Kleopatra
19.11.2019 21:00Kleopatra
Masarykovo divadlo Jičín, 11. 11. 2019
Když jsem v programu KZMJ Jičín zaznamenal, že v listopadu tohoto roku (navíc s magickým číslem 11. 11.) vystoupí v představení, jehož autorem je Petr Kolečko a režisérem Ondřej Pavelka, Jitka Čvančarová a Michal Malátný (který je rovněž autorem hudby), řekl jsem si, to si nemohu nechat ujít. To má v mém případě určité „aspekty“, totiž na jedné straně mám trochu špatné svědomí, že jsem nestíhal frontmana skupiny Chinaski alespoň na některém z koncertů v nové formaci kapely (den před jičínským divadelním představením jsem je přitom viděl v televizi při Atletech roku), na druhé straně, když se mě onehdá senátor Liška ptal, jak to, že mě neviděl nevím už na kterém představení, odpověděl jsem popravdě, jak to je, totiž že „vedle knížek, muziky a výtvarného umění“, jimž se docela intenzívně věnuju, prostě už divadlo „nedávám“. Takže to taky znamená, že „divadlu nerozumím“ přinejmenším v tom smyslu, že nemám dostatečný přehled a tedy i širší srovnání s dnešní divadelní produkcí, a mohu se opírat pouze intuitivní vnímání podepřené pevnějšími fundamenty v jiných, spřízněných oborech. Proto je z mé strany „drzost“ jakkoli se k nějakému divadelnímu představení vyjadřovat, ale nakonec stejně i v jiných případech zdůrazňuju, že nechci psát recenze, a možná přesto dokážu přijít s nějakým pohledem na věc.
Onu skutečnost, že Michal Malátný v jedné ze tří rolí, které v Kleopatře ztvárnil, hraje na kytaru písně Chinaski, můžeme vnímat s rezervou (je to přece marketingový tah, upozorňující, že herec je táž osoba, kterou známe coby frontmana jedné z nejpopulárnějších hudebních skupin!), stejně jako celou řadu dalších momentů, na které upozorňují kritiky, například hned první minuty celého představení, kde si Jitka Čvančarová „nacvičuje“ pózu Kleopatry s komentářem o svém líčení a opakovanými výzvami k publiku o potlesk při několikeré „zkoušce“, jak vystoupit na kvádr, která je takřka jedinou fyzickou rekvizitou představení – rovnou řekněme velice funkční až po okamžiky poslední, kdy postava egyptské královny zahyne uvnitř ní uštknuta hadem Jeníčkem. To vše můžeme vnímat jako jakési podbízení ze strany autora, ovšem jen do okamžiku, kdy si položíme otázku, zda za právě až takto očividnými demonstrativními figurami, (stejně tak jako mohou být takto vnímány třeba strnulé postoje Michala Malátného v určitých okamžicích, přehrávání v pózách, ale i hlasových projevech herečky) není přece jen ještě cosi víc.
Jak říkám, „nerozumím divadlu“, a v tomto okamžiku mám na mysli to, že neumím porovnat Kleopatru s ostatní tvorbou Petra Kolečka, autora, který na jedné straně vykročil směry v českém divadle do té doby neobvyklými (fotbal v TV seriálu Okresní přebor, Romové v sérii Most!), na straně druhé pro mě nejspíš není ten pověstný můj šálek čaje svým popově zábavním přístupem. Ostatně Jana Machalická v recenzi v Lidovkách vznesla vůči inscenaci výtka plytkosti a prvoplánového humoru s dnes už ovšem až příliš profláklou citací Neila Postmana, tj. „ubavit se k smrti“, recenzentka dále říká, že hra „postrádá ironický půvab někdejších Kolečkových textů“, a kritické komentáře v tomto ohledu nalezneme i v jiných recenzích, podobným směrem jdou i výtky ohledně slovníku či „nahotě“.
A mám na mysli i to, že bych musel strávit hodně času studiem, jestliže bych chtěl umět porovnat všechny roviny starověkých dějin a Kolečkovy popkulturní transformace, jakkoli je zřejmé, že sám princip „křížení“ dvou kulturních epoch známe už z meziválečných her Voskovce a Wericha (mylně se někdy hovoří o pouhé aktualizaci, ta vzájemná reflexe je daleko hlubší) či z Entfremdungeffektů Berta Brechta, a dá se říci, že cosi z tohoto postupu je dnes vlastně stálepřítomným prvkem poetiky divadla. Tady je to ovšem o to komplikovanější, že tady máme těch předchozích vrstev několik – problematickou historickou skutečnost, ikonickou klasiku v díle velkého anglického dramatika Williama Shakespeara Antonius a Kleopatra (v němž je postava egyptské královny velmi komplikovaná, ale je např. rovněž teatrální), divadelní hru G. B. Shawa, tu předchozí parodující (čili už „tenkrát“ tu byl „odstup“ od původního vznešeného/tragického tématu) či nedávný český muzikál (Michal David, Filip Renč, premiéra 2002), v němž panovnice hyne stejně jako u Shakespeara. Nicméně v tuto chvíli mi zas až tak nevadí, když musím opakovat, že nerozumím divadlu, protože cílem tohoto komentáře nechce být porovnávání všech řečených vrstev (jakkoli Kolečkova hra k těm předchozím odkazuje), a už vůbec ne nějaká srovnávací studie založená na jejich analýze nebo alespoň několika z nich.
Důležitější mi připadá, zda a do jaké míry Petr Kolečko učinil to, co se vytýká některým dnešním inscenačním projektům, totiž zda se dopustil režisérské libovůle (pravda, režisérem je Pavelka, ale rozumíme si), to znamená přinesl na jeviště nefunkční „nápad“, který za každou cenu postaví na hlavu původní příběh (Vávra nevypije otrávenou kávu, hovoří se o řadě inscenací, které nevedou k interpretaci, tedy aktuálního, současného pochopení toho, co vytvořil autor, ale k režisérské sebeadoraci). A já si myslím, že tomu tak v případě Kleopatry není. Jakkoli může jít o „oddechový popový kus“, v němž pro Kleopatru „ je velice úlevné, když se vedle silného chlapa může na chvilku zatvářit jako blbka“ (recenze na idnes.kultura), „nablýskanou show“ (ct24.ceskatelevize), jakkoli se Malátného trojrole rozestře do Ptolemaia coby „člena zlaté mládeže“ „v upnutých pozlacených trenkách a péřovce“, Julia Caesara coby „omaskáčovaného trampa“ a Marka Antonia jakožto moderního manažera s nejmodernějšími výdobytky techniky, je to samozřejmě na jedné straně prostě zábava, na druhé straně by měla nicméně být vznesena otázka – byť nemusí být pro každého zřejmá a nemusí být vnímána tak silně, jako by tomu bylo u formátu tragédie či psychologického dramatu, po tom – co je skutečnost a co je zdání?
Jen jedna z recenzí (www.lidovky.cz) si všimla skutečnosti, která byla nicméně na jevišti viditelná po celou dobu, totiž splývajících egyptských hieroglyfů, nebo také jedniček a nul, tedy znaků virtuální reality, které jsou viditelnou podobou počítačového systému Matrix, známého ze stejnojmenného kultovního filmu. Tento vizuální prvek ovšem není v inscenaci pouhou dekorací, doplňující svět té či oné kultury, egyptské či dnešní, nýbrž především symbolem toho, že jevová podoba světa a její substance nemusí být zdaleka totéž. Humanitní vědy mají pro tento rozdíl termíny ironie, parodie, travestie a další, významy znaků se zabývá sémiotika, která vykládá právě vztah „znaku“ a „označovaného“. S vědomím téhle významové vrstvy je ale ve hře prakticky vše relativizováno. Nemusí tedy jít jen o parodii, „přehrávání“ atd., ale o transfiguraci, sice ne nijak hlubokomyslně, ale přesto klíčující vše, co se na jevišti děje, právě pod tímto aspektem.
Jestliže hraje Michal Malátný na kytaru (tedy jako by to bylo „z jiného kusu“) a Jitka Čvančarová rovněž zpívá (www.ct24.ceskatelevize si všimla tohoto „potenciálu obou“), jestliže herečka na začátku pózuje a vzápětí paroduje chlapy, kteří jsou „zoufalci s ponožkama v žabkách, co by za pár let nechali spadnout pyramidy a vyschnout Nil“ (www.idnes.cz), v jiné pasáži se ale něžně sklání nad kočárkem z padesátých let s budoucím vládcem, jestliže se vedle sebe objevují parafráze různých subkultur, jako je „kotlíkářství“, kdy Caesar nadojí mléko medvědice, než ji zabije či onen problematický slovník – a takto můžeme vnímat i ostatní prvky (ostatně nahé chlapy na jevišti diváci už viděli v daleko odvážnějších podobách než v té Malátného s kytarou před tělem). Tím příznačným, potvrzujícím možnou platnost toho, co říkám, je motiv pexesa, hry, v níž musíte právě dát dohromady dvě karty, podobně jako sémiotika dává dohromady znak a význam. Mimochodem – ptal jsem se v zákulisí Michala Malátného, byť jsem to trochu tušil, jak to oba dělají, že vytáhnou ty správné karty. Vlastně to nemusím prozrazovat, myslím si, že to stejně každého napadne.
Takže mým závěrem je, že jsem byl večerem potěšen a spokojen, stejně jako komentátor na stránkách hermuch.cz, který chválí, na rozdíl od některých jiných, relativizujících, i herecké výkony obou protagonistů. Přidanou hodnotou pak ovšem byla i skutečnost, že Michal je původem Jičíňák a i jako takový byl publikem odměněn potleskem „ještě navíc“ poté, co mu květinu předala jeho matka, kterou v KZMJ vídáme při každé akci, když vítá u vchodu návštěvníky. To jsou takové ty okamžiky, kdy musíte být při tom.
recenze inscenace v tisku
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/kleopatra-cvancarova-la-fabrika-malatny-recenze.A180216_121554_divadlo_ts
https://www.i-divadlo.cz/divadlo/la-fabrika/kleopatra
https://prima.iprima.cz/porady/top-star/nahy-malatny-kleopatra-cvancarova-na-jevisti
https://hermuch.cz/koleckova-kleopatra-nastavuje-zrcadlo/
rozhovor s M. M.
https://hermuch.cz/povidani-frontmanem-skupiny-chinaski-michalem-malatnym/
———
Zpět