Josef Suk / Pohádka

Josef Suk / Pohádka
skladby festivalu České doteky hudby

Plný název skladby, Pohádka, suita na motivy scénické hudby k Radúzovi a Mahuleně, op. 16 českého pozdně romantického skladatele Josefa Suka (1874 – 1935), naznačuje její původ, konečně obvyklý u celé řady podobných zpracování (vzpomenu jen na osudy Griegova Peer Gynta), totiž původního určení této skladby jakožto scénické hudby a posléze její přepracování do podoby suity. Titul Radúz a Mahulena, scénická hudba k dramatické pohádce Julia Zeyera, op. 13, nalezneme v chronologickém soupisu Sukových skladeb u roku 1898, přepracování do podoby suity následovalo poměrně brzy, v roce 1900.

Básnické dílo Julia Zeyera představovalo pro Sukovu tvorbu zásadní podnět. Především novoromantická poetika básníka o jednu generaci staršího (Zeyer 1841 – 1901, Suk 1874 – 1935) byla přesně tím, co se mohlo stát širokým prostorem pro tvorbu útvaru symfonické básně, jak ji chápalo devatenácté století. Práce pro Julia Zeyera tak byla významným milníkem Sukovy tvorby. Zprvu byl požádán o scénickou hudbu k Radúzovi a Mahuleně, později jej Zeyer požádal o hudbu k další své hře, Pod jabloní (op. 20, 1901), podle ní pak vznikly dvě verze suity. Práce na těchto skladbách ovlivnila povahu Sukovy hudby, která se promítla i do dalších skladeb, např. Symfonie E dur, op. 14 (1899) či Fantazie g moll, op. 24 (1903). Na stránkách věnovaných Josefu Sukovi se dočteme nejen o těchto souvislostech, článek o skladbě postihuje hlubší souvislosti umělecké i s životními osudy:

Zeyerova imaginace a kolorit, citový obsah a humanistická etika jeho pohádkového i mýtického námětu inspirovaly skladatele ke svébytnému lyrismu a měly na jeho tvorbu trvalý vliv. Tvůrčí setkání se Zeyerem, které se událo v nejšťastnějším období Sukova života, mu také umožnilo v tryskající melodice a šťavnaté lyrice vyzpívat dosažené štěstí s Otilkou, neboť pro něj našel přímo symboliku v naplněné lásce hlavních postav obou Zeyerových her: v Radúzovi a Mahuleně se jedná o oslavu síly lásky, kterou nezničí ani kletba, v legendě Pod jabloní o křesťansky podbarvenou oslavu hodnot rodinného štěstí. „Já miluji dívku – Otilku – Mahulenu. Všecky učenosti jdou k čertu, mé srdce je plno lásky, sdílnosti – učí se soustrasti k strastem jiných a je přitom dětsky prosté. (…) Melodie mi jen tekou a instrumentace jako ‚závoj pohádkový‘, o kterém je v prologu řeč. A jaké moudrosti! Kde jsem to tehdy nabral?“ vzpomíná Suk. (více zde).

Skladba má čtyři věty:
O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech
Intermezzo – Hra na labutě a pávy
Intermezzo – Smuteční hudba
Runy kletba a jak byla láskou zrušena

Tiskem byla vydána v roce 1901 u N. Simrocka v Berlíně. Je dedikována Zdence Hlávkové.

Instrumentace (dle IMSPL):
2 flutes/piccolo, 2 oboes/English horn, 2 clarinets/bass clarinet (A), 2 bassoons + 4 horns (E/F), 2 trumpets (E/C), 3 trombones, tuba + timpani, cymbals, bass drum, tamtam, triangle + harp + strings

https://josefsuk.czweb.org/dilo.html#Novy
https://josefsuk.czweb.org/opusy1.html

Provedení pod taktovkou Libora Peška:
https://www.youtube.com/watch?v=pq6iL5Fwp9Q