Jičín – město pohádky 2016

Letošní ročník byl vydařený, na tom se snad shodla většina. Samozřejmě každý je trochu jiný, a hlavně já to mám každý rok trochu jinak. Letos se mi Pohádka s ničím „nekřížila“, ale zároveň jsem nevnímal festival „s nasazením“, jako třeba ty léta, kdy jsem se pokoušel festival zachytit na fotografiích v co nejširší podobě. Kromě toho tady taky poprvé byla vnučka, takže to je zase jiný „úhel pohledu“. Proto jsem na otázky, co říkám festivalu, odpovídal, že ho nemůžu celkově hodnotit, protože jsem zažil jen určitý segment.

Třeba z aktivit čtyř studentek Lepařova gymnázia, které se letos podílely pod titulem „Jinčí čin“ coby alternativním programem, ale zařazeným do celkové dramaturgie, respektive zanesené do „programové brožůrky“, jsem většinu věci neviděl. Po zahájení ve středu ve farské zahradě a následné Slam poetry exhibition uspořádaly celou řadu věcí v hale firmy Seco GROUP, např. koncert kapely Krásné nové stroje ve čtvrtek či v Jezuitské koleji (několik pátečních pořadů), až se v sobotu dopracovaly až do lomu na Čeřovce – posledním pořadem ve 22.00 byl Andrej Polanský wtf. Emül Langman (Hudebníci Andrej Polanský a Emül Langman vychází z písní skupiny Velvet Underground, jejíž materiál rozebírají a znovu skládají do nových alternativních tvarů. Volná zábava s promítáním a hudbou - taneční kreace a hudební nástroje vítány). Děvčata si dala tu práci, že z města do lomu na Čeřovce vyznačily směr cesty křídou řadou šipek a nápisů s označením místa, takže tam musel dojít i Jičína neznalý návštěvník.

Když jsem v pátek večer přišel do koleji (šipka a nápis „vstupte“), dýchlo to na mě atmosférou jedinečného místa, génius loci a vzpomínka na někdejší festivaly Kolej v jednom kole, které tu pořádali studenti pod inspirací ing. arch. Osamu Okamury více než před deseti lety (2002 a d.). Tento duch znovu vyvstal, když jej oživil po letech projekt Jinči čin. Na nádvoří tancovali s výrazem štěstí ve tvářích mladí lidé, na jevišti uprostřed nádvoří na pódiu hrála skvělá kapela Amigos Music z Olomouce.

To byl jeden z momentů, kdy jsem si říkal, že letos je festival super. V tu chvíli se lidé totiž bavili na třech místech současně, na hlavním pódiu na Valdštejnově náměstí skončil Michal Malátný s Kolínským Big Bandem, na Rynečku (oficiálně náměstí Svobody, jedno z těch malých jičínských náměstí, prakticky – krátkou uličkou – spojeno s náměstím hlavním) hrála bezvadná kapela Báry a přes pár dlažebních kostek v uzavřeném prostoru jezuitské koleje, aniž by se vzájemně rušila s ostatním,  vyhrávala šestičlenná olomoucká kapela, z jejichž webových stránek teď kopíruju jejich stylovou charakteristiku: Jazz, samba, funk, bossa, soul, rythm'n'blues. Kytara + tenorsax + perkuse + hosté.

Tak to má být. Několik míst, z nichž si můžete vybrat, charakterizuje právě velké hudební festivaly, a je jednou z odpovědí na otázku, jak pořádat takovýto festival, který má ve srovnání s tím, v jakých rozměrech byl realizován někdy před dvaceti lety, několikanásobný počet návštěvníků a tomu odpovídající všechny ostatní parametry, počínaje občerstvením a konče bezpečností. Já sám jsem v době, kdy jsem byl do festivalu zapojen jako dramaturg (což bylo ve dvou ročnících), říkal, že prvním krokem je „namalovat“ si město a dát mu nějakou architekturu. Rozměr malého a především kompaktního urbánního prostoru, který lze celý obejít do půl hodiny, je úžasným vkladem z historie, který stačí ctít, a v duchu „filozofie“ pak rozvrhnout aktivity v celém prostoru. Takže má vše své místo, dětské workshopy by měly být, coby základní pilíř, co nejvíce akcentovány, komerční „kolotoče“ jsou žádány, ale musí být mimo vlastní pohádkové město. S léty se pak prostor rozšiřuje do alternativy (Valdštejnská loggie, letos Čeřovka).

Apropo, ve Valdštejnské loggii byl v inkriminovanou dobu, kdy ve městě byl Michal Malátný, Báry či Amigos Music, Petr Nikl a TYGROO, který zakončil každoroční, tentokrát „cirkusový“ pochod se světýlky, to už jsem bohužel nestihl. Zato vnouče si užilo zase právě tento program.

To byl pátek, vlastně teprve druhý den, kdy jsem absolvoval trochu větší porci programu. V den první, tedy ve středu, jsem vlastně jen bleskově zaznamenal začátek průvodu, protože jsem vzápětí musel otevřít Porotní sál pro koncert Fidle (klíče jsem si vyzvedl od Štěpána Peroutky den předem). To bylo vlastně další ukrojení z časového koláče, tentokrát vlastní hraní představovalo kromě středy ještě nedělní dopolední hraní s Jakubem Kazdou, na které ovšem pak ještě odpoledne navazovala, už mimo rámec Pohádky cesta do Semil na narozeninový koncert pro Jaroslava Křapku, kde jsme mu zahráli mimo jiné i tři jeho písničky. A v úterý, tedy před vlastním festivalem, ale tak trochu už v jeho rámci, protože Knihovna Václava Čtvrtka pořádala jubilejní 20. knihovnickou dílnu, tentokrát s názvem Manéž plná nápadů (6.- 8. září 2016), přijel do Jičína Přemysl Rut s Markétou Potužákovou a písničkovým a pohádkovým pořadem Krotitelé bez biče (o něm samostatný příspěvek).

Trochu jsem předběhl (ale nechtěl jsem tyto poznámky chronologicky „učesat“), nicméně jsme ještě u čtvrtka (přičemž se k pátku ještě vrátím):

Koncerty v kostele sv. Jakuba o festivalu „Jičín – město pohádky“ jsou tradičně zaplněné do posledního místa. Tak tomu bylo v loňském roce, kdy vystoupil Hradišťan s Jurou Pavlicou, i v jiných případech, a stejně tak na akustickém koncertu Petra Bendeho. Slovo „akustický“, pod nímž bylo vystoupení stříbrného vítěze v soutěži Česko hledá Superstar 2005 v materiálech inzerováno, znamenalo sestavu v triu, v němž hru na cimbál obstaral mladý, šikovný a všestranný Michal Grombiřík, absolvent Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně původem z Hodonína (učí na ZUŠ ve Velkých Pavlovicích) a na baskytaru Dalibor Dunovský, známý z celé řady kapel, ať již z brněnského Folk Teamu, rockového Progres-Pokroku (legendárního Progres 2, zvaného takto v letech 1987-1990), Kamelotu, E-Bandu Oldřicha Veselého aj.

Musí se říci, že Petr Bende poctivě zazpíval hodinu a půl s nasazením, úsměvem a profesionalitou, již zahrnuje nejen bezproblémová intonace, ale i všechny další momenty, zahrnující skvělý kontakt s publikem včetně několikerého oslovení „Jičína“, který zamontoval do textu jedné písně, moderování celého vystoupení s příběhy atd. Je u něj patrná letitá profesionální zkušenost člověka, kterému je hudba vším („člověk, který propadl hudbě“, na jednom internetovém zdroji) a dráhou, kterou lze na různých zdrojích (zde v odkaze) sledovat s obdivem. Přes onen úsměv a všechno ostatní, co činí i posluchače pozitivně naladěného, přes onu poctivost, kvalitu a patrné maximální úsilí, které mu opravdu nelze upřít, mi u něj cosi chybí. Neumím to přesně pojmenovat, možná že je to právě to, co příliš pojmenovat nelze. Onen okamžik, kdy člověka z nějakého důvodu mrazí. Na druhé straně je třeba říci, že jsme z kostela odcházeli s uspokojením. Alespoň zmínit bych měl jičínský pěvecký sbor Smetana, s nímž Bendovo vystoupení „nabylo“ na košatosti a jenž zazpíval i samostatně dvě písně.

V pátek mě zajímala především obě vystoupení Michala Malátného. Ten nejdříve v 17.00 hodin četl ve Farské zahradě pohádku (podobně to mělo být v sobotu s Matějem Ruppertem, ale ten nezvládl přijet a pohádku přečetl Jiří Lábus). Frontman Chinaski si vybral příběh Osamělý talíř z knížky Ludvíka Aškenazyho Praštěné pohádky, kterou našel na půdě u přátel na chalupě a „okamžitě jim propadl“. Zaujalo mě to, protože Ludvík Aškenazy byl spisovatel naší (tedy o dvacet let starší) generace, jeho knížky jsme četli, ale tuhle jsem kupodivu neznal. Prosek jsem se, protože jsem pak Michalovi říkal, že by to měl natočit, i když mi cosi říkalo, že je zvláštní, že už k pohádce má písničku. O ostatních Michalových pohádkách jsem věděl, o těchto nikoliv.  Praštěné pohádky před několika lety vyšly (2013, AudioStory) v podání Michala Malátného a herců Jany Ondruškové a Tomáše Petříka.

Nu a pak jsem se těšil na Malátného večerní vystoupení s Kolínským Big Bandem. Michal se po nějakém takovém projektu pídil už před časem. Asi před třemi lety jsme chvilku seděli v jičínském Tančícím domě a hovořil o tom, že by si rád zazpíval s nějakým jiným souborem než se svými Chinaski, třeba i s nějakým orchestrem. Zmínil jsem PSO, ale nevím, zda by to bylo to pravé ořechové (možná že ano). Spolupráce s Kolíňáky vznikla tak, že Dominik Malý, dnes hlavní osoba/osobnost organizace JMP, hledal (podle jeho vlastních slov) vhodný taneční či swingový orchestr a našel tento. Měl bych ještě podotknout, když říkám, že „jsme seděli…v Tančícím domě“, že skutečnost, že Michala takto znám, vůbec není moje zásluha (a bohapusté chvástání), nýbrž běh života. Byl mým studentem na jičínském gymnáziu (byl jsem dokonce jeho třídním) a s jeho maminkou jsme byli dlouholetí kolegové.

Ptal jsem se Honzy (syna), který v Kolíně bydlí, zda tenhle, hned musím říci výborný, big band zná. Michal Malátný s nimi vystupoval už na letošním kolínském festivalu Natruc (v srpnu), na FB profilu, který jsem si otevřel, není jedinou osobností, se kterou orchestr spolupracoval, našel jsem jména (a videa) jako Jan Smigmator (známý např. ze spolupráce s Dashou v hudebním pořadu Klub Evergreen na Dvojce Českého rozhlasu) či Bára Poláková (video Nafrněná). Orchestr hraje také např. na lázeňských koncertech v Poděbradech, které ostatně nejsou daleko. Swing, který se dnes v nové vlně vrací (zvl. též coby elektroswing, tento ale měl „klasickou“ podobu), evidentně oslovil i jičínské publikum.

V sobotu byl „hlavní program“ posunut už na čtrnáctou hodinu, mám-li na mysli známější osobnosti. Tou první byl Xindl X. Seděl jsem pod pódiem a ptal jsem se sám sebe i jiných lidí, v čem je zajímavý tenhle trochu obtloustlý pantáta (potvrdila mi i dcera, která se s ním bavila někdy před šesti-osmi lety v Tančícím domě, kdy byl podstatně štíhlejší), když muzika, kterou hrála doprovodná kapela, byl docela obyčejnej, byť muzikantsky bezchybně odvedenej big-bít. Tu hudební složku mi vysvětlily Ládkovy stránky (Ondřej Ládek je Xindlovo občanské jméno), na nichž uvádí, že tahle „kytarová“ podoba ho v tuto chvíli uspokojuje (v předchozích letech vypadala sestava jinak). Na onu základní otázku odpověděli všichni shodně. Zajímavé texty. Marek Vondrák, který mimochodem uváděl některé jevištní pořady (třeba i závěrečné předávání klíčů od města) a sám hraje bigbít, to formuloval tak, že oslovuje právě jeho generaci, která „si do třiceti let užívala a řádila“ a nyní jsou to „spořádaní otcové“.

Ovšem, je to tak od začátku, kdo by si nevzpomněl na ve své době nejhranější (alespoň na Bandzone) píseň Anděl z debutového alba Návod na čtení manuálu (Jsem anděl, co tě dostal na povel… Mám rád řeč těl a v kapse lubrikační gel / Tak mi namaž perutě / A já do nebe vemu tě…), v níž se projevil právě druh Ládkova talentu (ožehavé téma se dostává metaforami do přijatelné, naopak fajn odvázané polohy). Když jsem bavil s několika lidmi právě o tom, bylo mi řečeno, že někdo by třeba některé obraty „nezkousl“, musel bych ty jeho texty důkladněji prostudovat, možná by to stálo za to. V každém případě nechci zapomenout poznamenat, že ve videoklipu zmíněného songu Anděl hrála vedle Simony Babčákové také Marie Doležalová, blogerka Kafe a cigárka (v klipu zmíněno), v té době ještě ne tak známá jako později z taneční soutěže v televizi.

V každém případě tady byla akcentována zábava, muzikanti skáčou po jevišti, dějí se tam věci nevídané. Zajímavá příhoda. Koukám na kufřík, který si s proprietami položil na stolek jeden muž z Ládkova týmu, a když pak vyskočil na jeviště a s ostatními skotačil, čtu si jeho jméno – Marek Landštof. To přece je jméno dost netuctové, ptám se ho, když se vrátil, že znám muzikanta Davida Landštofa (z koncertů s Petrou Erneyi), zda jsou příbuzní. Ano, je to jeho bratr.

Po Xindlovi X na hlavním pódiu následuje poetický pořad Plovárna „neotřelého kulturního tělesa“  Bratří v tricku, ale příliš pozorně jsem jej nesledoval (alespoň ale zaregistroval a koukl posléze do internetu), respektive jsem přišel na konec, protože jsem se předtím šel podívat na Vojtu Vrtka. Zato hned ten další, Písničkohraní, jehož progatonisty byli Majda Reifová a Petr Vacek „a jejich veselý pořad s písničkami a scénkami pro malé i velké“. Je to ten formát, který na festivalu běží po léta (souvisí s Dnem s Českou televizí), kdysi tu byla se svým pořadem Dáda Patrasová, Magdalena Reifová na Pohádce rozhodně také není poprvé. Profesionálně odvedená práce, pro mě ovšem tak trochu typický „kulturní produkt“, trochu didaktický, všechno pěkně podle scénáře (vlastně to ani jinak nejde), nicméně snad neuráží, děti byly potěšeny.

Ještě snad k tomu Vojtovi Vrtkovi. Tam právě tuším cosi z onoho původního komediantství, komediantského života v maringotce, už to auto, kterým přijel, pěkně pomalované jako cirkusový vůz, a ono cirkusáctví je v jeho pohybu na jevišti, chvíli jsem to sledoval. Děti oči jako tenisáky, když se koště vznáší po jevišti, a pak ještě ohňová show, všechno důvěryhodné. Všechno potřebné na jakési kárce, teď z ní tahá jednotlivé rekvizity, žonglování atd. atd. Na tom autě má napsáno „pan Brůček“, tak jsem se tak trochu lekl, ale to by přece opravdu nešlo dohromady, Vlastík Plamínek, onen věštec z obskurní televizní stanice, stejně obskurní jako ona, tedy taky žonglér, ale jiného kalibru. Tak nikoli, tohle je Jan Brůček, herec a muzikant, jarmareční divadelník, který snd s Vlastimilem Brůčkem nemá nic společného. Vojta Vrtek je „úplně obyčejný komediant, klaun a kejklíř“, jak sám sebe označuje na svých webových stránkách. A to je poctivé řemeslo, klobouk dolů.

„Kapela před ohňostrojem“, abych nějak pojmenoval onen zaběhnutý formát, je vždycky takřečeno ta nejznámější (vloni to byl Olympic), která má oslovit co nejširší cílovou skupinu. Tentokrát to byl Monkey Business, funk-R&B, Praha
Matěj Ruppert, Tonya Graves, Roman Holý, Ondřej Brousek, Pavel Mrázek, Martin Houdek a Olda Krejčoves roztančí celé náměstí, píše se v „programové brožůrce“.

Vlastně jsem přemýšlel, co o tom vystoupení říci. Určitě úžasná, strhující show, na jevišti se stále něco dělo, kapela šlapala atd., publikum bylo spokojené. Co se ovšem mě osobně týče, můžu říci, že jsem měl ambivalentní pocity. Možná jsem trochu předpojatý, Matěj Ruppert je mi z celé řady důvodů sympatický, zatímco Roman Holý naopak – už jak zdůrazňuje, že je producent minimálně půlky planety. Ovšemže to může být i součástí způsobu prezentace, o kterém se ještě zmíním (jakési nabubřelosti zároveň v sebereflexi shazované, tj. „hrané“), a stejně tak nezpochybňuju jeho zásluhy na české hudební scéně (nedávno jsem na YouTube poslouchal koncert J. A. R. a ten byl prostě skvělý).

Problém mám ale se současnou produkcí kapely. Na jedné straně dokážu ocenit dokonale profesionálně zpracovaný produkt (říká se někdy, až puntičkářky odvedená práce hudebníků, dokonalé vokály atp.), na straně druhé je patrná právě ona vyprodukovanostz pera Romana Holého.

Určitě je to kapela, která dokázala a dokáže chytře udělat spousta věcí, například během své kariéry zapojit do svých alb řadu skvělých muzikantů opravdu světové úrovně. Za ocenění stojí, že Monkey Business není pomíjivá záležitost jedné sezóny, dokonce hraje po celou dobu svého působení takřka v tomtéž obsazení. V loňském roce Monkey Business oslavily albem Sex and Sport? Never!, na němž můžeme dokonce slyšet hlas Marty Kubišové. A pak je tu ona programová bláznivost/potřeštěnost, jak napovídá tak trochu už sám název kapely. S humorem a sebeironií. Našel jsem na internetu dvě formulace, které postihují řečené:
První (vyjádření Romana Holého), jedná se o kapelu, jejíž energie „dokáže na deset kilometrů zabít krtka“.
Druhá, inzerce v jednom klubu:
 I v roce 2016 se můžete těšit na naší nezdolně optimistickou, neodolatelně sympatickou a bezkonkurenčně roztomilou hudební skupinku Monkey Business. Vyjedeme opět a jako vždy v plné zbroji. S vybělenými zuby a novými zlatými můstky, nastřelenými vlasy a odsátým přebytečným tukem, titanovými hlasivkami z dovozu,dokonale procvičenými stupnicemi a rytmy,a navíc posíleni o dvoje prostě perfektní Hammondovy varhany.Těšte se, nic se vám nestane!

Ano, dvoje Hammondky jsou prý unikum, které nemá žádná jiná kapela na světě. Mohu potvrdit, že jsem je na jevišti opravdu viděl, otázka je, zda to mám brát jako součást zmíněného stylu prezentace, tedy úplně vážně. Stejně tak jsem viděl oponu, po jejímž stržení začalo vystoupení, zářivě růžové oblečky všech na jevišti atd. Co jsem už neviděl, byl nápis na slipech Matěje Rupperta „Jičín“. Vysvětlila mi to dcera, Matěj se prý na konci každého koncertu svlékne, já ho tedy viděl ještě jen „oben ohne“, tedy bez košile. No holt to asi patří k tomu všemu, proč je ta kapela tak populární. Na jednu stranu (respektive na obě strany) je to prostě ten „monkey business“ (bláznivost i vypočtený efekt), to, s jakým úporným odsudkem to prý řešili někteří diváci, bych to ale nebral.

Takže, ještě jednou, diváci byli (až na výjimky, z těch, s nimiž jsem mluvil, kteří hovořili o nedostižnosti Olympicu), navýsost spokojeni. Přesto jsem tím, co jsem slyšel na jičínském náměstí, nebyl úplně nadšen. Za prvé to bylo přezvučené (alespoň u pódia), a za druhé, a to je podstatné, jsem měl pocit, že – navzdory ujišťování Romana Holého – že motor Monkey Business po patnácti letech sice běží, jsou tu různé nápady, ale spíše jevištní než hudební. Nechci hovořit o stagnaci, ale tuhle svou intuici jsem si potvrdil, když jsem si včera večer pustil záznamy dvou živých koncertů, jednoho z roku 2007, druhého z roku 2016 (odkazy jsou dole). Určitě nelze činit absolutní závěry, na posledních Colours of Ostrava zahrála kapela rovněž dobře, ale pocit tak trochu „bibtítu naprázdno“ zůstává.

Tak. Rychle ještě shrnu obecné pocity a reflexe celého festivalu. I setrvalí kritici v minulých ročnících se tentokrát vyjádřili pozitivně. Festival měl ducha a „ksicht“ (hodně tomu dal námět), byl přehledný, byly zřejmé stěžejní věci atd. Loňská i dřívější nesouhlasná vyjádření těch, kteří zažili první ročníky festivalu a řadu posledních let opakovali, že festival je potřeba vrátit ke kořenům, tj. tvořivosti, jsem na jedné straně chápal (nostalgie po tenkrát ještě takřka „rodinném“ podniku), také jsem viděl skutečnost, že stánky s týmiž produkty (meče & spol.) se objeví jeden týden na Křivoklátě, druhý na Konopišti, další týden si majitelé své zboží rozloží v Jičíně a příště zase jinde (nějaká „filozofie“ a „dětská duše“ je nezajímá, je to prostě jejich živnost), ale představa, že „je odstraníme“ a festival bude obrozen, je zcela iluzorní. Ovšemže jsem na tuto hrozbu tuctového jarmarku také poukazoval, ale při několikanásobném rozšíření rozsahu celé akce a tomu odpovídajícímu nejméně desetinásobnému (ne-li více) počtu návštěvníků je celý festival o něčem jiném. A děti se také chtějí svézt na takovém kolotoči, jaký znají z jiných komerčních akcí, a každý se chce občerstvit (vzpomínám na svého bratra, který mi v jednou, to jsem dělal dramaturga, vytknul, že na náměstí „nebyly kuřata“).
Takže cesta vede opravdu jinudy, a letos jsem ten – velmi silný – záblesk světla spatřil. Už nebudu rozebírat detaily jako „dotažené“ funkce jednotlivých lokalit (např. skvělá farská zahrada, využitý zámecký park, také díky tomu, že byl před několika lety rekonstruován atd.), umístění „komerčních“ vrstev „za brány pohádkového města“ (hlučné kolotoče k „Zimáku“, což je přitom nedaleko náměstí), programovou skladbu s řadou pořadů tematicky se v různých aspektech (akrobacie, žonglování, klaunerie, „Elce pelce kotrmelce“, „Úsměv jako šašek počmáranej“, jak zněl název jednoho a dalšího dne, šapitó na náměstí s workshopy aj.) vztahujících k ústřednímu námětu „cirk“ atd. atd.

Odkazy
Petr Bende
https://zivotopis.osobnosti.cz/petr-bende.php
https://hodoninsky.denik.cz/zpravy_region/na-cimbal-zahraje-jazz-modernu-i-klasiku20120220.html
https://www.facebook.com/michal.grombirik
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dalibor_Dunovsk%C3%BD

Michal Malátný, Kolínský Big Band
https://www.denik.cz/ostatni_kultura/michal-malatny-prastene-pohadky-jako-divadlo-asi-ne-20140220-yrrf.html
https://www.bandsmarket.cz/CD-Prastene-pohadky-d91.htm

https://www.kolinskybigband.cz/

Xindl X / Ondřej Ládek
https://www.xindlx.cz/pisnicky/texty/andel
https://www.youtube.com/watch?v=YSn6R-JwY3I

Plovárna / Bratři v tricku
https://bratrivtricku.cz/repertoire/plovarna/

Písničkohraní / Petr Vacek a Majda Reifová
https://decko.ceskatelevize.cz/pisnickohrani

Vojta Vrtek
https://www.kejklir.com/

Monkey Business
https://fenixclub.cz/events/monkey-business/
2007
https://www.youtube.com/watch?v=Y1ZHs7yzXJc
2016
https://www.youtube.com/watch?v=Ra1sASfdZrE