Jü Chua / Žít!

Jü Chua / Žít!
současná čínská literatura

Jednoslabičný název knihy Jü Chuy, ještě k tomu v imperativním infinitivu, v čtenářském povědomí mé generace nutně musí – už i vzhledem k obrazu Čínské lidové republiky někdy před půl stoletím – evokovat, jakkoli se to srovnání může někomu zdát nepřípadné,  cosi z „budovatelských“ románů, ostatně emotivní příběh dvojice, která prošla spolu celým životem, má, alespoň v povrchním, prvoplánovém pohledu, něco společného s předválečným baladickým románem Karla Nového (vl. jm. Karel Novák, 1890 – 1980) Chceme žít (1933), v němž  (podle formulace z čtenářského deníku na www.cesky-jazyk.cz) „v tragickém osudu Josefa a Magdaleny není vylíčen jen milostný příběh, ale především zoufalý boj o existenci všech pracujících z doby první republiky.“ Pokud bychom sledovali toto vlákno, připadli bychom nejspíš na rané prózy Ivana Olbrachta (O zlých samotářích), na řadu spisovatelů světové literatury (různých zemí, od Rusů přes Francouze až po Američany), kteří pojednávali tíživé sociální téma, které ale často postrádají životní optimismus takového Colase Breugnona (Romain Rolland, 1919, román známý též pod názvem Dobrý člověk ještě žije), jaký nechybí (pokud to ovšem nenazveme smíření s osudem) hlavnímu hrdinovi Chuova románu.

Ovšemže první zmíněné dílo české meziválečné prózy, které mi titul čínského románu připomněl, je svázáno s dobovou ideologií, která je v přímém protikladu s názorovými postoji čínského spisovatele, a další uvedená díla se významově potkávají s příběhem Jü Chua vždy jen dílčím způsobem, navíc on sám uvádí mezi autory své západní inspirace jiná jména (John Steinbeck, William Faulkner). Najít nějaký kontext s evropskou tradicí se nicméně snaží i kritika. Jak to zmiňuje autorka komentáře na iLiteratuře Magdalena Rytinová, některým z recenzentů připomíná román čínského spisovatele, možná i proto, že byl i zfilmován (Čína/Hong Kong 1994, režie Čang I-mou, v Číně byl film zakázan) filmového Forresta Gumpa (osud hlavního hrdiny, rolníka Fu-kueje, přestože on sám a jeho syn rovněž ve svém příběhu hodně běhá, není ale „pohádkový“ jako v tom americkém případě) nebo biblického Joba (zde zase spočívá úskalí v tom, že přestože je Fu-kuej postižen osudem přímo neuvěřitelně, není sám, jako tomu bylo u biblické postavy, bez viny).

Řečený optimismus (a nejspíš i svérázný humor) je zřejmý hned na prvních stránkách, kdy se vypravěč, vystupující v roli etnografa zabývajícího se sběrem lidové kultury, setká se staříkem, který pracuje na poli a na svého vola volá několika jmény. Kolik jmen má ten váš vůl, ptá se opakovaně vypravěč, a dostane se mu odpovědi, že jen jedno, jmenuje se Fu-kuej. Na následnou otázku, proč stařík volá směrem k volovi dalšími jmény, odpoví, že když slyší volat několik jmen, myslí si vůl, že tady s ním ořou ještě další zvířata, není pak smutný a podává lepší výkon. To vypadá jako nezávazná legrace, hloubku tohoto rozhovoru si ovšem čtenář uvědomí až na samém konci příběhu.

Tam se dozví, že vola koupil stařec za ušetřené peníze, aby jej ušetřil před porážkou. Je starý stejně jako muž, řezníci udělali dobrý obchod, protože starý vůl bude stejně žít už jen tři nebo čtyři roky, a starci se posmívají. To mu ale nevadí, protože ví, že ani on nebude žít už dlouho. Volovi dá stejné jméno, jako má on sám, protože mu připadalo, že mu je podobný. Ale i všechna další jména, která na začátku románu volal, jsou jména členů rodiny, o které stařec přišel. A tady máme odpověď: Stařík je na jedné straně tak trochu podivín (nechceme-li říci blázen), ovšemže není ale divu po tom, co všechno prožil, na druhé straně je to jakási nejzazší moudrost (právě i v tom smíření s osudem), jestliže si na sklonku života připomíná své nejdražší bytosti tak, že jejich jména vykřikuje, aby popohnal vola k práci.

S tímto vědomím bych se tedy měl vrátit na začátek strhujícího příběhu, v průběhu románu jen několikrát přerušovaného autorskou/vypravěčovou promluvou. Ve stručnosti jej připomínají snad všechny komentáře (v odkazech pod textem), což samo o sobě signalizuje sílu vyprávěných životních příhod. Osobní rovina je v nich úzce provázána s historickými událostmi, ať je to už naverbování kuomitanskými vojáky, s nimiž musí táhnout do boje na sever Číny, pozemková reforma, kdy jeho rodině přidělili kousek půdy, kterou si dosud pronajímal (ještě předtím, na začátku o ni svým neuváženým jednáním přišel), založení lidové komuny, která je znovu připravila nejen o půdu, ale i o nádobí, když jim bylo zrekvírováno k „tavení oceli“, což by byla další epizoda svou absurditou vrcholně komická, kdyby nebyla spojena s tragickou bídou a nedostatkem, způsobeným nepříčetností ideologicky organizovaného života, protože hrnce prý vesničané nepotřebují, protože budou chodit do společné jídelny a budou mít dostatek masa, dokud nebudou pozabíjeny všechny ovce a nenastane hlad, bída a dokonce žebrota, neboť od okresního tajemníka vedoucí brigády pochopitelně žádné jídlo, které sliboval, nepřinese.

„Současnému Číňanovi stačilo jen čtyřicet let, aby zažil všechno, co Evropané zažili v průběhu čtyř staletí,“ komentuje zkušenosti Číňanů z překotného dění několika desetiletí, které v románu přiblížil, nicméně bez satirického ostří, spíše se snahou postav se vždy znovu s takřka zkázonosnými novotami nějak vyrovnat, autor v jednom rozhovoru (na autorském čtení v Moravské zemské knihovně v Brně). Jen snad na jednom místě, to když synovi Fu-kueje Jou-Čchingovi v nemocnici odebírají krev, aby zachránili manželku okresního soudce, tak dlouho, až jej zabijí, je označen původce neštěstí slovem „idiot“ (a ani tady to není primárně, byť i on to opakuje, v pásmu řeči vypravěče – když doktor zjistí, že jeho srdce netluče, dočteme se: „Už netluče,“ řekl, ale nic moc si z toho asi nedělal. „Seš fakt idiot,“ řekl akorát a běžel zpátky na sál zachraňovat ženu okresního soudce.).

Smrt milovaného syna je v románu nejdrastičtějším příkladem toho, jak osud člověka/individua souvisel s dobovou společenskou situací. Není ovšem jedinou ztrátou, Fu-kuej přijde postupně i o svou dceru Feng-sia, kterou už v dětství vysoká horečka připravila o hlas a kterou se podařilo provdat, a nyní při porodu přijde o život, ale i o synka Kořínka, kdy snad přijde o život nešťastnou náhodou, ale i zde smrt souvisí s bídou (protože měl hlad, nemocný vnouček hltavě snědl fazole a zadávil se), a posléze o svou manželku Ťia-čen, milující a věrně mu stojící po celý život po boku, přestože celou rodinu vlastně tím, že v hazardu prohrál svůj majetek, sám uvrhl do této nezáviděníhodné situace. V nekonečné řadě nešťastných událostí jsem nezmínil ještě smrt Wan Er-siho, otce Kořínka, kterého zabily padající betonové bloky. Po ní se o vnoučka s nadáním k běhu, rozvíjeném každodenním běháním do školy, když se postaral o své milované ovce, aby přišel včas, staral jeho dědeček, dokud i o něj nepřišel.

„Román Žít! sice čtenář přečte jedním dechem, ale ještě dlouho poté, co knihu odloží, před sebou v duchu uvidí starce v krajině rýžových polí a nebude se moci zbavit pocitu, že ve srovnání s jeho životem jsou naše běžné každodenní starosti pouhé malichernosti. Jü Chuovo mistrovství spočívá právě ve schopnosti zachytit prostřednictvím příběhu jednotlivce žijícího ve společnosti s pro nás natolik odlišnou tradicí i historickou zkušeností, obecně lidské touhy, přání i životní úděl.“ Tak shrnuje sumu příběhů i čtenářský zážitek z Jü Chuova románu svrchu zmíněná recenze na iLiteratuře.

Tady by mohl skončit i můj komentář, kdybych stále neměl pocit něčeho nedopovězeného. Honí se mi hlavou myšlenky a dokonce pochybnosti, zda se u románu, který jsem zhltl jako malinu, přece jen nejedná o přespřílišné vycházení autora vstříc západnímu vkusu, jak o této obecnější tendenci hovoří někteří komentátoři čínského literárního dění, kdy krajní polohou tohoto přístupu jsou výtvory pop-kultury, které si nezadají s těmi západními. Člověku pak ale naskočí v mysli příběhy jako Hemingwayův Stařec a moře či Osud člověka Michaila Šolochova (dnes je samozřejmě tendence odmítnout vše, co je „sovětské“, a vylít dítě s vaničkou, ale to je rovněž bytostný příběh s podobným étosem jako ten Jü Chuův) a o nich by musel s touto námitkou rovněž pochybovat. Uveďme v tomto kontextu ještě, že Jü Chuovo dílo bývá (stalo se tak na zmíněném autorském čtení v Brně) přirovnáváno k příběhům Michela Houellebecqa či Iana McEwana.

Nevím, zda mi pomůže jeden z komentářů k filmu, uvedených na ČSFD (navíc je film samozřejmě jiné dílo), kde se říká: Osudy hlavních hrdinů v Číně mezi 40. až do 80. let jsou plné bolesti a ponížení, ale i nové naděje. Není to film o hrdinech ani o "zlých komunistech", ale prostě jen o těžkém životě průměrného Čínana v této době. V potaz beru i komentář www.cinskaliteratura.cz, což jsou stránky nakladatelství Verzone, v jejíž edici Xin kniha vyšla: Vypravěčem je […] obyčejný venkovan, ani chytrý, ani hloupý, nicméně navzdory hořkým životním zkušenostem plný energie a síly žít za každou cenu.

To je z obsahového hlediska shrnutí toho nejdůležitějšího. Přes jednu osudovou ránu za druhou Fu-kuej nepropadá zoufalství a žije dál, jak umí. Život je ona základní hodnota, která od počátku „prýští“ i z úvodu autora, který vypráví komické příhody o tom, jak ho v poledne ze dveří vystrčil zpola svlečený muž, když spisovatel chtěl požádat o vodu, a jak i on sám se v tu dobu zamiloval (to je ten zmíněný Colas Breugnon). A s radostí ze života začíná i Fu-kuej, ještě když byl majetným člověkem, jen se vydal původně cestou, které později litoval, cestou hazardu a koupeného sexuálního potěšení.

Druhým momentem, který lze akcentovat (dozvěděl jsem se to na jednom setkání se sinology a překladateli z čínštiny Zuzanou Li a Denisem Molčanovem), je samotné vyprávění. V čínské literatuře má dlouhou tradici a v románu je onou rámcovou kompozicí, kdy stařík vypráví svůj příběh etnografovi, jenž spočinul v letním horku na mezi. A vyprávění, to je jako cesta. Jestliže akceptujeme tuto metaforu, ozřejmí se nám i prvky „chůze“, „běhu“, „nošení druhé osoby na zádech“, charakteristického prvku života, u nás snad neznámého a tedy i příznačného pro kulturu, v níž se příběh odehrává. Uvědomíme si protiklad „liliových noh“ (jejich tradičním svazování, při němž dochází k deformaci, vlastně zmrzačení, bylo ale prakticky podmínkou vyššího společenského statutu ženy), jimiž trpí Fu-kuejova žena, a talentu k běhání, jímž překonává těžkosti života Fu-kuejův syn Jou-Čching, jako motivu, který je zároveň atributem dvou epoch čínské historie, tedy té „císařské“ a té nové.

Zbývá ještě doplnit, že dílo autor čtyř románů, šesti souborů povídek a tří knih esejů se dostává povědomí o v české veřejnosti právě díky nakladatelství Verzone, kde vyšel dva roky od vydání „Žít!“ rovněž román „Den sedmý“ (2016). Ovšem už v roce 2006 vyšla ve sborníku Česko-čínské společnosti 7x čínská avantgarda povídka „Co v poledne kvílel severozápadní vítr“ a v roce 2007 v nakladatelství Praha Dokořán v překladu dvorní překladatelky čínského autora Petry Martincové jeho „Dva liangy rýžového vína“. Pro doplnění ještě uveďme, že Jü Chuanův známý román Bratři vyšel slovensky (Bratia) v Bratislavě v nakladatelství marenčin PT ve dvou dílech v letech 2009 a 2012.

https://www.cinskaliteratura.cz/cs/author/ju-chua-0gdgNK.aspx

https://www.kosmas.cz/oko/recenze/12539/knizni-pol-zdenko-pavelky/

https://wiki.cinstina.upol.cz/index.php/Yu_Hua

Jü Chua v Brně
https://www.rozhlas.cz/brno/zelnyrynk/_zprava/ju-chua-cinane-prozili-za-ctyricet-let-vsechno-co-evropane-za-ctyri-staleti--1670397
https://prehravac.rozhlas.cz/audio/3745644

https://www.iliteratura.cz/Clanek/34595/ju-chua-zit

německé komentáře ke spisovateli
https://www.goethe.de/ins/cn/de/kul/mag/20668903.html

Petra Martincová
https://www.cinskaliteratura.cz/cs/translators.aspx
https://www.novinky.cz/kultura/salon/285869-sinolozka-petra-martincova-o-soucasne-cine-zmena-musi-prijit-zevnitr.html

Žít, zfilmování, režie Čang I-mou
https://www.csfd.cz/film/38110-huo-zhe/prehled/

Karel Nový, Chceme žít
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/karel-novy/chceme-zit.html#axzz4qHpZWFAM

Jü Chua, Žít, Verzone, edice Xin, 2014, přeložila Petra Martincová