Jindřich Francek / Navzdory závisti

Jindřich Francek / Navzdory závisti
knihy o Albrechtovi z Valdštejna

Kniha dlouholetého ředitele okresního archivu v Jičíně dr. Jindřicha Francka, čestného občana města Jičína, je z takových těch knih, po kterých běžný čtenář bez rozpaků sáhne. Jestliže říkám „bez rozpaků“, pak tím myslím skutečnost, že nebude trochu vyděšen kdovíjakým rozsahem, jako se to může stát u knih Kollmanových (Franckova kniha zabírá něco přes dvěstě stránek), ale třeba i u Pekařova Valdštejna, bude tak trochu „nalákán“ podtitulem Životní příběh Albrechta z Valdštejna (životopisné knihy mají čtenáři rádi) i celkovou strukturou knihy, kterou ještě popíšeme, i tušením její atraktivity – Jindřich Francek se rád chápe atraktivních témat, jak prozrazují tituly knih Zločin a trest v českých dějinách, Zločin a sex v českých dějinách, Dějiny loupežnictva, Příběh tajné lásky. Eliška Kateřina Smiřická a její sexuální skandál.

Zatímco takřka všechny právě zmíněné Franckovy práce navozují pocit podbízivosti, související rovněž s dobou, kdy ekonomické kritérium prodejnosti (v době obav, že se vůbec knižní trh udrží, na začátku 90. let) je důležité (Michal Viewegh na tom, při určité povrchnosti zvláště pozdějších knih, kterou bych ovšem Franckovi nepodsouval, postavil svou kariéru nejprodávanějšího současného českého spisovatele), může tento styl (při skutečné konkurenci všemožných lákadel) znamenat také to, že autor nejen chce být čten (Umberto Eco na jednom místě říká, že žádný takový autor, který by čten být nechtěl, neexistuje), ale že chce přesvědčit čtenáře o tom, že zabývat se dějinami může být zajímavé. Ovšemže topoi „sexu“ a „zločinu“, před Listopadem tabuizovaná, představovala určitou mezeru, jejíž zaplnění rovněž představuje jakousi hodnotu.

Jindřich Francek ovšem není autorem pokleslé literatury, již možné čtení prvního zmíněného titulu (Zločin a trest…) v sobě skrývá intertextovou narážku na jedno z nejváženějších děl světové literatury, kromě toho je Francek také autorem prvních celistvých Dějin Jičína (Rybka Publishers, 2010), publikace reprezentativní a zároveň respektované, která v historiografii města citelně a po dlouhá léta scházela. Historik, který se ovšem věnoval i tématům nadregionálním, se přitom z velké části orientuje opravdu na místní a krajové dějiny, a Navzdory závisti patří k nim.

Uvedl-li jsem, že je to kniha, která se – v dobrém smyslu – nabízí k uchopení osobnosti, o níž pojednává, mám tím na mysli členění jejího textu do přehledných více než třiceti kapitol (tzn. po textech zhruba o třech až deseti stránkách), postihujících jednotlivé životopisné etapy Valdštejnova života (např. Vojenské počátky, Ve dvorských službách, Pražský plukovník, Mincovní konsorcium, Invita invidia, Terra Felex, Jičín a Praha, Přes Slezsko proti dánskému králi, Terra desolata apod.), přičemž už podle těchto názvů by bylo možné sestavit tu nejjednodušší kostru vévodových osudů, ale i další vybavení jednak ilustracemi (v promyšlených řadách: Valdštejnovy portréty od s. 33, portréty významných osobností doby, sada barevných ilustrací na závěr), jednak texty mimo vlastní časovou linii vyprávění, jako je přehled označený Valdštejnovi přátelé a ti druzí, shrnující osobnosti v kontextu Valdštejnova příběhu, či Valdštejn očima historiků a lékařů. K těmto textům, překračujícím vévodův životopis, patří i Valdštejnovy návraty, popis současného posmrtného života této osobnosti české historie, především Valdštejnských slavností, které se v současnosti uskutečňují ve valdštejnských městech, tedy v Chebu, ve Frýdlantu a v Jičíně. Není už zachycena velká valdštejnská výstava ve Valdštejnské loggii v Praze (kurátorka Eliška Fučíková, souběžně vyšla též kniha), která byla realizována v téže době, v níž vyšla kniha Franckova. Nechybí ale vyobrazení Keplerova horoskopu z roku 1608, několik map a vyobrazení zvl. panovníků či chronologie a ovšem i seznam pramenů a literatury (jak se na historika patří).

Dozvíme se tak (přepisuju něco málo ze svých výpisků) něco o genealogii (ve východních Čechách hořické panství a jeho samostatné větve, lomnická, hostinská a bradlecká; Sobčice, Hostinné, Heřmanice), o narození Albrechta Václava Eusebia Vilému Valdštejnovi a Markétě Smiřické jako jednomu ze tří dětí, které se dožily dospělosti, studiu v Altdorfu u Norimberka (dodnes tam dělají slavnosti), evropské cesty (Nizozemí, Německo, Francie a Itálie; italsky se dobře naučil, odtud zaujetí pro astronomii a astrologii, sňatku s Lukrécií Nekšovnou z Landeku (získání bohatství na Vsetínsku) a její brzké smrti (pozůstatky nechal převézt do valdické kartouzy, do níž převezl původní fundaci ve Štípě a výměně jezuitů, s nimiž později rovněž spolupracoval, za kartuziány), vojenské kariéře (jediná možnost pro nekatolíky, jakkoli později v Olomouci konvertoval; jednotlivé pozice: moravský plukovník, ve štábu vrchního velitele Buquoye, plukovník kyrysníků, Bílá Hora, v dalších kapitolách pražský plukovník, povýšení do knížecího stavu, zde vysvětlen titul knihy „invitia invidia“, navzdory závisti, s. 56), podrobnosti kolem Bílé Hory (zvl. s. 40), zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a bezdružic (v té době poprvé navštívil Jičín), Valdštejnově obchodní zdatnosti a postupném budování panství ve východních Čechách (úvěrové obchody s panovníkem; získání majetku rodu Smiřických při kontribuci po Bílé Hoře, poté kumburské panství s Jičínem, Český dub, Hrubá Skála, frýdlantské a liberecké panství Kryštova z Redernu, další kroky, „terra felix“, s. 59, dvorská kancelář a komora v Jičíně coby důležité instituce, lze hovořit o tom, že Valdštejnovo panství „samostatná země v českém království“), historických souvislostech stavovského povstání (počínaje defenestrací) a řadě osobností na obou stranách, finančních problémech a propadech („mincovní konsorcium“, „generální pardon“) a dalších souvislostech (emigrace, postiženo 680 šlechticů at.), „odhaduje se, že získal statky za 4,6 milionu zlatých“, s 32, a tím se stal nejbohatším českým šlechticem vůbec), druhé svatbě (Isabela Kateřina, dcera Karla z Harrachu).

Mě ovšem v podstatnější míře zajímala kapitola Jičín a Praha (tyto komentáře píšu v Jičíně), ale nejdu do podrobností. Nyní znovu začínají evropské cesty – „za Mansfeldem do Uher“, „přes Slezsko proti dánskému králi“, či znovu „do Pobaltí, ale i do severní Itálie“ (parafrázuju názvy kapitol), a stává se významným „vojenským podnikatelem“ (podrobný popis všech aspektů, včetně jednotlivých produkcí i kontribučního a rekvizičního systému i Valdštejnových vztahů k těm, jež si podřídil). V poslední třetině textu už čtenář musí vnímat Valdštejnův životní osud nejen jako strmou cestu vzhůru, ale i plnou především zdravotních problémů. „Generalissimus Oceánu a Baltského moře“, v mládí nakažen sifylidou, je zároveň trápen dnou, která jej v Halberstadtu upoutala na lůžko a vyráží v druhé polovině roku do Jičína „na nosítkách“, v roce 1630 si pak nesouhlasem s císařským restitučním ediktem (1629, vracející rozsáhlé pozemkové majetky) znepřátelil řadu kurfiřtů a knížat, kteří se na říšském sněmu v Řezně postarali o Valdštejnovo sesazení. Ani toto, ani omezení velikosti v době, kdy zde byla švédské hrozba, nebylo vůbec prozíravé. Následuje kapitola (navazující na předchozí zmíněnou) o budování Jičína coby hlavního města Frýdlantského vévodství, kterému se nyní Valdštejn věnuje. Císař, který se mezitím ocitl v úzkých, jmenuje Valdštejna podruhé do čela armády. U Lützenu, významné bitvě tzv. Švédské války, padl „Lev Severu“, švédský král Gustav Adolf i Gottfried Heinrich Pappenheim. A „závist a nenávist“ (autor parafrázuje názvem kapitoly titul knihy) pokračuje, a jsme u „začátku konce“, který je vcelku i širší veřejnosti znám. Známa je dnes i skutečnost, o které se ještě za mých studentských let nevědělo, a kterou jsem vyslechl přímo z úst toho, jenž analýzou Valdštejnových pozůstatků tento závěr učinil, tedy antropologa Emanuela Vlčka, na mezinárodní konferenci v Chebu v osmdesátých létech, totiž že vévodovi při jeho zdravotní dispozici zbývalo pravděpodobně jen několik týdnů života, a že tedy vražda v Chebu na běhu věcí samých příliš mnoho nezměnila (ovšemže téma zrady či naopak touhy po míru zůstává tématem i nadále).  Méně známá je už „terra desolata“ (opět parafráze), totiž osudy Valdštejnova panství po jeho smrti, jíž se zabývá předposlední kapitola knihy (poslední se věnují Valdštejnovu druhému životu, zjednodušeně řečeno od Schillera po dnešní Valdštejnské slavnosti). Jedním z mých prvních zážitků v dětství byla návštěva areálu Valdštejnské loggie v Jičíně, kde byla zhacená cesta k ještě vyšším vrcholům na stavu architektury patrná.

Podle toho, jak je text exempláře v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka na řadě míst podtrhán, lze soudit, že kniha je užitečnou příručkou, čtivý, přehledný a místy pocit dramatičnosti vyvolávající styl a zmíněný formát velikosti (vlastní Valdštejnův konec a osudy jeho nemovitostí zvládl autor do strany 154, následují zmíněné návraty a barevné ilustrace z valdštejnských měst s poslední fotografií Miroslava Kněborta, který představuje dnešní vévodovo „vtělení“ či identitu, a všechny ostatní položky se vešly do něco málo než dvou set stran.

Z hlediska historie coby neodborník v této oblasti knihu (podobně jako i další spisy, v nichž se Albrecht z Valdštejna objevuje coby dějinná nebo literární postava) posoudit neumím, čtenářskou přehlednost dokládám jedním náhodně vybraným odstavcem textu (z kapitoly Začátek konce, s. 134):

„Zatímco frýdlantský vévoda se svou armádou odpočíval a sbíral v Čechách nové síly, aktivní Oxenstierna vytvořil v dubnu 1633 tzv. heilbronnský spolek, v němž spojil německá protestantská knížata pod svým vedením. Současně se švédské diplomacii povedlo vtáhnout Valdštejna do tajných i oficiálních jednání o dalších politických perspektivách. Ten ani po ztrátě Meklenburska neztratil právo míru a války, na které měl jako říšský suverén (v tomto případě vévoda hlohovský) plné právo. Císařský vojevůdce měl ovšem předběžný souhlas Ferdinanda II. formulovaný v göllersdorfské dohodě. Diskutoval se Sasy, Švédy, Nizozemci, Francouzi, ale i se zástupci české emigrace. V této souvislosti připomeňme Valdštejnova švagra Viléma Kinského, švédského generálmajora Jana z Bubna či dánského a posléze švédského generála Jindřicha Matyáše Thurna. O konkrétním obsahu těchto setkání se dodnes spíše spekuluje, než ví. Pro jejich objektivní posouzení nemáme k dispozici výpovědi všech aktérů a relace vévodových protivníků jsou převážně tendenčně zkreslené.“

Jindřich Francek, Navzdory závisti, Havran, Praha, 2007