Josef Lada / Dětem

Josef Lada / Dětem
knihy z půdy / dětské knížky

V době mého dětství byl Josef Lada „oficiálním“ umělcem – nechci říkat to ošklivé slovo „režimní“, nebo dokonce „prorežimní“, protože snad, pokud vím, nic neprovedl, patřil zkrátka mezi ty národní umělce v obojím slova toho smyslu, tj. jednak coby nositel titulu, jednak jako ten, který byl přítomen v kultuře a všeobecně přijímán širokou, nejen kulturní veřejností. Jeden čas, ale to bylo dlouho po jeho smrti (narodil se v roce 1887, zemřel 1957), bylo dokonce až nechutně „přeladováno“, to znamená, že Ladovy zimní krajiny byly na všech vánočních pohledech, ilustrace všeho možného, pokud nebyly Cyrila Boudy, byla od Josefa Lady, byl prezentován jako nej-nej malíř atd. To samozřejmě nemohla být už vůbec jeho vina, protože to byla záležitost jiných.

Já sám jsem na jedné straně také sdílel tuto averzi k malíři, který, jak jsem si později nastudoval, byl opravdu malířem „lidovým“ (byl vyučen malířem pokojů a divadelních dekorací, ve výtvarném umění byl samouk, přestože toužil být malířem a studia nemohl z finančních důvodů dokončit), na druhé straně jsem se pokoušel najít nějaký skutečnější a plastičtější obraz člověka, který tak výrazně zasáhl do české kultury. Na jedné (a později dalších) výstavě jsem si prohlédl jeho obrazy s tím, že jsem si řekl, že to je něco blízkého inzitnímu umění (to ještě nebyl v módě Josef Hlinomaz, ale znal jsem studie Josefa Čapka o tomto „naivním malířství“), něco, co se dobře „překlápí“ do těch všudypřítomných pohlednic. Pak jsem zaregistroval jeho Český betlém a hned jsem zbystřil, pak jsem si uvědomil, že Drdovy Hrátky s čertem ve zfilmované podobě má také na triku on, později pak ještě jsem si přečetl Kocoura Mikeše, a zase tam byla ta „lidová“, trochu kostrbatá, ale příjemná podoba textu, a předtím vlastně ještě jsem byl (to byla zhruba doba puberty či prvních středoškolských let) prázdninovým čtenářem Haškova Švejka, což byl – z hlediska Josefa Lady – pro mě klíčový moment v jeho zařazení (později se mi samozřejmě do ruky dostala celá řada dalších knih, jím ilustrovaných). Takže jsem to teď, byť tak trochu napřeskáčku, přepisovat to nebudu, dal dohromady.

Uvědomuju si, že jsem se s fenoménem Josefa Lady potřeboval alespoň stručně vypořádat, než se pustím do vlastní knížky. Už předtím jsem měl nějaké ty menší dětské knížky s Ladovými říkánkami, tato – Josef Lada dětem – je, dá se říci, jakýmsi ladovským kompendiem. Nejsem ladovský badatel, takže čerpám hodně z toho, co vyčtu i ze samotné knihy. Název „Josef Lada dětem“ je autorský, pochází ze stejnojmenné knížky z roku 1952 (možná, že to je právě ta, co jsem měl), jinak je do knížky „nahrnuto“ vše možné, obrázky, případně texty z řady autorových menších publikací, jako byly už meziválečné Ladovy veselé učebnice (I. díl, Savci, 1925, II. díl, Ptáci, 1931, III. díl, Brouci a hmyz, 1932, IV. díl, Vodní živočišstvo, 1932, Kalamajka (1936), Svět zvířat (1919), či pozdější Ladův veselý přírodopis (1950), stejně jako známější Kronika mého života (1954), ale také obrázky z časopisů, příležitostné kresby či samostatné obrazy.

Na první pohled máme pocit, že autorem celé knihy je sám Josef Lada, musíme být ale přece jen obezřetní, i když kniha začíná autografem dopisu dětem z března 1955 a vlastními vzpomínkami (Rodné hnízdo) a (na posledních asi osmdesáti stranách knihy) končí cyklem Jaro, Léto, Podzim, Zima, což je skutečně autorská práce (připomíná mi i myšlenku, kterou jsem už tady někde nedávno zmínil, totiž o onom tradičním „venkovském“ vnímání světa u Aloise Mrštíka, Karla Plicky, případně Boženy Němcové). Řada textů, k nimž Lada vytvořil ilustrace, je nicméně od jiných klasiků, tj. Erbenova říkadla, z Ezopských bajek, verše z knihy Jaroslava Seiferta Chlapec a hvězdy (1956), najdeme i několik textů Františka Hrubína. Kniha je tak záležitostí práce Jana Vávry a D. M. Pavlíčka, kteří vybrali materiál, uspořádali ji, připravili k vydání a opatřili doslovem. V Mezinárodním roce dítěte a v roce 30. výročí svého založení, vydal v Klubu mladých čtenářů jako svou 5664. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1979, dočteme se v tiráži.

Na jednotlivých stranách (dvoustranách) se tak setkáme s nejrůznějším obsahem. Snad nejčastější je barevný čtvercový obrázek a pod ním vytištěný text (v obsahu pak dohledáme „Kolorovaná kresba – lidové říkadlo). To jsou ty nejrůznější Had leze z díry, vystrkuje kníry … (fascinovala mě vždycky ta hadova čepice) či Kočka byla v bále, ztratila korále. Pes je našel, dostal kašel. Jinde jsou samostatné obrázky (třeba dva na stránce) s vytištěným titulem (Jezevec přezimuje), jindy bez titulu, jindy obrázek obsahuje i Ladou zapsaný text, obvykle s barevnou iniciálou. Pak jsou celostránkové barevné ilustrace, černobílé v textu, samotný text a další možnosti. na straně 200-201 jsou dvě celostránkové kresby (Dobrodružství Tondy Čutala, kresby tuší), u nichž je náznak kresleného seriálu, respektive „rozvíjené kresby“, totiž na stejném obrazovém základu se oba obrázky liší fází příběhu při česání třešní (?), kdy na druhém z nich kluk vyzvedne hákem česáku psíka k větvím, kam nedosáhne.

Nevím, zda by se v dnešním komerčním světě podařilo dát dohromady takovou knížku (autorská práva, marketingová strategie vydávat vše po malých částech, schválení projektů dědici atd.). Tahle není špatná.

Bába leze do bezu,
já tam za ní polezu,
kudy bába, tudy já,
budeme tam oba dva.

Co se do textu nevešlo a chtěl jsem tam zmínit, jsou další autorské knížky Josefa Lady, které se mi dostaly v průběhu času do ruky: Kocour Mikeš (původní vydání 1934-36), Bubáci a hastrmani (1. vyd. 1938), a kdybych vzpomínal, tak narazím i na novější vydání, které jsem viděl v obchodech s knihami.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Lada
https://hrusice.pragmatic.cz/lada.html
https://www.artbohemia.cz/cs/97_lada-josef
https://www.csfd.cz/film/220946-o-mikesovi/
https://www.csfd.cz/tvurce/35406-josef-lada/

P. S. O tom, že je Lada aktuální, svědčí výstava v Muzeu Kampa v letošním roce. Viz
https://www.museumkampa.cz/cs/Vystavy-15.htm

Josef Lada dětem, Albratros 1979