John Lanchester / Chceme to, co máte vy
06.02.2017 20:54Kdybyste hledali nějakou informaci o románu Johna Lanchestera, který vyšel v češtině pod názvem Chceme to, co máte vy, na cizojazyčných stránkách internetu, museli byste zadat nikoli ekvivalent tohoto českého titulu v příslušné řeči, nýbrž slovo Kapitál (tedy Capital, Kapital ad.). To, že slovo „kapitál“ v jistém smyslu odpovídá onomu druhému významu anglického slova (první v předchozí závorce), jak na to upozorňuje v doslovu románu Jan Čulík (s určením University of Glasgow), totiž vzhledem k tomu, že kapitál je nutno „kumulovat“, jak o tom píše Karl Marx ve svém stejnojmenném díle (Das Kapital, druhé slovo v závorce) podobně jako se kumuluje obyvatelstvo v hlavním městě, a tedy že hromadění kapitálu vždy nějak souvisí s určitou mírou hamižnosti (tohle všechno si dávám dohromady už já, nikoli Čulík, který upozornil na oba významy slova, ale o podstatě věci věděl už Balzac), a že tedy český název je, i když se věcně týká zcela konkrétního motivu, s tím anglickým koneckonců opravdu významově souběžný, je po krátké úvaze zřejmé.
Skutečnost, že Lanchesterův román je psán v tradici anglického realistického románu (Dickens), ale zároveň je i jakousi „studií mravů“ (Balzac), mě napadla ještě dříve, než jsem se začetl do řady recenzí (především německých), které mi tuto skutečnost potvrdily, byť Lanchesterův nárok napsat „velký společenský román“ v určitých ohledech relativizují, možná i v souvislosti s další kritickou připomínkou, na které se shodují i některé české recenze, totiž že by románu, jehož rozsah je v českém vydání přes 540 stran (v německém na 700), prospěla určitá míra škrtů.
Přiznání či nepřiznání kvality knihy hodlám smést ze stolu prostou poznámkou, že čtení Balzaca coby sociologické studie je skvělá věc (namátkou vzpomínám na skvělou souvislost úpadku „otce Goriota“ s postupným přemisťováním z lepšího do stále horších bytů v jednom hotelu v odpovídající lokalitě, tedy patře ubytovacího zařízení) a Balzac opravdu rozkryl společenské souvislosti rodícího se kapitalismu (např. poukazem na obchod z penězi, který byl dříve povolen pouze Židům), jak to ocenil právě Karl Marx, který poznamenal, že se z Balzacových románů dozvěděl více než ze všech jiných pramenů. Nicméně svět je přece jen jinde než na začátku 19. století a pojmenování jeho dnešní reality může zvládnout jen dnešní spisovatel. Rovněž odmítám zařazení knihy do pouze „zábavné literatury“ (Michal Komárek v Literárkách s odkazem na Theo Taita z Guardianu) s argumentem výstižného pojmenování řady věcí (k jazykové kvalitě pro českého čtenáře přispěl určitě i skvělý překlad Věry Kláskové), které je přece onou kvalitou, jíž se do značné míry poměřuje právě realistický román.
Výtku případné rozvleklosti nechci omlouvat snahou o balzakovskou šíři (u nás by to byl třeba Vladimír Neff), nicméně domnívám se, že členění románu do 107 krátkých číslovaných kapitol (vedle rozdělení do Prologu a čtyř částí, označených chronologicky měsícem a rokem děje, tedy Prosinec 2007, Duben 2008, Srpen 2008, Listopad 2008, ohraničujících tedy celý příběh trváním jednoho roku) a střídání příběhů/pásem několika osob vybízí při návratech k té či oné osobě k jednovětým rekapitulacím předchozího.
Lanchesterův román je zcela určitě kritický vůči současnému anglickému světu. Při povaze mého vlastního přesvědčení či poznání některých společenských souvislostí mě Jan Čulík, který na vykolejenou dnešní reality v řadě ohledů upozorňuje, nemusel ani příliš přesvědčovat, že například Lanchesterovo líčení jedné z hlavních postav, finančníka Rogera Younta a jeho podřízeného Marka není nijak nadnesené srovnáním se skutečným případem ze začátku 90. let, kdy se bankovní makléř Nick Leeson podvodnými a neschválenými transakcemi na jedné straně obohacoval, na druhé svým hazardním chováním způsobil bance ztráty ve výši stamilionů liber a dovedl banku ke krachu, či skandální jednání horentními částkami přepláceného ředitele banky Northern Rock Freda Goodwina s ročním platem takřka 700 000 liber, který se nestyděl, přestože banka krachovala, nárokovat si od padesáti let šestnáctimilionový roční důchod (nakonec dostal „pouze 416 tisíc liber až od 60 let). Od začátku devadesátých let jsme i u nás mohli sledovat celou sérii podvodů při „podnikání“, dokonce jsme dali světu i specifický termín, „tunelování“, a i dnes stačí zapnout televizní zpravodajství, abychom si udělali obrázek o tom, jak jeden z nejvyšších představitelů politické reprezentace státu, který se do ní dostal z prostředí byznysu, je – záležitost posledních dnů a hodin – hodně „nervózní“, když nějaká ta miliarda nesouhlasí. A když jsem se chystal psát tento příspěvek, narazil jsem náhodně na článek o kultovním herci Johnny Deppovi, jehož vznášení v oblacích vedlo k finančním problémům (mj. utrácel za víno v přepočtu 750 000 Kč měsíčně), ale žaloval ty, kteří se o jeho majetek starají. Jen různé podoby téže mince, „capitalu“. Je ovšem nutno poznamenat, že Roger Yount a jeho rozmazlená manželka, která se ani po finančním krachu rodiny nebyla ochotna vzdát snů „o značkových věcech a dovolených a všelijakém rozmazlování“, které se projevovaly „ve formě přímočaré lačnosti““ a byla osobou „drtivě povrchní a únavnou, materialistickou až k zalknutí“, nejsou jediné postavy románu, naopak jich tu je celá plejáda, a to z nejrůznějších vrstev společnosti. Hned se k tomu dostaneme.
V Prologu vyznačil dějiště s jeho historií (tak jako Balzac vyznačil v Otci Goriotovi společenské postavení umístěním v hotelu, tedy zatímco „ulice“ je horizontální“, Balzacův hotel je „vertikální“), totiž ulici Peppys Road s domy, původně svou hodnotou nijak zvlášť nevybočujícími, které ale postupně v souvislosti se společenským vývojem ve Velké Británii nabývaly na ceně a od roku 2007 se řítila strmě vzhůru, od původních desetitisíců až k sedmimístným cifrám. Jejich obyvatelé, původně příslušníci nižší střední třídy, nyní už jen díky tomuto místu boháči, jsou postavy, jejichž osudům se John Lanchester věnuje.
Je to starousedlice Petunia Howeová, které se svět během jejího života proměnil před očima, a jejímž příběhem galerie osudů začíná, Ahmad Kamál, majitel obchodu na rohu na konci ulice, a jeho rodina, manželka Róhinka a dvě děti, Muhammad a Fátima, a bratři Osmán a Šahíd, Quentina Mkfesi, BSc, MSc (obor politické vědy na Zimbabwské univerzitě), která načerno pracuje jako kontrolorka parkování, neboť jí nebyl v zemi poskytnut azyl, ale podle mezinárodního práva nemohla být do rodné země ani vyhoštěna, protože jí hrozilo ohrožení na životě, polský zedník Bogdan, který se ve skutečnosti jmenoval Zbigniew Tomaszewski a jeho bratr Piotr, Smitty, představitel perforačního a instalačního umění či Michael Lipton-Miller, který je ovšem jen zástupnou postavou, tou vlastní je senegalský fotbalový zázrak Freddy Kamo, který si se svým otcem Patrickem pronajal jeden z domů, a Michael je tím, kdo se o něj se vším všudy stará.
Zhruba na prvních sto stranách je takto exponována celá tato galerie postav a vzápětí se začínají rozvíjet jejich příběhy, v mnohém propojené drobnými detaily, jako například když Michael Lipton-Miller zkontroloval byt, zda je připraven pro nového obyvatele, najde za stěračem svého auta pokutový lístek a na kole botičku, ale i skutečnostmi podstatnými, jako že Smitty je vnukem Petunie, Zbigniew se zamiluje do maďarské chůvy Matyi, která nově hlídá Yountovy děti. Svorníkem všech osob/domů jsou nicméně fotografie průčelí domů či domovních dveří, na jejichž zadní straně je napsáno Chceme to, co máte vy, které najdou obyvatelé domů ve svých schránkách. O muži, který tyto fotografie malou kamerkou s HD rozlišením pořídil, se dozvíme v prvních větách Prologu, po jeho identitě nicméně v okamžiku, kdy jeho aktivity přerostou z obrázků a dívídíček v poškozování věcí jako jsou poškrábaná auta či další nechutnosti jako jsou mrtví ptáci v obálkách.
Lze tedy říci, že text má dvě základní pásma, jedno je detektivním příběhem odhalení pachatele těchto podivných činů, jehož zákruty postupně nabírají na intenzitě víceméně až ve druhé části knihy, druhé jsou vlastní příběhy osob, které s tím prvním víceméně nijak nesouvisejí. Nesouvisí s ním očekávání milionové odměny bankovního managera Younga a eskapád jeho manželky Arabelly, zdravotních potíží a posledních měsíců života Petunie, perspektiva Freddyho skvělé kariéry a její zmaření nešťastnou náhodou při jeho prvním nasazení a posléze kličkování právníků pojišťovny, aby nemuseli vyplatit smluvní odškodné a řada dalších příběhů. Nesouvisí s ním alespoň v prvním plánu vlastní fabule, s výjimkou příběhu Šahída, který se ocitne ve vazbě pro podezření zprvu z přípravy teroristického činu (vyhození podmořského tunelu v kanálu La Manche) a posléze ohledně aktivit v ulici Pepys Road.
Je ale zřejmé, že souvisí s celkovou společenskou atmosférou, na niž Lanchester kriticky nahlíží, ať už to je problematika imigrantů, týkající se Quentiny, na kterou mají úřady nyní páku od okamžiku, kdy zjistí, že pracuje načerno a peníze si nechává posílat na účet jiné osoby, která samozřejmě na tom zase vydělává, a Quentina se nyní dostane do detenčního tábora, v němž očekává svůj další osud (v knize není uzavřen, respektive je uzavřen jejím vědomým příklonem k naději), či ať se to týká náboženských témat, přičemž ty se netýkají pouze muslimů (jejich rozdílný přístup je zřejmý u jednotlivých bratří Kámalů), ale u příslušníků evropské kultury (rozdílná míra katolické bigotnosti u polských bratrů). Na rozdíl od jednoznačných, byť v podstatě správných formulací Jana Čulíka v doslovu knihy, který kromě tématu hamižnosti, zavádění manažerských praktik (známe i u nás) a „parazitické existenci třídy finančníků a makléřů“, upozorňuje také na necitelnost britských úřadů při postupu vůči imigrantům, které považuje stereotypně za „primitivní přistěhovalce z třetího světa“, dochází ovšem například právě v případě Rogera Younta ke katarzi, když si na konci knihy uvědomuje, byť by k tomuto pohledu bez předchozího tlaku reality nejspíš nedošlo, skutečné hodnoty života (viz i poznámka německého recenzenta Dirka Pilze v poznámkách). Přestože většina obyvatel Pepys Road vlastně není šťastná či nekončí šťastně, čtenář se na konci nezmítá v depresích z nějakého poselství o celkové bezvýchodnosti světa a života.
To je, domnívám se, i jedna z nejzávažnějších hodnot knihy. Přestože je autorův pohled ostře formulující, věci nejsou viděny černobíle, schematicky. Autor opakovaně poukazuje na „hněv“ jako jeden z oněch momentů, které jsou příčinou neblahého vývoje událostí, a čtenář si uvědomuje, že to není jen hněv imámů na kázáních v mešitách, ale i těch aktivit, které zdaleka nemají ideologické souvislosti, jako byly právě i ony kartičky s nápisem Chceme to, co máte vy a obálky s mrtvými ptáky. Autor přitom rafinovaně navádí čtenáře do slepých uliček, jestliže sleduje vyšetřování inspektora Milla, který postupně celý příběh rozplétá a eliminuje ty skutečnosti, které se původně nabízely jako řešení.
John Lanchester
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/john-lanchester-67188
Chceme to, co máte vy
https://en.wikipedia.org/wiki/Capital_(novel)
české info
https://www.databazeknih.cz/knihy/chceme-to-co-mate-vy-203119 (text shodný se záložkou knihy) české recenze a komentáře
https://www.literarky.cz/literatura/recenze/17751-recenze-john-lanchester-konen-esky
https://www.kukatko.cz/recenze-chceme-mate-anebo-radeji-ne/
https://kavarna.bux.cz/detail/michaela-rosova-john-lanchester-chceme-to-co-mate-vy-2?type=Ctenarske+recenze
německá na Perlentaucher
https://www.perlentaucher.de/buch/john-lanchester/kapital.html
Dirk Pilz (cituji z předchozí adresy:)
Der Autor macht aus Roger kein raffgieriges Klischee sondern einen Menschen: "widersprüchlich, sehnsüchtig, unglücklich".
John Lanchester, Chceme to, co máte vy, Odeon, ed. Světová knihovna, Praha 2014, přel. Věra Klásková
———
Zpět