Každý den jedna kniha

Ne, že bych každý den jednu knihu přečetl či alespoň jen prolistoval, to by byl název zavádějící. Ale dějí se občas určité následnosti, souběžnosti, opozice, náhody, a tentokrát to byla následná časová řada, v níž se událo to, co se pokouší pojmenovat titul příspěvku. Na stole v obývacím pokoji se prostě objevilo postupně několik knih, přitom nepočítám program Lomnického kulturního léta, sešitek, který jsem si přinesl v pondělí ze Šporclova koncertu, ani román Irvina Welsche Umělec na ostří nože, odnesený dopoledne do knihovny a „vyměněn“ za Náměsíčníky Hermanna Brocha (naposledy přeložené Nevinné, které bych si byl odnesl raději, nemají, budu si je muset nechat poslat). Následující den mi poštou přišla obálka s obsahem evidentně knižním, když jsem ji se zvědavostí, co to může být, otevřel, bylo to opravdu překvapení. Ačkoli jsem na té akci nebyl (už jsem to při programu v té době nezvládl), natož abych pomohl s fotografováním jako u některých jiných podobných akcí, poslal mi pan doktor Navrátil sborník Dny Pavla Tigrida v Semilech, dokumentující tyto slavnosti v roce 2017 (25. – 28. října), vydané letos (2019). Nu a ve středu přinesla žena od své kamarádky dárek zabalený v krásném papíře, a bylo to nové (letošní, Garamond 2019) vydání monografie Alfonse Muchy z pera jeho syna Jiřího s názvem Kankán se svatozáří. To, že si člověk přinese hromádku knih z knihovny nebo z knihkupectví, bych nekomentoval. To je záměr, ne sice výhradně ovlivněný člověkem samotným (jako ve shora uvedeném příkladu třeba některé knihy nemají), nicméně přesto v zásadě v jeho intenci, a tedy bych to nekomentoval. V tomto případě se seběhlo den po dni několik zcela různorodých impulsů, a to se člověk vždycky na okamžik pozastaví.