Jiří Úlovec / Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech

I v souvislosti s dalšími několika vypůjčenými knihami k širšímu tématu starších historických památek se mi honí hlavou několik úvah. Jedna je protiklad ke knize Martina Briceho Tvrze, hrady a pevnosti, která na téma hledí především právě z onoho „pevnostního“ hlediska, tj. z hlediska obrany proti tomu, proti komu byly vybudovány jakožto proti nepříteli; zatímco v tomto případě může být hrad či pevnost dobyta a jindy odolává, v případě Úlovcovy knihy jsou tímto nepřítelem obvykle nikoli vojska, nýbrž – zřejmě na prvním místě čas. A ovšem, čas je obvykle jen pomocníkem, tím hlavním momentem, vedle působení povětrnostních sil je síla lidská, ať už je to aktivní poboření, jaké se uskutečňovalo u hradů, aby je nemohl využít jako opěrný bod nepřítel, nebo nedbalost, neudržování a ponechání objektu rozkladu, jako tomu bylo mnohdy při užívání všech těch zámečků za doby „reálného socialismu“, kdy byly využity nejen k nevhodné funkci a s necitlivými stavebními zásahy, ale kromě toho se mnozí o kdysi nádhernou stavbu s nezájmem či kdoví zda horším opovržením vůči feudálům coby „objektivně historické síly“, které „budovaly lepší zítřky“.

Ten první příklad, velké hrady, v knize nenajdeme (podíval jsem se, zda tam je hrad Veliš, na jehož nepatrné zbytečky se dívám z okna mého obydlí v Jičíně), v případě druhém to mohlo naopak dopadnout dobře, jestliže třeba v zámečku bylo učiliště či domov důchodců a správce se staral, aby budova měla střechu a třeba i kytky v oknech. A byť mnohé z těch někdejších skvostů zchátraly v době „poúnorové“, nekompromisní kapitalismus možná s některými z nich zatočil daleko brutálněji – nikdy mi nevymizí z paměti vzpomínka na nádherný jurkovičovský hotel Perun naproti slavnému chrámu v Hejnicích, kam jsem chodíval o prázdninách coby studentík s houslemi a prosbou, zda se mohu přidat k tehdy slavnému libereckému orchestru, který byl „nepovedeně privatizován“ a při jedné z mých polistopadových návštěv jsem s úděsem zíral na propadlé krovy někdejší chlouby obce. To vše je pak v knize Jiřího Úlovce, na niž odkazují i ony další knížky, jimiž jsem listoval či je podrobněji pročítal. V opačném případě, jako tomu je u publikace Pražské zámky, zámečky a usedlosti si člověk naopak s potěšením čte, jak jsou některé stavby zachráněny.

Kniha, vydaná v nakladatelství Libri, je zajímavá tím, že je širokým doplněním (ovšem plnohodnotným, jsou tu nákresy, dobové fotografie atd.) reprezentativnějších publikací, jako jsou Zříceniny hradů, tvrzí a zámků Tomáše Durdíka a Viktora Sušického (četl jsem onen svazek, týkající se Východních Čech). Málem jsem ještě zapomněl na jeden moment, který jsem měl od počátku na mysli, a který představuje jednu zajímavou facetu celé tematiky, totiž internetové stránky zaniklých obcí, které jsem už před léty sledoval (a konkrétně při jedné cestě na Šumavě sledoval; to je další historická příčina zkázy některých objektů), jimž pak ještě odpovídají v „papírové“ podobě třeba takové rozsáhlé projekty jako je Zmizelá Praha (a další části Zmizelých Čech, vydávaných v nakladatelství Paseka, z nichž jsem před časem pročetl ty, které se týkají „mého“ kraje, tj. Novopacko, Sobotecko, Jičín a možná ještě nějaké další). A konečně bych mohl ještě zmínit aktivity Karla Čermáka a jeho sbírek a knih „starých pohlednic“ (mimochodem Karel Čermák je syn mé někdejší učitelky na klavír v Jičíně), které mají ovšem přece jen poněkud jinou (nikoli depresívní, nýbrž naopak romantickou) perspektivu starých časů.

Jakkoli tomu tak prostě je, že některé objekty zanikají, rozpadají se, jsou zbourány či přestavěny, člověka překvapí, jaké je jich množství. Procházel jsem v knížce místa, která znám, mnohá překvapení o objektech, které jsem viděl nebo které stávaly na místech, která znám. Příklad budiž Smědava, kde stával v roce 1910 lovecký zámeček, užívaný po druhé světové válce k rekreačním účelům. Vzpomínám na informaci (v Bílém Potoce, kde jsem trávíval prázdniny), že zámeček vyhořel (zde upřesnění, bylo to v roce 1969). Za samotným textem, kde jsou objekty řazeny abecedně, jsou jednoduché mapy zaniklých sídel, rozdělené na severní, západní, střední, východní a jižní Čechy.

Prohlížím si Albeřice (Karlovy Vary), v 80. letech zbořený zámek v Bečvárech (Kolín), v 70. letech zbořenou neudržovanou tvrz v Borovnici (okr. Rychnov n. Kněžnou), hrad na vrchu Peklo v Březíně, který padl za oběť činnosti lomu, sýpku v Bysni (Kladno), od sedmdesátých let neudržovanou a v letech 80. zbořenou, krásný zámek v Čachrově (Klatovy), bez průzkumu (další sledovaný aspekt) v 70. letech zbořený, stejně tak jako rozměrný zámek v Černousech u Liberce se smutným osudem Státního statku v Novém Městě pod Smrkem, zámek v Debrníku, tvrz v Dlažově či zámecký areál v Dlouhé Vsi (vše Klatovy), zámek v Dolním Rychnově (okr. Sokolov), který podle fotografie vypadal ještě v 80. letech docela dobře (zbořen). Demolován byl nádherný zámek v Doupově (souvislosti s armádou), zámek v Harrachově, který pamatuju a který vyhořel v roce 1986, zajímavý musel být objekt v horní Hraničné (Cheb) či zámek v Horních Kralovicích, který byl zbořen a místo zatopeno v souvislosti s vybudováním Želivské přehrady.

Znal jsem tvrz v Horních Lubech (Cheb, čtu o jejích smutných osudech postupného zániku), nestihl jsem už navštívit hrad v Chlumci nad Cidlinou, jehož starý palác byl zbořen už v roce 1964. Jen si prohlížím dobovou fotku majitelů před Chlumkem (okr. Cheb), reprezentativním sídlem, Kbel (Kolín), Kojetice (Praha-Východ), jsou to fotky ze sbírky autora knihy, další místa – Kozlov, Kozolupy, Schönbach, tedy Krásná (tento německý název ovšem mělo více obcí, mj. též Luby u Chebu, místo výroby hudebních nástrojů). U některých fotografií shledávám jméno autora P. Fiedlera, které je známé rovněž v souvislosti s bádáním ve valdštejnské architektuře.

Pozoruhodný osud měl také třeba zámek v Libčanech (okr. Hradec Králové, asi sedm kilometrů od města), jehož si všimnu podrobněji pro demonstraci charakteristických souvislostí. Ves patří k „k nejstarší vrstvě osídlení Hradecka“, nedoložená již v 11. století, „kdy patřila klášteru v Opatovicích“, později patřila rytířům se šlechtickým predikátem „z Libčan“, později tvrz přešla „do majetku Hradce Králové a zanikla“, nicméně vzhledem k účasti na povstání proti českému králi v roce 1547 byl tento majetek Hrádci zabaven, získal jej Jindřich Nejedlý z Vysoké atd. atd., stará tvrz vznkla v Libčanech ve 14. století, po roce 1530 zanikla, po obnově samostatného statku byla zmíněným Jindřichem Nejedlým založena nová tvrz. Za Straků, jedněch z dalších majitelů, byla barokně přestavěna na nových zámek a po požáru se dočkala dalších úprav. Za selského povstání 1775 ji vyplenili vzbouření poddaní, budova sloužila až do druhé poloviny 18. století. Později byla změněna v obydlí úředníků Strakovy nadace, pak „ji využívala stavební správa velkostatku Sadová a byl v ní uložen archiv“. V letech 1971-75 pak budova podlehla „radikální přestavbě na moderní školní budovu, při níž starší barokní objekt zanikl.“

Podobným způsobem bychom mohli sledovat zajímavou historii třeba v Líšťanech (Plzeň-sever), zachycenou na fotografii již v torzu ještě v říjnu 1996, starý zámek v Lošánkách (Kolín), v Lužici (Chomutov), Maříž (Jindřichův Hradec), Mlžany (Chomutov), to jsme tak zhruba něco za polovinou knihy.

Samozřejmě mě zajímají objekty v blízkém okolí místa, kde žiju. Podobně, jako jsem donedávna netušil, že v místě, kam jsem jezdil ke svému dědečkovi a babičce do osady Kabáty (nedaleko Chomutic či u Ostroměře) byl – ve Smrkovicích – velký objekt, který Albrecht z Valdštejna vybudoval pro své koně, se nyní dočítám, že ve vsi Budčeves, zhruba patnáct kilometrů jihozápadně od Jičína (v blízkosti Kopidlna), existovala tvrz, založená „zřejmě již ve 14. století“, byla obklopená „vodním příkopem, napájeným z místního potoka“. Lidé tu říkali „Turyně“, objekt propadal postupně rozkladu, lidé odtud vozili stavební materiály, „jeho poslední zbytky zmizely kolem roku 1960, kdy musely ustoupit výstavbě kravína.“

Jiným případem je zámeček v Radimi, obci, pro ty, kdo se zajímají o kulturu, zajímavé (kromě aktivit zmíněných Albrechtem z Valdštejna (podrobně mj. v článku na Wikipedii) například také tím, že zde Karel Hynek Mácha přenocoval ve své krkonošské pouti na sklonku léta 1833 u svého přítele. Objekt byl založen v druhé polovině 16. století, v období vlastnictví valdickou kartouzu „byla kolem roku 1660 přestavěna na klášterní rezidenci“. Budova sloužila „správním účelům statku“ do roku 1936, dnes se z původní stavby „zachoval jen neveliký sklep, přístupný z louky za budovou dnešního obecního úřadu.“

Do třetice zmíním obec Žlunice, která leží asi patnáct kilometrů jižně od Jičína. Obec doloženou na sklonku 13. století byla rozdělena na tři samostatné části, jedna z nich byla coby sídelní tvrz ve vlastnictví Petra ze Žlunic. Po čase byly opět všechny tři části spojeny, ve změnách vlastníků se opakovaně ocitli v majetku rodu Trčků, později Smiřickým. Ještě později spojeny s dymokurským panstvím. Žlunická tvrz byla výslovně zmíněna již v roce 1415. Sloužila do konce 15. století, poté byla opuštěna. S dalším vývojem je spojena řada dalších otazníků (další majitelé obnovili gotickou tvrz či si postavili novou?), v každém případě „pozůstatky starší tvrze stávala na zahradě dvora až do roku 1960, kdy byly v souvislosti s výstavbou nových objektů místního JZD zcela zničeny.“

Jsem si vědom, že četbou jsem si připomenul téma, které by bylo možné studovat podstatně déle do větší hloubky. Nicméně ani to by mi nenahradilo obrazy v mysli, dnes už možná dost neurčité, přesto i po oněch letech naléhavé, řady zřícených či opuštěných míst, na některé z nichž bych si nejspíš vzpomenul detailněji, na některé už stěží. To ale není důležité, ta magie oslovení, která se někdy vrací i ve snech, zůstává.

Jiří Úlovec, Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Libri Praha 2001 (2. vydání)