Jiří Gruša / Eseje a studie o literatuře a kultuře I

Neodolal jsem, ačkoli „bych měl dělat jiné věci“, které je třeba dokončovat, a vzal si z regálu v Knihovně Václava Čtvrtka domů jeden svazek sebraných spisů Jiřího Gruši (Dílo Jiřího Gruši, Svazek II). Člověk se opakovaně vrací k těm, jichž si opravdu váží, navíc mi vždy vyvstane vzpomínka na pozoruhodné osobní setkání, čímž se to vše vždy v podobných případech v jakési autenticitě propojuje. Samozřejmě je nejspíš tím hlavním impulsem styčná plocha úvah, vyplývající ze skutečnosti, že jsem, byť v jinak nesrovnatelném kontextu (Gruša jako kulturní ikona, já coby lektor češtiny na německé střední škole) prožil nějaký čas v Německu (a ovšem ono česko-německé zrcadlení patří v širším rozměru do celého mého osudu a života).

Vybírám si při čtení jen určité věci, kromě určitých témat, které Gruša pojmenovává z takových úhlů pohledu, které mi dotčené dávají nahlížet v jiném nasvícení, ale i samotný moment Grušova psaní je v tuto chvíli pro mě pozoruhodným tématem. Jde o to, že se ony studie, eseje a další příspěvky nevznášejí v časovém a jazykově prostorovém vzduchoprázdnu (to tak samozřejmě není nikdy), ale vyhraněněji než když třeba čtete beletrii jsou ukotveny jak horizontálně, tak vertikálně, tedy například pojednávají o událostech z jiné časové perspektivy než jsem je mohl vnímat (či vnímám nyní) já – třeba kulturní a společenské/politické události osmdesátých let, které Gruša komentuje jednak s jinou (otevřenou) perspektivou budoucnosti (vývoje společnosti v zlomu 80./90. let), jednak z daleko bezprostřednější blízkosti, dané samozřejmě jeho postavením, ale právě i skutečností, že vše mohl vnímat paradoxně přesněji než my zde v Čechách, protože z exilu.

A s tím souvisí pak vlastní jazyková stránka těchto Grušových příspěvků, které jsou primárně (v době psaní) mnohdy určeny německému publiku a nyní – v novém kontextu jejich souborného vydání – se dostávají do ruky českému čtenáři v překladu do češtiny. Tyto vrstvy geneze hrají samozřejmě obrovskou úlohu. Kromě „autorského typu“, jak to nazývá Komentář edice, působila na textový tvar a formulace textu také konkrétní situace, tj. například ohled na možnost „usnadnit jejich publikaci, resp. později jejich autora uchránit před stíháním ze strany moci“ (komentář v tento moment míní „eseje ze šedesátých a sedmdesátých let“), a v Komentáři (Poznámkách k jednotlivým textům) jsou citována i Grušova slova, „musel jsem překladateli na mnoha místech interpretovat dobový kontext“ (s. 355), jestliže platilo „Když jsem chtěl říci komunismus, mluvil jsem o patogenním sociálním poli.“

Tato proměna perspektivy tedy zahrnuje ony momenty, které posouvají text na určitých osách z vlastně nikdy neexistujícího „absolutního textu“, a které zahrnují třeba právě kvalitu zpětného překladu (používám ten termín, i když je v tomto případě vlastně nepřesný, pro text psaný rodilým Čechem v němčině, do češtiny), který coby v němčině zběhlý čtenář mohu ocenit (třeba výraz přeložený evidentně, jak se domnívám, z německého Hassliebe, výrazu, jenž má v němčině specifický významový odstín, výrazněji profilovaný než pouhý paradox, tedy silně emocionální ambivalentní vztah ¹ „……. najít ten překlad“. V jiných případech je ovšem záležitost určitého rozhledu, jestliže z náznaků, aluzí, synekdoch či jiných figur/odkazů dokážeme dešifrovat události, k nimž se text vztahuje – a jakkoli jsou poznámky v Komentáři rozsáhlé (zabírá třetinu rozsahu celého svazku – ovšemže je jeho úkolem i mnoho dalšího – geneze, atd.), stejně ony vysvětlivky nemohou pokrýt všechny souvislosti, které nemusí být každému zřejmé třeba už jen proto, že ve své době mohly být v centru pozornosti médií (navíc německých), jako bylo zakrytí budovy berlínského Bundestagu umělcem Christem, proslulým svými „zahalovacími“ projekty po celém světě, dnes spíše položka v dějinách nových forem umění druhé poloviny 20. století (v přilehlosti k land artu, assemblage, environmental art, site-specific etc..)

Vybral jsem dva konkrétní motivy, jejichž kontext dost dobře znám (pokaždé ovšem z jiné životní perspektivy), podívejme se teď ale alespoň na některá témata Grušových textů, která mě zajímají či která pro člověka minulých desetiletí byla součástí jeho životních souvislostí, ať již to jsou všechna ta jména, na něž narazíme (mnohdy opakovaně) již v okamžiku, kdy listujeme Obsahem – Ivan Wernisch, Ludvík Vaculík, Václav Černý, Kafka a Hašek, Václav Havel, Arnošt Lustig, Milan Uhde, Eda Kriseová či Ljuba Hermanová (asi by sem patřili i Alexandr Kliment, Jan Koblasa či Jan Trefulka, určitě Susan Sontagová, v Obsahu a vlastním textu uvedená jen křestním jménem) – a s nimi spojené kulturní či společenské události jako vydání Vaculíkova Snáře, Charta 77, „pražské jaro“, „pražská katastrojka“ či „pražská Něžná revoluce“, ale i obecnější témata rezonující v dějinách i aktuální společnosti, jako jsou česko-německé vztahy, „vyhnání“ (Němců a německé kultury po druhé světové válce), úhly vnímání českých dějin, které můžeme v odstupu spatřovat v zrcadlení s otázkami exilu, otázky „identity“ coby klíčového nadtématu či myšlence, k níž možná vlastně směřují tak či onak všechny ostatní motivy (v názvu slovo nalezneme v textu Havlova identita).

Podívám se na některé věci „na přeskáčku“ – kniha se mi sama otevřela u textu Malá poznámka k Odchodu z Čech, zrcadlí se zde Grušův „odchod z Čech“ (vyslovený jen nepřímo: „Mocně ke mně promluvil. Už proto, že se dotýkal věru osobně.“ s. 180), o němž ovšem text nepojednává, s recenzí exilové sbírky Ivana Diviše (1981, mnichovské nakladatelství Poezie mimo domov). Nahlédl jsem do jedné diplomové práce ² a o Divišově sbírce čtu charakteristiku: „Po celou dobu exilu, a dokonce i po návratu do vlasti, byla Divišova mysl neustále v rozkyvu mezi steskem po Čechách a nenávistí k nim.“ Tak to je Hassliebe. Hned na začátku malé překvapení v procesu práce nad Grušovou knihou.

Text sám je kritická polemika vůči postoji, vyjádřenému v někdejší Dykově básni Země mluví (známé posledními verši „Opustíš-li mne, nezahynu. / Opustíš-li mne, zahyneš!“, ideologicky vztahovanými k emigraci), k jejímuž zneužití se Diviš staví odmítavě a Gruša tuto zneužitelnost ve skrumáži odkazů (Erdmutter H. Watzlika, selská Terra Mater, „přímá výrobkyně Čechů“, v německém kontextu paralelní Blut und Boden, Heimatkunst, česká Déméter, žel „jen mamá s incestní vazbou“ etc.) ostře a hořce analyzuje a přináší jiný koncept češství, sentimentálně si nezoufajícím v úzkých mantinelech, projevujících se v „blasfemickém blábolu“, ale vztahujícím se k vyšším a podstatnějším, univerzálním hodnotám, kladoucím i onomu „odchodu z Čech“ jiné rozměry.

Skoro jakoby navazoval následující projev Poraženi společně (to je ta zajímavá vnitřní linie a soudržnost Grušových textů i v intertextuálním prostoru), zprvu vyprávění vracejícího se do Grušova dětství, v němž autor sleduje moment hranice jak prostorové, tak historické proměny (vesnice Rennzähn – Zboží), a paralelností (Hitlerjugend – Gottawaldjugend), obec Pomezí („Mühlbach“, nikoli „Grenzdorf“), kořeny usídlení a zbylé ruiny atd. A vztahuje tento fenomén „bezdomoví“, o němž byla již řeč v Odchodu z Čech, ke „společenství otřesených“, jak o nich hovořil Jan Patočka (v Kacířských esejích o filozofii dějin, jak vysvětleno v poznámkách). Záměr Grušův ovšem není akademická spekulace, nýbrž poukaz na změnu v dění/myšlení, „zrání“, pochopení, že – zde v konkrétních německo-českých/česko-německých vztazích jsme v tom „společně“, jak co se týče událostí, tak svědectví o nich, odpuštění, a cesty „z tohoto začarovaného kruhu evropského utopismu“ (s. 188). A navazují i další texty, Pochopit nutnost, i zde nalezneme formulaci nutnosti „vyšší skutečnost účinně uskutečňovat“, „dospět k lidskosti“, jestliže chceme mluvit o svobodě, či (skáču o osmdesát stránek a příslušný čas v chronologii, dle níž jsou texty v zásadě seřazeny, dál) Německo-české sousedství v roce 1989.

Zajímavé je sledovat Grušovy komentáře k (možnému) uspořádání světa z perspektivy 80. let, tj. v době ještě existující polarity Západ – Východ před rozpadem Sovětského svazu, v některých textech, například anketách Obležená kultura či Anketa Nových obzorů (či Nesrozumitelní básníci, věnované ale něčemu jinému, totiž dezinterpretaci osobnosti J. Seiferta v době udělení Nobelovy ceny básníkovi, kde se v tomto kontextu hovoří o „prvním“ a „druhém“ světě), kdy na jednom z obzorů byla nová podoba Evropy ³ a v diskusích se hovořilo o vazbě (znovu)sjednocení Německé a Evropy v jejích možných formách (konfederace, „Spojené evropské státy“ etc.), předchozích katastrofálních pokusech (Francie 1800 – 1814, Německo 1914 – 1945, ruský v té době ještě trvající pokus), možnostech či nemožnosti proměn Ruska (Evropa bez Ruska, s proměněným Ruskem, což považuje Gruša za nepravděpodobné) atd. Zajímavá je poznámka o dvojznačnosti výrazu „the unification of Europe“, tj. unifikování („zplanýrování“) či sjednocení (zdola), další historické kontexty.

S tématem (více tématy) souvisí i Moje stráž na Rýnu – přičemž si zběhlejší čtenář vzpomene na Hvížďalovu knihu Grušova hlídka na Rýnu a další kulturní kontexty ⁴ .V textu čtu jednu z ústředních myšlenek Grušova uvažování o uspořádání světa (související s tím, co bylo řečeno v předchozím odstavci), vycházející z představy o Německu nikoli jako „jednotném“ celku (ve smyslu unifikovaném), ale naopak rozrůznělém prostoru, když hovoří v souvislosti s „německým chápáním integrity“ a vnímání sebe sama o různých postojích, ale on sám zde vidí především „pestrou rozmanitost němectví“. Jsou to Sasové, ti, kteří hovoří „duitsch“, ale také Bavorsko atd. – a výchozím motivem úvahy je Grušovo bydliště v Bonnu (proč bydlí právě tam?), tedy otázkou je lokalizace (nás napadne možná na tomto místě nevhodné citace Švejka, důležitost toho „být odněkud“). A s Německem je třeba vidět paralelu Evropy, tj. zachování podobné pestrosti atd. Už je to jasné, že? „Tato rozmanitost byla a je pramenem všech jejich dobrých myšlenek a skutečných děl. Pokud naleznou svou jednotu, aniž přitom ztratí pestrost, budeme mluvit o Evropě nejen jako o místu, z něhož vzešla hybris nového člověka, který si troufá převracet naruby celý svět. Ovšemže se patří i Hitlerův pokus o nového člověka a následně zhroucení Německa. Traumatické následky ještě stále trvají.“  (s. 206) Ještě jednou, když čtu tento odstavec, našel jsem pro sebe v tuto chvíli to nejdůležitější z Gruši – a vlastně bych mohl poznámku uzavřít.

Ovšemže to neudělám, ve svazku je celá řada dalších podnětných příspěvků, věnovaných, mnohdy opakovaně, některým významným osobnostem české kultury, třeba o básníkovi Ivanu Wernischovi je jich povícero. Noticka Ivan Wernisch (s. 194) hovoří o zrodu básníka v roce 1961 sbírkou Kam letí nebe a o výboru Zasuté zahrady, v roce 1984 nedostupné v Čechách. Už ale na začátku tu je krátký text Čtvrtá Ivana Wernische (z roku 1967) se stručným uvedením i předchozích třech sbírek, a po Zimohrádku je onou čtvrtou knížkou Dutým břehem. A jí se týká i následující Konfrontace. Vybírám jen: „Dávání jména, pojmenování, které umožňuje samonosnost básnického jazyka. […] Tedy jazyk, jemuž je vrácena jedinečnost, konkrétnost.“ (s. 51)

Zajímavá je sousední dvojice textů o něco málo starších Grušových současnících, o sochaři a malíři Janu Koblasovi (jehož mám spojeného s jeho monumentální tvorbou) a o dramatikovi Milanu Uhdem, později, po listopadovém převratu, ministru kultury a předsedou Poslanecké sněmovny ČR. Podobně jako v řadě jiných případů se oba texty vážou ke konkrétním událostem, v prvním případě k umělcově výstavě v Essenu 1987, pro niž je text napsán jako řeč k jejímu zahájení, ve druhém k divadelní hře Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (u Gruši nejspíš jako zpětný překlad „… Bedřichu, ty jsi anděl“ z něm. Die Verkündigung oder: Friedrich, du bist ein Engel), kterou (dle pzn.) Uhde Grušovi dedikoval.

Oba texty jsou svým způsobem vystavěny na paralelách. První klade vedle sebe někdejší setkání v literárním časopise, o několik měsíců později zakázaném, v srpnu 1968 (Koblasa v roce 1968 emigroval, 1972 jmenován profesorem sochařství v Kielu) s vystavovanou Koblasovou tvorbou (téma Andělů, Proroků, Králů, Zjevení svatého Jana atd.) a jeho smyslem „pro nadcházející a hrozící, pro to, k čemu se schyluje a co nelze odstranit“ (s. 230) a v další paralele úvahu o „prehistorickém smutku“ uzavírá další podobou, totiž verši Rainera Marii Rilkeho, pražského rodáka a někdejšího Rodinova tajemníka. U Uhdeovy hry se porovnává souběžný TV seriál „od panoramaticko-socialistického Hollywoodu z NDR“ (s. 232) Let sokola (Der Flug des Falken) z mládí Friedricha Engelse (lákavější, zatímco u Uhdeho je třeba se zamyslet, neboť autor nepřináší prvoplánové sdělení). Uhdeho hra je paralela/parabola příhody „Marxova poměru k rodinné služce“, která s klasikem učení otěhotněla a k otcovství se přihlásil Marxův kamarád, zde oba prezentováni jako Max a Engel (to je tak trochu i intertextový, jistě primárně nezamýšlený vtip, „anděl“ není jen záchrana pro autora Kapitálu (zmíněny jsou i „skurilní texty“ jako Dialektika přírody, Anti-Dühring, v poznámce pak Teze o Feuerbachovi, všechno klasika marx-leninského učení), „Anděly“ tvořil i Koblasa.

Také o Václavu Havlovi nalezneme v Grušově Svazku II dva texty (nebudeme-li uvažovat o dalších, nějak navazujících), tedy Havlova identita (identita či integrita spisovatele, ale také národa, Evropy atd. je téma, které je neustále v pozadí Grušova psaní) a o dvacet stránek dále Nesnesitelná tíže bytí o samotě (opět odkazující na známé dílo Milana Kundery) – a to je, opět jinými slova opět ona identita. První text se vztahuje k Havlově hře Largo desolato (1984), jejíž překvapivost pro západní publikum Gruša analyzuje, úvahu pak ale rozevírá k celému dramatickému dílu autora, jenž brzy vymění jednu svou životní roli za tu druhou, k níž jej dovedla jeho aktivita esejisty a disidenta, kritika komunistického režimu.

V tomto ohledu stojí za pozornost zmínka o „světě vyprávěném předem“ (my, kteří jsme jej zažili, si můžeme doplnit to, co má Gruša na mysli, výrazy z dobového slovníku o historické nutnosti, objektivní realitě, kde je výsledek, v tomto případě třeba vítězství dělnické třídy předkládán jako teleologicky nezbytný rezultát dialektiky historického materialismu atd.), Grušova formulace se mi líbí jako velice pregnantní. Jsou uvedeny Havlovy „biografické doklady“, jednotlivé tituly her i experimentální poezie s poznámkou o „dekódování“ této falešné reality jako jádro intence jeho díla, znovu řečeno „předběžného vyprávění světa, jak je vytvořil stalinismus“ (s. 256, 257). A Gruša zde nezůstane u Havla, poté, co vysleduje proměny světa v jeho hrách, pokračuje Vaculíkem a Kunderou, s nímž ovšem Havel polemizuje (vytýká mu „metafyziku“), a Gruša nakonec uvede i Havla „filozofického“ a filozofii rozvíjejícího i rodinné korespondenci, jediné povolené formě psaní ve vězení (Moc bezmocných, Dopisy Olze).

A rovněž v druhém textu, rozvádí Gruša, zase jinak, „biografické doklady“, tentokrát rodové, pak se vrací k jeho dílu, a nakonec zážitkům ze spolupráce v časopisu Tvář a ze společného sbírání podpisů pro jednu petici s návštěvou Jaroslava Seiferta – a vidí zde kontinuitu s účastí jeho prapraděda, mlynáře Václava H., na pohřbu Karla Havlíčka s odlišností aktuální Jakešovské a Honeckerovské reality, výsledku historického „močálu“, vytvářející současné příkopy. A málem bych zapomněl, text Nesnesitelná tíže bytí o samotě byl napsán v souvislosti s Mírovou cenou západoněmeckého knižního velkoobchodu, tenkrát (v říjnu 1989) mu udělenou a předávanou (on sám se ovšem nemohl účastnit) v ikonickém Paulskirche ve Frankfurtu nad Mohanem – poukazuje k tomu poslední věta, bez znalosti kontextu ovšem nesrozumitelná ⁵.

Text o Arnoštu Lustigovi s názvem Lustigův amor fati uvádí zásadní změnu „literární mapy Čech“ prací generace, k níž patří vedle Lustiga „Kundera, Škvorecký, Kohout nebo Vaculík“, a Lustigův postoj charakterizuje jako „ne-vítězení“ v prostoru mezi „neporušeným světem“ a prvním „novým světem“, který do Čech zavlekl Hitler a kde se zde zabydlel „jako umíněný a nekonečně proměnlivý virus“ – to je onen všudypřítomný odkaz/odpor k Utopii, vytváření ne těch fungujících světů, ale nových říší (kolik jich padlo od té římské, a dnes se znovu akutně ohlašují ambice té sovětské, o níž jsme si mylně a bláhově myslili, že skončila v propadlišti dějin). Podle Gruši Lustig „urovnal cestu Hrabalovi a jeho jazyku“, klíčové je pro Lustiga zlo, jenž je „nezvratnou realitou, která člověka buď přivede k pádu, nebo je jím ovládnuta“. A sleduje Lustigovu složitou cestu (také do emigrace atd.), akcentuje Lustigovy literární ženy hrdinky. A jedna důležitá formulace v závěru, po té o vyrovnávání s minulostí komplexním vnímáním její mnohotvářnosti: „soukromá teodicea […] jedna z podob reálné odpovědnosti za zázrak stvoření. A apel k jeho záchraně.“ (s. 265)

A dva texty se vysloveně obrací k historickým událostem doby velké společenské změny u nás, je to již v názvech paralelní Pražská katastrojka a Pražská Něžná revoluce. První líčí kličkování „monstrózního křížence pozdního brežněvismu a stalinistů domácí provenience“ před jeho pádem, s uvedením jeho konkrétních představitelů, odcházení „lstivého prezidenta“, nového generálního tajemníka s jeho groteskním projevem v Červeném Hrádku a nového ministra vnitra Kincla, který měl udělat pořádek. Výstižné je křížení slov perestrojka a katastrofa. Druhý článek informuje o cestě k společenskému převratu – uvědomme si znovu (jestliže budeme říkat, to přece víme), že Gruša píše z aktuální perspektivy pro jinou čtenářskou obec (v tu dobu stále ještě v emigraci), když popisuje „cestu vnějšího zdání za cenu vnitřního úpadku“ (atd.), kterou zvolili ti, kteří řídili zemi po zhroucení pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ (Gruša píše o „lidské tváři socialismu“). Proto i zmínky o Miroslavu Štěpánovi, generální stávce, Občanském fóru atd.

Rozsáhlá studie Cenzura a literární život mimo masmédia, napsaná původně v polovině 80. let a v Čechách uplatněná na začátku devadesátých, kdy jsme si doplňovali některé mezery z předchozí doby, sahá až k levicovému zaměření české předválečné kultury, které vidí jako počátek onoho vývoje po roce 1945. Sleduje „seberedukci“ strany jako „jeden z určujících rysů stalinismu“ (s. 291), čistky v padesátých letech a „údiv a mravní otřes“ z nich u samotných komunistů, represálie v oblasti literatury vzhledem k její „paměťové“ funkci, což má splnit právě cenzura. Gruša sleduje ideologický slovník doby („truchlivý blábol“), jednotlivé institucionální kroky, proměny cenzury v určitých etapách i duchovní atmosféru doby a zároveň vznik českého samizdatu v padesátých letech minulého století a jeho další podoby s pokračující „sovětizací“ země, nové naděje a nová umlčování. „Nastává doba sebevražd, prudkých skonů, exilu, deziluzí a rozpadů všeho druhu.“ To je charakteristika ničivého úderu od dubna 1969 až po jeho dokonání z přelomu roku 1972/1973, Gruša sleduje nyní jednotlivé lišící se postoje, a následně se věnuje podrobnému popisu těchto reakcí u různých osobností. V druhé části studie nazvané Poznámky k jednotlivým řadám pak můžeme sledovat jednotlivé počiny, jak je známe z dějin literatury či z před- i polistopadové praxe (Petlice, Expedice, Underground…).

Dočetl jsem a vrátím se na začátek svazku, předtím jen zběžně prolistovaného. Název prvního textu ve svazku Jací jsme bychom mohli pochopit v úběžníku celého svazku jako jeden z později opakovaných návratů otázky po identitě a integritě (spisovatele, národa, lidského společenství), vztahuje se ovšem (text je napsán 1963), k zobecnění „nástupu mladé generace“, k níž Gruša tehdy patřil, a povaze vymezování k těm předchozím, zatím ještě v obecném odkazu k ústředním hodnotám („paměť, odvaha, pravda, minulost“), k nimž se bude vztahovat později řada dalších textů a s formulací (už v následujícím textu Po sjezdu, tj. po III. Sjezdu Svazu československých spisovatelů v květnu 1963) „… která začíná u každého jednotlivce rozhodnutím k osobnímu riziku.“ (s. 11) Konkrétnost kontextu si ovšem uvědomíme až při nahlédnutí do Poznámek, v tomto případě rozsáhlejších než samotný Grušův text, kde se ozřejmuje ona turbulentní doba (Chruščovova kritika stalinismu, nové časopisy Květen, Plamen a Tvář, k jejímž prvním autorům Gruša patřil, v poznámce jsou přetištěny i další Grušovy texty se vznikem Tváře související.

A s dobou předchozí se v tuto chvíli vyrovnává v esejích či fejetonech jako je Spiknutí o soudruhu češtináři, který studentům „inžinýroval duše“, Verš pro kočku, jímž ovšem není myšlen Jiří Suchý (soubor písňových textů Pro kočku vydal v roce 1968, nýbrž stalinistická poezie (zmíněn je tehdejší Nezval, Biebl, Neumann, východiskem ale Vladimír Medek), k tehdy diskutovanému pojmu (v té době prosazovaný Jirásek, zmíněný ve Spiknutí, ale i celé směřování literatury propírané ideologickými teoretiky) se pak váže Realismus jako mravnost, a přehršel textů nejrůznějších žánrů (jejich pestrost zdůrazňují Poznámky), k nimž patří i novinové články či ankety, v nichž se probírají i jiné dobově relevantní termíny jako angažovanost (Gruša ji dává vtipně do protikladu k aranžérství), rovněž v úhlu generačního náhledu na literaturu.

U celé řady následujících textů, jako je Umění stárnout, … o spokojenosti, Odkud, s kým a kam, Smlouva s ďáblem, Chvála normalizace, Tvorba jako moc či Válečná lest z druhé poloviny šedesátých let, v době politického uvolnění a následného zvratu a novému utužování po oné nešťastné invazi, která svým způsobem rozvrátila i kulturu (právě proti tomu rozvratu se Gruša vzepřel), je obtížné popsat, o co vlastně jde (postihnout „obsah“). Cítíme onu třaskavou nálož, třeba když Gruša píše o okamžiku absolutní spokojenosti, které bylo „dopřáno“ francouzskému revolucionáři v okamžiku popravy, cítíme, že se trefuje do fundamentálních aspektů společenské existence v jejich historických vrstvách i současnosti, nicméně žánr eseje rozevírá specifický prostor metafor mířících k jádru věci, zvláštního propojení obecných horizontů a někdy poetické, jindy naturalistické, groteskní či ironické formulace, kdy – zvláště ten, kdo to dobu prožil, máme dojem, že je vystiženo to, co nás tenkrát trápilo, tížilo, vedlo k zuřivosti či dávalo impuls nějak se s tou bídou vyrovnat (zajímalo by mě, jak ty texty čte ten, kdo tu dobu neprožil), zároveň jako by nám stále něco unikalo.

Myslím si, že to takhle Gruša psal „schválně“, kromě toho, aby ony příspěvky k debatě o kultuře vůbec mohly vyjít (je to komentováno v Poznámkách), což je vnější důvod, je tu napřažení proti oné normalizační prvoplánovosti, jednoznačnosti, debilnosti přímočarých formulací, s nimiž se člověk mohl setkat při každé veřejné příležitosti. A kromě toho – jakkoli je Gruša pevný ve svých názorech (ovšem zcela jinak než tehdejší stalinisté), svým způsobem se jaksi drží zpátky (jak to říci?), s vědomím toho, že věci jsou složité a dát odpověď na to, kdo je vinen (to je přece rovněž jedno z jeho ústředních témat) není jednoduché (a vždy smysluplné) – o „nepřátelích socialismu“ měli jasno právě doboví normalizátoři.

Pěknou metaforou (či spíš parabolou, podobenstvím) je v Umění stárnout podoba bohatého anglického šlechtice Sterlinga, jenž si „okolo roku 1760“ postavil umělou zříceninu hradu, která se ovšem posléze začne skutečně hroutit. Text pak sleduje různé Sterlingovy reakce na komentátory, kteří zjistili, „že stavba, kterou by rádi opravili, stojí na docela jiných základech, než mají za to“. Výmluvy, odmítání, bagatelizace, obviňování těch, kteří přicházejí s návrhy, jak stavbu zachránit atd. Napadne nás možná paralela s pozdější reakcí normalizátorů na Chartu 77, tento text je ale napsán již v roce 1967 – a Gruša vystihl onen základní rys „socialismu“ (ať už toho poválečného či později tzv. „reálného“), který se vyznačoval neustálými opravnými snahami („socialismus s lidskou tváří“, o dvacet let později „perestrojka“, nakonec už v Rusku ve 20. letech NEP), než se ukázalo, že je neopravitelný a že zhroucení je neodvratné (jiná debata je, ovšem z dnešní perspektivy, na jedné straně otázka „třetí cesty“, jestliže mám na mysli třeba fungující dánské či holandské hospodářství – nemůžu zde rozebírat, a další, do jaké míry nevede ke zkáze, nebo aspoň zásadním otřesům, ta cesta, kterou jsme se nakonec vydali – spolu se západní civilizací).

Zpátky ale ke Grušovu příměru. Zajímavá jsou poslední dvě věty: „Ruce pryč od obchodníka Sterlinga. Zvlášť ty čisté.“ (s 57) V Poznámce (s. 392) je vysvětleno, že text představoval neuralgický bod v tehdejší kritice Jiřího Gruši, a když si čteme tu „kritiku“, chápeme přesně i onu souvislost s „čistýma rukama“, s jejichž „heslem […] se přece Gruša od začátku šedesátých let pokoušel stavět svou generaci proti padesátým rokům, proti pokolením těmito roky »pošpiněným« a proti socialismu vůbec.“ Kritika naznačuje i význam zřejmě smyšlené postavy (jméno je přitom v angličtině obvyklé) Šterlinka, je třeba jej ale doplnit odkazem k historii britské měnové jednotky, u níž výraz sterling (samo o sobě označující vynikající, prvotřídní kvalitu) se vztahuje ke starobylému slovu, spojeného s váhou stříbra, a také k někdejší kvalitě stříbra (bojem mezi zlatem a stříbrem v Americe bychom se dostali ještě někam jinam), je tedy odvozen původně od výrazu pro váhu (pound), jenž nadále v tomto významu zůstává a pound sterling je tak odlišujícím pojmem (pamětníci možná ještě vzpomínají na původní dělení libry na 20 šilinků a těch dále na 12 pencí.

Pokusím-li se to celé shrnout, šlo (i v ostatních textech) o „kramaření“ s hodnotami, jak mi to napovídá i text Mrtvé pohřbívati, kde se hovoří mimo jiné o tom, jak se „kramaří s myšlenkou zlatého věku, až snad už od každého je vybrána tučná záloha“ (s. 83), což ovšem směřuje k z různých stran pojednávané myšlenky Utopie, která byla v základech představy budování „socialismu“ jako spravedlivého společenského řádu (to je o sobě jistě chvályhodné, ale vidíme i dnes, jak „utopické“) a všech říší, které nakonec vedly (a vedou, nakonec to vidíme zcela aktuálně on-line) k masovým vraždám a zkáze všeho druhu.

Oproti těmto velkým tématům jsou tu, jak již řečeno, drobné texty, tak třeba dva k Jiřímu Pištorovi (jemu Gruša uspořádal verše z pozůstalosti Mezery v paměti a později napsal doslov k souboru básnického díla Básně a Brundibásně), jednak „řeč nad rakví“, jednak Úvodní slovo vzpomínkového večera ve Viole v říjnu 1970, v němž se o první uvedené knize také zmiňuje. Také dva fejetony k tématu „televize“, mimo jiné tedy reflektující mediální rovinu sdělení (vedle všech těch příležitostí, u nichž jsou Grušovy texty vřazeny do sborníků, anket atd., vztahu k „literatuře mimo masmédia“, tj. ineditní literatuře či chceme-li samizdatu, a vedle pravdivostní relevance, která se v různých podobách, humoru a ironie, kritiky atd., nachází za všemi vyjádřeními) – Azyl je o „opouštění“ (televize i vlastní ženy), A pak už i v televizi ale spíše o Jaroslavu Seifertovi, jenž v tento čas (1976) byl vnímán jako básník v samizdatu šířeného Morového sloupu (do udělení Nobelovy ceny to tedy bylo ještě osm let), a o němž uvažuje v souvislosti se setkáním s Vaculíkem.

A o pár stránek dále nalezneme text Pod petlicí a zpod petlice, vztahující se právě – vedle zacházení režimu s literaturou, jejímž výsledkem toto bylo, jak čteme v úvodu (s poznámkou, jak by se v takovém případě persekuce tvářil Heinrich Böll, Günter Grass či Friedrich Dürrenmatt) – k nejznámější edici (vtipně parafrázující oficiální edici Klíč). Text vyšel ve sborníku, kde Ludvík Vaculík figuroval rovněž jako editor, a o něm pojednávají již předtím Teze k Ludvíku Vaculíkovi, a o pár stránek dál naopak Dopis Ludvíku Vaculíkovi o Poznámkách o statečnosti (a ještě dále Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře).

Kromě vlastního obsahu (i když to k němu rovněž patří) mě v těchto textech zaujalo několik momentů, které rezonují s tím, čím se poslední dobou zabývám (úhrnně řečeno dvojení v dnešním světě a vrstvy vědomí). Všechny spolu nějak souvisejí. První, v Tezích…: „… má L. V. napsat Sekyru na Ďábla. Malleus diaboli. »Diabolos« znamená rozlamovatel (viz zde 7 a 8). Kdo promluvil slovo (viz 5), musel ho přemoci.“ (s. 94) První věty „7) A jako knihu o lidech, jimž je nade vše starost o jednotu zítřejšího s dnešním. O lidech nerozlomených, nepropadnuvších dualismu…“, charakterizující „hodné lidi“, ale také „mocenské systémy“. To je ostře viděná souvislost dvojitosti tehdejšího režimu, o němž se hovořilo v nejrůznějších kontextech (šedá ekonomika, přetvařování rodičů před dětmi, aby nebyl malér ve škole, dvojí diskurs oficiální a každodenní mluvy atd.), zde ukazuje Gruša vnitřní zasažení tímto problémem. A zajímavé, že je takto viděn ďábel (tedy nikoli jako pokušitel a tvořitel, jak byl někdy také vnímán).

Druhý, v Pod petlicí a zpod petlice (vezmu to šíře, první slova vlastně poukazují k předchozímu řečenému, další k souvisejícímu): „A není snad přesvědčivějším průkazem skutečné patogeničnosti právě fenomén ineditní literatury, která přesáhla pojem každého »under-groundu«, když se »under-groundem« musí stát jakýkoli pokus o otevření skutečnosti, neboť sama skutečnost, ta nesamozřejmá a podstatně problematická, je přece přesně tím, čemu se pole brání s největším energetickým výdajem. Rigidní mechanismus, založený na holé silové rovnováze, může skutečnost přijmout vždy jenom jako náraz do svého krunýře. Pohyb je tu myslitelný pouze jednosměrně, tj. jako manipulace. Subjekt-objektové pojetí světa se tu dostává na hranici primitivismu, objektivní (a je to jedno z nejoblíbenějších manipulátorských slov) znamená libovolně přemistitelný, na způsob součástky zaměnitelný, přičemž manipulátor sám je také takto objektivován, sám je zahlušen a sám je vždy neosobní výslednicí situační osnovy.“ (s. 101–102) To mi mluví ze srdce, „nesamozřejmá a podstatně problematická skutečnost“, nevypočitatelná, neměřitelná, ne-věcná/zvěcněná, Patočkův přirozený či žitý svět, proti němu pak ten druhý, odvolávající se na „objektivnost“ vědy, ale v pozadí naopak v něčím zájmu, zištnosti atd., jak mi to dokládají již renesanční traktáty, kdy se tento moment začal aktivovat. A Gruša mi to doplnil výrazem, který je logický, ale na který jsem nepřišel, vyplývající právě z toho zvěcnění, totiž „přemistitelný“, „zaměnitelný“, chceme-li znormovaný a vytvářený na běžícím pásu, zbavený nějaké vnitřní podstaty, totiž jedinečnosti. Jen teď přemýšlím, zda Gruša znal Husserlovu Krizi evropských věd, která byla jednou z těch zásadních prací, která mi umožnila pojmenovávat tyto věci. Vyšla v českém překladu v roce 1972.

A vidím vnitřní logiku i v tom, že v tomto přirozeném světě je jednou z forem komunikace dopis. Po kratších textech věnovaných dalším osobnostem české kultury a jejich tvorbě, Alexandru Klimentovi, Janu Trefulkovi či Evě Kantůrkové, je tu další dopis, Dopis Václavu Černému, svého druhu hold svému profesorovi (v Poznámkách čteme, že Gruša psal diplomovou práci o Černého filozofických názorech), a i tady zmiňuje v protikladu, tedy jako součást tehdejšího „pseudosvěta“ jedno dílo, které reprezentuje právě onu „objektivitu“ (v uvozovkách), tuto zaměnitelnost, a tedy manipulovatelnost, totiž Leninův Materialismus a empiriokriticismus.

A právě na opačném konci je váha osobní výpovědi a ručení za ni, jak se k tomu Gruša opakovaně vyjadřuje, vyhraněně u zmíněného komentáře k Vaculíkově Českému snáři – o zveřejňování či nezveřejňování některých věcí se ve své době hodně diskutovalo, skoro bych řekl, že to byla modelová situace, jejíž aktuálnost se ještě vyostřila v pozdější době, kdy přišel ke slovu bulvár a kdy se s tou či onou situací hrany veřejnosti a soukromí setkáváme v nejrůznějších kauzách takřka denně. Gruša ovšem v tomto případě (je otázka, zda to mění situace tenkrát a dnes) oceňuje a chválí Vaculíkovu otevřenost a odvahu ke svobodě (říká, že kritizovaná „neurvalost“ je jeho „genetický kód“).

A láká mě pořádně přečíst text O šosáctví pokroku (s. 131 ad.), protože už z předchozího čtení vím to, co je dnes ještě o čtyřicet let zjevnější (a co už se v podstatě od sedmdesátých let vědělo nejen u nás jako reakce proti zideologizovanému pojetí světa, v němž byl „pokrok“ součástí teleologie cesty k spravedlivé, beztřídní společnosti, ale i z jiných důvodů, především ekologických – už někdy v 70. letech tu byla „časová slova“ (Zeitwort) jako Waldsterben, i v Jičíně šel sedět jeden člověk, který na nástěnce kdesi napsal slovo „raketonoše“ – za Krkonoše) – a to bylo ještě před oněmi děsivými haváriemi ropných tankerů a ostrova z odpadků velikosti snad Evropy nahromaděných mezi dvěma oceány, likvidací pralesů v Jižní Americe, hrozbě hladomoru ze sucha v Africe či tání ledovců a ohrožení biodiverzity, a jaderná havárie v Černobylu měla přijít o čtyři roky později, než byl napsán článek. Pravda, o téhle „přehřáté“ civilizaci, hnané „růstem růstu“, Grušův text není, a není ani o Grušově názoru (napadl mě teď zcela nesouvisející, ale vlastně velice přesný příklad, Čapkova hra Adam Stvořitel, kde se člověku nepodařilo stvořit svět lépe než předtím Bohu, jakkoli ten předtím leccos zpackal), že jakkoli se svět jeví jako rozklížený, jeho snahy o rekonstrukci jsou obvykle kontraproduktivní, neboť tu jsou určité platné zákony, které jej drží pohromadě. Neměl jsem tohle dát kontextuálně do poznámky? Ale ne, byť tak trochu uskakuju k vlastním příběhům, Grušův název k nim tak trochu svádí, i když se Gruša věnuje něčemu trochu jinému – a z trochu jiné perspektivy.

Jsou to spíš jakési dějiny novější a nové české literatury v kostce – představené německému publiku, které je zrovna nemusí znát jako našinec, a titul, vztahující se k onomu momentu „pokroku“, jímž se česká kultura ohání (můžeme říci již od Nerudy?, vzpomeňme na verše j. „Jak lvové bijem o mříže…“ atd. z Písní kosmických či „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“ ze závěrečné básně Zpěvů pátečních, vztažené ovšem především k národu) a později transformovala v levicovou kulturu, je jen jedním z významových vrstev textu („mýtus pokrokovosti a levého [jakožto jediného] umění“ s jeho optimismem, entuziasmem etc.), třeba vedle polemiky o („možná smrtelném“) zasažení středoevropské kultury ne po první světové válce, po níž se přece zrodily takové fenomény jako „Kafka, Musil, Schulz…, avšak i jejich čeští souputníci jako Hašek, Ladislav Klíma, Jakub Deml, bratří Čapkové, Poláček, Jiří Weil a jiní“ (s. 131), ale až později, a vlastně velice přehledně a zručně překládá portréty jednotlivých osobností literatury meziválečné, a linii, která se vzpírá onomu pozdějšímu „superorganizování ztráty paměti“, tj. až ke Kunderovi, Vaculíkovi či Topolovi.

A onu polaritu dvou českých/ (jednoho z nich německy píšícího pražského) spisovatelů, často i jindy a jinde srovnávaných, tedy Franze Kafky a Jaroslava Haška dává do zajímavého náhledu (Hašek přitom zdaleka není onen adorovaný hrdina, svým humorem rozkládající válku, jak jej interpretovali režimní literární kritici či ikona vyvěšovaná v té době v českých lokálech s – paradoxně v románu nikdy neřečeným výrokem „To chce klid!“, Gruša přichází s nelichotivým obrazem, Hašek prý naopak každého zradil atd.) přináší dvojstať Kafka-Hašek. Mě v tomto případě zaujala spíš ta první část, jejíž název Výstřel z Mariánské šance odkazuje k praxi, popsané přesně v Poznámce (poledne bylo takto oznamováno „z Astronomické věže pražského Klementina z roku 1722 […], resp. z letenské části Mariánských hradeb s několika přestávkami v letech 1891–1926“), což ukazuje nejen na v té době se teprve ustalující/ustavující světově centrálně měřený čas, s další vrstvou problému, totiž technickou stránkou věci, „přenosem“ údaje o aktuálním čase, ale také ke „kulturnímu“ času, jenž vlastně byl v Praze trojí, jak Gruša ukazuje komentářem ve větě: „V Židovské čtvrti dokonce navenek pozpátku a v palácích Malé Strany jako kdyby se zastavily A. D. 1806, neboť tam jim – už tenkrát – došel číselník starého říšského císařství“ (s. 150). Uvedené datum odkazuje na zánik útvaru Svaté říše římské národa německého, založené Karlem Velikým (r. 800), čas na ciferníku židovských hodin na existující praxi, o níž se zmiňuje (v Poznámkách to není uvedeno) G. Apollinaire ve svém Pásmu, evokující atmosféru Prahy a právě onen zlom, k němuž směřuje svými poznámkami i Gruša.

Za zaznamenání stojí i s těmito časy související místa, totiž „zámek“ a „ves“ (jako třetí uvádí „ghetto“), jejichž jednota je zemi vnucena barokizací. Odtud lze uvažovat o českých dějinách. A poslední poznámka – zasmál jsem se, když jsem jako poslední řádky textu četl výrok ze Švejka, vztahující se rovněž k časovým perspektivám, jenž mě bavil už před léty svým dadaismem: „Ať si bylo, jak si bylo, ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo.“

Na kafkovské téma pak navazuje text Vábení na vsi anebo Panna Netvor od Franze Kafky, v němž je skryt (po úvodu o erotičnosti mnohonárodnostního pražského prostředí) příběh Mileny Jesenské, k níž se Gruša ještě několikrát vrací (mj. v Jana Černá: Adresát Milena Jesenská, o kontroverzní dceři M. J. Janě Krejcarové, partnerce Egona Bondyho, zvané „Honza“)

Z širokého záběru témat mě zaujal vzhledem k titulu Homo ludens (též název slavné knihy nizozemského kulturního historiky Johana Huizingy, která v českém překladu vyšla ale až, pokud se nemýlím, na začátku 70. let). Zde se ovšem jedná o Grušovu interpretace v té době (1964) aktuální „konkrétní poezie“ (experimentální poezie), kterou autor spatřuje v kontextu dnešního racionálního světa techniky, kdy totiž poeta pracuje podle určitých pravidel (jednou za čas je také třeba udělat „generálku“ uměleckých prostředků), což je zajímavé (Gruša uvádí hydroplán jako zdroj poetického entuziasmu, tj. vlastně  odkazuje na předválečnou avantgardu, kde Devětsil ve svých manifestech adoroval Eiffelovku), ale také mě směruje (oním aspektem myšleného a realizovaného)k pojmu conceptual-art (konceptuální umění), které sice právě v této době vznikalo (Joseph Kosuth, One and Three Chairs, 1965,) ale o němž se ovšem začalo hovořit (a už vůbec ne v Praze, nýbrž v brněnském okruhu) soustředěněji teprve později.

Mezi ranými texty nalezneme také recenze, tak Okamžiky Reinera Kunzeho je komentář k výboru z básnického díla německého autora, jenž v 60. letech pobýval též v Čechách (ostatně narodil se v krušnohorské Olišnici) a překládal české básníky do němčiny, Věnování v libereckém Severočeském krajském nakladatelství v r. 1964 (tedy velmi svižně, aktuálně). To, že Gruša o něm píše, potvrzuje jeho „německou“ orientaci od počátků jeho kulturní práce, zatímco Neklid V. Č. (Václava Černého), noticku k jeho šedesátinám, naopak k té větvi české kultury, která svou radikálností byla takřka v neustálém střetu s poválečnou oficiální kulturní ideologií, a jejíž projevy pak sám dále sleduje (a v tomto ohledu pracuje i sám literárně, viz např. román Dotazník).

Je zajímavé, že celou řadu textů lze označit jako příležitostné (ovšem, vlastně všechny jsou napsány ke konkrétní příležitosti, ne z prvotního impulsu „napsat studii“), přitom se neuvěřitelně trefují i do některých aktuálních myšlenek doby, tak příspěvek do jednoho sborníku Vladimíra Justla (1966) s názvem To, co se v básni mlčí… se navenek tváří jako snaha o ozřejmení struktury literárního díla (které není věcí „recitace“, tématu sborníku), přitom výrazy ticho či mlčení takřka visely ve vzduchu (v kontrastu s halasnou budovatelskou poezií) v souvislosti s dílem Vladimíra Holana.⁶   

V poměrně útlém bloku zhruba třiceti stran s názvem Další texty ⁷ nalezne čtenář třeba rozhovor Zpívá Ljuba Hermanová (z roku 1960, tedy z doby její druhé kariéry, kdy se věnovala šansonu a začala spolupracovat s textaři jako Jiří Suchý či Pavel Kopta či Jaroslav Jakoubek, objevovala se postupně v mnohých divadlech malých forem, v rozhlase a televizi…), řeč je i o předválečné kariéře v Osvobozeném. V Divadle Na zábradlí se odehrává rozhovor Zpívá Karel Laštovka (tato osobnost mi nějak unikla, jinde se dočítám o jeho tvorbě v oblasti výtvarného umění), no samozřejmě – některé věci zkrátka odvane čas – i v textech Jiřího Gruši.

Bylo by možné pokračovat ve čtení a vracet se, třeba ještě přičinit poznámku ke dvěma textům o Edě Kriseové takřka v závěru celého svazku, k textům, které jsem přelétl a určitě by stálo se u nich ještě zastavit. Ale toto není ani recenze „sebraných spisů“ významného spisovatele, jakkoli mě z řady důvodů zajímá, ani cílený výběr materiálu k nějakému ústřednímu tématu. Proto tentokrát setrvám i při tomto způsobu komentáře „napřeskáčku“, jenž má tento způsob mého aktuálního čtení tak trochu ztělesňovat, a doufám, že není pouhou Willkürlichkeit, jak říkal kdysi (tenkrát ještě) docent Emil Skála.

Poznámky

1 Hassliebe - Unter Hassliebe versteht man eine starke emotionale Bindung zu einer Person, die sich abwechselnd in Zu- und Abneigung äußert. Die Emotionen Hass und Liebe sind in dieser Beziehung gleich stark, obwohl sie eigentlich nicht unterschiedlicher sein könnten. Německá Wikipedie se vedle stručného komentáře se slovem vyrovnává odkazem k pojmu „ambivalence“. Nalezneme ale i nesprávně pochopené výklady, jako – podle jednoho příkladu – že si nějakým úkonem partner zavazuje partnerku z obavy, aby ho neopustila, tam jde na prvním místě o přetvářku. Na jiném místě (Moje stráž na Rýnu) tuším za výrazem proveditelný („oblast proveditelného“) slovo klíčové v diskurzu v době sjednocování obou německých zemí – „machbar“ (objevovalo se denně v diskusích v médiích).

2 Martina Mičolová, Motivický svět básnického díla Ivana Diviše, MU Brno 2006, https://is.muni.cz/th/tudch/Motivicky_svet_basnickeho_dila_Ivana_Divise.pdf citace s. 95

3 Vzpomínám si, jak tenkrát ještě nesjednocené Německo vyvíjelo úsilí na všech frontách, např. jsem se v polovině 80. let účastnil jakéhosi evropského workshopu na festival folklórních souborů na německém Jugendburgu Ludwigstein (Mládežnický hrad L.), viz https://de.wikipedia.org/wiki/Burg_Ludwigstein ,  v německé televizi, resp. RTL plus, se od r. 1990, vysílal erotický zábavný pořad Tutti Frutti (původně italská Colpo Grosso, později v mutacích v řadě dalších zemí j. Španělsko, Švédsko), moderovaný Hugo Egonem Balderem, jehož součástí byla vedle Euro-Girls (jednotlivých druhů ovoce) zatím jen televizní, resp. v běžné životní praxi neužívaná evropská „měna“ ECU, předchůdce eura, propagující evropské „sjednocení“, viz https://de.wikipedia.org/wiki/Tutti_Frutti_(Show) , https://de.wikipedia.org/wiki/Europ%C3%A4ische_W%C3%A4hrungseinheit

4 Karel Hvížďala, Grušova hlídka na Rýnu, Mladá fronta 2011,  https://www.kosmas.cz/knihy/166845/grusova-hlidka-na-rynu/, kořen věci je ve vlastenecké písni z pol. 19. stol., Wacht am Rhein, jeden čas neoficiální německé hymny, Jiří Gruša použil titul, když jej parafrázoval ve své knize Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto, Paseka 2001; česká synonyma „stráž“ a „hlídka“ odpovídají německému „Wacht“ (příbuzný s wach, bdělý, napadlo mě též slovo „Wache“, což je spíš místo, strážnice, v německé kultuře/architektuře rovněž významné, např. Neue Wache v Berlíně.)

5 Z mé perspektivy zahraničního lektora jsem o této události věděl (zatímco v Čechách se nejspíš o tom v běžném tisku zřejmě nepsalo), dělal jsem korekturu dopisu, který německý kunsthistorik Axel Wendelberger Havlovi psal jako gratulaci k této ceně. Zda mu byla v tehdejší turbulentní době doručena, jsme se nedozvěděli.

6 Vzpomínám si na holanovský seminář u Vladimíra Binara, kde jsme s pokorou ohmatávali toto ticho, našel jsem teď na internetu text studentské práce, která se tématem zabývá - https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/44101 .

7 Odděleno ze speciálních editorských důvodů, pro běžné čtení nedůležitých. Podstatná je skutečnost, kterou se dočteme v úvodu Komentáře ke svazku, že rozhodujícím chronologickým kritériem je rok 1989, novější texty nebo texty starší, ale zásadně po tomto roce přepracované, jsou zařazeny do jiného svazku.

Jiří Gruša, Eseje a studie o literatuře a kultuře I, Dílo Jiřího Gruši, Svazek II, Barrister & Principal, Brno 2015