Krištof Kintera / Nervous Trees
20.11.2017 22:23Krištof Kintera / Nervous Trees
Galerie Rudolfinum 7. 9. – 26. 11. 2017
Jméno výtvarníka na mě vyskočilo kdysi, když jsem kdesi, už nevím, zda to bylo v televizi či na YouTube zaznamenal onoho mluvícího havrana. Honila se mi hlavou ona myšlenka Axela Wendelbergera, že už je dnes problém vytvořit skandál, který velmi často posunoval dějiny umění, často v podobě střetu generací, nověji ale především coby demonstrace a upozornění na sebe, jako když Joseph Beuys zametal před Akademií v Düsseldorfu. A v Čechách se právě tohle dařilo v řadě případů a pravda, všichni ti Černí byli známí široké veřejnosti, protože všude v médiích byly tyhle kauzy propírány. Ať už to byla Entropa (David Černý, instalace Brusel 12. 1. 2009), vida, má i samostatný článek na Wikipedii, zatímco třeba Smyčcový kvartet F dur „Americký“, op. 96 Antonína Dvořáka, po Slovanských tancích jeho nejznámější komorní dílo, jej nemá (Černý se ostatně stal známým už natřením tanku na Smíchově na růžovo), nebo Srdce na Pražském hradě (Jiří David, 2002), na které zase navázala skupina Ztohoven vyvěšením červených trenýrek (podzim 2015).
Všimněme si, že všem těmto příkladům je společný silný společenský aspekt, který čtou „diváci“ výrazněji než samotnou estetickou, „uměleckou“ stránku věci, ať už v pozitivní či kritické (satirické) poloze. I v Kinterově tvorbě je tento rys velice výrazný, byť není prvoplánově „politický“ jako u Černého či Davida. Jestliže nicméně stojíte před hromadou elektronického odpadu, které metaforicky tvoří městskou krajinu (obraz města), pak je tento charakter, dokonce bychom mohli říci ekologický apel, velice zřetelný. Je zajímavé, v jaké míře se podílí onen někdejší zvrat, který si můžeme spojovat právě třeba s Josephem Beuysem a který se projevil popřením tradiční podoby umění buď opuštěním prostoru galerií (land art) či snahou o zrušení tradiční podoby uměleckého díla (konceptuální umění) a zrušení tradičních souřadnic umění vůbec. Může nám vytanout na mysli využití „odpadu“ v někdejším arte povera, moment instalace či happeningů, eventů, aspekty pop kultury atd., což je dnes vlastně takřka samozřejmostí.
To vše na Kinterově výstavě nalezneme, přičemž především účinná je velkorysost či dokonce velkolepost, s jakou se na výstavě v Galerii Rudolfinum setkáme, ve spojitosti s razancí, s níž do architektury skvostných sálů vtrhl. Pro návštěvníka, který na nějaké takové výstavě je poprvé (myslím, že v prostoru takřka přeplněném už výstavními exponáty, byla značná část publika právě taková vzhledem k tomu, že byl vstup volný, takže to pro někoho mohla být podobná atrakce jako cokoli jiného, co je intenzívně uváděno v televizních reklamách) to muselo být ohromující, výtvarník si věděl rady s tím, jak tuto stránku posílit, když natahal stovky kabelů z jedné místnosti do druhé, vytvořil lešení se schody „do patra“, kde umístil další exponáty a na druhé straně do jedné výstavní místnosti umístil výrazné dominanty, podobně jako u oněch ostatních, „neobvyklého“ pohledu.
Tak „zřícený“ problikávající velký lustr, v úvodním sále šikmo položený na podlaze a působící touto perspektivou jako scéna z nějakého katastrofického filmu (motiv z Titanicu, závěrečná scéna z Planety opic či podobně), hromada stavebního materiálu, totiž zateplovacího polystyrénu (už samo o sobě „sochařský“ materiál na zcela opačném konci škály pomíjivost-věčnost než třeba mramor) s názvem Public Jukebox či už zmíněný elektroodpad v environmentální instalaci Postnaturalia nebo soubor plastik v největším sále, kde se nacházejí i „bytosti“ Nervous Trees (vlastně navazující na onoho mluvícího havrana), vedle pilíře z pytů malty Knauf Do It Yourself (After Brancusi), to vše tvoří srozumitelný celek, v němž jsou zřetelné takové momenty jako je osobní mytologie, prvky výtvarné v prvotním smyslu „tvoření rukama“ či jakékoli pojednání „předchozích“ vrstev, různé metavztahy a odkazy k ideologiím či fenoménům současného světa s oním dominantním urbánním a environmentálním, které jdou proti sobě, ale zároveň se prostupují a navzájem transformují.
Návštěvník dostane coby průvodce malý dvojjazyčný sešitek (první část česky, druhá část anglicky, ve středu kresba orientačního plánu a legendou, seznamem vystavených děl) s názvem Subjektivní průvodce lesem nervózních stromů, podle něhož lze jednak jít, jednak podle textů reflektovat to, co je vystavené. Jako příklad dávám část komentáře k jednomu z těchto kreací: „Na bílem podkladě vstupujeme do nejrozsáhlejší instalace na výstavě. Na bílém podkladě istalovaná Postnaturalia (fig. 2, 2016-17) se rozprostírá přes jeden a půl sálu. Spíše než instalací z modifikovaného elektroodpadu je Postnaturalia environmentem, tzn. autorem z nezvyklého úhlu nahlédnutým jinak běžným prostředím. Představte si svou kancelář, domácnost a garáž, prostředí, které denně obýváte, modernizujete, dokonce se ho snažíte dělat tzv. smart, aby žilo sice pro vás, ale téměř bez vás. Kintera ho vlastně jen »oddekloval «, obnažil, nacpal do beden a v galerii rozložil. V průběhu té práce se něco rozteklo, něco speklo, něco vykvetlo. Tak, jak to organismy s určitou dávkou energie a informace dělají. V galerii pak sledujeme jistý druh forenzní studie umělé křemíkové inteligence, rozplétání energetického, informačního a technologického mycelia.“ Skoro tento text vnímám jako samostatné poetické dílo.
V Rozhovoru s Krištofem Kinterou v materiálu označeném „Galerie Rudolfinum / 100“, tedy vydanému k 10. výstavě v tomto prostoru, se výtvarný umělec vyjadřuje právě k projektu Postnaturalia coby ke stěžejnímu už proto, že jej připravovali „celý minulý rok. Jedná se o komplexní instalaci, která připodobňuje estetiku přírody a jejích systému estetice elektronických systémů.“ V textu Davida Koreckého, kurátora výstavy, zkráceně publikovaném v těchto „Výročních novinách ke 100. výstavě Galerie Rudolfinum od roku 1994“ (roku založení), se píše o spolupráci, která se promítla právě do této rozlehlé instalaci s Richardem Wiesnerem, s nímž si Kintera před osmi lety pronajal společný ateliér ve smíchovské MeetFactory, Rastislavem Juhásem a dalšími autory.
Kintera se vyjadřuje také k poslední položce s názvem We All Want to Be Cleaned, zcela jistě další dominantě výstavy, a říká (ve fázi přípravy): „Teď to u nás v ateliéru vypadá bez nadsázky jako v opravně praček. A to proto, že se tu chystá taková menší zhůvěřilost, která se bude skládat z celkem asi sedmdesáti opotřebovaných automatických praček. Objíždím teď známý i neznámý, a když vidím na ulici pračku, okamžitě ji beru. Momentálně jich už máme téměř šedesát. Celé to bude taková malá symfonie pro Rudolfinum o touze jednotlivce po čistotě a následné kolektivní tíze a zemětřasu.“ Tenhle námět mi připomněl už v okamžiku, kdy byl prezentován v televizi, jedno dílo Nam Jun Paika, které jsem viděl před takřka třiceti lety v Centre Pompidou. Rovněž pyramida předmětů, reprezentující naši současnou spotřební společnost, jen místo automatických praček byla vytvořena z desítek barevných televizí, na nichž běžely různé programy. Fascinující dojem byl v kontrastu s pohodovými dívkami, které se v klidu usadily u paty pyramidy. Kdoví, zda Kintera tohle zná.
Celkově Kinterovu poetiku myslím vystihuje věta: „Neexistuje tady žádná hranice a to mě strašně baví, že svět nabízí bezbřehou pestrost asociací a jej na tobě, jak to zpracuješ a co z toho stihneš zmaterializovat. Těch impulzů je totiž neuvěřitelně moc a není v možnostech jednotlivce to všechno zrealizovat.“
Pročítám si ještě několik stránek, shrnujících sto výstav a vzpomínám na některé, studeňanského Mistra (1994-5) tedy jednu z prvních, pak J. H. Kocmana (1997), Skála v Rudolfinu (2004-5), Decadence Now! (2010-11), jeden z nejvýraznějších a dle komentáře zde „největšího a nejkomplexnějšího“ projektu a možná některé další, a pak některé, které mně žel unikly (Georg Baselitz, 2009, Tváře, 2012, Ana Mendieta, 2014-5 a řada dalších). A v závěru uvažuju o zdánlivě jednoduché a zdánlivě banální metafoře, vzhledem k tomu, že paralelně na Hradě probíhá největší výstava českého impresionismu, že tam je ústředním motivem v sobě vyrovnaná alej, takřka ikona tehdejšího světa nádherných salónů a odlesků slunce v paraplíčku dámy sedící na zahradní lavičce, a zde Nervózní stromy v zneklidňujícím světě dneška. Může v tom záblesku mezi dvěma stoletími být třeba nějaké poselství?
Ohlasy
https://www.galerierudolfinum.cz/cs/vystavy/prave-probiha/kristof-kintera-nervous-trees/
https://archiv.ihned.cz/c1-65870050-galerie-rudolfinum-kristof-kintera-nervous-trees-vystava
(myslím, že tenhle článek Magdaleny Čechlovské je přesnou deskripcí návštěvy výstavy)
———
Zpět