Johannes Brahms / Serenáda č. 1 D dur

Johannes Brahms / Serenáda č. 1 D dur
dílo Johannesa Brahmse

Brahmsova Serenáda č. 1 D dur, op. 11 je výsledkem autorova zaobírání se serenádami Mozartovými a Haydnovými symfoniemi. Doba jejího vzniku se do jisté míry překrývá se vznikem jejího sesterského díla, Serenády č. 2 A dur, op. 16. Částečně také spadá do fáze, kdy se Johannes Brahms nalézal v obtížném tvůrčím stavu přepracování svého klavírního koncertu.

Brahms pracoval v době od září 1857 až do roku 1859 vždy od září do prosince jako koncertní klavírista a také jako dirigent dvorního sboru a učitel hry na klavír princezny Friederike na knížecím dvoře v Detmoldu. Tam studoval symfonie Josepha Haydna a nechal si od přítele Josepha Joachima poslat partitury serenád W. A. Mozarta. Podle katalogu, který si Brahms sám vedl, vznikla jeho první serenáda v letech „1857-8“.  V září 1858 hrál v Göttingen přátelům Claře Schumannové, Juliu Ottovi Grimmovi a Josephu Joachimovi první předběžnou podobu skladby, která měla čtyři věty (což strukturálně odpovídalo jen částečně 1. a 4. větě). V šestivěté podobě měla skladba 28. března 1859 premiéru v Hamburku. Skladbu provedl nonet (jedna flétna, dva klarinety, jeden lesní roh, jeden fagot a smyčce), nikoli oktet, jak uváděli dřívější životopisci (Max Kalbeck).

V prosinci 1859 si vyžádal Brahms notový papír s úmyslem, jak prohlásil, „přepracovat dílo na symfonii“. Orchestrace byla hotová v roce 1860. Podle rukopisu je poznat, že Brahms pojmenoval nejdříve skladbu „Serenade“, posléze před to připojil výraz „Symphonie-“, to ale zase nakonec škrtnul. V definitivní podobě zazněla skladba 3. března 1860 v Královském dvorním divadle v Hannoveru, opět pod taktovkou Josepha Joachima. V témže roce pak vyšla v lipském nakladatelství Breitkopf & Härtel tiskem. Přesto se skladba prosazovala v následujících letech velmi pozvolna.

Instrumentace skladby. V partituře je vyznačeno následující obsazení: dvě flétny, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty, čtyři lesní rohy, dvě trubky, tympány a smyčce.

Skladba o šesti větách a vyzařující pozitivní naladění trvá asi 45 minut. Proporce – první tři věty trvají 30 minut, následujícíé tři asi 15 minut – a skladatelské propracování v prvních větách má charakter veskrze symfonický, zatímco věty 4 – 6 jsou založeny spíše jako serenáda, nechají tušit Brahmsovy plány směřující k vytvoření symfonie.

• I. Allegro molto. První téma v D dur věty v sonátové formě je příbuzné se závěrečným tématem 104. symfonie Josepha Haydna. V provedení jsou nápadné synkopy a trioly charakteristické pro Brahmse.
• II. Scherzo, Allegro non troppo. Forma da capo (Scherzo s Triem), hlavní téma v unisonu je v d moll a podobá se poněkud Scherzu v Brahmosvě 2. klavírním koncertu.
• III. Adagio non troppo. Široce založená sonátová forma (250 taktů), hlavní téma velice zpěvné věty se zároveň velice dovednou tematickou prací je v B dur.
• IV. Menuetto. Forma ca dapo s Menuetem I (v G dur) a Menuetem II ( g moll), jak ji známe ve starší, zvláště klasické muzice, která je zde zřejmým vzorem i komorním obsazením a tematickou prací.
• V. Scherzo, Allegro. Opět forma ca dapo (Scherzo s Triem) s beethovenovskými názvuky, první téma v D dur uvádějí lesní rohy.
• VI. Rondo, Allegro. Rondová forma se sledem A-B-A’-C-B’-A’’.  Téma s charakterem pochodu je v D dur.

Existuje celá řada „rekonstrukcí“ a verzí, mj. předpokládajících jakousi „ztracenou“ originální verzi atp. Hudebníci a skladatelé mají potřebu sledovat složitou genezi vzniku skladby na základě nejrůznějších skic už vzhledem k tomu, že první podoba serenády se nezachovala, a kromě toho je lákavé objevovat další možné podoby díla.

Info
https://de.wikipedia.org/wiki/1._Serenade_%28Brahms%29
https://www.musiktext.de/texte/bra_serenade_nonett_txt.htm

Musik
https://www.youtube.com/watch?v=WuUtEZvoIUo