Jaroslava Janáčková / Božena Němcová

Knihu Jaroslavy Janáčkové o Boženě Němcové s podtitulem „Příběhy – situace – obrazy“ ¹ jsem si v Knihovně Václava Čtvrtka vypůjčil takřečeno neprogramově, bez vazby na témata, kterými se zabývám, z okamžitého popudu. Nakonec se ukázalo, že k jednomu „mému“ tématu má kniha přece jen co říci (pojednám to ovšem na jiném místě), důvodem, proč jsem si ji odnesl (nabízela se na hromádce na stolku s aktualitami vedle řady dalších, v souvislosti s letošním 160. výročím úmrtí spisovatelky), je skutečnost, že Jaroslava Janáčková mě učila na Filozofické fakultě UK (mám u ní zkoušku z literatury 19. století) a párkrát jsem se s ní později setkal na její přednášce na Šrámkově Sobotce. Česká literatura mě (až na pár výjimek, Mácha, Neruda, Arbes, Březina – ale to už není „devatenácté století“, byť kalendářně ano, Raisův nejlepší román Kalibův zločin už je také na samém sklonku tohoto kalendářního úseku) vlastně nikdy nijak nezajímala (to neznamená, že by ji kdysi pořádně nepřečetl, spíš jsem se k ní dostával v různých kontextech, s literaturou našeho kraje a spiritismem (Staškovi Blouznivci našich hor) či vlnou zájmu o dopisy a deníky žen/spisovatelek (epistolografické studie Mileny Lenderové o těchto podobách písemné kultury ²), jsa orientován na avantgardu a literaturu nejnovější.

Kromě toho jsem si říkal, když jsem tu skoro třistastránkovou knihu dával do tašky, a co proboha ještě může býti objeveno o nejvýznamnější české spisovatelce předminulého století, která si – nejen svým literárním dílem – udržovala nepřetržitou pozornost nejen badatelů (obdiv Seifertův, Halasův aj.), ale i životopisců (dohady kolem data narození a původu zvl. v 90., ale již předtím, ve 20. letech, viz portrét na Wikipedii) a jejíž dílo bylo povinnou školní četbou (a v druhé polovině století pak spolu s Jiráskem a Tylem součástí dobové politické ideologie), ikonou zhmotněnou v Babiččině údolí ³ po soustředěných analýzách Jana Mukařovského a Felixe Vodičky? A jejíž život, interpretovaný ze všech stran, naposledy v několika filmech (Obrazy ze života Boženy Němcové, TV minisérie Božena předloni)?

Nu a vida, bylo to příjemné překvapení. Kniha čtivě shrnuje starší poznatky, které jsem si tak v průběhu čtení „zopakoval“, tedy připomněl i některé starší pohledy, a přináší jakkoli dílčí, přesto mnohdy zásadní poznání, k němuž paní profesorka dospěla se svým charakteristickým pečlivým přístupem (jak jej znám i z jejích přednášek) a důkladným bádáním zaměřeným k zdánlivým podružnostem, jehož výsledky ovšem překlopila do pozoruhodných závěrů. Jestliže jsem se vyjádřil, „co proboha ještě může býti objeveno“, tak nehovořím o nedůvěře k obsahu publikace (to bych si ji přece proboha nepůjčoval), ale o okamžitém nastavení mysli, přitom samozřejmě velmi dobře vím, že je možné nejen přinášet nové pohledy (každá generace badatelů najde nějaký další akcent), ale i že stav poznání se rozšiřuje, o čemž mě přesvědčují nejen nové poznatky v oblasti přírodních či lékařských věd, neřku-li technice (to je samozřejmé), ale i v literární vědě, kde jsem se o tom nejdůrazněji přesvědčil u monumentální trilogie Reinera Stacha o Franzi Kafkovi, rovněž přece zcela zásadní ikoně, v tomto případě světové literatury ⁴.

Některé dobové pohledy na české spisovatelku ještě za jejího života i ty nejaktuálnější shrnuje Janáčková již v úvodním textu (Úvodem, O kom a jak) a vymezuje poslání své knihy jako o možnosti přiblížení se jí „prostřednictvím historických pramenů“ a proniknutím „do světa vymezeného z jedné strany bytostí autorky a jejím životopisným okolím na scéně české společnosti uprostřed 19. století, z druhé strany všemožnými textovými projevy Boženy Němcové, ať záměrně literárními, ať prvotně privátními,  z třetí strany pragmatikou dobového literárního života […] a konečně ze strany čtvrté veškerým slovesným a kulturním kontextem, s nímž se český intelektuál na sklonku období označovaného tradičně jako obrozenské potýkal“ (s. 18) ve třech způsobech pohledu a podání: „skrze příběhy, situace a obrazy“, jak se také nazývají tři oddíly celé knihy, sestavené z původně samostatných statí, publikovaných časopisecky, ale také přeložených z prvotně německého znění či nepublikovaných, případně pro tuto knihu přepracovaných (Ediční poznámka).

Oddíl Příběhy „krouží kolem událostí v životě Boženy Němcové, opředených legendami“, přičemž již zde autorka pracuje s „příběhem dopisu“ (Dopis a portrét, Účinky jednoho psaní), když vstupuje do prostředí životů osobností české kultury v roce 1844, kdy „se zasloužil dopis Boženy Němcové“, v němž „sedm let provdaná a matka čtyř dětí, radila naléhavě“ sličné slečně Antonii Reissové, vlasteneckým jménem Bohuslavě Rajské ohledně jejího vztahu k „univerzitnímu profesoru slavistiky ve Vratislavi“ F. L. Čelakovskému, o její sňatek s ním. „Antonie-Bohuslava“ byla druhou manželkou v té době již autora dvou proslulých sbírek ohlasové poezie, její sestra byla ženou vlastence „advokáta Josefa Friče“ (tj. otce J. V. Friče, vůdce proslulé družiny, o níž je později rovněž řeč), na scéně se objevují či jsou zmíněny i další postavy jako „S. B. Hroboň z družiny Ľudovíta Štúra“ či K. H. Borovský.

Janáčková sleduje v rámci ideových proudů a jejich posunů (zde též ve vztahu ke Slovensku, jenž je i pro Němcovou čímsi velmi důležitým) zcela konkrétní postoje, když hodnotí dva argumenty spisovatelky, totiž volbu mezi vášnivou lásku k Hroboňovi (pokud jí opravdu je) a vidinou probouzejícího se Slovenska (od jejíž relevantnosti pro životní rozhodnutí Němcová Rajskou odrazuje), říká: „V radě Němcové pro Rajskou má tento dějinotvorný posun od mlhavého všeslovanství k odpovědnému češství intimní, jakoby žensky praktické měřítko: co konáme u sebe a pro své zúročuje se v našem dosahu, kdežto co je za obzorem, je nejisté, neurčité, riskantní.“ (s. 27) V poznámce čteme, že Rajská s Hroboněm na Slovensko neodešla, a kromě životního názoru spisovatelky, pohledu na lásku, jenž z této rady probleskuje, si doplňuju i onen prostorově místní vzorec v literárních dílech B. Němcové, byť jde o něco trochu jiného (bezpečné místo „domova“, jímž je Staré bělidlo v Babičce, zatímco za jeho hranicemi se nalézá tajemný a možná i nebezpečný svět).

Celý „dopis v akci“ pak doprovází podrobnější analýza dobového významu pojmů „vlastenec“, „vlastenectví“, ale i komentář k životu spisovatelky, která (z vlastních vztahů, intimního sblížení s V. B. Nebeským) věděla, „co jsou kolize citů, vášní a manželských závazků“ (s. 31). V druhé části této první studie (Dopis a portrét) se Jaroslava Janáčková věnuje ikonickému tématu, který vytváří vazby na celou pozdější českou kulturu, neboť se stal „erbovním symbolem“ nejen díla, ale i životního údělu Boženy Němcové, totiž proměnám portrétu spisovatelky, tedy polopostavy sedící B. N. Josefa Hellicha z roku 1845 (a její autorské repliky z roku 1848 dalších trasformací) a litografického portrétu spisovatelky Josefa Farského z roku 1862. Sledujeme detaily vzniku těchto podobizen i vyzařování jejich významu, třeba v Halasově sbírce Naše paní Božena Němcová (báseň Podobizna naší paní a Podobizna z roku 1856).

V následující studii s názvem V Ratibořicích, v Polné, v Praze (podtitul Ve sporu o zdroje vlastního češství) se seznamujeme s genezí slovníkového hesla Božena Němcová v Kapesním slovníčku novinářském a konverzačním, vydávaném Ludvíkem RIttersbergem z Rittersbergu v nakladatelství J. Pospíšila. V úvodu padne zmínka o zmařených edičních slovníkových projektech, jako byl ten Josefa Franty Šumavského, Slovník slovanského jazyka (znám jeho Deutsch-Böhmisches Wörterbuch) a následuje analýza dvou vrstev připraveného hesla, přičemž ta druhá je korektura Boženy Němcové. Zajímavá pro mě je ono uvedení věci na pravou míru vzhledem k předchozímu mínění (v souladu s diskursem, uvádějícím vznik jejího vlastenectví v dětství na Náchodsku dle „líbivé představy, že si české národní uvědomění přinášejí významní lidé z vesnického dětství“), když opravuje Rittersbergem uvedenou informaci a uvádí, že se s českými knihami setkala teprve v Polné. Totiž mě na tom zajímá právě ona hrana mýtu a skutečnosti, uvedená již v mottu Jiřího Raka, který v knize Bývali Čechové… (České historické mýty a stereotypy) píše: „K dobrému tónu české společnosti patří zdůrazňování prostého původu, nejlépe samozřejmě vesnického, nutně ale nemajetného. V tomto duchu byly také sepisovány biografie českých velikánů 19. století.“ (s. 44). A Janáčková poznamenává (proč že se k takové drobnosti vracíme i v jednadvacátém století), že tento mýtus o zrodu uvědomělého češství „ve venkovském světě svého dětství, v Ratibořicích“ (s. 52) přetrvává dodnes, a nejen to, ale i skutečnost, že „představuje slovníkové heslo z roku 1852 Boženu Němcovou v aktu intelektuální kritiky a sebereflexe – věcné a svrchované.“ (s. 52)

Velké přátelství na zlomu dob (Božena Němcová a sestry Rottovy) pracuje s dopisy (a vztahy) „trojice přítelkyň“, tedy Boženy Němcové a dvou sester, z nichž Johanna, je „budoucí Karolina Světlá“ (mladší sestra je Žofie, tedy Sofie Podlipská). Sleduje na základě zevrubného studia pramenů (a nových pramenů) jejich sblížení, ale i rozkol (prudké a nevratné „odcizení“), v němž hraje svou úlohu lékař a publicista MUDr. V. D. Lambl, a to nejen z hlediska rozdílných povah a přístupů k životu, ale i „nových etických a uměleckých norem“. A číst tuto věcnou analýzu (zahrnující nejen samotné události, ale i jejich interpretace z pera Sofie Podlipské, tj. Životopis Boženy Němcové z roku 1891 či komentáře V. Tilleho), jakkoli se jedná o záležitosti vlastně (přinejmenším v první rovině) privátní, je zážitek až dobrodružný (možná proto, že si jej promítám do jiných dob, včetně té někdy před půl stoletím či dneška).

V druhém oddíle s názvem Situace „pozorujeme vybrané dopisy Boženy Němcové v kontextech, které jsou s to osvětlit jejich pozadí, pojetí, smysl – dotýkají se také jejich autenticity,“ jak jej Janáčková charakterizuje v Úvodu. První studie má název Dopisy „neznámému adresátovi“ (K měřítkům autentičnosti korespondence). Autorka nás napíná: „Příběh to byl vzrušující a velký, tajemně přervaný.“ (s. 83, první věta textu). Janáčková analyzuje osudy čtyř dopisů „přibližně z mezidobí srpna 1854 až Vánoc 1855“ z doby sblížení s Hanušem Jurenkou, s nímž se setkala ve skupině J. V. Friče v době jejího postupného rozpadu – a v době, kdy „ztratila Božena Němcová natrvalo přátelství sester Rottových“ (s. 34) a kdy „jak vysvítá z citovaných hlasů Sofie Podlipské a Karoliny Světlé, v české kulturní veřejnosti se vedl o Boženu Němcovou tichý spor. Začal za jejího života, uprostřed let padesátých a promítal se do utváření spisovatelčina kultu po její smrti.“ (s. 85). Sledujeme postoje K. Světlé, která vlastně svým názorem, že „veřejnosti náleží tištěné a zjevně promluvené slovo, taktéž zjevný skutek, ostatní jest věcí soukromou, jíž se dotknouti před světem nemá nikdo práva“ (slova K. S.) odmítá podílet se na přetřásání „druhého života“ spisovatelky. A čtenář sleduje práci s tímto fenoménem u V. Tilleho, Alexandra Sticha (ten zpochybňoval pravost dopisů neznámému adresátovi) a skutečnost, že toto téma je vnímáno jako „máchizace Boženy Němcové“ (též v kontextu tehdejších protichůdců, Erbena a Havlíčka či Tyla) a řadu dalších argumentů se závěrečným soudem Jaroslavy Janáčkové, že Němcová je opravdu autorkou těchto dopisů.

List papíru a stránka jako spoluhráči epistolografky (Nad autografem dopisu z 13. června 1857) je název, který ve mně vzbuzuje pocit veliké aktuálnosti i blízkosti toho, co mě zajímá. Podporuje to úvodní motto Milana Kundery (Hledání přítomného času): „Známe každou skutečnost jen v minulém čase. Neznáme ji takovou, jaká je v přítomnosti, ve chvíli, kdy se děje, kdy je.“ List papíru není záležitost lineární, psaný či tištěný text, jenž v aktuální chvíli vzniká, se v každém okamžiku vztahuje k jeho celku (ploše celku; ostatně tohle věděli i autoři experimentální poezie minulého století, sám jsem v tomto směru činil jisté pokusy). Můžete se při psaní dopisu rozmáchnout a ve chvíli, kdy zjistíte, že se vám text nevejde ve shodě s vaším původním záměrem na stránku, začnete jej zhušťovat. Dalším souvisejícím aspektem může být charakter rukopisu ⁵. Mnohé z naznačeného Janáčková rozebírá na deseti stranách a sleduje stavbu jediného několikastránkového dopisu, to, jak „šetří místem“, sleduje „průběh psaní a stavbu listu“ (mezititulek), emotivní a lidskou stránku i dramatickou stylizaci. A k témuž dopisu se vrací ještě jednou z trochu jiného úhlu pohledu ve studii Čas komety a dvojí „skříňka“.

A i další text, Hostina v posledním nedopsaném dopisu (Sebeprezentace spisovatelky), navazuje na předchozí téma, tentokrát jde o tři fragmenty rozepsaných dopisů Vojtěchu Náprstkovi, „všecky jednotky dopisového trojfragmentu mají dataci 21. listopadu [1861]“ (poznámka s. 121), v nichž již nemocná spisovatelka (z data je zřejmé, že je to rok před smrtí) chtěla vysvětlit, proč se opožďuje vydání Babičky „a tím zahájení jejích spisů“ ⁶. Slovo sebeprezentace v podtitulu poukazuje ke stylizaci osobních dopisů, která dle terminologie psychologů má určitou funkci vzhledem k osobě pisatele (podkap. Pisatelka a spisovatelka, tj. v prostoru mezi uměleckým a privátním vyjádřením), dále je sledován význam, který Němcová přikládala pohostinnosti a sdílenému jídlu, které „patří ke konstantním příznakům dobrých lidí a jejich družnosti“ (s.123), jak se to objevuje i v jejím literárním díle, ovšem nikoli jako „slavnostní hodování s bohatým jídlem“, jak je slovo vnímáno dnes, nýbrž spíše jako „přátelské posezení“, s nímž je pohoštění spojeno, byť večeře má „slavnostně obřadný ráz zasvěcení“ (s. 124) a některé texty vykazují „nápadné hromadění informací o jídle“. A zpět k sebeprezentaci, jejímž vyzněním je studie uzavřena – sledujeme pocit spisovatelky, dožívající „v litomyšlském hostinci U modré hvězdy“, že své spisy již nezrediguje, ale to, po čem touží, je „ocenění českého světa“ nikoli jako matky, manželky, přítelkyně, ale jako spisovatelky.

V oddílu Obrazy „představujeme vybraná literární díla“, říká autorka publikace, a první studie, Rané setkání s Adalbertem Stifterem (Jeden klíč k Babičce), porovnává svět dvou současníků (německý spisovatel, narozený v Čechách, se narodil v roce 1805), vychází ze zajímavého kontrastu osobního života, vyjádřeného názvem podkapitoly Německý pradědeček a česká babička, setkáním se ovšem myslí nikoli setkání osobní, nýbrž setkání B. N. se Stifterovým dílem. A srovnáváno je prostředí v dílech obou autorů – „místo nad úpatím vysokých zalesněných hor“ (Mappe des Urgrossvaters) a „oudolíčko“ (Babička) ⁷, především ale dva typy paměti, které tvoří těžiště studie – orální kultura, již ztvárňuje Němcová, a kultura psaná, reprezentovaná Stifterem, tedy jinými slovy také „učenosti“ a „ne-učenosti“ (a také „přechod od kultury orální k písemné“, který probíhal po celá staletí, obrozenci se dovolávali právě česky psané literatury). A Janáčková poznamenává, že „snad všecka vrcholná díla české obrozenské literatury napsaná, dotvořená či konečně vytištěná v prvních polovině padesátých let, mezi roku 1851–1855, se různými způsoby dovolávají orální kultury (Čelakovského Mudrosloví, Erbenova Kytice, i Borovský v Tyrolských elegiích podává příběh „se suverénní lehkostí folklorního »zpěváka« a vypravěče“. (s 141, 142).

Slovenská inspirace Babičky je uvedena citátem Václava Cílka, geologa s přesahem do kultury, jenž z tohoto úhlu pohledu (jiného než literárního vědce) vydává pozoruhodné plody (kniha Krajiny vnitřní a vnější, snad právě první kniha, kde se tento rozměr Cílkova náhledu naplno projevil): „Nikdy nebudeme přesně vědět, co pro Boženu Němcovou slovenská zkušenost znamenala, a pochybuji, že by to ona sama v úplnosti věděla. Pokusme se však alespoň navrhnout, že slovenské hory a lesy v ní otevřely nějaký nový prostor vnímavosti.“ (s. 143) Tato formulace se mi mimořádně líbí, zvláště v kontextu (kontrastu) s pečlivou prací s textovými zdroji u J. Janáčkové, která přesto vnímá právě tuto otevřenost a tajemství toho, co takto přesahuje akademickou vědu, aniž by ji opouštělo.

„Archaičnost“ slovenské atmosféry, „zjitřené vnímání světa a vlastní situace v něm“, „magická řeč“, jímž promlouvá „také její bezprostřední okolí“ sledujeme, jako bychom byli sami přítomni oněm událostem, příběhy, o nichž je řeč a vidění spojitosti třeba i „podivného útěku od lásky-nelásky“ u Viktorky, které jsou zdokladovány v korespondenci Němcové, národní umění podle Štúra v onom lomu vidění v jiné perspektivě české spisovatelky. Postižení tohoto trsu významů i ústřední myšlenky nechám promluvit textem autorky:

„Vzápětí po dokončení Babičky se slovenská inspirace, zakrytá zde »východočeskou« látkou, začala u Boženy Němcové prosazovat v tematickém a jazykovém zvrstvení epických próz, v objevitelské matérii jejích studií a črt. Tato vykročení nedospěla sice k syntézám, k nimž podle spisovatelčiných úmyslů mířila, pro ni samu měla však nedozírný význam. Slovensko – »země jiná« – bylo pro ni od jisté chvíle více než světem dychtivě (byť s obtížemi) poznávaný. Bylo jí projektem a vidinou. // Za velkého předělu od utopických očekávání, že se nespravedlivý svět promění láskou, k střízlivému přijímání existujících poměrů, které zvláště tato česká spisovatelka uprostřed padesátých let těžce nesla, přispívalo Slovensko, jak je znala a jak o něm snila k integritě její osobnosti. (s.150)

„Zaměření na typ archaické orální pospolitosti“ (s. 151) je východiskem pro zkoumání Žánrového určení Babičky, jak zní podtitul následující studie „Obrazy venkovského života“, přičemž Němcová mluvívala v době, kdy měla svou nejproslulejší knihu rozepsanou, o novele, povídce, o práci, a teprve před odevzdáním přichází s definitivním titulem Babička ⁸. Janáčková upozorňuje na první možnou vrstvu, jíž je „několikadílné vzpomínkové vypravování staré venkovanky o vlastní cestě životem, jakýsi memorát“ (s. 151) a sleduje vzorec dvojice vypravěčky a fiktivní posluchačky, jednotlivé události, z nichž vyprávění sestává, fázích vzniku, dobovém pojmenování „obraz“, které ovšem proměňovalo své významy (zprvu „vzor či příklad“, později se žánr výrazně subjektivizoval, vypravěč v první osobě ale poukazoval k určitému prostředí). Zmíněny jsou Obrazy z Rus K. Havlíčka a Němcové Obrazy z okolí domažlického Boženy Němcové.

Dobová kritika Babičku vnímala i v rámci vžitých pojmů „vesských historií“ nebo „povídek z kraje“ (z německého Dorfgeschichte“) a hodnotila ji vysoko. „Nevadí jí ani nerománovost, ani disproporčnost, a už vůbec nesubjektivnost v podání – to naopak recenzenti shledávali bezvýhradně podmanivým.“ ⁹. Zapisuji si, že recenzenti nevnímají Babičku mimeticky, „jako napodobení či zpodobení reálného světa“ (s. 161), ale jako „vidiny“ či „podobenství“. V odstupu doby je pak zmíněn Otto Gutfreund, jenž „vtiskl počátkem meziválečného času sakrálnímu prostoru cosi jako erbovní znak sousoším […].“ (162)

Druhou studií o stěžejním díle B. N. je Míjení se a mlčení v Babičce (Harmonizační gesto), v níž Jaroslava Janáčková probírá Pokus o slohový rozbor Babičky Jana Mukařovského, který vysledoval „plynulé seřazování drobných detailů […] tak harmonicky, že jimi vzbuzuje iluzi samé podstaty všeho dění: nekonečného proudění, stálého příchodu i odchodu, vznikání a zanikání, objevování se a mizení“ ¹⁰ , přičemž od takto spatřeného tajemství slohu vedla „přímá cesta k samým křenům bytosti Němcové, k vyrovnané harmoničnosti její povahy i k jejímu optimismu“ (tamtéž). Autorka pak sleduje právě onen harmonizační proces, jenž spočívá v odstranění konfliktních a protikladných vazbách a románovém principu výstavby textu ve prospěch plynulého navazování řady událostí, zmínka je také o „přítomnosti pohádkového“, kterou spatřovali někteří kritikové. Všímá si také zprostředkování událostí vyprávěním dalších osob a „mlčení“ jako jednoho významného prvku, vnímaného jako „součást a znamení magických sil“, kterého si rovněž všímají některé komentáře („distance od mluvení“, Irena Vaňková). Na to navazuje sledování „archaického, mýtického v babiččině vědomí“. Jeden výrazný protiklad tu však přece jen je, a sice v postavách babičky a paní Proškové (i když to můžeme také vnímat tak, že na pozadí té druhé vyvstane více ta první), Janáčková hovoří o polaritě „starosvětského a moderního“, které nevidí ale jen v protikladu obou postav, ale i v prostoru samotné babičky.

Čtyry doby v prvotní komunikační strategii je název studie (tentokrát bez podtitulu), pojednávající o próze vzniklé v roce vydání Babičky (1855). Autorka se obrací na někdejší kolokvium, věnovaném této próze ¹¹, řeč je o obdivu k J. V. Fričovi a vztahu k této literární skupině, přitakání „romantické vzpouře z pozice ženy“ a rukopisném („privátním“) sborníčku věnovaném českými dámami Fričovi, v němž byla próza publikována – ideový náboj je naznačen v názvu podkapitoly Jak napravit svět láskou, jak lásku osvobodit. Kapitola je opět zajímavá nalézáním různých rovin souvislostí, jak jej možné uvažovat o literárním díle.

Po barevné obrazové příloze (tuším osmi listů) nalistujeme následující Slovanský romantismus a drobná balada v próze s přílohou textovou, Fričovou prózou Život sváteční.  Začiná zjištěním Aleny Macurové o průzkumu vícejazyčnosti v dopisech Boženy Němcové, že – hned po tehdy obvyklé němčině (vedení korespondence v němčině bylo běžné, stejně jako ve styku se zaměstnavateli atd.) je nejfrekventovanějším jazykem slovenština. Významově vícečetný vztah k jazyku je zřejmý (pobyt na Slovensku, pohádky, dějiště některých próz, ideové vymezování s ohledem na Štúra, zájem „Němcové o slovenštinu, o slovenskou literaturu a kulturu“, s. 193 atd.), Janáčková jej ale hlouběji analyzuje. „Osobní motivy »touhy po Slovensku« se v daném případě u Boženy Němcové spojovaly s hlubšími pohnutkami nadosobními, kulturně a literárně programními.“ (s. 194)

Zvláštní pozornost věnuje Fričovu almanachu Lada Nióla, jenž zde „promýšlí koncept slovanské kultury jako »zvláštní obrodné síly v poměru k dožívajícím kulturám západním«“ (s. 194, cituje R. Grebeníčkovou). Pro tento almanach Němcová napsala povídku Sestry a první slovenskou pohádku O dvanácti měsíčkách. „Lada Nióla názvem manifestovala příklon k slovanskému mýtu, portrétem A. S. Puškina, [studií o něm a otištěním jedné prózy] dávala najevo sympatie k ruskému romantismu“ (s. 194), podobně jako k německému básníkovi Heinovi (překlady jeho básní). Janáčková zjišťuje, že si badatelé dosud nepovšimli významu Fričovy novely na začátku almanachu, která pojednává o básníkovi Albertovi, jehož přesvědčením je, „že to, co zbavuje denní koloběh všednosti, co obnovuje ztracenou blízkost mezi lidmi, je poezie“ (s. 195). A činí tak předčítáním podmanivých slovenských lidových písní. Je tu úvaha o možné autorské participaci Boženy Němcové, důležitý je aspekt „romantismu ve folklorním duchu“, „ve stopách Erbenovy Kytice“ (s. 199), ale také napětí mezi Ľ. Štúrem a J. V. Fričem, vyplývajícího z odlišných ideových koncepcí – rozdíl byl v tom, že slovenský básník byl nositelem mýtu „skazeného Západu a mravného Východu“, zatímco literáti v Praze „chtěli být pojítkem mezi oběma póly a zprostředkovateli nosných inspirací“ (s. 201). Sledujeme pak úvahu o „slovanském romantismu“ jako funkčním termínu (V. Macury), což nevylučuje Němcové „konvergence k sentimentalismu, k biedermeieru i k postromantismu (a realismu)“ (s. 203).

K jinému almanachu se váže následující studie Jediná autorka v Perlách českých (Kontext almanachu), v níž se analyzuje povídka Karla. Němcová ji zaslala redaktorovi luxusní publikace, jež (podle národního buditele Jakuba Malého, mj. spolueditora Riegrova slovníku naučného) zůstane „trvalou upomínkou na pobyt císařských manželů v Praze“ (v červnu 1854), při příležitosti jejichž návštěvy byly Perly české vydány. Janáčková ozřejmuje důvody, proč přijala nabídku poté, co přispěla do Lady Nióly, „v nepříznivé osobní situaci“, tj. době policejního sledování její rodiny, jejích intimních styků s V. D. Lamblem, pro něž ji „opouštěly byvší přítelkyně a kdekdo z literárních příznivců se jí bál“ (s. 221). Svou roli hrál v její situaci i slušný honorář. Shrnutím je, že u Němcové nešlo „v žádném případě o krok bezděčný či naivní, ale programní a pragmatický“ (s. 223), situaci pojmenovává i název podkapitoly Zkoušky loajality. Podobně jako u Lady Nióly je v příloze přetištěn frontispis s portrétem císařského páru a titulní list almanachu.

Nemohu se ubránit a nepřepsat alespoň tři (dvě úvodní a závěrečnou) z šesti slok oslavné básně císařovně od V. Furcha (Touha):

Celá říše volá:
Vítej nám, ó máti,
mílo mionům
jméno Ti dáti.

Do domovů našich
jaro vede Tebe,
Tebou celé říši
jaro daruj nebe!

Čítáme hodiny,
co Tě uvidíme,
věru nyní touhu
jinou necítíme…

Kromě programní politické loajality (a polemickému stanovisku vůči Ladě Nióle) na nás dýchne atmosféra doby, která na čtenáře v roce 2022 nemůže nepůsobit cimrmanovskou (či řimsologickou) komičností, skutečný paradox pak ovšem je, sledujeme-li tuto úroveň, která (vypůjčím si výraz vztažený k jinému výtvoru) se pohybovala „na periferii literárního života“, a „obrázek z okolí domažlického“, jak je nazvána povídka Karla Boženy Němcové, v almanachu uveřejněná. A opět, Janáčková zajímavě komentuje tuto kdysi takřka povinnou četbu (jestli si dobře vzpomínám, probírali jsme ji už na střední škole) i slovenskou pohádku, sleduje textovou podobu, invenci autorky a (tehdejší) nevšednost námětu, slovenským pohádkám se autorka věnuje i v širším rámci (O báčovi a šarkanu).

Tak jako je „jiná“ Karla, je odlišná (a může být námětem ideová/genderová interpretace toho) i hrdinka Divé Báry, literární historička ovšem svou interpretaci tentokrát vztáhne (stejně jako to učinila již při srovnání Němcové se Stifterem) ve studii „Jiná“ v Divé Báře a v Malé Fadetce k románu francouzské spisovatelky George Sandové. Němcová byla se Sandovou srovnávána, dokonce označována jako „česká Sandová“. Janáčková toto označení ovšem, spolu s předchozí kritikou, relativizuje, sledujeme přitom dva pohledy, F. X. Šaldy (v Moderní literatuře české), jenž se vyjádřil pochvalně ke skutečnosti, že se Němcová „nedala zlákat příkladem G. Sandové k programní tendenčnosti“ (s. 242, formulace J. J.), „dovedla odolat lákání geniálnických přátel kritických, kteří chtěli ji mermomocí zahnat na ideovou a programovou dráhu George Sandové,“ píše Šalda. Josef Kopal pak říká, že „vesnická povídka byla v českém kontextu »organičtější« než ve francouzském, Němcová že byla ve svých vesnických povídkách »realističtější a méně romaneskní« než Sandová.“ (s. 242). Němcová dílo Sandové znala, činila si z něj výpisky, nemáme ovšem doloženo, „že by naše spisovatelka četla právě Malou Fadetku“, nicméně pomáhala překládat dramatizaci této prózy, „kterou pořídila berlínská herečka Charlotta Birch-Pfeifferová“ (s. 243), česky nazvané Diblík.

Janáčková porovnává obě prózy, které vzdávají „hold jinakému, jež ej při uplatnění vyšších měřítek integrováno […] do koloběhu běžného a stává se měřítkem hodnot. Jinaké je tu spojeno […] s postavou výjimečné dívky, jíž se všecko, čím předčí své okolí, vytýká jako podezřelá nepřirozenost.“ (s. 247) Jakkoli sledujeme i jiné rozložení některých hodnot, základní podobnost je zřetelná. Kromě toho „Divá Bára sousedí s dvěma dalšími autorčinými prózami z roku 1855 […] s Kávovou společností a Čtyřmi dobami. (s. 248) A autorka studie (po zevrubném rozboru) podotýká, že „podobný m konfliktem procházela autorka sotva vydané Babičky, vystavená právě zostřenému policejnímu dozoru a dohledu lepší společnosti.“ (s. 249) A vzor Sandové v tu chvíli nebyl pouze literární, ale životní – odvaha odmítat dobovou poslušnost ženy a smělost „spisovatelky tuto vzpouru činit tématem umění.“

Studie Experiment s venkovským románem se týká druhé rozsáhlé prózy B. N. Pohorská vesnice, jak říká i podtitul i motto Jana Nerudy, jenž považoval toto dílo jako druhý umělecký vrchol české autorky vedle Babičky (nazývá je „poetické křišťály“, ještě více mě ovšem zaujal názor V. Bělohradského, že by byla „velkou evropskou spisovatelkou, kdyby hodila do smetí Pohorskou vesnici a vydala své intimní dopisy…“). Kniha psaná na smlouvu, tedy s finanční jistotou, pro Bibliotéku původních českých románů historických i novověkých Kateřiny Jeřábkové, vydavatelky Lumíru. V Bibliotéce později vyšli Máchovi Cikáni, Němcová přislíbila pro tuto knižnici „napsat ještě další titul, Pražskou paničku“ (tu rozepsala a zřejmě zničila). Ve společnosti bylo (s vědomím zahraniční literatury) očekávání velkého českého románu. V rozboru J. Janáčkové mě (v souvislosti s fenoménem dvou světů a hranic mezi nimi v Babičce, ale dalších dílech literatury 19. století, v Máchovi atd., viz pzn. ⁷) zaujala věta: „Jakkoli tomu vstupní evokace krajinného prostoru nenapovídá, hranice s Bavorskem je tentokrát v příběhu až démonizována.“

Sledujeme srovnání podobného motivu, jarního rána, v Babičce a Pohorské vesnici. Janáčková se vlastně vrací k deskripci onoho stylu Babičky, o němž již byla dříve řeč, a od něhož se potom v řadě aspektů Pohorská vesnice liší. „Simultánnost časů, aktivit, pocitů a lidských hlasů umocňuje v horizontálním plánu Babičky splývavá kompozice ignorující odstavcové členění. Naproti tomu prvomájové jitro v Pohorské vesnici ve třech odstavcích evokuje vševědoucí vypravěč […].“ (s. 257). Následuje další zkoumání textu a poté Mezitextové návaznosti, k nimž patří „motivy slovenské“, mj. drotaři (s jejich vnímáním v české společnosti), vazba na osobu Hanuše Kolovrata Krakovského atd. a konečně zřetel k německému spisovateli Bertholdu Auerbachovi, „v Evropě toho času populárního a uznávaného iniciátora venkovské povídky a románu“, z jehož myšlenek je vzato motto Pohorské vesnice.

Další podtéma je označeno titulem Problémy s vícejazyčností v recepci, pojednává s dobovou recepcí, zdrženlivým přístupem, rozpačitým přijetím, v němž podstatnou úlohu hraje (pro F. M. Klácela) právě vícejazyčnost textu, slovenština, ale také místní nářečí, které považuje za „znamení nevzdělanosti“ (paradoxně ale u Karly právě jeho použití pochválil). Prvky knižnosti Klácelovi ale nevadily, ale „hájil konvenci vyprávění jazykově stejnorodého“ (s. 269). Pro Němcovou použití těchto jazykových prostředků mohlo mít sice i osobní motivace, ale především tu „vyvstávala poetizační funkce tohoto »jiného«“ (s. 270), před Němcovou nikdo takto výrazně vícejazyčnost nepoužil. Za pozornost stojí, říká Janáčková, i to, že u slovenštiny „šlo o jazyk zatím bez pevných norem a v prudkém pohybu“, a paradoxně „iniciativa k opravám slovenštiny“ v Pohorské vesnici přicházela i „ze slovenské strany“. „Pro vydání ve Spisech B. Němcové u Laichtra v románu slovenštinu opravil Jaroslav Vlček.“ (s. 271)

Postesknutí Němcové, že „Pohorské vesnici nikdo pořádně neporozuměl“ (s. 274), Jaroslava Janáčková prozkoumala zevrubně ze všech úhlů pohledu, stejně jako v přechozích případech. Je obdivuhodné, že tuto akademickou pečlivost autorka dokáže předat v podobě čtivé a srozumitelné i kulturnímu čtenáři mimo akademickou obec. Je to možná tím, že stejně jako Němcová má smysl pro detail (to by řekněme patřilo k odbornosti, i když to mnohdy zdaleka není samozřejmé, totiž důležité je, nebýt hnidopich, ale všímat si detailů relevantních, které nesou takový význam, z něhož lze vyvodit podstatný smysl, tj. využit „dostupné prameny, [které] nabízejí nejrozličnější a dosud nepřečtené a neanalyzované informace“, jak autorka říká v násl. studii, s. 275) a zároveň pro příběh, který se za těmito nalezenými fakty vykresluje a který podobu příběhu zachovává i u literární historičky.

Zbývá poslední vcelku krátký text celého svazku, věnovaného Boženě Němcové, jímž je Čtení a čtenářství – třikrát jinak. Již jsem jej v předchozím odstavci citoval, autorka si „z rozlehlé látky“ vybrala „jedinou výseč: ptám se, co kniha, čtení a čtenářství znamená ve významové výstavbě autorčiných beletristických próz“ (s. 275), a to v trojí myšlence, vyznačené podtituly Povznášející moc čtení, upřené k povídce Pomněnka šlechetné duše, v níž je pozitivní vliv knížky zabudován do fabule (demonstruje „povznesení či zmoudření četbou“, zapojují se „do dobové propagace knih a čtení“ s její společenskou funkcí, s. 277), Autonomnost orální kultury, kde je (autorka se opět vrací k tématu předchozích studií) na několika příkladech sledována protikladnost dvou kultur, knižní a orální, a konečně Jistoty čtení – úzkosti bloudění, pro mě (osobně, vzhledem k „mým“ tématům) velice inspirativní, když hovoří o „vyostřené konfrontaci jistot získaných pomocí knih a nejistot chůze neznámou krajinou“, která se rozvinula v nedokončené povídce Cesta z pouti. Autorka pak sleduje funkci knihy v dalších textech, Dlouhé noci, Pomněnce šlechetné duše, Babičce ad. „Motiv čtení značí tu či onu uspořádanost světa“, zatímco život, vyprávěný v zmiňovaných příbězích se „dotýká vratkosti holého bytí“ (s. 284).

Naléhavost těchto souvislostí symbolicky vyjadřuje ve svazku provázaných studií o české spisovatelky z pera přední české literární historičky i magie čísel, která není jen prostředkem výstavby celé monografie ve shora zmíněném smyslu, a nejen v té poslední, ale i některých předchozích se opakující „třikrát jinak“ rozechvívá polaritu s opakujícím se „dvakrát/dvě“, v níž je vyzařováno i ono tajemství mezi nahlédnutým a analyzovaným a oživovaným prožitého. To si ale nechám ještě na jindy.

Poznámky

1 Jaroslava Janáčková, Božena Němcová, Příběhy – situace – obrazy, Academia, Praha 2007

2 Milena Lenderová, rozhovor s M. L. v České televizi, https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/3264856-bozena-nemcova-umela-vypravet-ve-3d-ale-jako-manzelka-se-flakala
O M. L. více viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Milena_Lenderov%C3%A1 , zde přehled jejích publikací.

3 V tomto roce (2022) je připomínáno 100. výročí odhalení sousoší Babička s dětmi v Babiččině údolí (Ratibořice), dílo Otto Gutfreunda a Pavla Janáka, komentáře např. https://cs.wander-book.com/100-let-od-odhaleni-sousosi-babicka-s-detmi-v-ratiboricich-19222022-m30109.htm , https://www.drobnepamatky.cz/node/9663 .

4 V souvislosti s tím jsem si posteskl na jednom místě knihy, když jsem četl, že vlastně dodnes, ačkoli byly vydány Sebrané spisy, a – dokonce dvakrát – korespondence, tj. Listy I. – IV., SNKLU 1951 – 1961, dostupné i elektronicky na www.mlp.cz, a  Korespondence I. – IV., NLN 2003–2008,  celá řada textů Boženy Němcové, jako je zápisník s výpisky z G. Sandové, není dosud vydána – podobně jako tomu je s ostudnou skutečností, že dodnes nejsou přeložena Miscelanea Bohuslava Balbína, jenž slavil třísetleté jubileum narození, a jeho texty vydávají přírodovědci!

5 Svého času jsem, ovšem s poněkud jiným záměrem, experimentoval s podobou vytvářeného textu, napsaného různými médii (tužka či propiska, psací stroj) a v různých podmínkách (u stolu, za chůze), výsledek byl diametrálně odlišný. Dodnes některé důležité texty (či jejich části) píši ručně na papír, vyjádření je sevřenější. V případě, který sleduje J. Janáčková, je kontext psaní samozřejmě jiný (úlohu hraje také psychika atd.), v základním principu ale jde o totéž.

6 Babička vyšla v r. 1855, nyní, tedy v roce 1862, „v Litomyšli a v Praze / Tiskem a nákladem Antonína Augusty“, první sešit dostala den před svou smrtí.

7 Nevzpomenu si přesněji na studie o výstavbě prostoru literárních děl (zvl. Máchova Máje), prezentujících také hranici onoho „oudolíčka“ v Babičce jako bezpečného místa domova, zatímco vně tohoto prostoru je nebezpečno. Tato idea prochází celým národním obrozením (v Tylově Strakonickém dudáku představuje zahraničí zkázu), teprve na konci 19. století převáží jiná myšlenka, nesená modernou, totiž lákavost orientu. Téma souvisí s dalším, probíraným v další části knihy, totiž „jinakostí“, která je jedním z klíčových témat v díle B. N..

8 Wikipedie pak hovoří také o idyle, povídkovém obrazu, souboru črt nebo románu.

9 Janáčková, s. 155, probrány jsou jednotlivá vyjádření kritiků, Pražských novin, F. M Klácela, zajímavý je podrobný komentář k recenzi K. B. Štorcha.

10 Jan Mukařovský, Pokus o slohový rozbor Babičky Boženy Němcové, in Kapitoly z české poetiky II, Praha, Svoboda 1948.

11 Libuše Heczková, Eva Kalivodová, Čtyry doby Boženy Němcové osobní i veřejné, Česká literatura 51, 2003, s. 44-50.

Jaroslava Janáčková, Božena Němcová, Příběhy – situace – obrazy, Academia, Praha 2007