Jiří Mára / Tajuplná Afrika

Podobně jako je osobní (srovnávám s předchozí čtenou Afrikou zevnitř) kniha Jiná Afrika Pavly Jazairiové, je tomu tak i u cestovatelské knihy Jiřího Máry. Rozdíl mezi nimi je, že Jiná Afrika je práce profesionální novinářky a s tím souvisejícím nadhledem a provázaností obecnějších témat a osobního nasazení při návštěvách různých míst na černém kontinentu, zatímco u Jiřího Máry jsem si musel chvíli zvykat na poněkud amatérský rukopis a cestovatelské nadšení. Jeho pozitivní přístup (právě na rozdíl od problémů, které vidí autoři obou předchozích zmíněných knih) je třeba ocenit přinejmenším z jednoho důvodu, pro nějž jsou Márovy cestopisy (je jich celá řada, podle jeho vlastních slov je toto šestý svazek, ovšem jen do zveřejnění této knihy, kromě toho si je sám vydává) unikátní: tyto cesty totiž absolvuje se svým synem, rovněž Jiřím, jenž je na vozíku, a jenž je nejspíš prvním cestovatelem, jenž vykonal cestu na všech obývaných světadílech. V této perspektivě si Jiří Mára zcela jistě zaslouží obdiv.

Zatímco Afrika zevnitř popisuje především severnější části kontinentu, cesta Jiřího Máry a jeho rodiny (kromě syna ještě manželky Aleny a osmnáctileté dcery Moniky) a další cestovatelské dvojice, přátel Ládi a Růženy Hladíkových, představuje trasu přes čtyři jihoafrické státy, JAR, Botswanu, Namibii a Zimbabwe. Výstupem z cesty je kromě textu a fotografií v knize, které jsou dílem Aleny, rovněž dokumentární film, který pořídil on sám (alespoň v této knize není zmínka, s jakou technikou tato dokumentace byla pořízena). Z textu vyplývá, že Mára uskutečňuje poměrně rozsáhlý tematický blok přednášek (jak je ostatně u cestovatelů, jejichž aktivity přesahují záznamy na cestovatelském blogu, obvyklé, což ovšem překračuje amatérský rozměr jeho aktivit, jakkoli sám sebe jako amatéra uvádí). Vedle zmíněných formátů je za nakladatelskými údaji na konci knihy uvedena i adresa (www.jirkamara.cz), kterou cestovatel spravuje (zde si můžeme upřesnit například počet vydaných knih, jichž je na konci roku 2021, počítám-li dobře, devět, plus dvě fotografické knihy – www.databazeknih.cz ovšem dokonce uvádí knih deset – , kromě toho webová prezentace nabízí i kalendáře atd.).

Perspektivu expedice, vzešlé z přátelské dohody dvou rodin, které se našly na základě dopisu Růženy Hladíkové na Márův rozhovor pro Český rozhlas (Márovi jsou z Přerova, Hladíkovi z Pardubic), zachycuje její úvodní text, který může čtenáře nakazit nadšením pro cestování a přesvědčením, že zážitky z dobrodružství jsou spolu s přátelstvím onou hodnotou, kterou nelze nijak vyčíslit a která člověku zůstane navždy („Konstatuji […], že se nám nikdy a s nikým necestovalo tak dobře jako s Márovými. Racionální, věcné a bleskové jednání plné humoru, vtipu a chápání, to je asi stručná charakteristika celé výpravy. Čekala nás mnohá dobrodružství, překvapivá setkání s přírodou, zvířaty i lidmi. […] Občas jsme stírali slzy dojetí.“).

Vedle ústřední vrstvy textu, popisující (ve dvou desítkách kapitol) vlastní průběh cesty s řečenými dobrodružnými setkáními, cestovatel doplňuje věcné informace o jednotlivých motivech (třeba historie vzniku národního parku Etoša, jeho geografická a geologická charakteristika, gemsbokové, tedy přímorožci, nacházející se spolu s orlem jasnohlasým a weltwitchií na státním znaku Naimibie, či botanický popis baobabu, nebo hned v první kapitole vysvětlení, že damani jsou příbuzní slonů, ačkoli spíše připomínají králíka), uváděné často prostřednictvím „chytrolínů“ (to je onen autorský odstup, zároveň ovšem pochvalný), syna a dcery, kteří mají přehled nebo aktuálně komentují z materiálů, které mají k dispozici (brožurky či letáky získané na místě). Další poznámky představují komentáře k širšímu kontextu předešlých cest již zkušených „Hladíků“ (např. při návštěvě parku zmiňuje, že při minulé výpravě do Afriky navštívili národní parky v Keni a Tanzánii), ale i vlastního cestování, které začalo u Márů na Novém Zélandu (o tom se dočteme i na internetové prezentaci, zde jsou vzadu v nabídce uvedeno několik knih a dokumentární film z cesty), a pokračovalo např. Japonskem, Ekvádorem ad..

Nenásilným způsobem Jiří Mára čtenáři předkládá myšlenku, že kromě dobrodružství cestování představuje poznání – jestliže píše, že se nemohou dočkat, „až se s místní florou i faunou dokonale seznámíme“ (s. 65), pak to znamená, že jim přináší radost, když dokážou identifikovat (srovnáním s příručkou, dotazem k někomu místnímu či jinak) našinci i méně známé zvíře či ptáka a uvést často i odborný termín (jak je důležité, aby vše mělo svoje jméno!), a v každém případě vykazuje značný stupeň erudice, který není zase až tak samozřejmý, byť jej můžeme u cestovatelů do jisté míry předpokládat. Takovými příklady (namátkově uvedeno) jsou jestřáb kukačkovitý či toko žlutozobý, nebo mandelík dlouhoocasý na pěkném snímku na s. 92.

V itineráři cesty, realizované od dubna 2011 (čtu dle uvedené objednávky rezervace auta 19. 4. 2011) se jako „start“ objevuje Kapské Město, trasa pokračuje „západní částí Jihoafrické republiky“, „přes celou Namibii až na hranice s Angolou“, pak východním směrem „až do Botswany a Zimbabwe k vrcholu naší expedice, Viktoriiným vodopádům“, a pak zpět na jih „do JAR s cílem v Johannesburgu“ (s. 9). Po úvahách o výhodách a nevýhodách se nakonec rozhodli pro dvě (terénní) auta (Toyota Hilux), s příznačným humorem, který se promítá i do textu („Stěrače stírají“ v názvu kapitoly), komentují nezvyk řízení auta technicky uzpůsobeného jízdě vlevo, prvním navštíveným místem je kultovní Stolová hora (zde hned jeden z prvních příkladů věcných informací o 99 procentech turistů, kteří využívají lanovku – „Vždyť od uvedení do provozu v roce 1929 přepravila již 20 milionů lidí“.  Překvapením je skutečnost, že kruhovitá kabina lanovky se otáčí a umožňuje tak panoramatický výhled.

Následují Ptáci ve fraku, „bíločerní tučňáci afričtí“, při návštěvě jejich kolonie cestovatelé omylem zabočili k slumu na okraji Kapského Města (návštěvy se obávají, na rozdíl od tvrzení P. Jazairiové, že Soweto, největší slum na světě, u Johannesburgu, je naopak navštěvovanou atrakcí pro turisty), komentář k omylu, že mys Dobré naděje, ačkoli symbolizuje nejjižnější místo Afriky, nejjižnější není (další historický výklad o portugalském mořeplavci B. Diasovi atd.). Cesta pokračuje kolem Cedrových hor, první zkušenosti s africkými kempy a přechody hranic (první z nich provázejí problémy, jak naznačuje již titul Peklo na hranici, jiné probíhají hladce), obojí mimo jiné souvisí (celníci je nechtějí do Namibie pustit, jestliže nemají rezervaci ubytování, na druhé straně kempy hlásí, že jsou obsazené, ačkoli je mnohdy místa dost.

Různé další příhody jsou tématem napínavého vyprávění, tak třeba dramatická „autohavárie“ za Kapským Městem, ve skutečnosti policejní kampaň proti řízení pod vlivem alkoholu, různá kvalita silnic a několikeré píchnuté pneumatiky, starosti s vyměňováním peněz (zdejší a americké dolary, další měny jako „randy“ atd.), přičemž samozřejmě to, co bude čtenáře nejvíce zajímat, jsou navštívená místa či zvláštnosti s nimi spojené: tak například větrná kola, která by cestovatel očekával spíše v Austrálii.

První velkou zastávkou (po těch předchozích) je Fish River kaňon (po americkém Grand Canyonu druhý největší na světě – k jazykovým charakteristikám knihy patří tohle tak trochu jazykové lavírování), k dalším patří nestarší poušť kontinentu Nabib s obrovskými dunami (byť jako cíl explicitně nevyjádřeno, je tu řada cílů definovaných jako zeměpisné rekordy) či naopak setkání s lachtany, již zmíněný národní park Etoša, jedním z high lights jsou na trase vodopády, které jsou v zaměření Márových v popředí, tentokrát Epupa Falls na řece Kunene na hranici mezi Namibií a Angolou, s břehy porostlými baobaby, či v samém závěru cesty nejslavnější Viktoriiny vodopády. Za zmínku stojí i největší meteorit Hoba či plavba po řece Chobe.

Jak již řečeno, nejspíš nejvýraznějším tématem africké cesty je její příroda. Cílem návštěvy řady národních parků je spatřit v autentické přírodě divoká zvířata, která jinak známe jen z pavilonů zoologických zahrad a ve volné přírodě maximálně na safari. V Africe ona především velká zvířata reprezentuje tzv. Big Five, Velká pětka, což je lev, slon, buvol, nosorožec a levhart, a k níž kupodivu nepatří zebry či žirafy (komentář s. 77–78, žirafa: „vždyť to je jasně typický africký klenot“), ovšemže i s nimi se, zvláště v závěru knihy hojně setkáme, stejně jako s oněmi řečenými – v případě slona dokonce v dramatické příhodě, kdy jsou cestovatelé slony obklopeni na sloní stezce (kap. Obklíčeni slony) a kdy si oddychnou, že vůbec vyvázli bez újmy. S některými zvířaty či rostlinami se ovšem setkává čtenář spolu s cestovateli opakovaně, tak se slony kromě zmíněné příhody ještě předtím, když sledujeme jejich koupel a poté v úvaze „co se sloním trusem“, podobně je tomu u baobabu či orla jasnohlasého.

Pozornost si ovšem i zaslouží i lidé, s nimiž se návštěvníci černého kontinentu setkali. Na jedné straně v běžných životních situacích jako při pronájmu aut či kempu či dalších službách, kdy se dozvíme třeba i něco navíc, ale také v okamžicích, kdy domorodci vystupují jako představitelé původních kultur a zároveň jako organizovaná turistická atrakce, což pro ně ovšem představuje obživu. To je tentokrát návštěva „nahatých žen“ u Himbů, kteří se drží původních životních zvyklostí, norem a rituálů (mnohoženství, rozdělení funkcí ve společenství ad., jak jsou ve stručnosti popsány, včetně oné absence oděvu a obuvi a velké zdobnosti), ve vesnici s charakteristickým kruhovým uspořádáním. Fotografují se nicméně nejen oni, ale – ve většině případů – ráda zapózuje i žena s dítětem, která na trhu chce něco prodat, a samozřejmě všude také děti.

Na druhé straně je tu ovšem i neodbytnost či všepřítomné žebrání, cestovatelé však vyznávají optimismus onoho druhu, že když se chovají vstřícně, ani jim nebude chtít nikdo ubližovat (před odjezdem byli varování před zdejší kriminalitou), a skutečně veskrze (na jednu jedinou výjimku) nezaznamenali žádné nepřátelské zážitky, naopak ochotu pomoci v nejrůznějších, někdy i prekérních situacích. Je to ono nastavení pohledu, které je – spíše než kritické – plné pozitivního odhodlání a povzbuzující – vzhledem k onomu ústřednímu tématu „cestování s hendikepem“ a sloganem, uvádějícím stránky „Jirky Máry“ Každý cíl je dosažitelný – i ty, kteří si možná nasazení, které takovou cestu musí provázet, neumí ani představit (a ovšem, pozor, jak v úvodním textu Růžena Hladíková píše, nebylo by patřičné Márovy jakkoli litovat, protože si to „nezaslouží“, zaslouží si naopak obdiv a pomoc). S tím vším bychom měli akceptovat i onen vtip s „šestimetrovým hadem“, který autora knihy v jednom kempu „kousl“ a s nímž se kniha Tajuplná Afrika i bude lépe prodávat – ovšemže je v textu vzápětí uvedena věc na pravou míru. Ovšem míra je právě to, co bychom měli umět posunout trochu jiným směrem, než jsme zvyklí v našem světě, od něhož očekáváme někdy až příliš velkou propočitatelnost.

Jiří Mára, Tajuplná Afrika, vl. nákladem, 2011