Lars Kepler / Lazar

Lazar je předposlední z dosud (léto 2021) osmi vydaných románů švédské spisovatelské (a manželské) dvojice s hlavním hrdinou komisařem Joonnou Linnem, o jehož úspěšnosti a popularitě i na českém knižním trhu svědčí skutečnost, že byl přeložen (Karolína Kloučková) a vydán ještě v témže roce, kdy byl vydán originál (2018, podobně se to podařilo i u románu posledního, Zrcadlový muž, vydaném, stejně jako ostatní, v brněnském nakladatelství Host). Jen pro (ovšemže vždy pofiderní) úplnost dodejme, že řada z knih těchto autorů vycházela mnohdy (obvykle hned následující rok) v druhém vydání, s podobnou grafikou (jméno autorů na obálce ve dvou řádcích pod sebou, druhý z nich odsazený, název jinou barvou, což se opakuje v žánrovém zařazení „Krimi/román/host“ v jedné grafické sekvenci, týž font atd.), a úspěšnost potvrzuje i v témže nakladatelství vydaný tří- a šestisvazkový box.

Napětí slibuje slogan na přední záložce „Komisař Joona Linna si myslel, že už má to nejhorší za sebou, přitom všechno teprve začíná…“ i anotace tamtéž, svižné tempo slibuje i členění na 97 kapitol na pěti stovkách stran (zatímco Prolog a Epilog představuje pro čtenáře signál, že si má knihu zařadit do „vyšší“ literatury, neboť poukazuje k promyšlené kompozici). V Prologu vyzdvihují autoři motiv, který se později ukáže jako jedním z klíčových, upozorňuje na jinak volnou (či symbolickou) souvislost postavy kněze (případně celého příběhu) s „biblickým Lazarem“ a navozuje severskou atmosféru (první slova textu: „Světlo z bílé oblohy obnažuje svět v jeho nejodkrytější bezcitnosti.“, dále pak „Ocelová podlaha duní knězi pod nohama.“ či „Šedá mořská hladina […]“, na druhé straně krákání vran a „zlověstný pocit“ atd.). Kněz vystoupil z trajektu a chtěl na ostrově Högmarsö navštívit „bývalého kostelníka Erlanda Linda“, toho ale na místě nezastihne. Zlověstný pocit se potvrzuje, více se v tuto chvíli ale nedozvíme.

Policisté Karen Stangeová a Mats Lystad jedou do okrajové čtvrti Osla v reakci na stížnost „na příšerný zápach“ z jednoho bytu v jedenáctém patře výškového domu, vedle neuvěřitelného nepořádku či spíše spouště najdou na linoleu tělo mrtvého muže „v pokročilém stadiu rozkladu“ (nechybí naturalistický popis), co však je ještě horší, v mrazáku najdou něco, co vyděsí i toho, kdo je na leccos zvyklý. Vzápětí se ale přepíná do jiného dějového pásma (střídání charakteristické pro dnešní detektivku), na scéně se již objevuje komisař Joona Linna v erotické epizodě se zahradnicí Valerií de Castrovou (náznaky tajemna, „cosi skrytého“ nejen v okolním prostoru, tj. „vedle skleníku stojí nějaký člověk“, ale i ve vztahu obou), navazující na nějaké předchozí události v jejich životech (dokonce je možné, že spolu už kdysi mohli žít), je tu ale i zmínka o předchozích problémech jinak úspěšného komisaře (odsouzení na čtyři roky v události, kdy riskoval „kvůli záchraně přítele“) (kap. 2–4) .

V dalším dni přichází profesor soudního lékařství Nålen s děsivou zprávou, totiž že v bytě (z úvodní epizody) našli lebku Summy, manželky komisaře, kterou zavražděný vykradač hrobů a kanibal vykopal, stejně jako další, z místa jejího posledního odpočinku. Komisař pak vypráví o Jurkovi Walterovi (dle dalších informací mimo samotnou knihu vystupuje i v dalších příbězích Larse Keplera), jehož šílená zvrhlost byla ovšem jiného typu – nechával své oběti po dlouhý čas v hrobě či v sudu apod. (vzpomíná na jeden z těchto případů). Komisař se domníval, že Jurek již není naživu, zatímco Valerie o tom pochybuje (kap. 5–6), dále se dozvídáme o tehdejším vyšetřování a Jurkových schopnostech psychologického ovlivňování (vyšetřující Samuel Mendel „nedokázal pobývat v Jurkově blízkosti,“ kap. 7), snaží se každého „zpracovat“, jde o to, aby prokázal svou nevinu, děsí svými hrozbami („Zašlapu tě do země.“). Vyhrožuje, že zmizí jeho děti a komisař sám se oběsí, Samuelova rodina totiž opravdu zmizela.

Dozvídáme se, že „Jurkovi celou dobu pomáhal jeho bratr, dvojče“, zmanipulovaný člověk – „Bylo to příšerné… neměl žádný vlastní život, byl to nesmírně traumatizovaný člověk, který žil jenom proto, aby poslouchal svého bratra, Jurka.“ (obojí s. 43) Zmiňuje se i Saga Bauerová, která „našla zbytek Jurkova těla a otisk prstu i jeho DNA stoprocentně souhlasily“ (čtenář nemůže tušit, že je „všechno jinak“). I na ni měl styk s ním neblahý vliv „její nitro jako by potemnělo“ (s. 44). V násl. kapitolách (8–9) se přesouváme k ní a její malé sestře Pellerině, také zde je tísnivá atmosféra – mejly o hrozivých klaunkách (motiv, jinak podružný, se průběžně opakuje v celé knize).

S Joonou se spojí německá komisařka Clara Fischerová ze Spolkového kriminálního úřadu, a chce s ním mluvit, přestože je komisař „pořád v podmínce“, ohledně v kempu zavražděného Fabiana Dissingera (znásilnění, pobyt na psychiatrickém oddělení v Kolíně nad Rýnem, čtenář si – v souvislosti i s předchozí drobnou epizodou, kterou jsem nechtěl zmiňovat, říká, je to tu samý úchyl, ostatně na mimořádnou míru a množství brutality i ve srovnání s ostatními díly švédské dvojice autorů upozorňují také čtenáři, a třeba na s. 59 je zmínka jen tak mimochodem o dvou dalších podobných případech, v jiné souvislosti se říká, že „jde o hodně hrubé násilí, nadměrné násilí“, s. 67). Teprve posléze se dozvídáme, proč chce německá policistka zrovna jeho, totiž dva dny před svou smrtí zavražděný vytočil Joonovo číslo. Na jeho zádech najde podobné jizvy, jako měl bratr Jurka Waltera („Celé roky ho někdo bičoval obtahovačem na břitvu – silným koženým řemenem, který se používá k dobrušování břitvy.“ „Mrtvý muž v obytném přívěsu má na zádech stopy po mučení.“ s. 65).

Komisař si chce znovu projít všechny dokumenty s Jurkem Walterem, Saga vysvětluje, že je přece všechno doloženo (jeho smrt), tak jak ho našla na ostrově, jehož jméno jsme četli v Prologu – Högmarsö, dál se to rozebírá (kap. 13 a 14). A ocitáme se jinde, Stellan Ragnarson je „nechutně bohatej“, má psa, sleduje „temný internet“, který nepracuje s IP adresami a kde se „odehrává většina skutečně nebezpečných obchodů a výměn: zbraně, drogy, znásilnění, vraždy na objednávku, obchod s otroky a lidskými orgány.“ Nyní se zdá, že to bude pro něj problém – bez líčení podrobností: končí to venku, když chtěl pustit psa, útokem a zřejmě jeho smrtí (kap. 16, bude to nějak souviset s „ústřední“ linií?).

Joona mezitím sleduje typy vražd („Mrtví v Německu i Norsku sice mají konkrétní spojitost s Joonou, ale vlastně žádnou souvislost s Jurkem Walterem.“ s. 85, „Nesedí tu volba osob ani způsob zabíjení. Jurek nepoužívá zbytečné násilí […]“, proč to tak je, se dozvíme daleko později), deteketivové přicházejí na to, že v řadě států se oběťmi mezi zločinci („když se zločinci zabíjejí navzájem“) policie příliš nezabývá („A když zemře některý z těch nejhorších, tak se všem jenom uleví.“ s. 87), což ovšem není oficiální postoj, nicméně to tak je. Teprve při bližším zkoumání nacházejí tři případy se signifikantními rysy (všichni jsou „strašně zřízení“), např. nalezeným mužem „ve slepém rameni Visly, kterému se říká Mrtvá Visla“, v Bělorusku v národním parku Bělověž či na předměstí Milána.

Další odbočkou (ale související úzce s jádrem příběhu) jsou bezpečnostní opatření, která Joona musí udělat, když intuitivně cítí nebezpečí. Má starost o dceru Lumi, studentku v Paříži, ta opravdu splní přesně jednotlivé kroky krizového plánu určeného otcem (vyhodí SIM kartu a uchýlí se do bezpečného bytu v Marseilli, neřekne nic svému příteli Laurentovi, ale žel pak přece jen jednu bezpečnostní pojistku poruší, která později dovede zločince až k ní, kap. 18). Valerii, k níž rychle Joona jede, se žel naopak nepodaří přesvědčit, že má své zahradnictví opustit (okamžitě by ji odvezl, ta si toto neumí představit, policejní ochranu nechce, tedy všechno špatně, kap. 19).

Myslím, že tady už je zřejmý kompoziční princip, který autoři pro textovou podobu konstrukce fabule používají (jedna věc je tedy fabule, onen „pavouk“ souvislostí, kterého si můžeme nakreslit – a spisovatelé, stejně tak jako vyšetřovatelé, jak to alespoň vidíme ve filmech, si jej dělají, druhá věc je perspektiva, z níž se čtenář k jednotlivým vláknům dostává): Začínají vždy na místě, u něhož nevíme, zda a jak se vším ostatním souvisí. V následujícím případě („Erica Liljestradová sedí sama u barového pultu v baru Pilgrim […]“, první věta kap. 20) ale z dalšího děje (muž mohutné postavy, „na masitém krku se mu dělají záhyby […] a v obou uších mu visí krásné náušnice s perličkou“, vypije u baru pět „malých skleniček“) intuitivně tušíme, že se dostáváme kamsi do bezprostřední blízkosti jádra příběhu. „Obr“ (v násl. kapitole se dozvíme, že se jmenuje Bobr) má, jak říká, zvláštní „schopnost domýšlet si“, když pozoruje lidi v jedné místnosti, tak ví, „v jakém pořadí zemřou“. Neví, zda to bude „za deset minut nebo za padesát let“, jen vidí „to pořadí“ (s. 108).

Zvláštní věc (jakkoli je skoro příliš nechutná, měl bych ji zaznamenat, neboť se vztahuje k „mému“ tématu dvojení) je fyziologická událost, kterou Bobr líčí, totiž že měl dvojče, sestřičku, která ale byla uvnitř jeho těla (fetus in fetu), nedokonale vyvinutá, fyzické propojení mělo dokonce takové zvláštní aspekty („Její části našli i v mém mozku […]. Ale bylo by příliš složité je odstranit […].“) Tímhle si vysvětluje své zvláštní schopnosti. Poté jsme svědky brutální popravy barmana („Jedná jako pod vlivem nějaké šílené drogy.“ s. 113) i dívky, s níž se předtím bavil, důležitý je jeden moment, totiž kůže odříznutá z hlavy. Je zřejmé, že autor pracuje se skrumáží morbidity, perverznosti, přízračnosti, realitou za běžnými hranicemi, ať už s akcentem jakési mystiky či nadpřirozena či bizarnosti (v některých románech, není to tento případ, se objevují podobné jevy v kontextu muzeí či varietních atrakcí).

Joona varuje před Jurkem (kterého dobře zná) nyní i Sagu, vyjmenovává tři důležité rady (klíčové řekl bych pro celý modus případu): „Zaprvé… nesnaž se s ním mluvit, nesnaž se ho chytit, nestarej se o žádná morální pravidla ani o to, jestli existují svědci. Musíš ho zkrátka okamžitě zabít a postarat se o to, aby byl tentokrát opravdu mrtvý. […] Zadruhé… nezapomeň, že není sám a že… […] Jurek je zvyklý mít bratra, který ho poslouchá jako pes. […] Zatřetí, […] jestli se přesto stane to, co se stát nemá, mysli na to, že nesmíš přistoupit na žádnou dohodu s ním, protože to nikdy nemůže být ve tvůj prospěch… On nepovolí a s každou domluvou jenom víc a víc přitáhne smyčku… Jurek tě připraví o všechno, ale ve skutečnosti chce tebe.“ (s. 117) Saga to nechce poslouchat.

Nyní se Joona (kap. 23, 24) se všemi bezpečnostními opatřeními) vydává za Lumi (má pocit, že v jednom voze viděl mohutného muže). Saga přihlíží hádce jejího spolupracovníka Nathana a Veroniky, pak se ocitáme ve čtvrti s názvem „Nic“ (na předměstí Stockholmu, municipalita s názvem Huvudsta, zde uvedená, je zde stanice metra, dohledáno na Wiki), Carlos Eliasson Sagu informuje o aktuálních vraždách (jedna ve Švédsku, pět dalších mimo), odmítá souvislosti případů, o nichž jsme dosud četli (Jurek, smrt německého sexuálního násilníka v kempu, který před smrtí volal Joonovi, desítky částí těl v mrazáku, vraždy kriminálníků po celé Evropě) a tedy i ochrany Valerie, kterou Joona žádal. Představa souvislostí (říká Saga): „Joona si myslí, že Jurek Walter potřeboval naverbovat nového pomocníka […]. Že několik let testoval různé kandidáty… a teď zabíjí ty, kteří neprošli.“ (s. 135) Společným motivem je bičování a jeho stopy na zádech u všech obětí. Prohlížejí si videozáznam brutální akce mohutného muže, jenž zběsile kope do těla již evidentně mrtvého člověka (jak jsme to četli v jedné z předchozích kapitol).

Nyní (kap. 27) obr vleče po nepříčetném rozmlácení skleníku Valerii, která si nedala říci a neposlechla Joonovo varování, kamsi do lesa. Mezitím se Joona Linna setkává s Lumi, chystají se odjet na další místo, „přes Německo a Belgii do Nizozemska“ do opuštěného domu, kde bude Lumi ukryta u Joonova přítele Rinuse. Saga Bauerová a Nathan Pollock (dějiště se v jednotlivých kapitolách rychle střídají) prozkoumávají sérii vražd, mají podobné brutální indicie, ale žádné stopy, DNA, nic. Vyjíždějí (kap. 30) do ulice Regenringsgatan k baru, o němž jsme četli a kde nacházejí spoušť („Z rozbitých láhví na baru se do vzduchu šíří pach alkoholu a kyselého vína. Mezi rozbitým nábytkem se všude povalují střepy. Nebýt toho množství krve, člověk by měl dojem, že se tudy prohnalo tornádo.“ (s. 159) Svědkyně popisují, že velký muž řádil i po odchodu z baru, „hrozně řval“, „kopal do zaparkovaných aut, zvedl kámen a hodil jej přes ulici po skupině mladých lidí“. Jakousi stopou je krabička vylamovacích zápalek se slovem Head, což je jméno sklepního podniku, jakéhosi „poloilegálního hardrockového klubu“. Krásná Saga se schází se svým fotografem Randym (pracuje zároveň ale také u policie), je také její milenec. Větší vzrušení pro ni nicméně představuje zpráva, že jedna svědkyně viděla muže, který měl na uších „náušnice s perličkami“ (s. 171).

Saga po střetu se strážkyní klubu Head, která umanutě chce zavírat (je zřejmé, že si hrdinka příběhu umí tvrdě prosadit, když něco chce), hovoří venku (a poté v McDonalds, kap. 33, 34) s tanečnicí klubu, která se předtím schovala na toaletě, ta prozrazuje, že je to zvláštní muž, trochu jako „přerostlé dítě“, vysvětloval totiž, že náušnice nosí „jako památku na svou sestru, která zemřela, když mu bylo třináct“. (s. 185) Chce si prý otevřít svůj klub. Saga s Nathanem dále zkoumají jeho podobu ze záznamu, který mají. Po rodinné epizodě pak ve služebním telefonním rozhovoru padnou slova o již dvakrát zmíněném ostrově Högmarsö či trajektu k němu a o nějakém kostelníkovi a kostele.

Pokračuje líčení cesty Joony s Lumi (kap. 38), komisař hovoří o těžkém dětství Sagy, jejíž „matka byla psychicky nemocná“, také o Lumině matce, po níž se oběma stýská. Dorazí na místo, které je navenek napůl ruina, ve skutečnosti malá pevnost, kterou vybudoval „poručík“, Joonův přítel Rinus. V tutéž dobu se Saga a Nathan Pollock přiblíží k trajektu ze Solö, ale jedou přes mosty dál a jedou linkovým trajektem ze Svartnö. Znovu (a přesněji) se vrací ve vzpomínkách na to, jak kostelník „před pěti měsíci našel tělo mrtvého muže“, kvůli zápachu jej později spálil „ve starém krematoriu“, když předtím „uřízl z něho ukazováček“, Joona je nyní přesvědčen, že Erlanda Linda (kostelníka), dnes dementního, někdo „přinutil nebo přesvědčil“, aby nalezený trup vyfotografoval, spálil a zachoval pouze malíček. Nyní Saga s Nathanem najdou kostelníka zakopaného nedaleko v bedně. Saga zašeptá: „Byl to Jurek.“ (s. 218)

Na pocitu tempa v sérii kriminálních případů se podílí již v minulých kapitolách pociťovaná paralelita, nyní se Lars-Erik Bauer, jenž byl předtím varován, ocitne zaživa pohřbený v sudu (střet je ale s hubeným starým mužem, kap. 43), zároveň někdo zabije personál ve škole (ředitele a speciální pedagožku) a unese dívku (kap. 41, 42), protože Saga naučila svou malou sestru Pellerinu, jak se schovat, ji tedy neunesl (kap. 44). Nyní ji chce z nemocnice rychle odvést a žádá na lékařích, aby ji okamžitě vyšetřili, jestli je v pořádku (vzhledem k tomu, že jako malému dítěti jí operovali srdeční vadu). Naráží (už podruhé) na pravidla („musíme dát přednost akutnějším případům“, „jistě chápete“ atd.), Saga ale dokáže být nekompromisní (není čas nic vysvětlovat, vrah jim může být v patách). Stejně tak jí Carlos Eliasson odmítá dát pro dceru bezpečný byt („takhle to nefunguje, jednotka pro zabezpečování osob musí záležitost nejdřív vyšetřit, nestačí, že si někdo dělá obavy, to přece víte. Pro všechny platí stejná pravidla.“ s. 235). Tj. několikerý poukaz na těžkopádnost systému. Vzápětí ale Carlos volá, že při výjezdu hlídky policie u Valerie našli všechno rozbité, našli „ostatky nějakého muže ve vyhořelém autě, všude je krev“ etc., v podstatě se omlouvá (předtím stále sveřepě tvrdil, že Jurek je mrtvý), bezpečný byt nyní Pellerině přidělí.

Přemisťujeme se k Valerii, kterou hlídá manželský pár (je rovněž v jakési bedně, jak se později dozvíme, ten, kdo ji přivezl, jim namluvil, že je nebezpečná) – a můžeme dále sledovat konstrukci textu: Děj vlastně velmi dobře, zcela realisticky a logicky, navazuje (Joonovo varování, únos, aktuální uvěznění), jen jsou tyto jednotlivé úseky odděleny a v prostřídání s jinými vlákny příběhu umístěny v kapitolách v okamžitých perspektivách z místa děje (včetně krátkých retrospektiv, zde třeba detaily z únosu, na které si vzpomíná, a závěry, v tomto případě: „Je to Jurkova práce a ten veliký muž, který přišel k ní do skleníku, je jeho nový pomocník. Byl neskutečně silný a agresivní.“ s. 238).

Souvisejícím principem je řazení opozic a paralel: Valerie zmizela, zároveň Saga konstatuje, že Pellerina je nyní v bezpečí, ale Jurek unesl jejího otce (kap. 46). A pak malé krůčky v odhalování souvislostí. Tím nejnovějším je nápis, který vyryl kostelník na vnitřní straně víka, než zemřel: „Zachraňte Cornelii“. To je jeho sestra. Když dorazí Saga s Nathanem na místo, nacházející se nedaleko toho, kde bydlel kostelník, pochopí, co objevili. Cornelie udělala ze svého obýváku ordinaci, těžce zraněného Jurka postupně vyléčila, ten pak našel podobnou osobu, kterou zabil a kterou poté všichni považovali za jeho mrtvolu. Z ruky, kterou mu musela amputovat (Saga najde podrobné lékařské záznamy), pak pocházel prst, jehož DNA měla potvrdit Jurkovu smrt. Bratr Cornelie, kostelník, byl rukojmím a prostředkem, aby udělal vše (Jurkovi dokonce vytvořila protézu), ji pak najdou oběšenou.

V příští kapitole (50) se Saga, přestože byla přesvědčená, že byt dobře zamkla, probudí a proti ní sedí Jurek. Pistole, kterou měla pod polštářem, tam není, druhou, náhradní, přilepenou pod stolem v kuchyni jí Jurek při rvačce vyrazí z ruky. Na otázku, proč to všechno dělá, říká, že chce znovu nastolit řád, Joonu pak připravit o všechno, co má, vzhledem k tomu, že mu zabil bratra. Jí chladnokrevně předestře, že vymění jejího otce „za svého bratra“, chce totiž, aby Saga zjistila, kde je bratr pochovaný, protože má přístup k materiálům. Chce vědět, kde jeho bratr je. Když se následně Saga pokusí to zjistit, dozví se, že jeho tělo někdo ukradl z márnice – nyní nemá otcův život za co vyměnit.

Joona mezitím (kap. 53 ad.) bedlivě (po vojensku čtyřiadvacet hodin, se střídáním, použitím dalekohledu atd.) sleduje okolí domu, dceři to připadá přemrštěné, on ale ví, co dělá. Mezitím Saga jde na domluvené místo, kde je už Bobr, opět hovoří o své mimořádnosti a náušnicích, když přijde Jurek, oznámí mu, že ví o jeho minulosti – dětství prožil v Leninsku u kosmodromu, jmenoval se Roman a žil s bratrem Igorem a otcem. Zde jen z mé strany drobná poznámka: V textu hrají svou úlohu také zcela marginální a s vlastním dějem nesouvisející motivy, vyhrocující hrůzu do neuvěřitelných parametrů, nebudu onu účinnou ukázku, kterou čtu, citovat, je v závěru kapitoly 57 (s. 298).

Důležitá je nicméně (coby další vrstva za samotným dějem) psychologická stránka nátlaku či manipulace, kterou Jurek vyvíjí na veškeré své okolí (souvisí se zmíněnou až magickou morbiditou a obávanou a ovšem zároveň přitažlivou výjimečností). Pro Sagu je nezbytné, aby si Jurka nepřipustila jakkoli blíže k tělu (ostatně to jí už, viz výše, radil Joona): „Dobře ví, že jeho zvláštní způsob mísení pravdy a lží podivuhodným způsobem otevírá dveře do sklepení i do nejhlubších katakomb mysli. Ale když ho teď zastaví, nic jí nehrozí. Hlouběji už se nedostane.“ (s. 301) V tuto chvíli je motivem manipulace genetika, Jurek hovoří o konfiguraci genů vzhledem k bipolární poruchy její matky, snaží se jí naznačit, že u ní dochází rovněž k výchylkám (extrémní soustředěnost, hypomanie atd.), a pregnantně to formuluje, když říká: „Máš v sobě temnotu, která je téměř srovnatelná s tou mojí.“ (s. 301). Poté jí na monitoru počítače ukazuje jejího otce. Nyní (kap. 59) zpětně probírá průběh předchozího rozhovoru, promýšlí, kde se pokoušel jí manipulovat, či změnil chování a tím něco prozradil atd.

Dospěla k tomu, že jestliže Jurek říkal, že nemá domov, bydlí v pískovně. Tam se pokusí ho policejním zásahem dostat. Saga blufuje, když Jurkovi píše SMSku, že mu předá materiály o jeho otci (žádné nemá), Jurek mění určená místa setkání. Nastraží ale celou věc tak, že místo sebe vystrčí v pískovně otce, jenž se mu podobá (ruku mu dal za záda a připevnil ji), a ostřelovači tak zabijí otce Sagy, vlastně jako výsledek její akce, sama dala povel „Palte!“ a poté ještě pro jistotu střílela zblízka („Je mrtvý, zabila ho. […] V tom okamžiku se jí zatmí před očima.“ s. 329). Jurek byl zase napřed. „Byla to past,“ (s. 331) říká Nathan v následující kapitole (65).

A sledujeme konflikt na dalších frontách – to je další z psychologických momentů, totiž že nestačí napřít energii pouze jedním směrem. Joona s dcerou a Rinusem sledují okolí (kap. 66, ale k vlastnímu střetu teprve dojde), Sabrina Sjöwallová, která hlídá Pellerinu, selže, když v chráněném bytě otevře matce, která se údajně „bouchla“, otevře jí a vzápětí do bytu pronikne „drobný muž“ (kap. 67–69). Joona se nyní snaží Saze dodat vůbec nějakou energii, protože se zdá, že ta vše již vzdala. Už nemá sílu vzepřít se („Já už toho víc nesnesu!“ s. 363). Je tu ale ještě Valerie a její sestra. Když hledají nějaký klíč ke všemu, napadne Joonu, Nälena a Sagu nad mapou, že vzorec území není geometrický, nýbrž kopíruje jedno souhvězdí. Souhvězdí Blíženců. A tak to také je. Dalším krokem je pak jméno Andersson, jímž byl zapsán u Cornelie. A máme tu další duplicitu, zjišťuje se, že Jurek žije pod tímto jménem jistého Anderssona, k němuž se dostali, ovšem s jinou identitou, „bere jeho penzi, platí jeho účty“ (s. 370).

Valerii a Pellerinu nyní najdeme zavřené pod podlahou, zjišťujeme, co je za nelítostným chováním oné dvojice (opět manipulace, myslí si, že ublížila jejich synovi, jak jim ten, kdo to celé zaranžoval, namluvil, kap. 73). Mezitím Nathan vystopoval dceru Jana Andersona. Má dojít k dalšímu zásahu. Sebevědomí policisté (jsou přece vycvičení) situaci přes veškerá varování podcení. „Jestli v tom domě je, většina z vás zemře,“ (s. 379) varuje je Joona, Thór, který velí jednotce, odpoví vtipem. Našli místo, kde Jurek po léta bydlel. Jeho ale nikoli.

V další sekvenci sledujeme natáčení pornografického filmu (zprvu je děj prezentován jako skutečný, teprve s přítomností kamery si uvědomme, o co jde), tématem je Emilie, která přistihne nevlastního syna Doriana při sledování porna, poté se věcně popisuje proces výroby (charakter profesionality, selhání Doriana, jenž na rozdíl od Emilie, kterou do branže přivedl manžel, je amatér, a otrávený režisér atd.). Jak to souvisí s naším příběhem (tj. není to jen lákadlo zapovězeného tématu)? Produkční společnost Swedeep Pictures „nemá vlastní prostory“, Emilie najde v komoře pod plachtou řadu rakví a mezi nimi „ještě nedokončenou rakev dětské velikosti“ (s. 396).

Joona a Carlos vytipovávají podle „Jurkova kódu“ místa „na adresách čtrnácti zbývajících hvězd“ a hovoří o synchronizovaném zásahu, problém je finančního rázu, „ministr spravedlnosti mi řekl naprosto jasně, že žádný další zásah nepovolí“ (s. 397 říká Carlos, vzhledem k předchozímu dvojímu neúspěchu v užití zásahové jednotky), protože se jedná o únos, ale nikoli o terorismus (kap. 78). Budou muset procházet místa individuálně, dohadují se o dalším postupu. Prvním místem je průmyslový areál, nápadná je důkladně vytrhnutá (nejen setřená) podlaha, pak narazí u kontejnéru na řidiče (marně se brání, že neporušil žádný zákon), v kontejneru („tam, kde se Blíženci drží za ruce“) najdou části těl šesti lidí. Krátký textový úsek (kap. 79) sleduje Valerii a další uvězněné, jimž hrozí umrznutí.

Saga (kap. 80) si klade za vinu průběhu událostí, Joona volá, že z nalezených je někdo naživu, čtenář vnímá pocit strachu našich hrdinů, Saga se děsí, aby mezi mrtvými nebyla Valeria nebo Pellerina. „[…] zakryla si obličej rukama a plakala úlevou a vděčností nad tím, že Pellerina mezi mrtvými není.“ (s. 411) Emilie Tornová, která přežila, řekne Joonovi (před intubací, lékař ho tam vůbec nechce pustit, a dovolí mu s ní promluvit teprve, když řekne, že on ji našel a jde o záchranu dalších životů), že ten šílenec byl režisér (tedy onoho pornofilmu, uvědomujeme si, že ona je ta herečka, „byl úplně šílený“, „těm klukům podřízl krk“, prý to všechno bylo kvůli Joonovi).

Dalším místem je to, kde „pravá noha spočívá přesně na jednom z rodinných domků v Nykvarnu.“ (s. 414). V pohledu do dalekohledu je zvláštní nikoli to, co vidí, „zneklidňující“ je to, co dva dny před Vánoci v domě chybí – vánoční výzdoba. V domě Saga, Ingrid a Jim hovoří s mužem jménem Tommy Nordin a jeho dcerou, říkají, že dostali „hlášení o hádce“ (s. 419), muž se vymlouvá na televizní filmy. Policisté chtějí vidět zahradní domek a pokoj dívky, tak nakonec povolí („»Bylo by lepší, kdybych umřela,« zašeptá dívka.“ s. 426). V pokoji leží mrtvý chlapec („Musí být mrtvý už týden, možná déle.“ s. 427). Následuje akční scéna, kdy Saga zastřelí ženu, která na ni útočila sekerou a nenechala se odradit ani předchozím střelou do stehna, v dalším průběhu je Nathan zastřelen brokovnicí, Joona muže zastaví (kap. 82–83, následující kapitola navazuje:). „[…] chlapec, matka i Ingrid jsou mrtví“ (s. 433), Saga se pokusí hovořit s dcerou Mimmi. „Vím, že Valeria de Castrová a Pellerina Bauerová jsou někde tady.“ (s. 437) Policista obviňuje dívku, že zabila jeho kolegyni (Ingrid), Saga vysvětluje, že to udělala její matka.

Teprve nyní Saga rodině vysvětlí, do jaké pasti ji Jurek vlákal, když jim řekl, že „brášku“ zabily Valeria s Pellerinou, nakonec – po několika peripetiích najdou „dvě nenatřené bedny“ pod podlahou, na níž stál kulečníkový stůl, teprve nyní se postupně vyjasňuje situace, zdá se zároveň, že Valeria i Pellerina, které „v kritickém stavu“ záchranáři převezli, přežijí. Zároveň tu ale zůstává ještě jedna hrozba – hrozba pro Joonovu dceru, ke které by se brzy mohl Jurek dostat, protože se dostal k jeho telefonu (zavinila to zoufalá Saga, která se nyní omlouvá). Přesouváme se do místa, kde je ukrytá Lumi a Rinus (kap. 87–91), sledujeme další akční scény s příchodem Jurka Waltera (trhaviny, vlasce, nástrahy, kontrola prostoru přes střílny výbuchy atd.). S obavami čteme o postupném Jurkovu pronikání do pevnosti, o tom, jak Rinus málem přišel o život, o úniku Lumi podzemní chodbou a jak dosáhne města Eindhoven.

Joona ví, že Jurek nastražil past tak, aby se (přes Sagu) dozvěděl, kde je Lumi ukrytá. Nyní má za překážku dokonce policistu, který netuší, že jemu jde o záchranu jeho dcery, když ho chce dostihnout v hotelu, kam Jurek Lumi sledoval – když se dostane do pokoje, kde by měla Lumi být, najde prázdnou postel. Jurek má neustále náskok (kap. 93). Lumi je na střeše hotelu zabalená do průmyslové fólie, v tu chvíli dostihne Joonu migréna (pronásleduje ho vždy ve vypjatých chvílích a komplikuje tak celou situaci). A sledujeme poslední fázi boje, z níž – konečně – Jurek nevyvázne živý (kap. 94). Valeria je „na jednotce intenzívní péče“, vzpomíná na poslední chvíle v bedně, „Pellerinin stav se zhoršil“. A Valerie nyní říká Joonovi, že Jurka Waltera „nakonec […] zastavil“.

Význam této věty Valerie se ukáže na posledních stránkách celého příběhu, to už poté, kdy to Pellerina nezvládne a Saga, která si vyčítá, že „to ona vyzradila Jurkovi Pellerinin úkryt“ (s. 499), po její smrti sáhne po skalpelu a – sleduje anděla, který má „tenoučká křídla“ „složená na zádech“, „hledí na ni smutnýma očima a má otevřenou náruč“ (vše. s. 504), a kdy se dozvídáme o aktuálním životu Bobra (jako bychom na jeho nebezpečí málem zapomněli), jenž nyní „provozuje zámečnictví v årstě, jedná o koupi chemické fabrieky v Amiensku na severu Francie a buduje přepravní společnost v Göteborgu“ (s. 505). V okamžiku, kdy slyšel slova Valerie, z nichž vyplynulo, že Jurek Walter je mrtvý, jako by mu v hlavě přepnulo a záměr „ji uspat a převézt do hrobu na jednom ostrůvku v Mälarenu“ už neuskutečnil. Vymanil se ze závislosti na Jurkovi (z onoho osudového dvojení, „Ručička se s drobným cuknutím přesunula na jedničku a v témže okamžiku Bobr uviděl svůj obličej.“ s. 506) Valeriina slova jí zachránila život a Bobrovi umožnila, aby „vymazal všechno, co by ho s ním [s Jurkem] mohlo spojovat“. Doslova. „Vypálil počítače i telefony, zlikvidoval veškeré dokumenty i fotografie, vyčistil a zničil zbraně.“ – A pěkný závěr v poslední větě: „Jediné, co si ponechal v peněžence, je maličká fotografie, napůl přeložená přesně v místě, kde má Joona Linna krk.“

Lars Kepler, Lazar, Host, 2018