Karel Hvížďala / Pokusy

Karel Hvížďala / Pokusy

Na to, že Karlu Hvížďalovi, českému novináři, dramatikovi a spisovateli, pro mě především jednomu z lidí, kteří vytvořili moderní podobu českých periodik po roce 1989 (co do tvaru možná přeměně nejradikálnější) a člověku, jenž mi v osobním rozhovoru kdysi na jičínském gymnáziu objasnil podstatu toho, kdo je (nebo by měl být, podle toho, zda jsme „nominalisty“ nebo „realisty“) novinář, což jsem si pak v řadě jeho knížek několik desetiletí potvrzoval, … už jsem se málem prohřešil v koncovkách těch prvních substantiv (… „dramatiku a spisovatelovi“ třeba) a teď jsem rozvinul větu, kde by bylo opravdu proti selskému rozumu pokračovat, jak jsem původně chtěl, takže ještě jednou: Na to, že Karlu Hvížďalovi bude příští rok osmdesát let, je název jeho knížky esejů s podtitulem „Texty o uvízlých větách a lidech z let 2011–2014“, vydané v roce 2014 v nakl. Euroslavica, Praha, trošku divoký. Pokusy (třeba Versuche des Ignaz Macha) se píší kolem dvaceti, bývají někdy označovány jako juvenilie, a ne v sedmé dekádě života.

Ale Karel Hvížďala neučinil žádnou metaforu či jakkoli „literárně“ působící obrat, jak někdy činí, alespoň ne v tom smyslu, jak ji běžně známe, nýbrž použil zpětný překlad (trans-lation, ta první část původního slova, označujícího onen žánr: „trans“, znamená vlastně prakticky totéž jako „meta“, to první je přes, druhé mezi nebo po). Prostě francouzské slovo essai znamená doslovně pokus – a generace našich otců či spíše dědů ještě pamatují psaní essay, tak jak se to dodnes píše (samozřejmě s velkým „E“) v němčině (což Karel Hvížďala, jenž léta žil v Bonnu, dobře zná). To je ostatně docela hvížďalovský způsob. Už jen když nahlédneme do obsahu, zjistíme, že jazyková reflexe je v základě některých myšlenkových Hvížďalových postupů – Euangelion Karola Efraima Sidona, O digitální inteligenci a digitální demenci navíc s pěknou klasickou sémantickou opozicí a zároveň zvukovou vibrací blízkou rýmu, podobně jako aliterací, náslovném rýmu v názvu Emigrace jako šance a exil jako diagonála, opět s mým podotknutím, že tento významový prostředek, užitý v obou prvních slovech obou částí názvu zná němčina jako tzv. „Zwillinge“, tedy dvojčata, jako je např. Max und Moritz, v českém překladu díla Wilhelma Busche kongeniálně Vít a Véna).

Samozřejmě je to pro Hvížďalu jazyková hra, ale hra je přece také objevování – ale kromě toho také způsob ponoru do časových/historických vrstev kultury či „naší židovsko-křesťanské civilizace“, jak zní první slova úvodního text s názvem Esej je pistole, v němž úvahu o žánru klade vedle románu a umění „na začátku 21. století“ jako „poslední zbraň“, kterou se můžeme bránit proti degradaci mozku, tedy jinými slovy už zmíněné digitální demence. Já s tím sice tak úplně nesouhlasím, ovšem jen za sebe, když si zrovna na něco nemůžu vzpomenout, a stává se to s přibývajícím věkem stále častěji, tak si holt googlem vypomůžu, ale že bych měl poškozený mozek, tedy že bych ho měl mělčí prostřednictvím digitálních technologií, nehrozí, protože si spíš některé souvislosti prací s nimi prohloubím.

Na druhou stranu onen multitasking všude kolem sebe s úděsem samozřejmě taky vidím a knihu Manfreda Spitzera Digitale Demenz, přeloženou do češtiny v témže roce, kdy vyšla i Hvížďalova kniha, kterou mám před sebou (originál 2012), alespoň v hrubých obrysech znám (psalo se o tom u nás i v tisku, některé dokumenty se dají dohledat na internetu, a samotné projevy a důsledky celkového zploštění vzdělání i myšlení jsem měl zhruba od začátku tohoto tisíciletí coby povoláním kantor z první ruky), ale to je právě, řekl bych, příznačné pro Karla Hvížďalu, že – vskutku novinářsky – vychází z těch nejaktuálnějších věcí (které pak klade do časovrstevných souvislostí, takže přítomnost – či budoucnost – je jedna z těch vrstev). A kromě toho mám také rád šustění stránek při otáčení, což je materiální podstata knihy – což je právě poslední slovo oné první věty, k níž jsem odkazoval na začátku tohoto odstavce. (Pro jistotu ji zopakuju celou: „Naše židovsko-křesťanská civilizace byla civilizací knihy.“)

Než bude pozdě a zaberu se do vlastních textů, měl bych ještě přičinit poznámku o ilustrátorovi Ivanu Steigerovi, jehož participaci si alespoň částečně vysvětluju skutečností, že se s Hvížďalou museli dobře znát z doby emigrace, ježto Steiger ilustroval po léta nejvýznamnější německé noviny FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung), kromě toho je také příslušník téže generace jako Hvížďala (ročník 1939, tedy o dva roky starší – no vida, jak ten internet drobnými informacemi přispívá i v tomto okamžiku!). Knížka vypadá jakožto celek v mnohém podobně jako ty některé další, které jsem už četl, třeba už tím, že v závěru je uvedena Výběrová bibliografie Karla Hvížďaly a podobně Krátký přehled díla Ivana Steigera, oba autoři jsou poté na protilehlých stranách jedné fotografie.

Texty jsou po dvou úvodních textech, zmíněném Esej je pistole a Východní střední Evropa jako fenomén, rozděleny na dva oddíly, Uvízlé věty a Uvízlí lidé, jak to odpovídá i podtitulu Texty o uvízlých větách a lidech z let 2011–2014. Ona uvízlost vyplývá z oné radikální proměny, v níž dostali hlavní slovo „manažeři, které zajímají jen audity, byznysplány a úspory“ a všichni ti další, které Hvížďala v úvodu jmenuje, zatímco „civilizace knihy“ se onomu zploštění brání, když „rozvíjí nezávislé kritické myšlení a segmentovaný pluralismus: v našem mozku vznikají nové spoje, paměťové stopy.“ (s. 13) Otázku po tom, co vlastně znamená „střední Evropa“, si vlastně kladu odedávna, protože kam vlastně patříme, na to jsem slyšel už tolik interpretací, že není špatné si mnohé zrekapitulovat.

Karel Hvížďala v tomto směru odkazuje na Milana Kunderu, jenž je pro něj autorita, a jenž „upozornil na počátku osmdesátých let na únos střední Evropy“, a propojuje tento motiv se skutečností, že „zažíváme únos celé civilizace včetně jejího největšího vynálezu: demokracie.“ (s. 14) Hvížďala je pregnantní, sleduje prastarý jazykový základ slova Evropa, zmiňuje papeže Pia II., Aenease Silvia Piccolominiho, kterého znají i bohemisté na svých studiích, coby jednoho z prvních, kdo vymyslel pojem „Evropan“, a pak se již obrací k výrazu „střední Evropa“, vymezovaném polohou mezi Francií a Německem verdunskou smlouvou v r. 843 (ne tedy mezi Německem a Ruskem), později jakožto „makroregion mezi Rýnem, Vislou, Baltským mořem a Alpami“, jako politický termín použitý Metternichem na Vídeňském kongresu 1814. Po druhé světové válce se v souvislosti s železnou oponou tento prostor zmenšil a dnes je, coby vlastně „východní střední Evropa“, označovaná ale dále jako „střední Evropa“ tím územím, které běžně známe jako Visegrádskou čtyřku. Hvížďala ovšem v souladu se svou metodologií sleduje jednotlivé výroky, které pojem nějak definují, včetně protestu Rusů proti eseji Milana Kundery, jenž říká, že „ležela do roku 1989 střední Evropa zeměpisně ve středu, kulturně na Západě a politicky na Východě“, zatímco Rusové nás považuje „za součást východní Evropy a pojem střední Evropa odmítá“.

Podstatný je ovšem obsah, tj. odlišení od jiných prostorů. Jako místo, kde dochází k „rozmíškám, místo věčně rozštěpené“, „roztříštěný pás“, kde po staletí docházelo k převratům a kterému chybí „sebevědomé přesvědčení západní Evropy“ vidí tento prostor Ital Raimondo Strassoldo. Hvížďala sleduje centra, sakrální a později profánní – univerzity, přičemž Karlova univerzita jako jedna z nich po husitských válkách jako duchovní centrum přestala sloužit a v našem prostoru zůstal jediný Krakov, kromě toho tu nebyla žádná metropole (Paříž, Bologna). Následuje pozoruhodný historický exkurz rozdílné vyspělosti jednotlivých společenských vrstev, v čemž měla západní Evropa mj. i vzhledem ke kolonialismu, na němž se Středoevropané nepodíleli, obrovské výhody. Vytvořila se zde bohatá a emancipovaná třetí vrstva měšťanstva, zpoždění se promítlo i do vydávání novin, které u nás začaly vycházet o sto let později než na Západě, na Slovensku ještě o dalších padesát let. A teď je tu místo, které mě zajímá: „Ze vší té zpozdilosti (H. zmiňuje ještě železnici či volební právo) se vyvinula příznačná středoevropská neuróza. Tato fobie z národní a státní nesamozřejmosti se ale stala součástí obecnější existenciální nesamozřejmosti, která zrodila velkou literaturu: Vycházela ze západní filozofie, ale inspirovala ji středoevropská zkušenost. Tak se zrodil Musilův »muž bez vlastností«, Kafkův Josef K. a třeba Freudova studie o civilizaci a jejím rozkladu. Ale stejně i Hašek, Broch, Canetti či Gombrowicz a jejich averze k romantismu, nedůvěra ke spravedlnosti dějin a modernismus situovaný mimo avantgardistické iluze (řek M. Kundera, který k těmto autorům patří).“ (s. 21) Dále sledujeme další aspekty – rozdíl síly velkostatkářů na Západě a slabé buržoazie u nás, ztráta svých vládnoucích dynastií, charakter národního obrození, které „vedou dílem venkovští či městští učitelé poznamenaní duchem romantismu“, kteří se snažili „hlavně vrátit literární důstojnost českému jazyku, byť někdy i podvrhy“ (s. 22), zatímco v Maďarsku a v Polsku obrození nebylo třeba, protože „nedošlo nikdy k přerušení kontinuity národní kultury“, ale pro Polsko, které nemělo svůj stát, byla „jedinou legální sjednocující institucí“ katolická církev, atd., dalším problémem byly mnohonárodnostní státy. Po druhé světové válce jsme přišli o obchodně i intelektuálně a jazykově integrující moment Židů, kteří byli „hlavním kosmopolitním, integrujícím živlem střední Evropě“ (s. 24), makroregion pak ještě oslabil exil uprchlíků literárních elit. Ze střední Evropy zůstal jen „sen“, jak o tom hovoří maďarský politolog Attila Ágh, jenž je třeba začít uskutečňovat. Problém ale má i Západ, a tady jsem si zapsal větu: „Chce-li Západ přežít, musí se naučit přijmout nesamozřejmost, v které my jsme vyrostli.“ (s. 26) Zatím jen věří, že „mohou být správci Pravdy: univerzálního receptu na dějiny“.

Strach z mnoha příběhů je o Františku Palackém, rozdílech mezi mýty a pohádkami, sugestivní nadsázce v líčení reality historiky, kterou „využila jak literatura, tak malířství“, což se stalo „jádrem českého dějepiseckého paradigmatu“, proti němuž se obtížně prosazovala jiná alternativa. Velkou úlohu zde sehrála pak „existence velkých peněz“. Úvaha o Zrození masového člověka je postavena na základě sklonu lidí být ovládán, „souhlasu s vůdcem“, který je „zárukou úspěchu“ (34, 37) a který plodí nacistické a stalinské koncentrační tábory a nejrůznější ideologie, Hvížďala zminuje spis Hannah Arendtové Původ totalitarismu a já si zapisuju: „Masa oslepuje. Osvobodit se z moci ideologického blábolu a jeho bleblem jazyka vyžaduje izolaci od třeštící masy.“ Jen odtud lze „vysvobodit“ původní významy slov. A dále: „Adorace nevyžaduje namáhavé myšlení, jen snadné přitakávání“ (s. 37), samotná revolta nic nezmění, proto se Gándhímu „jeho novým příběhem o organizovaném nenásilí podařilo rozvrátit systém britské koloniální správy“ (s. 38)

Text Setkání Jacka Kerouaca s Bohumilem Hrabalem mě veskrze potěšil, protože jsem si vzpomněl na svá pedagogická léta, kdy jsem studentům říkal, že i my máme svoje beatniky, svou vzpourou „generaci buřičů“ už na začátku 19. století, svým jazykem Bohumila Hrabala. Esejista sleduje paralely v řadě věcí, od způsobu psaní s konkrétními doklady, příbuznost s jazzem, v „přesvědčení, že umění spočívá v důsledném uvědomění si toho, co konáme, ve vytříbené pozornosti k tomu, co se kolem nás děje, ve zposvátňování všední reality, v uctívání Boha, který je přítomný v každém opravdovém gestu a dialogu, v celebrování života, který nám byl svěřen do opatrování. Oba napsali, že bylo pro ně privilegiem stát se svědkem „té ohromné události, jakou je život“. (s. 44)

„Nejhorší na komunismu je to, co následuje po něm,“ napsal Adam Michnik a cituje Karel Hvížďala v eseji Naše nespokojenost. A neřekl bych lépe to, co po Listopadu velmi intenzívně sám cítím: „Promrhali jsme sociální kapitál, který kumuluje každá společenská změna. Jen ten totiž mohl vytvářit mezilidský tmel střední třídy, která viděla smysl své existence ve vytváření obecně prospěšných hodnot, kterými by vyvažovala individuální »sobectví«.“ (s. 46) „Bezmyšlenková spotřeba“ zvítězila „nad různými vizemi a ideály“, na „rostoucí nerovnost“ (už slyším, že snad, když to cituji, málem podporuju staré „bolševiky“) upozornil před svou smrtí historik a filozof Tony Judt v knize Zle se vede zemi (2010).

A Hvížďala pokračuje v komentáři, že vize 60. let se vypařily z veřejného prostoru, tedy médií, a zůstaly na univerzitách pro pár intelektuálů. Já doplňuju: coronavirová pandemie, kdy se nad velkými městy, jak dokládají i fotografie z vesmíru, alespoň na chvíli znovu otevřela modrá obloha, kterou nekříží stovky stop vynálezu moderní doby, letadel, dávají šanci, abychom třeba nevozili do Čech česnek z druhého konce světa, ale jak to kolem sebe slyším, nikdo takto neuvažuje, všichni se snaží za každou cenu místo toho, aby přenastavili svět z tohoto nesmyslného trysku na alespoň trochu přijatelnější tempo, zpátky všechno v (často předstírané) panice roztočit do předchozích (chtěl jsem napsat původních, ale to vůbec není původní) obrátek onoho turbokapitalismu, jak to už před půl stoletím nazval germanista profesor Emil Skála.

Měl bych se ale vrátit ke knize a říci, že Hvížďala zajímavě analyzuje Judtovy myšlenky – jednou z těch nejvýraznějších je k okraji propasti vede rozpad důvěry a spolupráce, další a další skandály jen podporují narůstající nedůvěru – a dnešní hrozby a pokračování v dalším komentáři přednášky Michaela Neumanna, jejíž myšlenky navazují v kapitole Sklenění lidé na ty předchozí. Zde se říká mj. že „za výlohou už není vystaveno zboží, ale ve skutečnosti tam stojíme my, zboží je jen maskou současného stadia kapitalismu, v němž jsou všichni lidé sklenění, tedy průhlední, protože elektronické stroje o nás všechno vědí“. (s. 51) Všechno, co děláme a říkáme s použitím elektroniky, je registrováno atd., možná že jsem až nesmyslně obezřetný, ale proto třeba nemám zavedenou platební kartu a elektronické bankovní služby, a to, co mám v počítači, ať si klidně kdokoli stáhne, jak to ostatně dělají s mými stránkami (několikrát jsem měl doklad několikatisícového masívního stažení zřejmě celého jejich obsahu), pokud mi přístroj nevyhodí do vzduchu, protože tam nejspíš není nic, z čeho by šla vyrobit miliarda dolarů (a pokud je někdo takový šikulka, tak ať si poslouží) nebo co by vyzradilo státní tajemství. A Hvížďala přináší zcela konkrétní příklady, fakta a údaje o povaze „cyberspacu“, včetně nejrůznějších legislativních procesů, což je problematické při dnešním „digitálním kapitalismu“ i nebezpečí terorismu.

O kosti je nádherná esej o souvislostech slov (s tou „kostí“ jako ženou údajně souvisí s Adamovým žebrem, no nevím), sám autor to výstižně nazval, když říká, že „brouzdat se původníi výzamy slov je vždycky dobrodružné“ a Hvížďala (málem jsem napsal Kvíčala, no to by byla taky hezká lingvistika, ostatně jednoho výtvarníka toho jména znám) to dělá důkladně, přes Presla a Profouse (jazykáři vědí), a hraje si s Jazykem (počítač mi napsal to slovo sám s velkým „J“, ne to si dělám legraci), přidal bych ještě Karla Čapka a jeho dr. Voštěpa, a příběhy-anekdoty s cizojazyčnými přežblepty mám taky v repertoáru právě vzhledem k tomu, že jsem jako Hvížďala tak trochu bilingvní (to není nic sprostého, jak kdysi byl jeden vtip, že dotyčný, byv osloven cizím slovem, sice neví, co znamená, ale pro jistotu tomu druhému jednu vrazí). Nu a tak málem i pro mě platí, že kdyby mě slyšel Němec, tak by možná řekl: Du hast alles zerredet! Do češtiny nepřeložitelný výraz Hvížďala překládá: Tys to všechno rozžvatlal.

Dopis náčelníka indiánského kmene Duwamishů a dnešní bílý muž z Evropy, v němž (v tom dopise) se píše o tom, že není podle představ Indiánů možno prodat kus ze mě stejně jako kus oblohy nad sebou, uzavírá Karel Hvížďala na konci významového oblouku otázkou, zda Evropané dnes také patří do rezervace či zda my Evropané jsme indiány 21. století. A myslím na ropné magnáty a všechny ty, kteří zbohatli na tom, co sami nevytvořili, jen si vzali od Matky země, abych použil slovník těch environmentalistů, kteří hájí naši planetu před neurvalostí onoho turbokapitalismu (když znovu připomenu slova Emila Skály), jenž se nehodlá zastavit před ničím, oháněje se falešně „svobodou a demokracií“, s níž to přece nemá vůbec nic společného, jak to ostatně vidíme a aktuálním řevu všech, jež coronavirus (ne „vláda“) připravil o nadbytky. Hvížďala to říká takřka týmiž slovy: „Nostalgie po nespecializované, ziskem pohrdající a přirozené ekonomii, napsal klasik, stojí v jedné řadě s byrokracií blahobytu, která postrádá humor. Stejně ho ovšem dnes postrádá i hysterický běh za stále větší potřebou růstu růstu.“ (s. 83)

Esej Proměna logu v logo rovněž vychází z podobného znění slov (ještě bych hravě přidal, že „logos“ je mužského rodu, zatímco „logo“ středního, tedy vždy odvozeného) a autor odkazuje na filozofa Miroslava Petříčka, který hovoří o trhlinách jako předzvěstí zániku a dodává, že se dnes veškerá realita včetně známých lidí proměnila na značky. Značky „se zmocnily i politiky, tedy správy věcí veřejných“, „ovládly veřejný prostor a předstírají veřejné mínění“. „Místo přesných pojmů vytvářejí slovní symboly, značky, loga, která nás mají uchlácholit, abychom šli klidně domů jako Peršané [to odkazuje na předtím líčenou historickou událost]. Místo o zlodějích hovoří o tunelářích, o vlastních zájmech mluví jako o konzervativních hodnotách, o podvodnících a o šíbrech jako o kmotrech a pod rouško boje s korupcí si vytvářejí příznivé prostředí právě pro korupci. Všeobecná nic neříkající slůvka či u nás pevně neukotvené pojmy fungují podobně jako loga: politici je nalepují na skutečnost, aby ji zakryli, abychom zapomněli na vlastní zkušenost, abychom si nevšimli rizik, která nás obklopují [atd.].“ (s. 67)

V eseji Nepokleslé lidství odpovídá Hvížďala na otázku, proč v roce 1978 emigroval. Kompozice příběhu o tom, jak odjel vlakem za hranice (znám to přesně, ty štěkající psy jak ve válečných filmech, já jsem se tenkrát nicméně, na rozdíl od Hvížďaly, vrátil), je, jak to vnímám, opřena o dvě protichůdné věty: „Existence se uskutečňuje jen v původních rozhodnutích.“ (s. 69), druhou vyslovil jeden ze spolucestujících: „Myslíš, že za dva tisíce marek seženu ojetý mercedes?“ Myslím si, že dodávat jakoukoli interpretaci je zbytečné, trs významů a souvislostí, které tryskají z toho protikladu i z každé z obou vět, je dostatečně výmluvný.

V textu Redukovaní lidé se pokračuje tím, o čem byly i ty předchozí texty, tentokrát zacíleno na manažery, jejichž „jazyk je uvadlý a upadlý. To, co předvádějí, je jen diktát prázdných manažerských floskulí, papouškují fráze.“ (s. 75) Tentokrát je ten blemblem jazyk (tento výraz Hvížďala na několika místech knihy opakuje) slovníkem, v němž klíčová slova jsou byznysplán, audit, úspory či marže (s. 78). Na konkrétních příkladech ukazuje, „nedenně podléháme tlaku na efektivitu, snižujeme náklady, navrhujeme úsporné balíčky a vůbec nám nedochází, že jde o podobnou ideologii, jako byla ta, které jsme se zbavili po roce 1989.“ (s. 75) Hvížďala pak spolu s americkým filozofem Noëlem Carollem analyzuje to, jak funguje „masová politika“.

Článek Mašínové, děti svého otce se zabývá tématem, které jeden čas rozdělovalo společnost. Hvížďala k ničemu nenabádá, jen ozřejmuje, že to, co Mašínové udělali je pochopitelné, když vylíčí zcela věcně válečné události a osudy skupiny tzv. Tří králů, tj. podplukovníka Josefa Balabána, podplukovníka Josefa Mašína a štábního kapitána Václava Morávka. Přiznávám, pro mě úděsné čtení, ale uvědomil jsem si, jak vypadá opravdová odvaha, jestliže nechci používat slovo, jehož význam je dnes poněkud rozmazán – hrdinství.

Esej Čas změn rezonuje svým tématem poněkud s dobou, kdy Hvížďalovu knihu čtu, totiž v době napadení lidstva coronavirem (teď mě napadá, že to takhle nikdo neříká, mluví se sice stále o COVID-19, ale jako o pandemii, nikoli jako o útoku na svět, jak jsme si ho představovali, totiž jako ten, co nám bezvýhradně patří). Taky tady si člověk musí postesknout, že onu příležitost, kterou jsme nejspíš v roce 1989 měli, ostatně podobně jako jiné výzvy – vždy v době krize – kterou jsme nevyužili, nepoučili se. Hvížďalova věta: „Zároveň společnost, která byla po roce 1989 ochotná se v euforii z nastávajících změn přizpůsobit ledasjakým novinkám v domnění, že se jim brzy zvýší životní úroveň, byla jako v celé Evropě postižena v roce 2008 krizí.“ (s. 85) A jak se v této době někteří chovají, snad ani nebudu opakovat.

A v tomto textu a textu následujícím, nazvaném Písek a státnost, se Karel Hvížďala ostře dívá na nejrůznější historické okamžiky a struktury společnosti v té které době, s posteskem nad devalvací veřejného prostoru. V tom druhém textu pléduje pro stát jakožto „stát právní, neboli ústavní“ (s. 92) a důležitost myšlenky „moderní státnosti“, fungující prostřednictvím svých zákonů, zatímco svrchovanost národní se o toto právo opírat nemůže. Samozřejmě, souhlasím s Hvížďalou i s profesorem Přibáněm, kterého esejista cituje, když říká: „Náš prostor je sice politicky konfliktní, krizový atd., ale je to prostor, v kterém se evropská politika poprvé v dějinách definuje jako politika práv, svobod a demokratických procedur, sociální spravedlnosti, vzájemné solidarity.“ A souhlasím, že tohle všechno může fungovat jedině, když tady bude obecné důvěra v tohle všechno.

Nicméně: jak má občan v tyto hodnoty věřit, když (odhlédnuto od toho, jak to funguje skutečně, ale to už je podstata idejí, že se od nich realita liší či se k nim pouze více či méně přibližuje) sám Hvížďala v jednom z dalších textů (Sebelži a nebeská harmonie, s. 97) vyjmenovává, v kolika státních útvarech po celý svůj život žil – od první republiky přes dva režimy totalitární, až po dnešek (kdybych počítal ještě ty podrobnější verze, vůbec bych se nedopočítal). Už si nevzpomenu, kde jsem četl tu anekdotickou situaci, kde autor vypráví cosi podobného (bylo v česko-polském pohraničí?), kde žil v několika státech, aniž opustil celý život místo, kde bydlel. A národ, budiž – konstrukt 19. století – tady je v této takto deklarované podobě více než dvě století. Takže není divu. A mohli bychom pokračovat o tom, že i to meziválečné Československo byl rovněž umělý konstrukt, ostatně ho Masaryk vlastně původně vůbec nechtěl, jak tuším Hvížďala rovněž říká.

Karel Hvížďala je nejspíš docela pesimistický, nebo alespoň skeptický, když v řečeném textu klade důraz jako na svou takřka životně nejdůležitější větu z románu Harmonia caelestis Pétera Esterházyho: „Svět je čiré šílenství.“ (s. 97). Prokletá vrána je zase popis útočného stylu televizního moderátora André Müllera a jeho rozhovoru s Elfriede Jelinekovou poté, co jí byla udělena Nobelova cena. Výsledkem je přiznání spisovatelky, že tvorba je útěkem před tíživou realitou a zobecnění, že tomu tak je vlastně vždycky, název je překladem části názvu titulu knihy Müllerových rozhovoru s názvem Sie sind ja wirklich eine verdammte Krähe. Také zde, stejně jako na několika jiných místech knihy, se autor táže, jak to tedy všechno je. Jaká je podstata identity některých osob, a také nás.

Jednodimenzionální komunikace a anděl dějin pokračuje v tématu zploštění našeho vědomí, tentokrát z úhlu pohledu na konkrétní ekonomický výklad politika a s použitím jedné úvahy Davida Brookse z listu The New York Times. Kritika jazyka, jímž hovoří ekonomie, spočívá v tom, že tento jazyk, který „vytváří modely, jímž popisují realitu“ (s. 104) ji ve skutečnosti zcela míjí, neboť se v podstatě „odvolává sám na sebe“ (s. 105), protože „systém je uzavřen sám v sobě“.

Brooks říká, že naše civilizace si „svět příliš zjednodušila a vidíme ho jednodimenzionálně“, „v našem uvažování je vše přetvořeno do modelů“ (s. 105). To je samozřejmě známá věc, jenže Hvížďala jde dál a hovoří o tom, že ve skutečné realitě je mnohé těžko pojmenovatelné (hovoří o jedinečných lidských talentech, které „nebereme v úvahu“) a o tom, že jsme „uvěřili Platónovi a Descartovi a věříme dodnes, že rozum nás vyvede z temnoty jeskyně na světlo.“ To považuju za slova, která vedou k pro mě klíčovému tématu, který se pokouším zvláště v posledních desetiletích rozklíčovat nedůvěrou ke konceptu světa viděného jako subjekt-objektový model, zakletý do konstrukce kauzality, s níž přišel ovšem spíše než Platón Aristoteles (a Descartes to svým cogito ergo sum „dotáhl“, protože byl jasnozřivý a viděl tady někde past, ale přitom se důsledně držel uvažování, kterou mu tradice připravila). Právě ono využití tohoto modelu, v němž je „objekt“ je instrumentálně dobře manipulovatelný („směnitelný“) je nejspíš východisko možnosti uspokojovat lidskou hamižnost, o níž jinými slova Hvížďala také hovoří. Naší generaci k těmto otázkám skvěle mohla dovést demagogie minulého režimu, která hovořila o tzv. „objektivní realitě“, což je, jak už snad dnes každý ví, pustý blábol.

Pěkně to Hvížďala říká: „Můžeme si ale za to sami, protože ani krize z roku 2008 nás nedonutila k tomu, abychom se zabývali podstatou problému, který krizi zavinil, a pro nás těžko představitelné sumy peněz v řádech bilionů dolarů nebyly vynaloženy na řešení reálného problému, ale byly investovány jen do obnovení důvěry v trhy. Peníze byly vynaloženy výhradně na to, abychom my jako občané změnili mínění o vládách a bankéřích, kteří o naší budoucnosti rozhodují.“ (s. 109) A pokyvuju nad tím hlavou o dalších šest let později, co byla knížka vydána (2020), když naříkáme, že je pětisetleté sucho a já říkám, proč nejenom v Praze zastupitelé v době privatizačního šílenství prodali vodovodní řady, z nichž třetina uniká do půdy a oni s tím nemůžou nic dělat, protože už jim nepatří, ale i třeba proč jsme neoddělili pitnou a užitkovou vodu, jak se o tom mluvilo v šedesátých letech. Měli jsme na to padesát let. Tuhle krizi by to sice nevyřešilo, ale kamínek ke kamínku…

Velký hrobník je text o smyslu tvorby, Dominiku Tatarkovi, Janu Lopatkovi a důvody, proč psát deník. Zaznamenal jsem si (z Hvížďalova deníku z roku 1983, jehož části tu reprodukuje): Kdysi nám Němci ukradli češtinu a vnutili němčinu. Dnes nám Rusové ukradli češtinu a nahradili ji umělým jazykem, který jen velice přibližně češtinu připomíná. Zrovna tak skutečný svět nahradili něčím, co svět jen velice přibližně připomíná. Všechno je mnohem rafinovanější.“ (s. 114) Připadá mi to velice přesné. Německá karta jako šifra navazuje na téma národní identity větou Adriana von Arburga, v níž tato její vratkost je v ní přímo pojmenována: „Češi si nejsou jistí vlastní národní identitou.“ (s. 115) Prakticky totožně jako Hvížďala jsem kdysi hovořil o Strakonickém dudákovi klasika českého divadla J. K. Tyla, který varuje českého vlastence před zrádnou cizinou a raději se vrátí do bezpečné rodné chaloupky (ostatně tento model, byť ne tak ostrý, najdeme třeba i u Boženy Němcové, kde v Babičce přichází z tajemného a tedy potenciálně nebezpečného světa za hranicemi vísky onen zvláštní myslivec). Hvížďala toto vidění promítá do poměrů mezi Čechy a Němci i v dalších dějinných obdobích, hovoří o důležitosti historického vědomí i povědomí na náš pohled na svět. „A historická tradice je vědomě vybraná, uměle vytvořená a účelově přizpůsobená, redukovaná linie vývoje, na které se podepsali právě obrozenci jako Palacký či Tyl, pak Němci přepsané učebnice za války a posléze komunistická ideologie. A nakonec i zjednodušené přepsání dějin po roce 1989.“ (s. 115) Už v době obrození se „začal vytvářet negativní stereotyp o Němcích jako dědičných nepřátelích, odpovědných za všechny katastrofy, které Čechům od porážky slavných husitů v bitvě u Lipan v roce 1434 způsobili.“ (s. 118)

V eseji Třetí kultura se nehovoří o undergroundu (k tomu záblesku představy mě vedla samozřejmě předchozí četba Magora Jirouse), nýbrž o intelektuálech, vědcích, „kteří přijatelným jazykem hovoří o závažných tématech, jako je třeba umělé já, přirozený výběr či syndrom mocenské pýchy“ (na rozdíl od studených akademiků), tato proměna je vnímána generačně (sám vzpomínám na svá studentská léta a takřka rituální či okultní jazyk New Critics, jímž bylo obtížné se vůbec prokousat) a padají jména Russel Jacoby (kniha Poslední intelektuálové), John Brockman, jenž hovoří o rychlosti změn, zemřelých osobnostech jako je Ralf Dahrendorf, Václav Černý či Jan Patočka, zatímco k nové generaci patří František Koukolík nebo Ivan M. Havel (kniha Zjitřená mysl a kouzelný svět), dánský filozof Dan Zahavi či počítačový odborník Roger Schank, jenž se v jednom ze svých textů zabývá „problémem současných vysokých škol, které se ani pět set let po vynálezu knihtisku nedokázaly tomuto vynálezu přizpůsobit“. (s. 121)

Tuto myšlenku jsem si podtrhl proto, že si skutečnost současného školství trpce uvědomuju a už před léty jsem o něčem podobném (ovšem především ve středním školství) hovořil na jedné konferenci na jednom ze svých mála veřejných vystoupení. Zvláště tento text je příkladem toho, v jak širokém záběru dokáže Hvížďala zpracovat nejrůznější podněty z nejrůznějších oblastí. A to, co označuje jako „třetí kultura“, vysvětluje až na konci: „Zatímco první kulturu, vysoké umění, celebrují kněží neviditelného, druhu kulturu, popkulturu, ovládají lívancové obličeje bavičů, třetí kultura je doménou exaktním mozků, které pojmenovávají pasti.“ Ty lívancové obličeje se mi líbí, hned mi naskočí některé konkrétní vytlemené tváře na televizní obrazovce.

T. G. M., Karel Čapek a Emil Ludwig srovnává postoje dvou novinářů, Karla Čapka (ten byl v tu chvíli právě v této roli, a samozřejmě kromě toho, že byl romanopisec, povídkář a dramatik, byl i jinak novinářem) a německého Žida Emila Ludwiga, který o prezidentovi vydal knihu Duch a čin. Srovnání mu umožňuje ostřejší vidění rozdílných postojů, u Čapka, který chtěl podpořit i Masarykovu autoritu, byl jiný, než u nezávislého Ludwiga. Hvížďala vysvětluje nápad „dělat nájemného spisovatele politické osobnosti“ (s. 125) okolnostmi, např. že „Masaryk Čapka navštěvoval i u nich doma v Praze na Vinohradech, kde se zúčastňoval schůzek pátečníků“ (s. 126) i jeho postojem, neboť „Čapek se k Masarykovi choval s úctou, přistupoval k němu velmi pokorně a obdivoval ho jako člověka hlubokého, veřejně velmi aktivního, ale zároveň vysoce mravného“, na druhé straně Hvížďala hovoří až o jisté devótnosti. Ludwig s prezidentem jednal naopak „jako rovný s rovným“. Srovnává i Čapka a Masaryka, líbí se mi postřeh, že Čapek byl „svým ustrojením“ také „učitel“ (vzpomeňme na Krakatit, na jehož konci dědeček Bůh dává lidstvu ponaučení!), což si příliš nepřipouštíme, protože didaktičnost se nám příliš nerýmuje s moderností. Masaryk pak byl „tvrdý polemik“. (s. 128) A těch postřehů je více.

V textu Otázka viny je výchozím impulsem filosofie křesťanského filosofa Karla Jasperse, jenž dospěl k formulaci toho, jak se člověk stává člověkem a nikoli pouhou bytostí: „Člověkem je jen někdo, kdo se děje, přetváří, mění, kdo v životě může buď sebe stvořit, nebo selhávat, kdo se může vůči druhým provinit, chovat se zbaběle, a kdo si to zpětně uvědomí. Ten, kdo toho není schopen, zablokuje svou budoucnost, své stvoření: ztratí sám sebe.“ (s. 131) Zapsal jsem si ale ještě odstaveček o povaze esejistiky – mohl jsem ho uvést hned na začátku: „Pravda historika není shodná s pravdou esejisty, už proto, že esejista toho nemusí tolik vědět o období, o kterém píše, vychází víc intuice, propojuje nečekaně události, které si historik nedovolí dát do souvislostí. Esejista přitom musí brát v úvahu svou zkušenost i předsudky či převládající klišé své doby, které svou konstrukcí většinou úmyslně boří. A zároveň se nechá unášet i sémantickou řekou, která mu může odhalit nečekanější vhledy než zaběhlá cesta historikova.“ (s. 130) To beru. Propojování souvislostí, zkušenost i předsudky, zanořenost do své doby, z níž se nevyvléknete, a přesto ji kladete před sebe jako téma oponentury. A končí myšlenkou židovsko-německé intelektuálky Hannah Arendtové, která napsala knihu Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla, o užívání klišé a frází, které vedou ke ztrátě „vnitřní substance“, identity.

Titul textu Básníci a úsměv kachního obličeje, kde opakuje výraz užitý již v jednom z předchozích textů, pocházejí od francouzského básníka Lautréamonta, autora slavných Zpěvů Maldororových, tak v sobě skrývá antinomii tvůrčího a netvůrčího přístupu (přemýšlel jsem, jak to říci nejpřesněji, možná i imaginativního a ne-imaginativního). „Kachní obličeje jsou hluché,“ říká Hvížďala, a na konci úvahy, do níž vztahuje Konfuciovy Hovory, myšlenky Silvie Fischerové a postavu sv. Kolumby, irského patrona básnictví a poznámkou o úloze básníků u nás do roku 1989, která po převratu „zmizela“, uzavírá myšlenkou polského esejisty Krzysztofa Koehlera, jenž „se domnívá, že za vítězný úsměv kachního obličeje může neexistence velkého tématu.“ (A moje snad až umanutost, případný čtenář promine, odběhl jsem pro něco do obývacího pokoje a pohlédl na televizi, a koho nevidím na obrazovce? Onoho známého herce, jehož tvář se mi vybavila v prvním okamžiku, když jsem četl text. Že by paralelní skutečnost?)

Kafkův duch nad Prahou je text, u kterého se usmívám z osobního důvodu (a až jsem se vyděsil: vysvětlím – tenhle kousek textu jsem měl takřka celý napsaný, tak jak zní, a právě jsem dopsal předchozí odstavec a najel jsem kurzorem na tento, zatímco předtím byl skryt a jeho obsah jsem si před chvílí neuvědomoval; víc už to nebudu ozřejmovat). Je totiž onou částí Hvížďalovy knihy, která v mém čtenářském kalendáři představuje paralelu k nedávné četbě, velkolepé monografii Reinera Stacha o Franzi Kafkovi. Jen proto mohu říci, že Karel Hvížďala je v jednom detailu nepřesný ohledně seznámení pražského židovského spisovatele se svou láskou Felicí Bauerovou. Nebylo to v srpnu roku 1913 v Berlíně, ale už předtím, jak ale Hvížďala nemohl tušit, protože německý badatel, který sleduje Kafkův osud ve více než půldruhého tisíce stránek rozměrné třísvazkové práci někdy nejen po dnech, ale dokonce po hodinách – umožňují to vydané deníky Felice Bauerové a celkově stav bádání, který je někde úplně jinde než v době, kdy Eduard Goldstücker objevoval Kafku na Liblické konferenci, tedy zhruba před půl stoletím – měl úplně jiné informace.

Tato nepřesnost je v případě Karla Hvížďaly samozřejmě něco velmi neobvyklého, vždy mě naopak ohromovalo to, že působivosti svých textů dosahuje spojením věcných faktů a jasnozřivé myšlenky. Nicméně to vůbec nevadí, protože Hvížďala dělá přesně to, o čem mluvil v úvaze o eseji, totiž čteme plastický text, kde se dozvídáme takové podrobnosti, jako že Felice „měla mokré nohy a on rychle prochladl a pak churavěl“ a zároveň klene celé to kafkovské téma v souvislosti s jeho osobní příhodou, totiž jak navštívil Miloslava Jágra, známého ilustrátora (moje děti měly knížky s jeho ilustracemi a poznávaly tam konkrétní stavby, protože rodina mé ženy pocházela ze Semil, kde jsem i já po léta učil a odkud je i Jágr) v bytě, odkud se díval kdysi i Franz Kafka. Nedá se říci, že se Hvížďala spletl, to by odporovalo logice věci, a kdybych „náhodu“ nečetl Stacha, jenž samozřejmě vyšel teprve po Hvížďalově knize, nemohl bych to vědět ani já. Ale tyhle návaznosti, které tady rezonují, to nevymyslíš. To je ta skutečná realita mimo jakékoli jakkoli též oprávněné konstrukce světa, o nichž i Hvížďala kriticky v první části knihy hovořil.

Druhou část knihy Karel Hvížďala uvádí portrétem Antonína Brouska (Antonín Brousek: Snad si nás Godot vyzvedne), jehož označuje jako „největší »přírodní« básnický talent své generace“ (s. 145), mám doma mimo jiné i onu knížku nazvanou Podivuhodní kouzelníci: Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–55, jejíž titul je svými prvními slovy parafrází průlomové knihy české básnické avantgardy z roku 1922. O českém básníkovi jsem se kdysi dozvěděl od mého literárního guru Vladimíra Binara, jenž je stejný ročník jako Brousek (a stejně jako Hvížďala), v Hvížďalově obsáhlejším textu jsem si doplnil všechno, co jsem nevěděl. A bylo to pro mě o to cennější, že to esejista mohl podat rovněž z osobní roviny.

Ta osobní stránka určitě ovlivňuje náhled, jak mohu potvrdit v případě Jiřího Gruši, kterého jsem na rozdíl Brouska, byť jedinkrát, potkal (bylo to na jičínském pohádkovém festivalu v ročníku, jehož jsem byl dramaturgem, v době, kdy byl ministrem školství). Hvížďala vidí Grušu především jako Evropana, jak zní název jeho příspěvku, společné měl Gruša s Hvížďalou i německou emigraci (tedy to, co mě jako vyštudovaného germanistu coby tenhle úhel pohledu a kulturní prostor zajímá), později pak byl, poznamenejme, Gruša velvyslancem v Německu. Gruša dokázal (právě i z tohoto odstupu, který umožňuje jinou perspektivu) jasnozřivě a kriticky vidět i polistopadovou situaci. „Kvůli třicetiletému odstupu od vlasti viděl sebe i ostatní ostřeji a byl přesvědčen o tom, že takové zrcadlo potřebujeme. Říkal: Češi z Čech nemohou zahlédnout sami sebe, protože z pupíku Čech, z Řípu, nedohlédnou dál než do Čech a všech, kteří nám mohli nastavovat zrcadlo, jsme se zbavili.“ (s. 159) „Zatímco se všichni v Evropě spojovali, a tudíž zvětšovali, my jsme se stále zmenšovali, zjednodušovali jsme si kontext a měli z toho radost.“ Tak o tom hovoří v knize Grušas Wacht am Rhein (Grušova hlídka na Rýně). A v ZDF (druhý německý televizní kanál) řekl: „Dějiny jsou u nás obhajoba nehod, hommage okolností, anekdota.“

Jak může být znovu a znovu zřejmé, pohled Karla Hvížďaly směřuje k identitě, u každé z osobností z trochu jiného, ale vždy k témuž horizontu směřujícího pohledu. A stejně tak nápadné je to u Karola Efraima Sidona, o němž jsem toho příliš nevěděl, ale zaujalo mě vždy to či ono jeho vystoupení v televizi, vztahující se rovněž k jeho židovství a jeho funkcích (dá se to tak říci?) v židovské obci. A tak je třeba vnímat i slovo „útěky“, které Hvížďala používá. Nikoli jako útěky před něčím, ale útěky k něčemu. A zase jsem si udělal plastičtější představu o někom, o kom jsem toho mnoho nevěděl. Zatím to byli Hvížďalovi současníci (zemský rabín se narodil v roce 1942, Gruša 1938), teprve další osobnost, Jiří Suchý, je starší. A v tomto případě jsem si naopak mnohé z toho, co ke mně nutně muselo přicházet už proto, že ty první Suchého písničky jsem slýchal v rádiu coby odrůstající dítě (Malé kotě…, dnes leckde uváděná jako „lidová píseň“) a pak už tomu nešlo uniknout.

Hvížďala v textu Jiří Suchý: šťastný trubadúr hovoří o délce trvání autorských divadel, z perspektivy roku 2014, kdy text píše, je to 56 let, Ypsilonka slaví padesátiny „letos“, Divadlo Járy Cimrmana v roce 2016 a Divadlo na provázku v roce 2017, a důležité roli malých scén, které proměnily celou divadelní poetiku, v níž hraje důležitost setkávání „s jinými spřízněnými lidmi, ale i s jinými myšlenkami“ (s. 169). A sledujeme skvělý portrét, panoráma tohoto kulturního fenoménu a posléze přehlednou historií tvorby Jiřího Suchého. Sám vzpomínám na onen text (Hvížďala říká, že se jednalo o interview s Leošem Suchařípou, já jsem to četl v souvislosti s mapováním mého tématu Voskovce a Wericha, na něž se i Suchý odkazoval jako na svůj vzor), kde Jiří Suchý hovoří o tom myslivci, kterého my vnímáme na jevišti jako pana Vomáčku (možná to bylo jiné jméno), tedy jako herce a nikoli hranou roli (což je Verfremdungseffekt Berta Brechta, paralelní tomu, co dělali protagonisté Osvobozeného divadla). Myslím si, že text o Suchém je jeden z nejlepších, ne-li nejlepší z celé knihy, možná i vzhledem k tomu, že Karel Hvížďala připravoval s hercem, zpěvákem a autorem písní „dvě knihy: Povídání k jeho šedesátinám a Divadlo stále miluju“ (s. 181), a tak trochu lituju, že jsem ho nezažil naživo v jeho nejlepších letech (tedy v šedesátých), neboť jsem v Praze pobýval až později, kromě toho jsem tenkrát považoval za autentické i to médium rozhlasu, v němž jsme písničky Suchého a Šlitra od začátku poslouchali. Nové pro mě nyní byly některé informace z kapitoly vztahu Suchého s Werichem, nesplněného Suchého přání si zahrát na scéně Semaforu a poslední etapy Werichova života.

Zatímco text o Jiřím Suchém je takřečeno napsán v jednom tahu, ten o Václavu Havlovi, nazvaný Václav Havel jako subjekt dějin, je rozdělen do řady podkapitol: Křehká popularita, Ve spárech imagemakerů, Ježíš s apoštoly, V říši trpaslíků, Obrana jazyka, Rodinná tradice, Na koberečku v Dobříši, Chybějící katarze a Tři ikony. Hvížďala začíná dobou, kdy mu Pavel Tigrid volal s představou/předpovědí, že Václav Havel bude prezidentem. Vzpomínám na ty vzrušující chvíle, kdy se u nás říkalo, že ho nikdo nezná, což bylo pravda jen tak způli (ukázka ze Zahradní slavnosti byla ve středoškolských učebnicích ještě předtím, než je normalizátoři odstranili) stejně tak jako sugerovaná představa, že to, že se stal prezidentem, bylo spontánním vývojem doby (je jasné, že to bylo třeba nějak připravit, stejně jako, že se to nemuselo povést). Autor eseje si klade otázku, na kterou chce přinést odpověď, totiž proč Havlova popularita klesla „z původních 88 procent v únoru roku 1990 na 45 procent v září 2002“. Já sám jsem, jakkoli jsem uvažoval o správnosti či pochybnosti některých jeho kroků (především ovšem to, že se skláněl před dominancí Klausova neoliberalismu, které jsou v rozporu s „humanitními ideály“, abych použil Masarykova slova), vnímal jako největší problém jeho chatrný zdravotní stav v posledních letech.

Kromě toho si myslím, že hlavní problém ztráty důvěry politiky v 90. letech byl drsný protiklad vyhlašovaných ideálů (za které Češi cinkali klíči na demonstracích) a skutečným přáním značné části těch, kteří se „nebáli si nakrást“, abych parafrázoval dobovou parafrázi proslulé věty (původně rovněž od Masaryka), tedy tomu fenoménu, který byl na jedné straně nazván „tunelováním“, na druhé „nepovedenou privatizací“ (vzpomínám třeba na zchátralý hotel Perun v Hejnicích, kam jsem si chodíval zahrát na housle, prosperující architektonická památka naproti slavnému poutnímu chrámu, po Listopadu spadlá ruina). Nepochybuju, že tomu z pozice prezidenta Havel nemohl nejspíš nijak zabránit, neměl to ale coby nejvyšší představitel státu nechat zcela bez komentáře.

Hvížďalovo vysvětlení je ztráta vlastního obsahu politiky, absencí idejí a vizí, a jeho náhradou zájmem o „technologii moci“, nabídka politiky stejným způsobem jako pracího prášku. Samozřejmě bylo skvělé jeho vystoupení v americkém Kongresu, jeho výjimečnost nepolitického původu a aura, kterou vyzařoval. Uvedené názvy podkapitol prozrazují jen něco. Hvížďala Havla evidentně (a právem) obdivuje, ostatně sám přispěl k jeho uvedení do úřadu bleskově rozšířenou knihou Dálkový výslech, kterou jsme si snad všichni tenkrát přečetli, v kapitole Chybějící katarze nicméně uvádí pět prohřešků, jichž se podle něho dopustil. Kromě toho, který jsem před chvílí uvedl já, souhlasím s prvním z nich, totiž že nedošlo „k pojmenování zla a k potrestání viníků“, kdy „zlo zvítězí už minimálně tím, že rozostří kontury, což je zřejmě prapůvod i současného rozčarování z politiky“. Vzpomínám na kterousi reakci jednoho z oněch idealistů, kteří si přáli onen „sametový“ průběh (sám jsem se také děsil opačné podoby, když jsem v televizi viděl popravu Ceaucesca) a odmítali v duchu doby násilí (v tom byl étos těch demonstrací, „máme holé ruce“…, nakonec se jedna organizace jmenovala Společnost proti násilí) cokoli, co by takový proces narušilo. To je ale jiná věc, po celá devadesátá léta jsem si říkal, jak Němci reflektovali svou strašlivou vinu po skončení války (měl jsem v ruce jejich školní učebnice), a tady všichni cokoli podobného (jakkoli by to jistě mnohé komplikovalo) zásadně odmítali. Ty další dva prohřešky i ten poslední pominu, za uvedení předposledního (vlastně jsem ho shora uvedl, ale už to nechci přepisovat) jsem Hvížďalovi vděčný: „Za čtvrtou chybu lze považovat nezvládnutí averze vůči Václavu Klausovi, v němž cítil člověka s opačnou orientací, který vsází jen na účetnická a pragmatická řešení s předvídatelnými vítězstvími a neuznává skoro žádné etické hodnoty, na nichž Václav Havel stavěl svou politiku.“ (s. 193). Vlastně Hvížďala ještě, už ale okrajově, uvádí šestý a sedmý motiv. A zapsal jsem si jeho poslední myšlenku, totiž o paradoxnosti celého Havlova života.

Nabitý fakty i osobními postřehy je (v tom se podobá tomu o Jiřím Suchém) text s názvem Rekomandace fenoménu Josef Škvorecký. Je uveden mottem Milana Kundery Hommage aux editeurs, provázen dvěma dalšími poznámkami pod čarou, z nichž ta druhá vysvětluje slovo „rekomandace“, které měl spisovatel „v oblibě, podědil ho od Jiřího Voskovce, který ho použil jako název úvodu vydání Tankového praporu v roce 1971.“ (A já, odkud to slovo znám.)

Kunderova osobnost je také tématem následujícího rozhovoru s Václavem Bělohradským s názvem Kunderův pozdní sběr. Rozhovor začíná komentářem Kunderova posledního románu Slavnost bezvýznamnosti, v němž se čtyři přátelé každý „jinak smiřuje s bezvýznamností, z níž není úniku,“ (s. 211), kterou chápe jako konec individuality. Toto téma spisovatel pojmenovává již v Nesmrtelnosti. Bělohradský psal o Kunderovi recenze, hovoří o tom, že „jsou dějinné epochy navzájem propojeny velikány, kteří dávají době její význam a své jméno“, ale i oni „jsou odsouzeni ke ztrátě významu.“ Vysvětluje se tím i skutečnost, proč Kundera vydal svou poslední knihu v Itálii, oné zemi tragicky groteskní (Duce, italský komunismus atd.). Zajímavá je Bělohradského myšlenka, kterou vyvrací Hvížďalovu otázku: „Neexistují texty, jen jejich interpretace.“ (s. 216) Na druhou stranu mně někdy Bělohradského formulace poněkud míjejí, nejzábavnější z toho všeho je pro mě krutá historka o vzniku Kaliningradu a Stalinovi, který chudáka, který trpěl inkontinencí, trápil dlouhými projevy. Jinak mi to bohužel mnohdy připadá coby intelektuální ekvilibristika.

Text Digitální inteligence a digitální demence se opírá o proslulou knihu Manfréda Spitzera, jejíž název se objevuje v druhé části názvu textu a o níž byla již řeč na začátku Hvížďalovy knihy i tohoto mého komentáře. Zajímavá je úvaha o rozdílu pojmů celebrita a prominent, který se stírá údajně s digitálním prostředím dneška. Domnívám se, že v popisu dnešních „významných osobností“, které získaly svou popularitu bez skutečného obsahu, které „nemají žádnou osobitou auru, žádná výjimečné nadání, jen fascinují náhodně vyprovokovaným zájmem veřejnosti“, což mohou být také někteří trapní youtubeři (skutečnost, že je možné dnes použít technologií, které byly dříve dostupné pouze filmovým hercům, jim dodává sebevědomí a zdání autority), je zcela přesné, nicméně obě slova bych nedával do tohoto protikladu – výraz celebrita je přece odvozeno od slova celebrovat, tedy oslavovat, a nikoli od skutečné hodnoty, prominent se pak mnohdy používá buď naopak pro osobu skutečně významnou (lat. prominentia = vynikající), paralelně pro někdejší výraz „eminence“, protokolární výraz pro kardinály, význam je podobný, nebo samozřejmě jako osobu, která těží výhody ze svého postavení v určitém režimu. Pak tu je ještě slovo V. I. P. (very important person).

Hvížďala hovoří rovněž o silném vlivu internetu a uvádí příklad rezignace spolkového prezidenta Spolkové republiky Německo Horsta Köhlera, jehož projev o Afgánistánu média dezinterpretovala a cíleně zneužila.  „Blogger sesadil prezidenta.“ „Skutečnost byla přehlušena zjednodušeným podáním médií, která stále zvyšovala přidanou hodnotu iritace a pravda jim padla za oběť.“ (obojí s. 232) Mechanismem skandálu se zabývala kniha Der entfesselte Skandal (Bernhard Pörksen, Rozpoutaný skandál), jenž vychází z důkladných rešerší Hanne Detelové, Hvížďala tento současný fenomén zvratu hodnot sleduje s ní, když zaznamenává krok po kroku, co a jak se vlastně přihodilo. Já sám to čtu jako dezinterpretaci, kterou vždy umožňuje simplifikace a zkratka, vynechání podstatných souvislostí a „rozpatlávání“ těch podružných (to je ostatně i podstatou každé sekty). A to je, myslím, nebezpečný znak naší turbo-doby (abych parafrázoval a zobecnil Skálův výraz turbokapitalismus). A zajímavou osobní souvislost vidím v tom, když čtu o pověstné poslední kapce prezidentova odstoupení, když ve Spiegelu byla uveřejněna výsměšná fotografie s titulkem Horst Lübke, odkazující na jiného německého prezidenta, Heinricha Lübkeho, kritizovaného kvůli neobratným výrokům. Zřejmě to byl opravdu trouba, vzpomínám si právě na Emila Skálu, jak mi o pár let od Lübkova skandálu vypravoval, jak s ním mluvil a politik vůbec neposlouchal, co říká, a mlel si svoje.

Hvížďala v souvislosti s mechanismem hovoří o tzv. „éře poškozených kontextů, která vyvolává zesilující mechanismus pozornosti, tzv. Ranking-Prinzip, a filozofovi Peteru Sloterdijkovi, který hovoří o každodenní produkci skandálních tvrzení, a sociologovi Otto Hondrichovi, jenž toto téma rovněž zkoumá. Hvížďala se pak vrací ke knize Rozpoutaný skandál, Durkheimovi, jenž už kdysi hovořil o definování „morálky v nemorální společnosti“ prostřednictvím médií a jejich aktuálním poškození v několika vlnách, tou poslední související s poslední finanční a hospodářskou krizí, která měla dopad i na kvalitu médií (snižování počtu zaměstnanců, zmenšování obsahu a rozsahu atd.) – pro média již není rozhodující jejich společenská úloha, ale maximalizace zisku (jako v ostatních branžích). Noviny se „jen zbavují odpovědnosti za šířené příběhy“, digitální demence se může „bez zábran rychle šířit a přerůst v pandemii“. Autor se tedy vrací ve spirále (sám o ní v jiném kontextu hovoří) k ústřední myšlence celé knihy, když v závěru píše o povaze skutečného poznání: „Osvojování skutečných vědomostí se neděje surfováním ani skicováním, nýbrž aktivním vyrovnáváním se, duševním přebíráním ze všech stran, opakovaným propracováváním, vytvářením infrastruktur, analyzováním a novým syntetizováním obsahů.“ (s. 242)

Předposlední esej, navazující svou významovou intencí na ten předchozí, se jmenuje Jak myslet noviny v roce 2014. Autor sleduje příznaky postmasmediální doby, v níž se fragmentarizuje mediální krajina (podobně jako ta politická; televize už nemá dominantní a zároveň sjednocující povahu) a kvalita informací je okrajována komerčními zájmy, přičemž se z medií stává pouhá medialita, informace jsou pouze recyklovány, zatímco na kvalitní rešerše, tedy původní zdroje, nejsou čas a peníze, neboť noviny propouštějí pracovníky, pracují v nich nezkušení žurnalisté atd. Hvížďala, který předtím sledoval současný přístup německých, finských a dalších médií, dává příklady i z českého prostředí (kauza Opecard), kdy žel média většinou pouze sklouzávají po povrchu, čehož důsledkem je nesrozumitelnost a nedůvěryhodnost médií, která jsou prostředkem manipulace lidí (vnucování preferencí místo volby), kteří se jí snadno stávají, a vytváření bublin, do nichž se uzavíráme s podezřením vůči všemu v našem okolí. A esejista uzavírá formulací úkolu prestižních novin, které mohou jedině přispět ke znovu-otevření společnosti (chceme-li i skutečnosti): „Rozbít nadvládu jednoduchých myšlenkových modelů, které vymyslely ekonomové, a vrátit váhu sociologii, filozofii, historii, protože současné ekonomické teorie (podle nichž mozky, trhy a státy pracují jako počítače a mají stejný software) fungují v naší civilizaci stejně jako kdysi marxismus (podle kterého o všem měla rozhodovat jedna politická strana po vzoru Sovětského svazu): umrtvují společnost.“ (s. 251) A Hvížďala elegantně odkazuje k Zázračnému mágovi Pedra Calderóna a svatému Cypriánovi z Antiochie, kterému ďábel podstrčil jen virtuální nápodobu: falešný a triviální model Justiny.“ (s. 251)

A poslední esej, Emigrace jako šance a exil jako diagonála, se obrací k osobní ose toho všeho, co jsme si přečetli, když usouvztažňuje své rozhodnutí emigrovat s historií emigrace a exilu zvláště v českých zemích. O tom, že odchod z domova (země, vlasti) zaostřuje vidění světa, není pochyb, je-li to odchod, o němž předpokládáme, že je definitivní, zcela jistě je zásah do vlastní bytosti o to hlubší. Moc se mi líbí věty: „V tom spočívá tvůrčí aspekt exilu. Učí lidi se jevit takovými, jakými jsou. Funguje jako hluboká studna, z jejíhož dna můžeme zahlédnout i ve dne hvězdy.“ Nakonec se znovu obrací k myšlenkám právního filozofa Jiřího Přibáně, německého filozofa Jürgena Habermase (žáka T. Adorna) a Američana Richarda Rortyho. A zde si zapisuju myšlenku o důležitosti kultury, která se z principu vždy staví proti totalitě (nadvládě čehokoliv): „Skutečná kultura je de facto synonymum pro úplnost, úplnou otevřenost, a tudíž umožňuje obohacení, kultivaci, která stojí na třech pilířích: úctě ke vznešenému, péči o Zemi a vztahu k bližnímu a k druhým, jako k bytostem svobodným.“ (s. 261) A k tomu je zároveň potřeba, a to je můj poslední výpisek – odvážné myšlení, jak o něm hovořil M. Montaigne.

Karel Hvížďala, Ivan Steiger, Pokusy / eseje, Euroslavica, Praha 2014