Jonas Jonasson / Analfabetka

Před časem jsem v tisku zaregistroval knížku s podivným názvem Století stařík, který vylezl z okna a zmizel. Říkal jsem si, to bude z onoho rodu zábavných záležitostí, které jsou postaveny na originálním pohledu autora, lákajících pozornost čtenáře, jako byla třeba Zazi v metru (R. Queneau), Všechno, co jsem potřeboval vědět, jsem se dozvěděl v mateřské školce (a všechny další spisy jeden čas u nás mimořádně oblíbeného Roberta Fulghuma) či Hovno hoří (Petra Šabacha) u nás. Kniha švédského spisovatele a novináře Jonase Jonassona (nar. 1961 ve Växjö), mezitím už zfilmovaná (prý nepříliš zajímavě, to tak bývá, originál 2009, české vydání Panteon, 2012, film 2013, v našich kinech letos, 2014), se mi zatím nedostala do ruky, zato následující dílo s názvem Analfabetka, která uměla počítat, (orig. 2013, česky Panteon 2014) jsem dostal nedávno k svátku, a v době, kdy jsem po červnovém hudebním maratonu hledal zdroj odlehčení, vzápětí přečetl.

V jedné německé recenzi, v jejímž titulu bylo něco o zálibě autora v atomových bombách, její autor psal, že Analfabetka je šita podle stejného mustru jako první knížka. Sám jsem si říkal, že je až nápadná formulace názvu se jménem, rozvitým vedlejší větou („která…“), jak to známe už ve skandinávské literatuře u proslulé trilogii Milénium Stiega Larssona, jejíž hrdinkou je rovněž mimořádná dívka, byť dost jinak vymyšlená. Analfabetka nemá ovšem, přestože by téma k tomu mohlo třeba i vybízet, onu temnou stránku jako Larssonovy detektivky, není to detektivka, dokonce ani nemá žádné „tajemství“, byť má (to je samozřejmě vedlejší, přesto asi signifikantní) samostatné české webové stránky, stejně jako Larsson. Pokud bychom měli knihu řadit do nějaké zaběhnuté škatulky, byl by to vedle humoristického románu podle klasických atributů žánru román špionážní (různé prostředí po celé planetě a nejrůznější dopravní prostředky, k přemístění sloužící, předmět, který by mohl rozhodovat o osudech lidstva, postavy z politického světa atd.). Samozřejmě chybí ono napětí, které je podstatou detektivek, kriminálních i špionážních románů, protože převažují parodické momenty. Autor se ostatně (v komentáři) přiznal k zálibě k českému spisovateli, který zkombinoval vážné téma (světová válka) s „nepřípadným“ humorem už před sty lety ve svém „dobrém vojákovi Švejkovi“, Jaroslavu Haškovi.

Autor, podobně jako s tím takto začal už Dan Brown v Šifře mistra Leonarda (mám raději tento původní překlad titulu), propojil atraktivní moment něčeho co je na očích a co příliš nevnímáme (historie Ježíše z Nazaretu) s momentem „ulítlosti“ či motivů, které byly v současném literárním kánonu stále ještě „za hranou“ či tabu. V Analfabetce je to černošská dívka, která od pěti let vynášela fekálie v jednom z největších slumů na světě, jihoafrickém Sowetu, a která se dokázala propracovat se svým mimořádným nadáním a úsilím – k vzdělání a znalostem, šokujícím všechny zúčastněné (hned na začátku spočítá rychle z hlavy početní příklad, se kterým by zřejmě u nás zápolili žáci jánevímkolikáté třídy, tedy 92 krát 95), které ji pak – spolu s dobrodružnou náhodou, kdy ji na ulici srazí auto a dostane se do výzkumného ústavu, kde se vyvíjejí jaderné zbraně – dovedou až do situací, kdy zasahuje do nejvyšších pater světové politiky.  

Přestože je zatím v neustále podřízené pozici uklizečky, radí neschopnému vedoucímu ústavu odstranit problémy při výrobě atomové bomby, a když pak jakýmsi omylem je vyrobena jedna atomová bomba navíc, rozbíhá se už tak nepravděpodobný příběh teprve do patřičných (či spíše nepatřičných) obrátek dobrodružného příběhu, který překonává všechny někdejší Mayovky či Verneovky či cojávímcoještě (napadá mě v této souvislosti ještě indický film Milionář, kde se podobně hoch z nejnižší společenské vrstvy dobere neuvěřitelným způsobem výhry v televizní soutěži, ve své době populární i u nás ve verzi s Vladimírem Čechem).

Nebylo by asi na místě prozrazovat celý příběh Nombeko a dalších protagonistů knihy, ale alespoň bych mohl říci, že – jak už jsem v náznaku zmínil a mohu nyní doplnit – autor přináší řadu reálných skutečností: existující osobnosti švédské či čínské politiky, jako např. P. W. Botha, Carl Bildt, Fredrik Reinfeldt, maršál Mannerheim, Karel XVI. Gustav, je tu zmínka o Olafu Palmovi, a podobně jako u Hemingwaye či detektivek a špionážních románů, příznačný nápoj, jímž je v tomto případě jihoafrické brandy značky Klipdrift, ale také hlubší ve své době aktuální souvislosti, které jsou předmětem autorových komentářů nacistické minulosti švédských politiků, politická vůle či nevůle reagovat na některé ostudné jevy v některých zemích, např. apartheid, ekologické a humanitární problémy a jejich dobové formulace atd. Činí tak často v humorných kontextech, založených už v osnově příběhu, např. v postavách dvojčat dvou Ingmarů, z nichž jeden nemá doklady a tedy „neexistuje“, z nichž jeden je šílený fanatik, který chce pokračovat v úsilí otce Ingmara svrhnout krále, zatímco druhý je docela normální člověk, vtipné jsou také honičky dvou agentů Mosadu A a B, parodujících svým způsobem, podobně jako jiné motivy, i samotný žánr špionážního románu.

Jsem rád, že jsem si knížku přečetl. V komentáři v diskusi na www.databazeknih.cz říká Kateriska, že Analfabetka se jí líbila více než Stařík, který je místy zdlouhavý. Kdoví, to neumím posoudit.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jonas_Jonasson
https://jonasson.cz/stolety-starik.html
https://www.databazeknih.cz/knihy/stolety-starik-ktery-vylezl-z-okna-a-zmizel-129734
reálie
https://www.klipdrift.co.za/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie:Premi%C3%A9%C5%99i_%C5%A0v%C3%A9dska
https://de.wikipedia.org/wiki/Soweto