Kontext textu

Ve školních učebnicích stylistiky se charakterizuje povaha textu prvky, které ji vymezují nejrůznějším způsobem, jako objektivní a subjektivní slohotvorní činitelé, hovoří se o slohových postupech a útvarech, které představují určité modely, jak vytvořit text, ostatně podobně jako to bylo v renesančním básnictví, jehož autoři cizelují pevné veršové útvary (francouzská balada, sestina, sonet atd.) a jako to je i v hudbě, kde např. klasicismus, ale už předtím středověk vypracoval přísná formální pravidla pro stavbu hudebního díla. Tato skutečnost ostatně vedla mnohdy k naivní představě o formě jako „nádobě“, do které se nasype „obsah“.

Všichni velcí spisovatelé pracovali se zřetelem na formu, ať již ve smyslu zvýraznění tektoničnosti literárního díla nebo rozvolnění formy, někteří jsou dokonce tvůrci nových formálních útvarů (zrod italské renesanční novely) nebo se na jejich vytvoření podílela celá generace (obrazové básně v českém poetismu), zároveň se projevoval kontext, který na formu díla působil. Například podoba některých románů Karla Čapka je spoluurčována skutečností, že byly otiskovány na pokračování v novinách.

Nechci se přirovnávat ke Karlu Čapkovi, chtěl jsem pouze naznačit, o čem pojednává tento text. Chtěl jsem si všimnout toho, že jsem tyto „vnější“ okolnosti textu vždy vědomě zohledňoval, například když jsem ve svých autorských textech zkoumal, jak se proměňuje text v závislosti na okolnostech psaní (psaní rukou, psací stroj, počítač) či v konfrontaci s tím, o čem jsem psal (záznamy dění v bezprostřední zkušenosti, tj. poznámky o událostech za chůze, v obtížných podmínkách apod.) nebo dokonce, když jsem psal „metatexty“, které byly reflexí těchto okolností.

Na těchto stránkách jsem v podobné situaci. Články, které „publikuju“ (to je termín softwaru, okamžik, kdy je text umístěný na webových stránkách zpřístupněn ostatním uživatelům) v sekci Poznámky a komentáře, mají určitý charakter daný vnitřními i vnějšími okolnostmi. V žánrovém kontextu dnešní doby mají charakter blogu, tj. osobních záznamů, které mají určitá pravidla (především vazba na kalendářní čas, do jisté míry délka textu apod.), obsahově se v nich – záměrně – prostupují či vyvažují dvě roviny: vycházejí z něčeho, co považuju za aktuální, tedy co přichází z vnějšího světa, mnohdy je to třeba bezprostřední reakce na článek v novinách, na druhé straně je to nějaká událost v osobním životě, dávná vzpomínka, která se mnohdy z navenek nepříliš zřejmých důvodů právě vynořila ze zákoutí podvědomí, tedy přichází ze světa vnitřního. V každém z článků se jedna či druhá složka jinak, větší či menší měrou podílí na sdělení, větší či menší měrou (či různým způsobem) jsou obě složky propojeny.

Možná, že i časová následnost článků je svědectvím o tom, o čem – v tomto prostředí, tj. na stránkách „jan-k-celis.webnode.cz“ – přemýšlím.

Zároveň i prostředí „sítě“ působí na modelaci článku jako intertextové události (event), neboť prakticky žádný z nich není pouze záznam o něčem či úvaha či hra se slovy (těch je vůbec poskrovnu, žel), nýbrž odkazují na kontext vlastního textu mimo tyto stránky, tzn. na text na jiných webových stránkách. ^*  Vědomě tak od počátku usiluju o to, vytvořit typ textu, který bude „propojovat“ tyto dvě úrovně,  rovinu mého textu a rovinu textů v „odkazech“ pod ním. Samozřejmě, že tento způsob výstavby má řadu úskalí, jichž jsem si vědom. Vyplývají s pomíjejícnosti – časovosti internetu, v jehož světě vznikají, proměňují se a zanikají stránky / texty / formulace informací s plynutím času, nikoli ovšem přetržitě, nýbrž jako v kvantové teorii. Každý z nás máme zkušenost se ztrátou dat i ve svém vlastním počítači. Ideální by tedy bylo, abych měl (samozřejmě, že nemám) v úplnosti zálohu všech cizích textů, k nimž můj vlastní text odkazuje, protože právě s nimi tvoří smysluplný celek. (Je ovšem otázka, zda tato smysluplnost nezaniká právě s časem, který devastuje prvky ve světě fyzicky, mám na mysli kolapsy počítačů, přestavbu či zánik webových stránek, ale i sdělení. To je téma na samostatnou úvahu o směřování naší kultury vůbec.)

V posledních projektech (tj. ucelenějších řadách textů, např. „Deutschland im Internet“ mne práce s informacemi a dvojjazyčné prostředí dovedly ke struktuře trojdílného článku, kde první část představuje můj hrubý překlad článku, na jehož originální znění text odkazuje, a z něhož je „první odstavec“ překopírován (coby nevlastní text, cizí, - avšak text, který za čas na tomto místě už nemusí být), což je druhá část, třetí je pak právě onen odkaz na jeho vlastní umístění.

Samozřejmě tento „čistý“ model při další práci porušuju, např. v projektu o německých katedrálách kombinuju (stejně jako v mnohých článcích předtím) vlastní zkušenost a přemýšlení o věci s informacemi ze sítě, které buď vím, ale ověřuju si je, protože jsem už zapomněl, nebo představují věčné dobrodružství nového poznání.

* Teď si uvědomuju, co jsem už před časem zapomněl a znovu se mi to vybavuje, že tato intertextuální struktura navazuje na můj termín „nevlastní text“, který jsem používal, když jsem do svého autorského textu zahrnul cizí text, případně s ním dále pracoval. Experimentování tohoto druhu není tak banální, jak se na první pohled zdá.

Pzn. Tento článek
1) nemá žádné odkazy, což se už dlouho nestalo
2) jsem napsal 28. ledna 2011 v autobuse z Jičína do Prahy, mnohdy za neskutečných podmínek na posledních kilometrech před naší metropolí, kdy jsem se obával, že vyletím i se sešitem, který jsem měl na klíně, z okna.
Právě sjíždíme do zatáčky k Černému mostu.

P. S. / Den poté
Když teď přemýšlím, co mne vlastně vedlo k tomu, abych tento text napsal (vůbec jsem s tím včera ráno, když jsem šel na autobusové nádraží, nepočítal), zjišťuji, že to byl předchozí článek (Poznámky a komentáře / přehled článků), který je jednak utilitární záležitostí – zestručňuje obsah Poznámek a komentářů a řadí články „obráceně“, tj. chronologicky podle vzniku, jednak je jakýmsi „metatextem“, tedy textem o textu. Úhel, pod kterým však tuto úlohu plní, je pokaždé jiný, takže někdy je to opravdu anotace obsahu, jindy ještě nějaký komentář, poukaz na jiný možný rozměr tématu či reflexe, daná někdy také i časovým odstupem od textu – či možná i okamžitým rozpoložením.