Josef Pekař / Valdštejn

Josef Pekař / Valdštejn
Knihy o Albrechtovi z Valdštejna

Kdo se chce alespoň trochu více orientovat v dějinné problematice „Albrechta z Valdštejna“, nemůže obejít zásadní knihu Josefa Pekaře Valdštejn s podtitulem Dějiny valdštejnského spiknutí. Samozřejmě je asi nejlepší si přečíst pokud možno nejnovější vydání v nakladatelství Academia (Praha, 2008), i když i originální vydání v Melantrichu z roku 1934 (občas dostupné v antikvariátech) má jistě své neopakovatelné kouzlo.

Pro tuto volbu může být několik důvodů: za prvé přináší určitý vyhraněný pohled na osobnost Albrechta z Valdštejna, který může být zpochybňován, mohou být názory a hodnocení v několikerém smyslu (samozřejmě zvláště „Valdštejnovy zrady“) jiné než Pekařovy, nicméně představuje jedno ze stanovisek, které v mnohém přetrvává, jakkoli jsou tu pohledy jiné, z jiných úhlů a v jiných zaměřeních, nebo dokonce radikálně odlišné.

Druhým důvodem je seznámit se s osobnostní a přístupem předního českého historika, jenž byl na nejvyšší evropské vědecké úrovni, takže se mohl postavit i Masarykovi, jehož problematičnost, dogmatičnost či nepodloženost v jeho historické práci, kterou směšoval s politikou, mu vytýkal nejen Pekař (nicméně on se vyjádřil veřejně a otevřeně). Zaujme nás  eho čtivé podání přitažlivým až dramatickým způsobem, jeho metoda opírající se o zevrubnou znalost pramenů, která je východiskem pro každé tvrzení či interpretaci, vedle nesmírné akribie a pečlivého zkoumání pevné stanovisko v hodnocení („autorovo interpretační sebevědomí“, A. Kostlán, viz dále), a možná především balvan práce, kterou musel ani ne třicetiletý vědec (hovoříme-li o prvním vydání studie) zvládnout a kterou nám předkládá. Sám o některých těchto aspektech hovoří v předmluvě ke druhému dílu:

Praví zde, že zpracování veškerého materiálu v němčině není, „mám-li na mysli potřebu jíti za souvislostmi Valdštejnových plánů po všech stránkách a s všestrannou dokumentací.“ (s. 337), ostrý pohled na Valdštejnův charakter je zřejmý z věty, kde říká že chce ukázat, jak jsou veškerá vévodova konání „nesená především vévodovou nezřízenou ctižádostí a chtivostí pomsty, kryje se v jádře s programem českých nespokojenců v e vlasti a české emigrace za hranicemi; její rodná půda je v české společnosti a v české situaci, jak se vyvíjela […]“ (s. 337) A o způsobu práce, z něhož vyplývá i fascinace nad komplikovaností tématu i nasazení autora, svědčí tato slova: „Kniha je, vím těžká a činí, přes dramatickou zajímavost thematu, velké nároky na čtenáře. Ale rozsah její a zejména rozsah poznámek je nutným důsledkem její kritickobadatelstké povahy […].“ (s. 338)

A pak je tu – to je třetí důvod, proč zvolit ale právě ono nové vydání – předmluva Antonína Kostlána s názvem Pekařův Valdštejn a Valdštejnův Pekař, v níž i takovému laikovi v oblasti historických věd, jako jsem já, ozřejmí právě ony odlišné pohledy, pohled Josefa Polišenského, Josefa Janáčka atd., ale celkový kontext přístupu, jejž si Josef Pekař vypracoval, jakož i skvěle vykreslený portrét českého historika. Vstupujeme in medias res Pekařovou slavnostní přednáškou 23. února 1934, tedy dva dny před 300. výročím zavraždění vévody v Chebu, v jubilejním roce, v němž se stala velkou společenskou událostí výstava Albrecht z Valdštejna a doba bělohorská (vlastně dvě expozice s různým zaměřením ve Valdštejnském paláci a v Uměleckoprůmyslovém muzeu), stejně jako byly zahájeny valdštejnské oslavy (na ně navazují v Chebu, Frýdlantu a Jičíně i dnešní pravidelně konané Valdštejnské dny. Zmíněná dvojí expozice kladla – stejně jako vlastně podobná otázka vyvstává vždy – otázku, „proč si má vlastně nový československý stát tohoto někdejšího prohabsburského kondotiéra […] připomínat.

V Pekařově portrétu Kostlán několikrát zdůrazňuje „imponující“ škálu témat, charakterizovaný názvem sborníku k jeho šedesátinám – Od pravěku k dnešku, v době, kdy nebyla taková specializace historické vědy jako dnes, pochopíme, že valdštejnské téma je zároveň tématem celoživotním (o hradu Valdštejn píše už ve svých raných odborných pokusech, Hrad Valdstein, in: Jizeran 10, 1889), následuje seminární práce, vydaná pak jako první samostatná kniha v Rozpravách České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (po roce 1918 Česká akademie věd a umění). A vydání ve zmíněném jubilejním roce sice ve svém základním korpusu zůstalo totožné s tím z r. 1895, nicméně bylo zároveň podstatným způsobem rozšířeno o nové výsledky bádání, proto i titul „druhé nově vzdělané vydání“. Práce byla polemikou s představou, kterou jí v zásadě dala už Schillerova trilogie Wallenstein a „nestor německého dějepisectví“ Leopold von Ranke, který Valdštejna pojal především jako postavu německých dějin. Pekař naopak zdůraznil české kontury celého Valdštejnova osudu.  Zvláštní je skutečnost, že česká společnost v době prvního vydání Pekařovo dílo pominula (Kostlán zmiňuje ješitnost Pekařova hrdiny i ješitnost historika samého), a německá jej v překladu v té době (později se o to Pekař postaral v souvislosti s úsilím, aby přesvědčil Němce o správnosti svého názoru) neměla k dispozici.

Kostlán se posléze životu Pekařova díla, pozdějším reakcím na ně (včetně takových, které naopak hovořili o „spiknutí proti Valdštejnovi“) i úsilí historika uvést svou práci a myšlenky v ní obsažené v širší povědomí. A uvádí i postoje jiných autorů, tak u Pekařova žáka Zdeňka Kalisty zdůrazňuje „vnitřní integritu »temného génia«“ a věrnosti „snu obrovských vnitřních rozměrů“, u Josefa Janáčka charakter „schopného válečného podnikatele, který se v závěru svého života dotýkal spíše evropských než jen německých horizontů“, u Josefa Polišenského a Josefa Kollmana „byl jejich základní přístup k frýdlantskému vévodovi určován velmi silně jejich záporným postojem vůči císaři Ferdinandovi II. a habsburské dynastii vůbec“, hovoří i o nových německých pracích (ta od Golo Manna se už před lety výjimečnou cestou dostala do jičínského muzea, takže jsem ji měl v té době k dispozici). Pekařova kniha vyšla nyní v době, kdy proběhla populární velká Valdštejnská výstava v režii Elišky Fučíkové. S jedinou věcí nemohu příliš souhlasit, totiž že v roce 1984 (na rozdíl od roku 1934) nebyly žádné reakce na Valdštejnovo výročí: sám jsem byl účasten s referátem o Valdštejnově jičínské komponované krajině na konferenci v Chebu – pravda sborník příspěvků nakonec nevyšel, ale byl tam přítomen antropolog Emanuel Vlček (Josef Janáček, který byl na původním programu, se omluvil) a setkal jsem se zde se Zdeňkem Hojdou, který má zásluhu o nedávné vydání jedné z prvních knih o Valdštejnovi (Historie života Albrechta z Valdštejna: Vévody Frýdlantského hr. Gualda Priorata, Dauphin 2015). Naopak jsem s lítostí seznal (jakkoli to byl můj úhel pohledu a výstava byla ve svém celku ohromující), že barokní krajině nebyla na výstavě a v katalogu (2007) věnována takřka žádná pozornost. Ovšemže mezitím zase uběhla nějaká doba a vyšla celá řada dalších prací – to už je ale jiné téma.

Pravdu má nicméně Kostlán v tom, že politický pohled před rokem starší generace Valdštejnovi nebyl příliš příznivý. To znamená i, že jsme (tedy mluvím za „ne-vědce“ či prosté kulturní čtenáře) znali Pekaře více méně z doslechu, a stejně tak jsme se obtížně dostávali k Valdštejnovi, byť právě práce Janáčka či Polišenského vyšly, já coby Jičíňák pak jsem měl v jičínském muzeu studii Zdeňka Wirtha a později zmíněný originál knihy Golo Manna či oba „špalky“ Kollmannovy. A tak pro mě zůstával Josef Pekař představitelem té „jiné“, neoficiální interpretace historie, kladoucí (na rozdíl od Nejedlého a Jiráska a oficiálních vrcholů dějin v husitství a obrozenectví, které nakonec paradoxně najdeme i u TGM, jemuž jsou historičtí hrdinové Hus a Havlíček), akcentující např. baroko, a především autorem jeho díla uváděného jako nejpopulárnějšího – Knihy o Kosti.

Pekařův text, rozdělený do dvou dílů a čtrnácti kapitol (deset v díle prvním, čtyři rozměrnější v díle druhém), začíná shrnutím vědění o Valdštejnovi na základě publikovaného materiálu dobového, literárního díla zvl. Schillerova a historických prací a edicí pramenů zvláště v období devatenáctého století. Ukazuje se tak i východisko historika, které je v první řadě opřeno o práci s prameny, Pekař sám zdůrazňuje, že chce nechat širší náhled i pro ostatní, což je jeden z důvodů většího rozsahu poznámek (např. na s. 68 či 69, což je krajní případ, je deset řádků vlastního textu a na čtyřicet řádků textu v poznámce, v níž jsou podrobně komentovány jednotlivé dopisy V. císaři a další korespondence), kromě toho uváděných pod čarou (tj. v blízkosti samotného textu). Pro organizaci textu je kromě toho příznačné heslovité shrnutí základních momentů hned pod názvem kapitoly, což zvyšuje orientaci a přehlednost rozsáhlého textu.

Hned v úvodu vyslovuje Pekař svůj názor na „Vadštejnovu zradu“ (vinu), což je téma, na nějž se soustřeďuje takřka veškeré historické bádání, a upozorňuje na nebezpečí, která takového kladení provází („z dějinného problému byl učiněn právní proces, v němž stáli jednostranní obhájci proti jednostranným žalobcům“ (s. 2), a jimž se snaží vyhnout teprve nejnovější vědecká práce, „jež hledá čest v tom, aby poznala pouze, jak věci se sběhly.“ Pekař si je přitom jist, že dnes už není pochybnosti, že Valdštejn je vinen, nýbrž tu, „jež zůstává nerozřešena ode dne chebských vražed: kterak byl vévoda vinen?“ (s. 3) Jako první jsou sledovány dokumenty související bezprostředně s exekucí, zvl. dva svědky, českého emigranta Antonína Schliefa a saského maršálka vévodu Františka Albrechta.

Prvním publicistickým plodem obžaloby byl tzv. „Chaos“, třídílný anonymní spis (s. 9), považující V. za zrádce již od řezenského konventu a vč. bitev u Norimberka, Lützenu a Stínavy, vnímaných jako smluvený klam – přesto to není jen pamflet. Následuje úřední Obšírná gruntovní zpráva autorů z říš. dvorní rady (s. 12), z níž je zřejmé, že je dosavadní „vysvětlení nedostatečné, že Valdštejnovy zrádné akce zůstaly nadále hádankou.“ (s. 14) Z trčkovského procesu v r. 1635 (majetek ml. Trčky konfiskován) je důležitá postava Jaroslava Sezimy Rašína z Ryzmburka, emigranta a drobného šlechtice kolem panského domu Trčkova, který přijal lákavou nabídku cís. milosti, když podá zprávy (ve styku se saským důstojníkem Arnimem) – „otázka spolehlivosti Rašínovy, jenž líčí obšírně Valdštejnovy plány o pomstu a o korunu, náleží k předním problémům valdštejnské literatury“ (s. 18, za mnohé mu vděčí Schiller), na něm založil své vypravování Fr. Kr. Khevenhiller, autor „annálů Ferdinandských“. Autorem prvního rozsáhlého životopisu V. je Václav Červenka z Věžnova, jičínský děkan a poté litoměřický kanovník (nar. v Turnově, studoval v Jičíně, rukopis v latině, jeho přátelé byli jezuita Bohuslav Balbín a jeho pokračovatel, významný historik a duchovní Tomáš Pešina z Čechorodu, současník křížovník Beckovský, proslulý svou Poselkyní starých příběhů [některá fakta, např. křest. jména, doplňuji, přece jen ta jména někomu nezběhlému v české literární a kulturní historii dnes nemusí nic říkat]). Červenka vychází z díla italského hraběte Gualda Priorata z r. 1643 (latinský překlad 1668, jeho dílo bylo nedávno vydáno i v českém překladu). Balbín je autorem spisu Historia collegii Giczinensis, „zde dí Balbín, že jako hoch byl jedním z pážat Valdštejnových“ (v pzn. s. 21).

Další spisy: Lettres et négociations du marquis de Feuguières (Amsterdam, Paříž, 3 díly), Kr. G. v. Murr (německé Příspěvky k dějinám třicetileté války, druhá a třetí část věnována V., s. 23), Fridrich Förstr, první novodobý obhájce V. (v několika knihách, J. P. podrobně rozebírá, stejně jako ostatní spisy), a další, zvl. K. G. Helbig, jenž publikuje od r. 1850 z archivu drážďanského (Wallenstein und Arnim 1632 – 1634) dopisy Trčky, Thuna aj. (V. je zrádce), superintendent Kirchner (jak zde, tak i jinde autor porovnává jednotlivé práce a jejich kvalitu), moravský dějezpytec Beda Dudík zpracovává vojenský archiv ve Vídni, materiál obžaloby shrnuje Fr. v. Hurter, říšský historiograf („užil téměř všeho, co později objevil Hallwich), Leopold von Ranke (jeho zásada, kterou cituje i J. P., popsat, „jak to skutečně bylo“), významný životopisec Valdštejnův. Už zde platí shrnutí Valdštejnova hodnocení, jež nelze zpochybnit. Další: E. Schebek, Die Lösung der Wallensteinfrage (1881). „… zavádí až kultus Valdštejna“. A pak Max Lenz, jenž je pro Pekaře důležitý, neboť jeho práce „obrací se především proti němu“ (s. 37).

Nu a nyní komentuje Pekař svoji původní studii Dějiny valdštejnského spiknutí, vytištěná v r. 1895 v Rozpravách Čes. Akademie. Uveďme už nyní to, co bude zřejmé v dalších kapitolách, že – jak autor sám říká – je jeho práce „omezená pouze na poslední čtyry léta Valdštejnova života“ (s. 38), na druhé straně rozevírá široký kontext, celou problematiku v českých a evropských aspektech, takže se dozvídáme velmi poutavé souvislosti o jednotlivých aktérech historických událostí, jejich vztazích, o událostech české a evropské politiky, diplomacie a válečnictví v celé jejich složitosti a komplexnosti atd.. A Pekař doplňuje práce, které vyšly od té doby, mj. Jindřicha ryt. Srbika Wallensteins Ende. Ursachen, Verlauf und Folgen der Katastrophe (1920, Valdštejnův konec. Příčiny, průběh a následky katastrofy, 407 stran), jejíž Pekařův komentář ocituji, neboť si myslím, že vystihují podstatu častých přístupů nakonec ke každé kontroverzní historické a politické problematice (a ostatně, která kontroverzní není?): „… vše nebo skoro vše, co podniká dvůr od počátku r. 1634 na svou záchranu, na odvrácení a pak ztrestání zrady – a tomu je vlastně věnována kniha Srbikova cela a výhradně – líčí se jako dílo intriky, jako plod nenávisti smluvených osobních protivníků vévodových s Piccoliminim a Slavatou v čele, pracujících nejen žalobami, jež kryly se s pravdou, ale i tendenčním zkrucováním, fanatismem a agitátorskou dialektikou.“ (s. 42) Podle Srbika se Valdštejn stále hlouběji zaplétal do sítě zrady již od svého sesazení v roce 1630. Na závěr Pekař skládá poklonu velké badatelské práci, „která svým rozsahem časovým a dílem i obsahovým a svým úsilným zájmem o poznání pravdy nemá nic sobě podobného v novodobé historiografii, s jistým pohnutím mysli.“ (s. 44) Právě tento rozsah si čtenář Pekařovy knihy uvědomí i alespoň do určité míry i z jeho přístupu, pečlivě vždy, krok po kroku se zprvu vracející k pramenům, širokého výkladového kontextu a posléze zhodnocení a shrnutí, než je učiněn krok další.

Heřman z Questenberga „dí přímo, že kurfiřti chtí jenerála Němce“, jakkoli Němcem nebyl ani Tilly, „vůdce ligy katolické a vítěz na Bílé Hoře“ – což je argument sesazení Valdštejna řezenským konventem kurfiřtů, „jenž měl vrátiti říši mír a zvoliti Ferdinanda III., mladého krále Českého a Uherského, králem Římském“, zatímco hlavním tématem se staly žaloby na Valdštejna. Komentována je jeho reakce zdánlivě i nadále oddaného služebníka císaři a skutečnost, vyjádřená slovy, „že se bude chovati tak, aby císař s celým svým domem bolestně pocítil, že urazil kavalíra“. (s. 47) Do jaké míry je to jen přirozený projev navíc cholerické povahy vévody či pozdější promyšlená msta, můžeme dále sledovat.

Je shrnuta předchozí Valdštejnova kariéra „neslýchaného vzestupu“ (s. 48 – 49) v kontextu historických událostí. V. povahových rysů, „jak o nich lze říci svorně, vypravují svědkové: cholerického, výbušného temperamentu, jenž ve spojení s osobní nedůtklivostí samolibého nadčlověk byl schopen zloby až démonické. To nesmírné sebevědomí, vychované nesmírnými úspěchy, sahalo až do nebes; bylo přesvědčeno, že osudy jeho jsou psány ve hvězdách a z hvězd chtělo vyčísti poučení pro přítomnost i budoucnost.“ (s. 49) V poznámce uvádí Pekař zajímavý kontext „Blouznivců našich hor“ Antala Staška, knihy odehrávající se v týchž lokalitách Podkrkonoší, které jsou významné i pro Valdštejna – Štěpanice, Lomnice, Jilemnice, Hostinné, Branná, Bradlec.

S „návratem domů“ (v titulu kapitoly) následuje budování „šťastné země“ (Terra felix) v Jičíně, který se měl stát jeho rezidencí. Kontext konverze (příslušnost jednotlivých příslušníků rodu V. je různá, „napůl“, vedle katolíků protestanti), toto prostředí mohli být i pobídkou k jeho směřování v následujících letech. Spřátelení s rodinou Trčků z Lípy a Vchynských ze Vchynic, ale i nabyté příbuzenství a tedy osobní vazby k celým rodům: Adam Erdman Trčka (příští hlavní dědic, ve Valdštejnově armádě), si bere Maxmiliánu, dceru Karla z Harrachu, tajného rady císaře, tedy sestru manželky Valdštejna, tím se stal Trčka švagrem V. a zároveň pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta, syna Harracha. Dále kníže Eggenberg provdal dceru za syna Harrachova. Zároveň druhá linie rodiny Trčkovy vedla mezi emigraci, kde žil mladší bratr Adama Vilém atd. (jeho bratr Oldřich hrál roli při vyhazování Slavaty a Martinice při defenestraci, s. 52) Též rod Kinských (s. 53) I to je „příležitost k záludné hře mezi stranami, k politice dvojího želízka, až by snad bezpečná naděje rozhodla, »aby byla maska odložena docela.« Těch slov užil později v prosinci 1633 Adam Trčka.“ (s. 55)

Program Thurnův: „Mein instruction, herz und gemüt ist den Kaiser um alles zu bringen.“ (připravit císaře o všechnos, s. 55). Sledován ještě širší evropský kontext (s. 59 ad., Tilly atd., trochu přeskakuju) Shrnuto: dohady o důvěrných stycích nepřátel císaře s V. v té době nelze blíže doložit. Vévodství Meklenburské, jeho vybudování a likvidace (získal za války dánské náhradou za své pohledávky, i vojenské zabezpečení, citadely v Roztokách a Wismaru – to, že se dostalo do moci Švédů (v červenci 1631), byla „druhá těžká pohroma“ (s. 70) V další (3.) kapitole se líčí, jak se V. přátelé snaží podat situaci jako katastrofální. Gerhard z Questenberka, Eggenberg, V. taktika vyčkávání a „dvojakost jeho šalebné hry“ (s. 75). „Den pomsty za Řezno počínal – císař již prosil, aby rozhněvaný velikán zapomněl a odpustil.“ (s. 75) Velká část kapitoly se opírá o vyprávění Rašínovo, který zprostředkovává komunikaci.  Porážka Tillyho u Breitenfeldu, „tajná schůze vévody, Trčky a Rašína“ (s. 83) Mě zaujala drobná poznámka o zahradě hraběte Maxe Valdštejna u Bubenče, stavěné „po vlašském vzoru“ jako lusthauz se zahradou (s. 84, viz pak Valdštejnská loggie v Jičíně, na jedné přednášce to nedávno na tomto místě samém srovnával arch. Petr Uličný, autor monumentální dvousvazkové monografie o valdštejnské architektuře). Celou dobu sledujeme zároveň myšlenku o „míru“, který by byl zároveň výhodný pro vévodu, a dvojí možnou cestu pro získání postavení. Opět jsou sledovány doklady – Ant. Schliefa, korespondence Thurnova (od s. 90).

V další (4.) kapitole sledujeme logiku událostí, v nichž první je V. rada, aby Tiefenbach (maršál Rudolf z Tiefenbachu, po zavraždění V. se stává držitelem Jičína) nic nepodnikal proti Sasům („bylo mu nařízeno, aby postavení u Odry neopouštěl“; předtím vpadl T. do Dolní Lužice a zmocnil se Šestiměstí), a to proto, „aby kurfiřt byl snáze získán, aby skutkem byl přesvědčen o mírumilovnosti císařově.“ (s. 107). Parelelně se dozvídáme o Thurnově „úkolu vzbuditi v Čechách povstání“ (s. 100, opravdu sedláci povstali na Litoměřicku) a účastni t se přípravy „české emigrace, která od počátku viděla v králi Gustavu Adolfovi příštího osvoboditele“ (s. 101). U V. je při tomto nastavení důležitá „obava o vlastní stát a o vlastní postavení, kdyby Švédové vstoupili vítězně do země se snahou ztrestati i jeho.“ (s. 103, doklady to ovšem nelze doložit). To vše je součástí promyšleného plánu: „Poznáváme zvlášť rafinovaný kus jeho intrikánství. Domníváme se postihnouti i obrysy jaho plánů. Jak se vše shoduje: Tiefenbach ustoupí do Slez, Arnim obrátí se za ním, cesta do království bude volna. Bude volna pro očekávanou pomoc švédskou, a Tiefenbach nebude moci království přispěti, protože bude držen v šachu od Arnima.“ (s. 108)

Coby nehistorikovi mi dělá starosti celou tu „mapu“ intencí udržet v představě, ale znovu mě fascinuje (poprvé to bylo u Kollmanna, kde jsem pocítil něco podobného) komplikovanost všech aspektů rozehraných ne jedné, ale desítek „šachových partií“ najednou. Sledujeme další korespondenci a setkání (schůzka ve Frýdlantu), jejichž prostřednictvím se dále zostřují obrysy celého plánu (zvl. s. 111). V té souvislosti se seznamujeme, abychom se vyznali „v tomto zmatku prostupujících a křižujících se snah, pletich a záměrů“ s motivacemi Saského kurfiřta a Arnima. Ty jsou vždy doloženy v pramenech a zargumentovány, kromě toho vystupuje další rys Pekařovy práce, když předkládá portréty jednotlivých osobností – zde je to Arnim (od s. 113, zvl. 114, „zůstal neženat a vyhýbal se pitkám“, luterán, nejvyšší postavení u V. etc.). Zároveň vždy musíme dávat pozor na případné změny (a pozice na opačných stranách, není to tedy jen u Valdštejna), např. pěkný detail, když popisuje Arnimův odchod „z fridlanských služeb“, kdy vévoda Arnimovi psal, že „nemá lepšího přítele nad něho“ a jinému šlechtici si stěžoval že „»Widerhaarigkeit und Anmassung dieses Menschen« jeho trpělivost již vyčerpaly.“ (s. 115, česky to lze hezky přeložit jako „naježenost a arogance“, také máme v češtině slovo pro tu dobu se hodící, „zpupnost“).

Při analýze situace se hovoří též o „politice třetí strany“: „V snaze o samostatnou politiku evangelických států německých prostřed konfliktu mezi domem Rakouským a ligou na jedné a Švédskem a Francií na druhé straně je politický program Arnimův.“ (s. 116) Je tu myšlenka „zmocniti se Litoměřic a Poohří.“ (s. 119) Jestliže se ale „císařští“ z Lužice obracejí do Čech, jsou plány „na vpád do Čech“ téměř zmařeny. Stále jsou ve hře různé varianty dalších postupů. Cílem zůstává „vpád emigrace do Čech, spojený s obecným povstáním v zemích českých“ (s. 123). To je to, čeho se císařovi rádci nejvíce obávali (Pekař uvádí další kontexty).  

Dalším důležitým krokem ve sledu událostí je vpád Arnimův do Čech „pod předstíranou záminkou vlastní nutné sebeobrany“ (s. 124), čímž klamou zároveň Švédy, emigraci i císaře (s. 125) – např. pro Thurna zmařen jeho sen, „že v čele znamenitého vojska vtrhne do vlasti, jako osvoboditel, jako Messiáš a mstitel zároveň, nejvábnější sen jeho stáří.“ (s. 127) S ním oklamáni exulanti atd. Změnila se i situace pro Valdštejna. Pekař ji dokumentuje na korespondenci (s. 132) a shrnuje výsledek celého procesu, jak jej Pekař popisuje ve 4. kapitole (od bitvy u Breitenfeldu, naznačil jsem počátek, shrnutí od s. 133). „Ale přesvědčili jsme se zároveň, že všechny ty úmluvy s nepřítelem, a to bez viny vévodovy, ztroskotaly, že Bustav Adolf od daného slova ustoupil a že náhradu, již v shodě s Thurnem připravoval, zmařil chytře včas Arnim. Bylo by lze tedy říci, že Valdštejn zklamán spojenci, v něž důvěřoval, podveden ve svých nadějích, odsunut stanou k roli pouhého soukromníka, nemohl jinak, chtěl-li zachovat si rozhodný vliv na vývoj událostí, než vrhnouti se do náruči druhé strany a přijmout moc z její ruky.“ s. 134) Vzápětí ale Pekař ještě dále problematizuje právě řečené, v pozadí zůstávají uvedené varianty jako „mír“, cíle Valdštejnovy a dvě možnosti, jak k nim dospět atd. S vývojem stoupá úzkost dvora, další jednání Arnima s tématem vztahu k Thurnovi a tedy asi i k Valdštejnovi, Arnim může udeřit na Prahu, kterou cís. posádka opustila (P. přináší doklady o pobídce Valdštejnově, s. 140).

Uvedení násl. kapitoly je dokladem Pekařovy schopnosti dramatického podání, když hovoří o schůzi Valdštejna a Arnima na Trčkově zámku v Kounicích a uvádí nejen, že Valdštejn je churav a schůzi odkládá, ale i že se koná v den, kdy „v Praze v kostele Týnském za ohromného účastenství lidu byly pochovány hlavy obětí poprav z 21. června 1621.“ (s. 147) Schůze byla náhradou za schůzi ve Frýdlantu, „kde se mělo umluviti nepřátelské tažení do zemí českých“ (s. 148), byla „zvlášť významnou“ v historii pletich, zde padla slova o tom, „že se bude chovati tak, aby císař se vším svým domem s bolestí pocítil, že urazil kavalíra!“ (s. 148) Záminku pak byla „myšlenka vyjednati mír se Sasy“ (s. 160), přičemž šlo zároveň „o vhodnou chvíli rozvinout politický program, jenž mu má býti jaksi vodítkem v době opětného uchopení nejvyšší moci.“ (s. 160)

Klíčovým bodem ve Valdštejnových návrzích bylo odstranit restituční edikt (1629) „a vše restituovati v dřívější stav, t. j. odvolat exekuci (rozuměj navrátit, co na základě ediktu bylo vzato; z části to ostatek již vrátil vítězný postup Švédů)“ (s. 161), dále vrátit Falc, tj. vzít ji Max. Bavorskému, „Čechy učinit opět volebním královstvím“ a vrátit svobodu luteránského vyznání. Součástí této představy bylo i to, že vlastní panství, která „drží z toho právního titulu“, také vrátí. To znamená vlastně vrátit poměry do roku 1618. Pro císaře samozřejmě nepřijatelné (a Pekař pokračuje v dalších interpretacích těchto motivů, tj. podobný postup jako i u jiných, tj. deskripce, doložení doklady, interpretace a závěr).

V době o slovech pomsty zároveň ale V. byl ochoten „vyjednávat o nové převzetí jeneralátu.“ (s. 165). Císařův hlavní rádce a důvěrník kníže Eggenberg se o to snaží ve Znojmě, jmenován nejdříve prozatímně, je mu za Meklenbursko dán v zástavu Velký Hlohov (var. byla Lužice), darováno 400.00 zl. (prvorepublikové cca 30 mil. Kč, tj. odhadem k dnešní půl miliardě?). Získání Pappenheima do českých služeb. Vše rozvedeno zhruba na s. 168 – 175, uvedeny další postavy. V Kounicích ujednána smlouva, že Sasové se frýdlantského „státu“ netknou, problémy s tím. Arnimovi vyplaceny staré peníze z dob cís. služeb, zasloužil se o to V.

Následuje „kombinovaný útok na Prahu“ (s. 176, další z již zmíněných kroků, podr. popis. 176, a zajímavé V.  rozkazy s. 177). V poznámce čtu komentář k Dudíkově interpretaci výrazů „terra felix“ a „terra deserta“, J. Francek použil ve své knize Navzdory závisti jinou parafrázi, „terra desolata“. Tajná úmluva s Arnimem měla za důsledek, že V. vévodství bylo uchováno a odnesla to Praha (nikdo se ale neodvážil kritiky, přece Valdštejna chtěli jako vůdce vojsk). Pekařova opakovaná otázka na „jednání o mír“, vnímané jako klíčové (s. 178).

Další doklad toho, že Valdštejn jednal ve prospěch nepřítele, byla neochota pomoci Bavorsku, když jej napadl Gustav Adolf – v rozporu se všemi sliby kurfiřtovi Maxmiliánovi a Tillymu zaslání vojenské pomoci Valdštejn přes všechny zoufalé prosby po měsíce zdržuje a oddaluje. V. prostě pomoci nechtěl. (Moje mezishrnutí: ani proti Sasům, ani Praha, ani Bamberg.) Švédové stáli před Donauwörthem a posláno pár kompanií (místo slíbených 5000 asi jen 2000). Kurfiřt jde tak daleko, že V. ujišťuje, že ho v Řezně sesadit nechtěl atd. (s. 182) Na druhé straně Arnim tahá vévodu za nos a způsobuje, že selhává jeho žádost (viz předchozí text), kterou kurfiřt zamítá (s. 201).

Zajímavým aspektem Pekařovy práce je, že (alespoň zatím, jsem na s. 206) nenalézáme „vojenské rozbory“, tzn. analýzy bitev, dozvídáme se pouze o strategických postaveních (resp. vztazích) vojsk, např. bitvě u Lützenu jsou věnovány pouhé 2 strany (2016-7), a i zde se Pekař věnuje spíš tomu, že se o smrti Gustava Adolfa Valdštejn dozvěděl až „devátý den o bitvě“ – zatímco popis dalších diplomatických jednání a výsledků událostí z různých pohledů zabírá další desítky stran.  Po jeho smrti řídí válku a politiku kancléř Oxenstierna. Pozornost věnována jeho jednáním s Arnimem (ad., Arnošt Jiří ze Sparru – hlavní prostředník v jednáních s Arnimem, s. 208)  v Drážďanech, Berlíně i Litoměřicích (odkazy na nejnovější publikaci Hellwichovu, s. 227), myšlenka na odvrácení totální ruiny země, hrozící při dalších válkách. Posléze se historik přece jen vrací alespoň ke shrnutí dalších věcí „na bojištích“ (s. 239 až do s. 251, podrobnosti např. o všech přesunech vojsk přeskakuju).

Po ozřejmení „stavu věcí počátkem roku 1633“ (dává název 8. kap.) se nyní (v 9. kap.) dozvídáme o „plánech z jara r. 1633“. Je sporné, o čem jednal plukovník Sparr s V. v Jičíně, kterého chtěl poslat k Oxenstiernovi, le je zřejmé, že směr, okruh záměrů, „jichž východiskem byla schůze kounická“ (s. 253) a které se dosud potkaly s nezdarem, zůstává i nyní. P. rozebírá Valdštejnovy „nepravdy“ a mlžení, poukazuje k práci Lenzově (s. 257) a osvětluje úlohu „jenerála Bubny“ (od. s. 257) a vyzdvihuje cenu jeho zprávy, „v ní máme jeden z nejhlubších a nejinteresantnějších výhledů do tajemství plánů Valdštejnových a do smýšlení české emigrace“ (s. 258). Proto převádí celý její text, v němž klíčová slova jsou „si oblíbiti a českou korunu vzíti“ (s. 258), v poznámce na násl. straně interpretovaných v dobovém významu nikoli jako královská „koruna“, jak bychom řekli dnes, ale „vláda“, „jednání vlády“ atd., a poté věta „“Císař s tím nemá nic činiti,“ kterou Pekař považuje za jednoznačný výklad Valdštejnova postoje jako zrádného (větu a její interpretaci opakuje i na násl. stranách). Následují záznamy deníku G. Nikolaie a posléze rozhovor Nikolaie a hr. Viléma Kinského, podrobně reprodukovaný (s. 272-3) a otázka, odkud vychází iniciativa (z emigrace?). A postupně se skládá celý rozsah plánu, v chystaném převratu přidělena i úloha saskému polnímu maršálkovi vévodovi Františku Albrechtovi, figuruje tu i Feuquière (Manassès de Pas, Marquis de Feuquières, francouzský vojevůdce, který byl zainteresován do kontaktů V. s protestantskými dvory).

V květnu (10. kap.) nyní Valdštejn táhne do Slezska (spolu s Gallasem mají 35 000 mužů). Proti sobě stojí vojska mezi Minsterberkem a Frankensteinem (dnes Ząbkowice Śląskie, tedy není to ten hrad, podle něhož je známá literární-filmová postava, ten je v Hessensku). Z bitvy byly jen potyčky, zase tu jsou ony mírové návrhy, tytéž od roku 1632 (od Kounic). Je tu jiná událost, žádost španělského dvora o podporu při tažení vévoda Feria v počtu 6000 mužů, Valdštejn zuří a císař s ohledem na to odmítá (válka nabývala povahy francouzsko-španělské, s. 296), pro vévodu je Feriovo tažení pohnutkou jeho „snah o povstání“ (s. 298). Dalších zhruba dvacet stran podrobností o těchto jednáních „za prvního příměří slezského“. Tím končí první díl Pekařovy knihy, text druhého (11. kapitola) začíná „jednáním za druhého příměří“.

Je přiložena přehledná mapa knížectví Frýdlantského na počátku roku 1634 s vyznačením různých druhů pozemků, označení jednotlivých typů měst, zámků, sídel a dalších objektů, V. majetky sahají až takřka k Žitavě na severu, Ml. Boleslavi a N. Bydžovu na jihu a Trutnovu na západě.

(pokračování, ještě nezpracováno, 2. díl)

Josef Pekař, Valdštejn, Dějiny valdštejnského spiknutí, Academia, Praha 2008