John Steinbeck / Toulavý autobus

John Steinbeck / Toulavý autobus
Vyřazeno

Když si teď říkám, že vlastně nevím, co bych o téhle knížce měl psát, je to výraz toho, že ve své době byla tak samozřejmou četbou, tak populární, snad jen Hemingwayova podobizna byla známější, objevovala se na stránkách magazínů, nejen v literárněvědných pojednáních. A dodnes se v čtenářských komentářích opakuje nesčetněkrát slovo „poutavý“, přičemž zdůrazňují tu poutavost ve vztahu ke každodennosti příběhu, prostě nějakého jednoho dne cesty v autobusu. A napadlo mě, když myslím na dnešní čtenáře, že by bylo zajímavé zabývat se srovnáním této americké klasiky s Michala Viewegha Účastníci zájezdu, či dokonce jestli tohoto ve své době rovněž populárního spisovatele nepřiměl k napsání knihy právě John Steinbeck.

V doslovu Jaroslav Schejbal uvádí v kontextu americké literatury, příslušnosti k velkým dílům, k nimž řadí Melvillovu Bílou velrybu, Twainova Huckelberryho Finna, Chaloupku strýčka Toma H. Beecher-Stoweové, Sinclairovy Jatky a Steinbeckovy Hrozny hněvu, společenského kontextu rozvíjejícího se industrialismu, jehož je Steinbeck ostrým kritikem, podobně jako tuto proměnu zkoumá „slavná pětice autorů“, filozofové Emerson a Thoreau, básník Whitman a romanopisci Hawthorne a Melville, a amerického snu, v jehož perspektivě pak Schejbal uvádí Steinbeckovo dílo – zmíním zde jen některé knihy (z nichž jsem některé četl a které bych doporučil i dnes dalším čtenářům nejen vzhledem ke kritičnosti, ale i humoru příznačnému pro autora v některých z nich): Nebeské pastviny (poprvé myšlenka amerického snu, rámec údolí, pro autora typický), Neznámému bohu („biblická“ poloha), Pláň Tortilla (Chléb a víno chudých) s „paisanos“, směsí krve, lidí, kteří nechtějí nic mít a tím nepodléhají tlaku systému („nemají nic, co by se dalo ukrást, vykořistit nebo zatížit hypotékou“), novela O myších a lidech (možná mě oslovilo nejvíce, také nádherný film), pak Hrozny hněvu (osudy rolníků „brutálně“ změněných v bezzemky), jejichž životní názor Schejbal zajímavě komentuje, slovy „formuje se spíše ve smyslu Emersonova mystického transcendentalismu, Whitmanova ideálu masové demokracie a Jamesova a Deweyyova pragmatismu než socialismu“, „mají instinktivní, optimistickou, panteistickou víru v život, v jednotu člověka a přírody, v nezničitelnost života“, pak opět humoristický román Na plovárně, pak Na východ od ráje či Toulky s Charleym, vlastně když to je takto shrnuto (vypsal jsem jen ty knihy, které mi něco říkají), je toho docela dost.

Otázka, kterou jsem si položil, je, co je (může být) pro dnešního čtenáře to „poutavé“, proč mě bavilo číst Toulavý autobus. Pokouším se vyškrtnout ono „politické hledisko“, jehož prizmatem bylo dílo vykládáno z pozice „utlačování chudých“ (to se samozřejmě týkalo Hroznů hněvu), i když tento moment v Steinbeckově díle určitě je a nerad bych vylil dítě s vaničkou, když budu zlomyslný, poukážu na formulaci hned na první stránce „[…] aby nebyli ochotni drze prodat své životy za svobodnou zásadu otrokářství“ (to je přece úžasná ironie). Přesto tu je něco, co bych nazval „každodennost“, jejíž projevy se pěkně čtou, protože to jsou přece věci, které nás také trápí, i když nás třeba neotravují jako jednu z ženských postav v kuchyni mouchy, a ovšem, vedle té každodennosti je tu ta symbolická vrstva, už ve slově v titulu „toulavý“, možná v češtině s mírnějším významem než v originále („wayward“ mně překladač, jsem líný se natahovat pro Webstra, překládá jako „nevyzpytatelný“).

Skvělý příklad je v ukázce na skvělých stránkách www.odaha.com (V noci jsem snil že jsem motýlem), odkud vyberu krátkou citaci:
„Puchejř šel k pultu s cukrovinkami. Položil tam desetník a vybral si dva špalíky oříškové čokolády Babě Ruth. Jeden vsunul do kapsy v naději, že ho dá Kamile, podaří-li se mu octnout se s ní o samotě, a druhý začal pomalu rozbalovat. Najednou mu v hlavě vyskočil divoký, vzrušující nápad. Řekněme„ že by se přece jen pustili s autobusem na most a zrovna vprostřed by se most prolomil a autobus by se zřítil do řeky? Puchejř by vyletěl volně do řeky, ale plavovláska by zůstala v autobusu jako v pasti. A Puchejř by se potápěl a potápěl znovu a znovu, až by div duši nevypustil, ale nakonec by přece jen prorazil okno a vytáhl by Kamilu a vyplaval by s ní na břeh. Byla by v bezvědomí a on by ji položil do zelené trávy a třel by jí nohy, aby jí obnovil oběh krve. Nebo ještě lépe, obrátil by ji a dal by jí ruce pod prsy a zaváděl by umělé dýchání.

Ale což pojedou-li po staré cestě a uváznou tam? To by tam potom zůstali přes noc, možná, že by si rozdělali oheň a seděli by všichni pohromadě okolo ohně a světlo plamenů by se jim odráželo v obličejích a možná, že by měli jednu pokrývku přes sebe přehozenou právě oni dva, on s Kamilou.“ (doporučuji čtenářům přečíst, pokud nečetli knihu, celou ukázku)

(Na stránkách je i stručná charakteristika knihy, mj. „Příběh Toulavého autobusu, de facto popis jednoho dne několika cestujích na pravidelné autobusové lince, Steinbeck plně podřídil svému účelu - sociální analýze archetypálních zástupců americké společnosti, již skryl do několika jednoduchých podpříběhů, kdy za pomocí kombinace podrobné psychologické analýzy a několika stresových situací odhalil své cestující do nic neskrývající nahoty.“ 

Našel jsem si svou ukázku, konflikt se starou dámou, která chtěla obsadit v autobuse místo hned za řidičem, zatímco jej Ludva rezervoval pro mladou dívku:
„Ta stará dáma se bez dechu vyšplhala na schůdky a vrhla se rovnou do prvního sedadla ze Ludvou. / Říkal jí klidně: »Je mi líto, milostivá, ale to sedadlo je obsazeno.« / »Jak to obsazeno?« Odsekla podrážděně. »Tady přede nevedete vyhrazená sedadla s místenkami.« »Tohle sedadlo je obsazeno, milostivá, opakoval Ludva. Což nevidíte kufr před ním?« Nenáviděl staré ženy. Naháněly mu strach. Vycházela z nich taková divná pavůně, že mu nabíhala husí kůže. Staré ženy byly vzteklé a neměly kouska hrdosti. Nikdy jim ani dost málo nevadilo, strhne-li se ošklivá scéna.“ (s. 85)

Pěkná se mi jevila také scéna se spadlým či přetrženým ramínkem Mildred (kolem str. 150), banalitou, jaká nás provází i v našem životě.

A ovšem, potěšení přináší číst o řadě postav, je tu Juan Chicoy, i když v některých komentářích uváděný jako ústřední postava, je to snad jen ve smyslu jeho „chlapského“ postoje ke svobodě, jinak je to panoráma, Puchejř, Mildred, obchodní cestující Ernest Horton se svou umělou zraněnou nohou a krví, černoch George, a řada dalších. A epizody jako autobus v příkopě přinášejí napětí, ale také významový přesah, kdy je možné vnímat prostor autobusu jako jistý „obraz“ či mikrokosmos společnosti, a ovšem v kontextu americké literatury také jako road trip, ovšem naopak s prostorem uzavřeným (či přece jen svobodným?).

Pro přehled o knize jsem použil adresu https://www.supersummary.com/the-wayward-bus/summary/ , která překračuje rámec běžných anotací.
Ukázka na stránce Odahy: https://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/john-steinbeck-toulavy-autobus
Info o knize rovněž na stránce https://en.wikipedia.org/wiki/The_Wayward_Bus

John Steinbeck, Toulavý autobus, Mladá fronta, edice Máj, Praha 1966