Květa Legátová / Mušle a jiné odposlechy

Zrovna jsem to chtěl napsat, ale vidím, že na adrese Československé bibliografické databáze takováto formulace už je, když se píše, že „Mušle a jiné odposlechy je sbírkou drobných apokryfických příběhů Květy Legátové“, a míněny jsou, jak je řečeno dále, samozřejmě Čapkovy apokryfy. Dnes bychom řekli také třeba alternativa (taky pěkný výraz je „paralelní světy“, pokud pojmenovává jiný možný vývoj, pokud se někde něco zvrtlo a nabralo to jiný směr). V názvu knihy, jejíž první slovo je převzato z názvu první z „třiadvaceti malých povídek“ (to je zase formulace na www.databazeknih.cz), je druhá část vlastně metonymií, neboť motiv mušle je už od antiky čímsi závažným až existenciálně (napadlo mě, že Platonova jeskyně je také svým způsobem „odposlechem“ onoho světa venku, pak tu máme Zrození Venuše nebo třeba svatojakubskou cestu atd.) a to, co slyšíme, přiložíme-li si ji k uchu, je rovněž reflexe v tom prvním slova smyslu.

A ovšem, Želary, první kniha autorky, dnes už málem dvacet let stará, či navazující Jozova Hanule, předloha k Želarům filmovým, byly v době vzniku středem pozornosti kulturní obce, i protože úhel pohledu autorky byl jiný, než jsme byli zvyklí u autorů, kteří se se skutečností této doby vyrovnávali v šedesátých a sedmdesátých létech jinak, a vlákno onoho pohledu vidím i u řady jiných autorů, třeba dnes u brněnské Kateřiny Tučkové. Také v tomto případě je knížka čímsi nečekaným, totiž na rozdíl od řečených nevychází z „odposlechu“ vlastní zkušenosti, nýbrž je reflexí kultury, takže ty texty mají poněkud jinou atmosféru, mimo jiné i určité odlehčenosti, která vzniká, když pracujete s nějakým modelem (vzpomněl jsem si na Jakuba Fatalistu, jenž byl jedním z prvních). Možná toto, možná i žánrový nádech „příběhů, pohádek či legend“ (www.databazeknih.cz), který některé čtenáře směřuje zpočátku k pochybnostem, zda se nejedná o knihu pro děti, je důvodem hodně odlišného hodnocení čtenářů. Může jím být i rozmanitost přístupů, která z této žánrovosti vyplývá.

Tak hned titulní první povídka je zřejmou parafrází Exupéryho Malého prince už prvními slovy („Malinký princ se zatoulal v lese.“ s. 5), skutečností dvou světů nahlížených v rozhovoru dvou dětí, z nichž ten královský potomek ovšem není z jiné planety, a nositel oněch pozitivních životních hodnot, o něž se pře s princem, který naopak vyrostl v prostředí majetku moci (vyhrožuje druhému, že ho tatínek vsadí do věže nebo nechá popravit, všechno „může“). Nakonec je mušle, kterou syn dřevorubce princovi dá, vzácným darem, jaký „nikdy v životě nedostal“.

Hloupý Honza, rozhovor mezi králem a generálem mi připomíná Čapkovu Bílou nemoc. Každý vidí svět ze své perspektivy, starý voják a mladý vladař. Hovoří se také o míru a spolupráci. Nakonec se stočí rozhovor k dětem, které si staví bábovičky, mají tedy stejný cíl, problém je nicméně v tom, že kyblíčky mají různou barvu. V poslední větě se děti, jak král vidí, servou – „Kyblíky modré, zelené, bílé, žluté, fialové, růžové…“ (s. 38)

V krátké povídce Chůva nadává dítě, královská dcera, své opatrovnici, která ji miluje. To nic nemění na jedné věci (v poslední větě se dozvíme důvod sváru): „Žádné zítra! Pojď sem! I kdybys vyváděla sebevíc, krk a uši si budeš mýt každý den! Také ani ne dvoustránková Popelka je anekdota o nutnosti mít nové šaty, protože poté, co je všichni viděli na bále, vyšly z módy. V pohádkovém světě se pohybujeme i v následující krátké povídce Osvobozený princ, trochu tajemné, neboť se zde naznačuje metamorfóza kuřete v člověka, kterému něco z ptáka stále zůstává – „Kdo se jednou vznesl, je jako uhranut,“ říká princ ve větvích stromů, neboť nad zemí si připadá „jako pán světa, jako kondor“ (s. 44). Jsou to tedy jakési etudy o svobodě. Také Káča (z příběhu o čertovi a Káče) je vyprávěná z pohledu dívky, omámené láskou.

Trochu jiným směrem se vydává Učitelský spomocník, říkáme tomu Potěmkinovy vesnice, ve škole je vše naaranžováno pro příchod krále Těpolda Velikého. S touto povídkou spojuje noetický princip (zase jsme někde u Čapka) Audience, kde muži jménem Josef Poupě, který Hospodinovi nadává, že mají v nebi „bordel“, vysvětlí, že Anežka Pivousová nemilovala jeho, ale svou představu o něm.

V delší povídce Kovář Ondřej se vrátíme k vztahovému půdorysu z pohádek, totiž vladaři a kovářovi, v jejichž rozhovoru to zprvu skřípe a vypadá to na vězení, nicméně na konci dojde k porozumění mezi knížetem Jetřichem, jenž je ovšem otcem krásné Dorničky, a silákem a zároveň jejím nápadníkem. Alternativní pohled je také v zase o něco kratší povídce Poustevník, v níž bychom asi neřekli, že tohle je právě svatý muž. Tomu, že je vše bráno i tak trochu odlehčeně, napovídá v následující povídce Královský smích jméno krále Papulec Dobrotivý, a téma je posunuto v několika ohledech: Melancholii propadá v pohádkách obvykle princezna a nikoli vladař, alternativní, a to doslovně je i pokrm, který připraví králi nový kuchař.

Kratičká Víla Vřesový květ zpochybňuje zaběhanou představu, že pro vílu je tanec přirozený živel („Nejraději bych se někam schovala, než bude po slavnosti… vždyť znám všehovšudy pět figur! Dnes ráno jsem zkoušela špičkovou pasáž a musela jsem toho nechat, paseka je hrbolatá, obrazila jsem si palec. Jestli bude rosa, a ona bude rosa, sklouznu… Ta ostuda!“ (s. 77) Genealogickou hříčkou by bylo možné nazvat povídku Chyba v rodokmenu, napadají mě renesanční převleky, rovněž ukazující k pravé a nepravé identitě. Miss Universum zase bere doslovně oblíbený název, ve veselém rozhovoru se projednává problematika jiných planet a celý text vesele i končí větami v kurzívě: „Tady dokument končí. Podle neověřené zprávy vběhl do studia předseda Grémia Z, rozbil operátorovi nahrávač a nato i hubu.“ (s. 94)

A na „politickou notu“ pokračuje i následující Petice. Podobně jako v jiných případech autorka pracuje s převráceným světem (znal jej již evropský středověk a renesance), Robota a nevolnictví se stane tématem travestie a ironie, když je z Drmolína vyslán muž s vykrmenou husou a žádostí, aby byl obnoven pořádek, na jaký byli zvyklí, protože poté, co obecní sluha vybubnoval zrušení obojího, nastaly potíže. Předtím byla ta „vobyčejná chamraď“ dána do šatlavy nebo do klády a byl klid, nyní všichni podepsali petici za navrácení předchozího stavu, až na anekdotické výjimky, jak v diskurzu lidového vyprávění muž předkládá. Dozvídáme se, jací jsou Vaňour, Lesnej, Poštolka a Háša výjimky (jsou pořádní, pracují), zatímco ostatní jsou opilci, špinavci a tak dále. „Račte si vzít tu petici, Jasnosti, a zrušte to zrušení, nevzešlo by z něho nic dobrýho. Zrušte je aspoň v naší vsi, a ty čtyry pacholky vsaďte do klády.“(s. 97)

Zázraky svaté Ambrózie je vyprávění s celou sérií motivů skutečnosti a zdání, což je řečeno obecně a v konkrétních případech to představuje nejrůznější předstírání a zastírání, sliby, lsti a podvody všech zúčastněných, využívání druhých, vyděračské obchody, tedy také proměny (zázrak, o němž se hovořilo v základě, je vlastně rovněž metamorfóza) a také putování svatého obrázku z jedné ruky do druhé, přičemž to, co tyto směny a několikeré nalezení způsobí, jsou vlastně zázraky svého druhu (např. se ukáže, že obrázek je ryzí zlato či, v závěru, že zobrazená žena je nahá, což změní rozhodnutí mládence, který „nazítří měl složit řeholní slib“ (s. 104). Lze říci, že děj i této povídky se odehrává ve zmíněném karnevalovém duchu, charakteristickém příznačnou zemitostí, jakou ona veselicová atmosféra měla v době, k níž tento text odkazuje.

Zatímco u kratičké črty Drak je dominantním prvkem perspektiva (prekérní situace je líčena z pohledu zamilovaného draka, který pro tento svůj stav princeznu ještě nesežral a směšný mu připadá „jakýsi suchoprd“, s. 106, jenž ho vyzývá na souboj, zatímco jeho ego mu ukazuje, jak on sám je úžasný), v dalších textech se akcent přesouvá na kouzelné věci či zázraky, jak chceme. Při čtení povídky Skleněnka se znovu rozpomeneme na Karla Čapka, u nějž je ovšem ono tajemství ztracené skleněnky zcela prosté (Hospodin ukazuje, že sklouzla kamsi pod okap a tam je), zde se přesouváme až kamsi do polohy sci-fi. Žena přivádí do úzkých faráře (ten by přece měl mít s tajemnými věcmi zkušenosti), když ho prosí o pomoc se záhadou na podlaze kostela se náhle objevivší kuličky, která o sobě říká, že je „A9“, tedy agent devět, nelze ji fyzicky rozbít a ona si s ní neví rady. Všechny farářovy pokusy uvést věc do nějakých pochopitelných souřadnic selhávají (je racionální typ, rozrušená není, pracovala jako zdravotní sestra, ale ne v blázinci atd.), navíc mu situaci zkomplikuje nepolepšitelný zlodějíček, před nímž paní Pavlousková (tak se jmenuje) odejde, ale druhý den se vrátí s ještě obtížněji vysvětlitelnými sděleními o hrozbě lidstvu, které ztratilo rovnováhu, a nyní kuličku s masem sežral kocour Fifin a poté přišli dva muži v kuklách a chtějí „agenta Fifina“ zatknout, protože šíří „kompromitující informace. Povídka je skvěle zkonstruována – na závěr se vrátí onen zlodějíček, který se zpovídá, že něco u kanálu našel, vzal si to, ale teď by to chtěl vrátit a neví komu. Vybaluje cosi z hedvábného papíru a poslední věta říká: „Zářící očko zamrkalo.“ (s. 119)

Rovněž v další povídce se hraje s kouzly, jak říká už název Kouzelný meč. Je to v ní všechno jinak, domnělá kouzla či skutečná vedou k neočekávaným závěrům, nakonec zvítězí běžná realita (jak zjistí ten, kdo si přečte celý příběh rovněž z rytířského prostředí, kde se bojuje o princeznu). Za zmínku možná také stojí i vynalézavost v oblasti jmen, jedné z charakteristik celé knížky (zde Lojzislav či Žitomír zvaný Žitko). Několik tzv. klamných závěrů je i v následující krátké povídce/pohádce Ježibaba, kde se hraje rovněž s přetvářkou, ale i porušením pravidla třinácté komnaty, přičemž celý text je vlastně monolog ježibaby, která dívku ze všech těch klamů usvědčuje a chystá se ji proměnit ve stonožku – či lýkožrouta.

V povídce Věrný sluha je vypravěčem stařík, který to dotáhl „až na osobního sluhu krále Plešimíra, vznešeného děda našeho vladaře,“ (s. 127), jenž si právě posteskl na úpadek mravů, stěžuje si na rozežranost dnešního lokajstva a vypráví o svých neuvěřitelných hrdinských činech. Žánrově jsme se tedy zase kousek posunuli. Ďábel Hadiboj je zase až parodie na peklo, jehož sláva je relativizována dehonestací vyprávění čerta, který dal povídce název. Možná stojí za ukázku této stylistiky: „Chytí mě za bradu, vláčí od kotle ke kotli a prská mi do obličeje, protože mu vpředu chybí zub, znám jeho klábosení zpaměti a leze mi krkem, jenže u nás je zatracená disciplína, nesmím hnout brvou. Vzadu se mi chechtají a kdosi mě píchá vidlemi do zadnice. Dědek nevidí, neslyší, je to k breku, jak si piplá pár ufňukaných dušiček, co namamonil.“ (s. 130)

A závěrečná povídka Pravdivé svědectví o tom, co předcházelo, než byl založen Řím, která patří k těm delším, je raním rozhovorem Aenea a boha Herma o budoucnosti zakladatele římského národa, v němž je tématem sporu současný Aeneův šťastné rozpoložení v Kartágu, neboť si má brát krásnou Dido, kterou miluje (jako každá travestie, i zde se předpokládá, že čtenář bude mít alespoň základní povědomí o trójské válce či založení Říma, jakkoli je i zde mnohé napovězeno) a neodvratným Fatem, které nemohou údajně změnit ani sami bohové, kteří nejsou neúplatní („Všechno na světě má své slabé msít, Herme. Jednoho ulichotíš, jiného odmázneš…“, s. 135), protože jsou obrazem lidí („Nic si nenamlouvej: Vy zůstanete takoví, jací jste. Hrabiví, lstiví, prohnaní,“ říká Hermes Aeneovi, s. 136–137). Aeneovi se nechce vydat se „do Latia“, jak mu sděluje Hermes, neboť tady mu nic neschází („Tak uhozené jméno si nikdo nezapamatuje,“ komentuje Aeneas jméno toho „debilního města“, které mu bůh oznamuje – Řím, další krásný příklad překlápění významů a perspektiv, s. 136), a rozhovor se překlopí o úvaze o výhodách smrtelnosti a nesmrtelnosti: „Přál bych si nevědět. Prožít to napětí, očekávání, naději – a třeba i zklamání, které mně přinese příští vteřina“ (s. 139, říká Hermes) vs. „Mohu tě ujistit, že o nic nepřicházíš. Nejistota je ten nejhorší stav, jaký znám.“ (Aeneas, tamtéž), což Hermes stvrzuje slovy „Možná. Jenže já ten stav neznám, chápeš? Jsem zvěstovatel zpráv, které budou naplněny.“ (tamtéž) Závěr dialogu, v němž se poloha Aeneova diskursu pohybuje na hraně difamace (nactiutrhání, Zeus je nazýván „starý“, má „ten nesmysl“ pustit z hlavy, Herma nazývá šaškem, a nakonec dokonce říká, „A vy, Olympští, jste dnes pro mě jen banda zkorumpovaných příživníků, kterým vládne otcovrah!“, s. 142, shazuje i dějiny, které nám jsou předkládány jako historie velikánů, viz i předchozí doklady), je nicméně překvapivý – Aeneas najednou překvapivě vnímá (vzápětí po citovaném odsudku olympských bohů) tento okamžik jako výjimečný – „… i kdyby byl dnešek jediný den mé svobody“ (s. 142), totiž paradoxním naplněním Fata je zároveň vzpourou proti podřízenosti božstev – a Aeneas se chystá na cestu – „živ a zdráv se musím představit té latinské cácorce“ (s. 142), zatímco postava Herma, s nímž ještě před chvílí hovořil, se rozplynula do „žhavých uhlíků hvězd“.

Knížka Květy Legátové je tím, jak známé motivy podává „jinak“ (jak řečeno shora, apokryfně), a to jak obsahově, tak jazykovou formou, přičemž lehkým způsobem nadhazuje i zásadní obecné otázky (třeba v té poslední povídce úvahy o povaze života, dobrodružství či skutečné povaze odvahy) zároveň s tím, že si nečiní iluze o povaze tohoto světa, příjemným čtením s vyváženou moudrostí (pokud nevadí toto silné slovo), které myslím může potěšit čtenáře širších vrstev, neboť každý si zde může najít svůj příběh.

https://www.databazeknih.cz/knihy/musle-a-jine-odposlechy-14382
https://www.cbdb.cz/kniha-5998-musle-a-jine-odposlechy-musle-a-jine-odposlechy

Květa Legátová, Mušle a jiné odposlechy, Pistorius & Olšanská, Příbram 2007