Jules Verne – Ondřej Neff / Děti kapitána Granta

Jules Verne – Ondřej Neff / Děti kapitána Granta
Vyřazeno

Zatímco já jsem si pročtením jedné z proslulých knih klasika dobrodružné literatury připomněl dobu před více než půl stoletím, kdy jsem četl Cestu kolem světa za osmdesát dní, Ocelové město a další verneovky, knížka, která leží přede mnou je – na rozdíl od mnoha jiných, zařazených do projektu Vyřazeno – krásná nová publikace, netknutá časem, vydaná vlastně před pár lety, na rozdíl od těch někdejších, rozpoznatelných podle grafického ztvárnění obálky na první pohled, zachovávajících nicméně většinu jednak obsahu vyprávění, jak říká v doslovu Ondřej Neff, který zmiňuje pouze nepatrné změny například ohledně podání zločince Ayrtona, jednak atributů svazku, k němuž patří krásné ilustrace Zdeňka Buriana či mapy světa s vyznačením trasy cesty naší výpravy na předním a zadním přídeští. Bude mi tedy potěšením předat knihu některému z vnoučat, v údajích o knize je uvedeno, že je vhodná pro čtenáře od devíti let.

Jak řečeno, autorem textu je kromě Julese Verna Ondřej Neff, je součástí edice Jules Verne – Knihovna pro 21. století, v níž, jak je uvedeno, již vyšlo Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Pět neděl v baloně, Tajuplný ostrov, Nový hrabě Monte Christo, dvě knihy Nových dobrodružství Julese Verna, Dva roky prázdnin či Zemí šelem. Setkáváme se zde tedy s dalším příkladem dvojení, která byla součástí komentářů Vyřazeno, ať již relace kniha – film, odkazu k jiné knižní předloze či knižnímu projektu (Nová nůše pohádek), dvou identických výtisků téže knihy v mé knihovně či dvou různých vydání téhož literárního díla. Je jím „převyprávění“, které se ovšem odlišuje od originálu méně než práce „na motivy“, což je ovšem nicméně něco, co je možná častější, než si uvědomujeme – v nejrůznějších podobách, od odlišných překladů cizojazyčných děl (už ty jsou samy o sobě druhou podobou knihy) přes ideologické zásahy, k nimž patří třeba vydávání knih Karla Maye v edici KOD (já jsem měl to štěstí, že jsem měl od spolužáka Vlastíka Kováře předválečná sešitová vydání, kde „závadné“ pasáže nebyly vyškrtnuty), nicméně nedávno se podobné cenzurní zásahy staly předmětem podle mě doslova hrůzné praxe knižní politiky ve Spojených státech. A když pročítám informace o Podivuhodných cestách, jak Verne nazval cyklus svých románů, dočítám se o dalších momentech, které by bylo možné zahrnout ke dvojení, totiž autorskému, jelikož se na některých knihách podílel jeho syn Michel a bratr Paul, námořní kapitán, či vydavatel Hetzel – to už je ale další téma na samostatnou úvahu o „autorství“. U Ondřeje Neffa, fandy do této problematiky, mně pak jeho nadšení pro překlad Julese Verna pochopitelný

Na rozdíl od vnímání francouzského spisovatele jako autora vědeckofantastických příběhů (zvláště v době, kdy jsem jeho knihy četl já, byl zdůrazňován v rámci ideologie „lepších zítřků“, k nimž patřil obdiv k vědeckému pokroku), totiž předpovězení některých vynálezů, jako byl řiditelný horkovzdušný balón, nejrůznější zbraně a stroje, ponorky či plavidla, kosmické cesty a astronomické objevy atd.) si při čtení Děti kapitána Granta uvědomujeme jako stejně silnou stránku verneovek dobrodružný prvek – jakkoli i zde jsou některé momenty v oblasti techniky, které neodpovídají možnostem doby, ve které byla kniha napsána a vydána. Technickou zdatnost parníku ovšem můžeme vnímat jako součást všeobecného „přehánění“ autora, například délek pěších cest, ale především i událostí v jednotlivých epizodách románu. Tím, že prvků, které řadíme k sci-fi – a kde je všechno možné – je v knize méně, vystoupí tento rys, jehož smyslem je samozřejmě především maximalizace poutavosti.

Na to ostatně upozorňuje Ondřej Neff, kdy hovoří o hranici uskutečnitelnosti sjíždění horských svahů při zemětřesení ve stylu surfového prkna či epizodu s kondorem, kterého sestřelí cestovatelé s postavou Roberta, jednoho z dětí kapitána Granta, v pařátech – zvětšený výřez ilustrace v textu je ostatně nalezneme na přední desce knihy. Další takové dramatické situace střídají jedna druhou, od velké vody přes hořící strom, vlastně obrovský sukulent, který zapálí kulový blesk, vzápětí přítomnost kajmanů a tornádo, a v další části knihy zajetí Maory, lidojedy, jimž se podaří uniknouti díky určité vynalézavosti, pomocí níž způsobili další přírodní katastrofu, ale také náboženství zdejších obyvatel, kteří považují místo, kde se cestovatelé ukryli za posvátné a nedotknutelné.

Vysoce nepravděpodobná je ostatně celá kostra příběhu, tedy nalezení láhve od šampaňského v břiše žraloka kladivouna s neúplnou zprávou na třech listinách, z nichž konstruují námořníci, kteří se vydají najít a zachránit kapitána Granta. Námět nejasné zprávy vedoucí k odhalení nějakého tajemství ostatně obvyklý v literatuře 19. století (E. A. Poe, Zlatý skarabeus) je osnovou k cestě po 37° 11´ jižní šířky, která je autorem šikovně vymyšlená tak, aby se dotkla cípu Jižní Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu, tedy vlastně cesty kolem světa, což je téma, která najdeme v několika dalších Verneových románech (ovšem, zmíněná Cesta kolem světa za osmdesát dní, některé další knihy nejsou doslovně cestou kolem světa, ale mají podobný charakter, třeba Pět neděl v balóně; téma je dobové, třeba Mark Twain píše v roce 1897 v knize Following the Equator o své skutečné cestě kolem světa, dál bychom mohli hovořit o tématu „ostrova“…). Vnímám jako důležité, že v tehdejším obrazu se jeví svět už jako „úplný“, což potvrzuje i moment „mapy“, důležité prostřednictvím postavy potrhlého zeměpisce Paganela jako jazyka, jímž lze tuto planetu číst v lokálních parametrech – a neodbočím příliš, když si vzpomenu na Umberta Eca, který hovoří o tématu zeměpisné šířky a délky jako jistém problému, který poměrně dlouhou dobu nebyl vyřešen (a mořeplavci nemohli znovu najít ostrov, který už jednou předtím navštívili, ostatně ostrov Marie Terezie, jeden ze dvou názvů ostrova, který má klíčovou úlohu ve Verneově románu, patří rovněž k tzv. fantomovým útesům či přízračným ostrovům, tj. útvarům, které souvisejí s navigačními chybami námořníků či chybných pozorování či dokonce záměrných dezinformací či výmyslů).

S luštěním zprávy pak mám ještě veselou poznámku, totiž když se chlapec Robert, syn kapitána, po kterém Glenarvan společně se svou manželkou, kapitánem Johnem Manglesem, majorem Mac Nabbsem, zeměpiscem Jacquesem Paganelem, oběma dětmi Mary a Robertem Grantovými, a později zločincem Ayrtonem, neustále pídí po tom, co by mohl znamenat útržek slova „abor“, napadlo mě, shodou okolností možná také proto, že odpoledne u nás zazvonil Honza Úlehla, který žije napůl v Austrálii, kam před léty emigroval, a v Čechách, kde si našel novou ženu, a který hovořil na svých návštěvách u nás o domorodých obyvatelích Austrálie, že by to mohli být „abordžínci“, a čekal jsem trpělivě, zda se můj odhad na konci knihy naplní. Nenaplnil, byl to útržek slova Tabor, názvu výše zmíněného ostrova, na němž ztroskotala loď Brittania s kapitánem Grantem a dvěma námořníky, kteří přežili. No, nevadí, možná mě také ponouklo k tomu nápadu, že z okna našeho domu na opačné straně místnosti, ve které píšu tento komentář, vidím na horu Tábor (nad Lomnicí nad Popelkou).

Snad bych mohl ještě poukázat na vzdělávací aspekt knihy, která je orientována na dětského čtenáře (toto explicitní určení je jasné, jsou tu Dva roky prázdnin a řada dalších knih, jejichž hrdinové jsou děti, Mojmír Grygar na tento aspekt upozorňuje i v doslovu, když toto ještě upřesňuje, když hovoří o čtenářích z vyšších vrstev vzhledem k tehdejším cenám knih a působení na ty, kteří budou v budoucnosti řídit zemi), tedy v části, kdy zachránci putují Jižní Amerikou, jsou uváděna místní slova a jejich význam, a celá knížka je takřečeno taková stručná učebnice zeměpisu, podobně jako je Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem Selmy Lagerlöfové vlastivědným putováním po zemi autorky.

Nu a jako poslední ještě poznámku o potrhlém zeměpisci, který nastoupil do jiné lodi, než měl v úmyslu a po řadě dalších příhod spletl údaj v dopise, když zaměnil Austrálii za Nový Zéland, čímž paradoxně zachránil celou výpravu před útočníky, kteří jim na člunech už dýchali takřečeno na záda. Je také oním instrumentem „výuky zeměpisu“, aniž by autor působil jako ten, který čtenáře poučuje. Také komická postava se v dobrodružné literatuře často vyskytuje, vzpomeňme alespoň na svérázného zálesáka Sama Hawkense v románech Karla Maye.

Zůstává otázka, do jaké míry zaujme tahle kniha jejího příštího čtenáře. Jistě, žánrová struktura pro mladé čtenáře se zásadně proměnila, je tu žánr young adultovek, který jednoznačně vládne. Nicméně myslím, že určitý potenciál knih Julese Verna tady zůstává.

Jules Verne, Ondřej Neff, Děti kapitána Granta, Albatros média, 2011