Knížky o Vánocích

Tak jako každý rok mi prošlo přes můj stůl (ta formulace právě vzhledem k charakteru jejich „pohybu“) před Vánocemi a mezi svátky větší množství knih, které „bylo potřeba přečíst“ vzhledem k tomu, že řada z nich byla určená jako dárky pro blízké. Přerušil jsem v tu dobu zaběhnutý rytmus dne, související s bádáním o dvojnících/dvojení (jedné složky „vrstev vědomí“), které mělo aktuálně podobu každodenního čtení tisků románů v němčině (buď ve skenech originálů především z 18. stol. či v transkripcích), přístupných v univerzitních knihovnách, a v mém osobním čase nastavených s chozením spát k ránu a vstáváním kolem poledne. Vrátit do trochu přijatelnější podoby jsem se musel i vzhledem k vánočním návštěvám, jakkoli jich vlastně bylo opravdu jen pár.

Vlastně jsem ani nečekal, že ta hromádka bude tak velká. Jako první jsem se pustil do Esejí M. Houellebecqa, kontroverzního, zajímavého spisovatele, který je fenoménem dnešního literárního trhu – mě k němu už dříve přivedl nejen obecný zájem číst novinky, ale jedna z jeho knih, která spadá do „mého“ tématu ostrova (Možnosti ostrova, česky 2008), případně další související (Mapa a území, česky 2011). Jak bude čas (jehož mám opravdu málo, chci-li stihnout aspoň něco ze zamýšleného projektu), pokusím se dočíst i další, až mě překvapila schopnost Houellebecqova schopnost pojmenovat zcela zásadní věci, trefovat do černého, a orientace třeba ve filozofii.

Pokračoval jsem rozměrnějším románem Kazua Ishigura, japonského spisovatele žijícího trvale ve Velké Británii, s názvem Neutěšenci (letošní novinka vydaná v Argu, orig. 1995). Kniha mírně řečeno znepokojující (zcela specifickým způsobem, při čtení), před časem jsem četl jeho poslední knihu Pohřbený obr (2015 u nás ovšem vydanou již 2017), podle The Guardianu se připravuje na příští rok (2021) po šestileté pauze vydání dalšího románu „Klára a slunce“ (Klara and the Sun). Pohřbeného obra jsem (nákup při jednom, stejný formát, bude se to pěkně vyjímat v knihovně, to je samozřejmě vtip, nicméně s reálným základem) přibalil do jednoho dárku.

Nu a na druhé straně pak tři knihy od Larse Keplera (tj. švédského manželského páru Alexandra Ahndorila a Alexandry Coelho Ahndorilové), kteří (podobně jako Alexandrova partnerka) odvozují první část svého pseudonymu „Lars“ od Stiega Larssona, autora trilogie Milénium (zmiňuji pro čtenářskou návaznost těch, jimž jsem knížky dal pod stromeček, totiž právě jejich oblibu Milénia, které prý má snad dokonce i čtvrtý a pátý díl). Přečetl jsem ovšem jen něco, totiž Paganiniho smlouvu, opravdu dobře napsaná záležitost, ty druhé dvě – Svědkyně ohně a Lovec králíků jsem stihl jen zběžně prolistovat.

Nu a pak tu jsou knížky, které mi naopak zůstanou v knihovně. Věta jako povolání s podtitulem Nezapomínky Karla Hvížďaly, poměrně rozměrná kniha – ve srovnání s řadou rozhovorů z dřívějších dob. Vlastně mi jméno autora něco říká od někdejšího Dálkového výslechu, četl jsem pak řadu dalších, třeba s Jiřím Grušou, či knížek, u nichž jsem si ujasňoval podobu slova v novinařině. S Hvížďalou, s nímž se cítím ve svém myšlení spřízněn mj. také „německou orientací“ (on tam samozřejmě byl déle a v exilu) a proto ho taky rád čtu, jsem se také dvakrát setkal tady v Jičíně, jednou někdy před dvaceti lety, jednou poměrně nedávno.

Nu a pak tu je Dům bez oken, poslední román Milana Urzy, o jehož zápůjčku jsem požádal mého syna, který s Milanem (Jičíňákem, s jeho tátou, advokátem se dobře znám od studentských let, vlastně jsme se v mém rodném domě na Komenském náměstí z pavlače dívali na jejich dvorek naproti) hraje v jedné kapele (První hoře), a který shodou okolností Honza přivezl právě o vánocích – a řekl mi, ať si ho nechám. Tady jen poznámka, že kniha vyšla v nakl. Torst v roce 2019, to znamená v době, kdy nikdo netušil, co svět postihne v roce následujícím – a autor v ní mimo jiné píše, byť trochu v jiném kontextu (a v souladu s jeho transmutačním jazykem), ale ono to souvisí, o „pandónii šílenství“. Vzpomněl jsem si, jak se jeden německý spisovatel stal slavným, když napsal svou jednu knihu na totéž téma, které tuším v následujícím roce přinesla realita v potopení Titanicu.

Nu a včera jsem zareagoval na nepřijatý hovor (měl jsem telefon vypnutý v době rodinné návštěvy) Bédi Plecháče, jenž pro mě měl přichystanou knížku BP SHOW, kterou znám už v internetové podobě (ovšem bez fotek) vzhledem k tomu, že mě požádal o korekturu textu, žel ale na poslední chvíli, takže stihli zapracovat do rukopisu vlastně jen něco málo – podstata ovšem je v tom, že jedna oblast Béďova pestrého života, totiž první diskotéky v Čechách, byla společná s tou mou, totiž hraní v rockové kapele YBE (společná jevištní vystoupení) na sklonku šedesátých let. Pozdější ekonomický ředitel Národního divadla ovšem měl i jiné sféry zájmu, které bych shrnul jako zájem o závodní motorky a auta a i s tím spojené „anglofilství“ (např. celoživotní přátelství s řadou závodníků), zájmy kulturní (přátelství s herci, pořádání hudebních akcí, sám jsem byl dvakrát na koncertu skvělého pěveckého sboru Chanticleer) a cestování. Bydlíme v Jičíně o dvě ulice od sebe, takže jsem se pro „papírovou“ knihu stavil. A domluvil si souhlas, že ukázku z textu (nejspíš z doby „bigbítu“ či diskoték, což mě zajímá nejvíc) zveřejním na svých stránkách.