpěla zranění. V nemocnici v Budapešti došlo „k srdeční zástavě, která trvala minutu a čtyřicet vteřin“ (2. kap., s. 17), během níž se jí zdál sen o jakémsi přístavu, „říši mrtvých“, kde potkala zabité vojáky, které (stále si to později vyčítá) nedokázala zachránit.

Mark (voják z její jednotky, který přežil) jí byl při tříměsíčním léčení antidepresivy oporou, začala s ním žít, a posléze získala práci na ministerstvu obrany. Při epizodě ve školce (jeden z otců se sesul náhle k zemi) došlo k recidivě, musela na psychiatrickou pohotovost, museli jí znovu několik měsíců léčit s psychózou. Důsledkem toho bylo, že se rodina rozpadla a hrozilo, že Mark jí bude chtít „vzít Danteho“ (kap. 7), pětiletého syna. V době, kdy „mělo dojít k soudnímu řízení ohledně péče o Danteho“, dojde na kluzké vozovce („za prvního sněžení“, říká později) k dopravnímu kolapsu a do roztočeného vozu narazilo velké auto. Když se probudila (kap. 9), držela v ruce náušnici, která jí předtím v autě vypadla na zem, a „najednou pochopila, kde je. Vrátila se do přístavního města.“

Následuje popis prostředí, na které si vzpomínala útržkovitě z předchozího snu, „ale pamatovala si, že ve městě byl nekontrolovatelný organizovaný zločin“ (kap. 10). Je tu všude množství lidí, dav se valí jedním směrem, Jasmin se setká s tlumočníkem jménem Li Tching, který je v dalším ději jejím věrným průvodcem. Komentuje se znovu čas, ten „plyne mnohem pomaleji, hodiny v přístavu jsou jenom vteřiny ve skutečném životě“ (s. 69). Je šance, že se může ještě vrátit zpět, pokud by třeba včas dorazila záchranka. Tching hovoří o svém dědovi, který prý má ve Stockholmu obchod (v oněch místech je „spousta asijských obchodů“), truhlářství. Nebezpečí představuje organizace, nazývaná Triáda, v jedné scénce vyhrožuje jeden z těchto mužů dívence, „že jejího dědu zabije, jestli nevymění svoje vízum“ (s. 76). Právě tento byznys s vízy, které představují cestu zpět na tento svět, později postihne i syna Jasmin Danteho.

„»Tomuhle se říká čchien-čeng,« řekl Tching a ukázal na kovový plíšek. »Je to vízum k mému tělu… k tělu, které ještě žije.« »Ano, trochu si to vybavuju… ale nechápu, jak to funguje.«“ (s. 80) „»A někteří se pak chtějí vrátit v cizím těle,« pronesla Jasmin a zastrčila si svůj štítek pod halenku. […] »Nesmí se to, víza jsou zcela osobní,« odpověděl Tching. »Ale je dovoleno je vyměňovat, pokud s tím obě strany souhlasí.«“ (s. 81)

Tching dovede Jasmin k velké budově, kde je Lidový smírčí soud a Ústřední komse či disciplinární inspekce, s nimiž se později setkáme. Nahlížíme do jakéhosi totalitního vojenského režimu. Všichni pak čekají na „oznámení“, v němž je vypsáno, kdo se může vrátit. Tentokrát (kap. 17) je tu „portrét jasmin Pascalové-Andersonové“, popisuje se cesta vodou, a (kap. 18) Jasmin slyší výkřik nějakého muže „Máme pulz, máme pulz!“. Jasmin je v sanitce, má starost o Danteho. Matka při autohavárii zemřela, syna se chystají operovat. Má to dělat odborník, primář Johan Dubb.

Jasmin hovoří s psychologem Gabrielem Popovem, svěřuje se mu se svou zkušeností, on se pokouší (kap. 21) jí popsat složitost mozku, který „dokáže vytvořit neuvěřitelné světy během několika málo vteřin…“ (s. 113) „Neříkám, že posmrtná říše neexistuje, jen pro to nesou žádné vědecké důkazy… z hlediska vědy k tomu ani nic nepoukazuje… ale stejně tak nemůžeme dokázat lásku… nebo vysvětlit, jak vůbec vzniká život.“ (s. 114) Je to žánr dobrodružné literatury, ale přesto tu narážíme vlastně na cosi, na co se všichni – bez věrohodné odpovědi – tážeme.

Sestra Diana Jasmin vysvětluje, že při operaci bude nezbytné, aby Dantemu zastavili srdce. Vzhledem k tomu, o čem je přesvědčena, to nechce dovolit. Zajímavý detail – Jasmin hovoří o pohřbívání vikingů v dřevěných lodích. Nyní musí z nemocnice, potvrdí si, že obchod, o kterém hovořil překladatel, na řečené adrese opravdu existuje. Muž, s nímž se setká, je nepřístupný, posléze Jasmin vyslechne, potvrdí, že v čínské kultuře mají velkou úctu k předkům, nicméně varuje ženu, že ji chtěl „jenom obelstít, okrást vás o peníze a …“ (s. 143). Sestra Jasmin varuje, aby (přestože psycholog má povinnost mlčenlivosti) o svých zážitcích nehovořila, je to vyhrocená situace, Jasmin nechce, aby Dante podstoupil onu zástavu srdce, dokonce podezřívá doktora, že něco přehlédl nebo dokonce udělal záměrně. Dantemu se pak snaží vysvětlit cestu v „přístavu“, varuje jej, že nesmí „vstoupit na žádnou loď“, ten samozřejmě nic nechápe. Lékař přijde s další znepokojivou zprávou, totiž že krvácení tepny se nezastavilo – a Jasmin už má plán (kap. 30).

Diana jí dá injekci, po níž se Jasmin znovu zastaví srdce. Setká se s Dantem, putují (či utíkají) v onom světě, dostávají se na váhu, která je součástí procesu (kap. 33) atd., situace se komplikuje, skrývají se v nějakém obchodu a nakonec dojde ke rvačce (byla to past), v níž je Dante unesen. Jasmin nyní lituje, že se pustila do Tchinga, že jí lhal, že byl obyčejný narkoman (on jí odpovídá, že se chce, až se vrátí, polepšit), nyní jej prosí, aby jí pomohl najít uneseného syna. Když se s ním setká, Dante nadšeně hlásí, že hráli jakousi hru a on vyhrál Spidermanna. Ve skutečnosti prohrál své vízum, a sice „proti Wu Wangovi“ (s. 197), jenž je – jak se ukáže později – spolčen s nejvyššími úředníky. Nyní Jasmin jedna žena (právnička) vysvětlí, že toto je jen Převodní komise, pokud se ji pokusili zabít, musí jít prý na policii, na upozorňování, že „triáda ho unesla“, nereagují. Žena Dantemu strhla „z krku řetízek se štítkem“, Jasmin se/ho marně brání. Po dalších tahanicích (a rvačce, Jasmin muži zlomila kost v zápěstí) jí je řečeno, že „další instancí je Smírčí soud“ (s. 201), Tching jí poradí, aby formálně podala v občanskoprávním řízení žalobu na Wu Wanga.

Bude ji obhajovat Marta Cristiano dos Santos (s. 204), prosí Jasmin, kdyby se vrátila, aby se postarala o její matku. Seznámí Jasmin se svou rodinou, vyberou šaty pro přelíčení atd. Tching se Jasmin omlouvá, přizná se, že se předávkoval heroinem (kap. 42), vypoví jí celý svůj předchozí život, vtipkují o tom, kdo má poslední slovo (to je drobný motiv, který se vine jako červená niť celým příběhem, říkali to o Jasmin již její spolubojovníci v Kosovu). Je tu teď i nějaká touha a sex (drobná zmínka byla také na začátku), jinak motiv spíše (alespoň v tomto příběhu) výjimečný. Dochází k přelíčení, je tu naděje, že soudce „je čestný“ (prý bojuje proti triádě, realita je ovšem jiná), obhájce je stařec Tung Chung-li, průběh nicméně nevyznívá v její prospěch, když se Jasmin rozkřikne, že to jsou samé lži, je varována, že ji potrestají, padnou slova že „Wu Wang je respektovaný muž“, on sám je dobrý manipulátor, když říká: „Chtěl jsem pomoct opuštěnému dítěti.“ (s. 233) V následující kapitole (s. 45) pak soudce proti ní použije slova, která řekla na tomto světě před psychologem (jak se k této informaci vlastně dostali?, musí tu být nějaké spiknutí), chlapec nevědomky svědčí proti sobě, když řekne, že otec jej naučil hrát kostky (Jasmin předtím tvrdila, že je hrát neumí), podobně jako umí psát (další problém), vše je ovšem zmanipulované.

Žaloba se zamítá, Jasmin kontruje, že chce „rozhodnutí na hřišti“. Soudce zvedá „břidlicovou tabulku“, na ní je napsáno svisle anglicky slovo PLAYGROUND a odpovídající čínské znaky. „Hřiště od počátku znamená »Místo, kde hra končí«.“ (s. 239, 240) Pravidla jsou ovšem pokaždé jiná. Soudce pak říká, že žádná pravidla nebudou. Jak ale potom budou vědět, kdo vlastně vyhrál? „Jedině když Wu Wanga i všechny v jeho týmu zabijeme.“ (s. 243, říká Chung-li) Dojde k boji, jedna stará žena (manželka Tung Chung-liho) již padá po bodnutí nožem do hrudi k zemi. Jasmin má pocit, že je zpátky v Kosovu. Jediná možnost nyní je ustoupit – a schovat se, budou se snažit dostat se k Disciplinární inspekci. Oni je ale budou pronásledovat, Jasmin táhne Danteho, s nimi utíká Pedro, Marta a Erika.  Mezitím Jasmin kdosi říká, že její „obličej je na novém oznámení v terminálu“ (to je označení pro návrat na tento svět). Teď ale Jasmin nemůže odejít. Na terminálu pak spatří fotografii psychologa Gabriela Popova, Jasmin si uvědomuje, že to musel být on, kdo komunikoval s Wu Wangem, jenž věděl, co řekla v nemocnici.

Nyní je Jasmin znovu naživu, Dante je na operačním sále, objeví se zde Mark, Jasmin se ale musí vrátit – po další, tentokrát riskantnější injekci – znovu do přístavu. V řadě kapitol pak pokračuje pronásledování, honičky, skupina, která utíká před pronásledovateli (Jasmin, Marta, Grossman, Erika, Pedro, Tching) se pokouší dostat do Soudního archivu a tudy do chodby vedoucí k Disciplinární komisi. Dozvídáme se, že „Gabriel Popov má vrozenou srdeční vadu a byl tu pod svým jménem už třikrát.“ (s. 279) Jasmin je zvědavá, kdy se od něj Wu Wang dozví falešnou zprávu (kterou předtím v nemocnici vyslala), že se chtějí schovat v trolejbusu. Je řeč o vzniku triády (asijská zločinecká organizace, nazývaná někdy „čínská mafie“, drogy, původně opium, a prostituce), odvozené od hong-kongské triády 14K (skutečně existující, dle Wikipedie má 25 tisíc členů, kap. 56), a jejím vývoji, je otázka, zda „politickou moc převzal soud“ (s. 327), do jaké míry je či není spravedlivý, jak to bylo v minulosti atd..

Tyto kapitoly mají charakter podobný jakési špionážní honičce zkřížené s (drogovou) halucinací či snem, z jedné strany pronásledování, z druhé překonávání fyzických překážek (přesuny po bortící se střeše nad tržnicí atd.), místy střety mají poněkud středověký charakter (zbraně jako kopí apod.). V dokumentech/papírech z archivu Tching vypátrá informace o Wu Wangovi a zjistí, že „byl v přístavu už mockrát pod různými jmény“, tzn. „že si několikrát vyměnil vízum a žil cizí životy“, „Wu Wang figuroval v jedenácti výměnách u Převodní komise… a taky v… sedmi soudních procesech, jestli dobře počítám.“ (vše s. 333, tři tečky není moje zkrácení, jsou přítomné v textu, vyjadřují rozpaky či postup obtížného čtení čtení starých záznamů, Wu Wang se narodil za dynastie Čching (tj. Manžuské dynastie či Říše středu, od roku 1644 do zač. 20. století, nezaměňovat se starší dynastií Čchin). Jsme tu zřejmě svědky rozsáhlé kriminální činnosti.

Prchají dále, dozvídají se, že „Wu Wang se svým týmem právě podpálil starý trolejbus nedaleko od přístavu“ (s. 344), napětí komplikují i citové problémy (zvl. Jasmin a Tching) související s otázkou, zda jsou či nejsou mrtví (na jednom místě slyší Jasmin tlouci Tchingovo srdce, když na něj přiloží ruku), do jaké míry tu jsou záruky, že budou moci být spolu i nadále, pokud by se dostali zpět na náš svět atd. Nezaznamenávám všechny detaily, jako příklad krátký úsek z pasáže: „Jasmin si vzpomněla, jak Tchinga připravila o poslední zbytek naděje, že by se mohl vrátit do života. Hněv i smutek nad tím, co se svým životem udělal, z ní úplně vyprchaly. Cítila se raněná a opuštěná. Ale pro to, co řekla, neexistovala žádná omluva.“ Atd. (s. 345)

Jasmin přemýšlí o tom, jak ukážou soudci „důkaz proti Wu Wangovi“ (s. 349), jenž lhal. „Všechno poukazuje k tomu, že má dlouhodobé kontakty s triádou.“ Jenže i toto se komplikuje. „Wu Wang je příbuzný soudce, jeho první příjmení bylo Čou.“ (s. 351) A i další, jako Marta, „patří ke Corpusu iuris – k těm, kteří se chopili moci“ a i zde, v přestavovaném bazénu v lázních, jsou obětí léčky, střílejí po nich šípy a tak tak uniknou. A vše je zároveň předmětem jakéhosi divadelního představení, diváci tleskají. A protože mají i vnitřního nepřítele, máchá se tu sekyrou, jejíž ostří dopadne na hruď sedmiletého děvčátka Eriky, bojuje se šípy a nožem (Colette, Grossman ad.)

A o pár stránek dál čteme řešení: „»Domluvila ses s Jetem, že se pokusíte mě a Danteho prodat, ale Jet tě zradil a prodal nás všechny.« »Ano,« zašeptala Marta. »Tomu nerozumím,« řekl Grossman. »Marto? O čem to mluví?« »Chtěla jsem koupit vízum pro Eriku,« přiznala Marta s vyhaslýma očima. »Od triády?« zeptal se Grossman zaskočeně. »Žádná triáda neexistuje,« řekla Marta. »Vždyť ten gang pomalu ovládá celé…« »Ale to nemá s žádnou triádou nic společného, protože v přístavu žádná triáda není, nikdy tu nebyla. Ten gang je napojený na Corpus iuris, patří k nám, k soudci. Nejde tu o nic jiného než získat pro sebe nové vízum a vrátit se do života, dostat novou šanci.«“ (kap. 72, s. 372).

Jasmin nyní všechno pochopila. Obsah Wu Wangova spisu „poukazuje na to, že ve městě už stovky let vládne jeden rod. Ukradli moc a předávají si ji z generace na generaci. Soud nevedou ti nejšikovnější a nejspravedlivější soudci, ale stále titíž lidé, kteří se pořád znovu a znovu vracejí. Vlastně jde o určitý druh ďábelské reinkarnace. Wu Wang a jeho rostoucí rodina se udržování pozice moci učinili takřka nesmrtelnými.“ (kap. 74, s. 381) V boji nyní Jasmin zneškodnila svým japonským nožem jednoho z nich, „inženýra“, pokoušejí se zabít další. Nyní ale po nich střílejí. I když žádná pravidla neexistují, střelné zbraně jsou zakázány („Střelné zbraně nejsou v přístavu povoleny.“ s. 393). Jediná cesta je snad jít na náměstí a říct pravdu, i když hrozí, že jim lidi neuvěří. Jsou ale uzavřeni, jediná cesta je odtokem bazénu, Jasmín se potopí, podaří se jí odtlačit mříž, nůž se přitom „uvolnil z opasku a klesl do temné hlubiny“ (závěr kap. 77).

Konečně se po dalších zákrutách dostanou na náměstí. Oznámí skutečnost, že „Pedro Cristiano dos Santos byl střelen do zad“, že „Wu Wang oužívá střelné zbraně, mají brokovnici, poloautomatickou pušku Benelli“, není to ovšem nic platné, Wangovi pohůnci zastřelí Martu a Grossmana, soudce se jen postaví, aby dobře viděl, stejně jako natahují krky i diváci. Zakázané zbraně se daly koupit na černém trhu, ovšem za drahé peníze. V tu chvíli jí Tching podává pistoli, Jasmin si všimne, že nemá na krku vízum. Obětoval se, nemá už cesty na tento svět. Když ale dojde na boj zblízka s Wu Wangem, v pistoli už není náboj. Jasmin Wu Wangovi poté, co mu nabídne, že ho ušetří, když se před soudem ke všemu přizná a on to odmítne, řekne, jakým způsobem ho zneškodní, ten se jí vysmívá, ona to tedy přesně tak provede. Soudce se to snaží zachránit, když volá, že se Wu Wang přiznává, ale Jasmin mu v tu chvíli přesekne obratle a Wangovu hlavu postaví před soudce na stůl. Vzala si Danteho vízum a loučí se se zraněným Tchingem.

A – to už jsme četli – slyšíme, že kdosi volá, „že mají pulz“. Diana jí říká, že je vyděsila, srdce se zastavilo na celých pět minut. A především tluče srdce Markovo a chlapec je v pořádku. Teď je důležité, aby soud správně rozhodl o svěření do výchovné péče. Jasmin a Mark navštívili Tchinga v nemocnici, kterému srdce nebije a je připojen na přístrojích ve spánku, o psychiatrovi Diana zjistila, že se opravdu léčil na schizofrenii, bylo mu operováno srdce, v akutním psychotickém stavu hovořil o říši mrtvých jako čínském městě. Zprávu u soudu použijí vzhledem k tomu, že porušil mlčenlivost a snažil se dokázat, že se Jasmin z psychózy nikdy nevyléčila. A touto scénou „Keplerové“ tuto knihu končí.

Nechci dělat jakékoli hodnotící závěry. Dalo by se, vedle promyšleného vytváření napětí a svižného tempa příběhu také hovořit o určité sentimentalitě, charakteristické pro „šestákovou“ literaturu, v čtenářských komentářích (na databáze.cz) jsem zaznamenal též poznámku o dětinskosti, u čtenářů (není to samozřejmě jediný směrodatný parametr) jsou pak zcela protichůdná hodnocení (od nadšeného přijetí po odmítnutí z různých důvodů), já si myslím, že to prostě k tak trochu patří k věci (u „mayovek“ je důvodem, proč je lidi čtou nebo se dívají na jejich filmovou podobu, která nás v době, kdy přišly do kin fascinovala, a dnes vnímáme i jejich barvotiskovost). K této podobě patří naopak třeba i určitá, byť prvoplánová filozofická rovina (rovněž jedním čtenářem vyzdvižená), kterou můžeme zaznamenat již v konceptu času prožívaného zde v záhrobí (odpovídá několika vteřinám na tomto světě) a formulovaná pak v předposlední kapitole takto (zvl. poslední dvě věty citace, tvořící zároveň závěr kapitoly):

„Jednoho dne všichni odplují na lodích, ale než se to stane, mají jeden druhého. A to znamená víc, mnohem víc. V přístavu čas téměř stojí, ale ve všech, kteří tam přebývají, stále přetrvává náznak života, ještě nepřestali existovat, nestali se součástí věčnosti.
Jasmin byla na druhé straně celkem pětkrát znala teď ten veliký rozdíl. Život spočívá v prchavosti okamžiku, ve stárnutí.
Život a čas nejdou vzájemně oddělit. Bez času není život možný.“ (kap. 83, s. 428)

A v následující kapitole pak dodatek: „Nesmíme se času bát, říkala si v duchu. Musíme ho milovat, objímat ho. Je to právě běh času, co potvrzuje, že žijeme. Dokud stárneme, je v nás opravdový život. Čas nás nezavádí blíž k smrti – čas nás od smrti drží dál.“ (s. 428) A mohl bych pokračovat, ale to už nechám na případném čtenáři.

https://www.databazeknih.cz/knihy/playground-277408

Lars Kepler, Playground, Host Brno, 2016