Jiří Schmitzer s kytarou

Původně jsem si myslel, že to vůbec nebudu rozebírat, ale nakonec mi to přece jen nedá. Na letošní Šrámkově Sobotce měl vystoupit v  zahradě Šrámkova domu Jiří Schmitzer. Na jednu stranu se mi moc nechtělo kamkoli jezdit, na druhou stranu jsem si potřeboval oddechnout od právě uzavřeného období práce na řadě komentářů a fotodokumentací červnových koncertů a zároveň chtěl navrhnout ženě nějaký kulturní večer z nabídky soboteckého festivalu. Věděl jsem, že Jiří Schmitzer, excelentní český filmový herec, taky zpívá a hraje na kytaru, ale podle nějaké nahrávky, kterou jsem si už kdysi pustil, mi to připadalo docela šílené. Nepřímé zdroje ovšem mohou zkreslovat (vím, jak může mizerné natočení zveřejněné na webu degradovat i skvělou muziku) a kromě toho jsem byl zvědav, proč některé reference hovořily o skvělé zábavě (i ty ovšem beru s rezervou, záleží na tom, odkud takový zdroj informací pochází a pro koho je určen, ve „speciálním“ případě Jiřího Schmitzera je chvílemi v médiích smršť protichůdných pohledů). Zkrátka byl jsem i zvědav a chtěl jsem si ověřit na vlastní uši, co dělá člověk, který je určitě zajímavá osobnost.

Musím říci, že komentáře na Folktime.cz, týkající se ovšem alba Boudy, vystihují mnohé, když hovoří o „syrovosti a samorostlosti, které naživo strhují a z desky mohou působit dost rozpačitě“, případně o určité „přebranosti“ hudebního materiálu, který vybírá vlastně ze starší tvorby, protože Schmitzer nic nového nepíše (Tomáš Hrubý, Jiří Schmitzer: Má na nás? Máme na něj? 11. 2. 2004) a podobně i kritičtější text Džexny s názvem „Jiří Schmitzer ušil boudu aneb žuchty, cvachty piškum prééé“ (tamtéž, 18. 11. 2003), který jsem si později přečetl, nelhal, když (vedle i pochvalných vyjádření, recenze je výstižná a vyvážená) říká: „V dobré polovině skladeb expresívním přehráváním ve zpěvu Schmitzer deformuje svůj sytý hlas ke škodě výsledného efektu.“ O deset let později (letos se píše 2014) mám podobný pocit, jak co se týče přehrávání, tak z toho, že písničkář nepřináší nic nového (i s tím, že sebekriticky musím říci, že jsem jej naživo neslyšel ani před těmi deseti lety, navíc je to ošidné téma, Olympici hrají také půl století Želvu a Rolling Stones hrají rovněž půl století vlastně stejně), téma vulgarity, které Džexna (a všichni další) zmiňují, beru trochu s rezervou (na Šrámkově Sobotce dokonce bylo letošní téma jazyková norma a její překračování), to je rovněž komplikovaná záležitost (to nemá nic společného s tím, že muziku Kabátů považuju za primitivní).

S právě řečeným ostře kontrastovalo nadšení a spokojenost publika, které se na koncertu úžasně bavilo, řvalo smíchy a ze sálu divadelního sálu na náměstí, kam byl Recitál Jiřího Schmitzera přemístěn ze zahrady Šrámkova domu, odcházelo spokojené domů. A to je ten důvod, proč „mi to nedá“. Připojím ještě anotaci pořadatelů, která to vlastně krátce shrnuje „ze všech stran“: Jiří Schmitzer je na české hudební zahrádce prazvláštní zjev: ačkoliv všeobecně proslul především coby herec, v posledních letech čím dál více získává na popularitě i jako těžko zařaditelný, velmi osobitý písničkář, který se ve svých textech nezastaví před ničím. V republice snad není hudebního fandy, který by neznal jeho „songy“ jako Bynďa, Japonec, Máte na to? či Hrdlo prdlo… Nemusíte s ním souhlasit, téměř jistě vás ale vždy pobaví nebo naštve. Stačí si jen vybrat.

Myslím si, že celá věc je trochu komplikovanější. Na jedné straně je tady „záliba“ českého herce (aniž bych to chtěl snižovat, tak stejně jako Karel Gott maluje, tak Schmitzer hraje a zpívá) v písničkách, zřejmě ho to baví (protože o popularitu snad nemá jinak nouzi, možná ovšem potřebuje přímí kontakt s publikem, který filmový herec nemá), vlastně hrál na baskytaru už v mládí v řadě kapel a psal muziku i pro jiné, na druhé straně tady je profík, který umí zacházet s výchozím materiálem, to znamená, že má svoje vystoupení prostě dokonale připravené. To je jen zdánlivě v rozporu se samorostlostí člověka, který říká „Nerovnejte mě do latě“ (v Instinktu 26. 9. 2013) a člověkem, který před pár lety proslul v taneční soutěži StarDance dražbou svých „tréninkových kalhot“. Právě StarDance je – metaforicky, jakožto přirovnání – příznačné i pro Schmitzerův úspěch. Také ty příšerné tepláky se staly ikonou, která – v porovnání s vlastním tanečním výkonem „amatérsky heroickým“ (přebírám z tehdejšího chatu České televize) – znamenala obrovskou popularitu herce, který se dokázal „přes hranu“ zesměšnit s plným vědomím, že se jedná o zábavný pořad.

A řekl bych, že právě promyšlená dramaturgie pořadu Schmitzerovi davá onu „svobodu“ vyjít se všemi hendikepy, které jako písničkář má. Dar humoru (v další generaci svého otce Jiřího Sováka) od prvních slov na pódiu dělal svoje („zpěv… no, zpěv…), Schmitzer zdůrazňoval, že se to, co bude zpívat, nemusí líbit, že to jsou písničky, které psal někdy na vojně, jaký problém je psát písničky pro děti, když z toho nakonec vypadne něco úplně jiného a že je s podivem, že po něm chtěli, aby psal věci, které se dokonce ocitly na scéně Národního divadla atd. atd. Hned od začátku vypíchl moment „blábolu“ a neúnosnosti některých aspektů svého vystupování, třeba i to, jak místo „sprostých slov“ významně pomrkává, a jedním z momentů bylo zdůraznění, že každý tvůrce obvykle na prvním místě uvede svou nejpovedenější skladbu, aby se „chytl“ a pak už nějak pokračuje, on to ale udělá obráceně – zahraje tu nejpitomnější a pak se tu bude v rámci možností lepšit. Dokonce i v závěru, při potlesku, řekl, že se už nebude vracet, protože je pro umělce nepříjemné, když je po nadšeném návratu zpátky už sál napůl prázdný.

A tak v tomhle ostrém kontrastu „žuchty, cvachty piškum prééé“, jak psala recenzentka, může leckomu uniknout, že Schmitzerovy písničky nejsou jen tyhle pokleslé záležitosti, ale že na kytaru hraje opravdu slušně (slyšel jsem několik docela proslulých písničkářů, jejichž hra je opravdu prachbídná, ostatně to je známá skutečnost), byť si dělá legraci, že na nahrávce následuje v tomto místě sólo, ale on musí skončit, protože ho nezahraje. Rovněž texty mají v některých písních svoji osobitost, nejsou to jen výkřiky z Máte na to? nebo Plivanec, ale mají v sobě cosi melancholického, a svým způsobem i existenciálního. Kdosi někde komentoval, že se některá slovní spojení jsou takřka neočekávaná a mají v sobě něco z básnického výrazu Antonína Sovy. Neznamená to, že bych Schmitzera podezříval z intelektuálských sklonů, nicméně cosi, co vzbuzuje účast a co je upřímně a hluboce lidského, je tady přítomno, a nevadí, že to má podobu zpívajícího individua v maskáčích a čepici (vzbuzuje to ve mně nyní naopak otázku, do jaké míry je právě toto jen dobře čitelná stylizace), stejně tak jako tomu není na závadu, že prezentace sama sebe jako „neřízené střely“ může být, jakkoli tyhle rysy mohou být i pravdivé, zároveň dobře promýšlený záměr, protože prostě představa „slušňáka“ u písničkáře prostě moc dobře nevypadá, u Schmitzera by pak zcela jistě působila dost nevěrohodně.

Zkrátka je v tom, pokud se nechceme spokojit prostě s tím, že Jiří Schmitzer je zábavný, a klademe si další znepokojivé otázky, určité tajemství. Odpověď by zřejmě uměl podat ten, kdo zná herce a písničkáře osobně, a třeba taky nikoli. A třeba naopak moje úvahy jsou jen akademickou konstrukcí, kdoví. V každém případě jsem si vzpomenul na Charlese Bukovského. Na obálce jedné knihy se válí, se vzezřením bezdomovce, s nějakou hodně pokleslou ženou, se kterou se zřejmě právě probudil na loži, v druhé ruce láhev s pivem či bourbonem, už si nevzpomínám. A hergot, jakej je to spisovatel!

https://www.folktime.cz/velke-recenze/jiri-schmitzer-ma-na-nas-mame-na-nej.html
https://www.folktime.cz/recenze/1873-jiri-schmitzer-usil-boudu-aneb-zuchty-cvachty-piskum-preee.html
https://instinkt.tyden.cz/rubriky/rozhovor/jiri-schmitzer-nerovnejte-me-do-late_27190.html
https://www.ceskatelevize.cz/chat/chat.php?id=623