Jan Vavřík / Návrat z pekla

Knížku mi nabídla knihovnice v Knihovně Václava Čtvrtka, když jsem vracel knihu Affinity Konar Mischling a zmínil jsem se o knize Hana Aleny Mornštajnové, která se mi čirou náhodou ve stejnou dobu rovněž dostala do čtenářského zorného úhlu. Vlastně jsem už nechtěl číst žádnou další knihu o holocaustu, ale nechtěl jsem odmítnout, tak jsem si ji domů vzal.

Musím ovšem hned na začátku říci, že kniha Jana Vavříka, v pořadí druhá vydaná v nakladatelství Brána, ve mně vzbudila jistou averzi prvoplánovým ostnatým drátem ze všech stran přebalu a na předsádkách, stejně jak jako zobrazením budovy koncentračního tábora, jež je – i svou architektonickou doslovností – bránou do pekla, a názvem nakladatelství pod ním, snad nechtěný cynický žert nebo necitlivost, nevím. A – po oněch dvou zmíněných knihách, plných mnohavrstevných významů, jsem se zděsil nad postupem, jenž rovněž explicitně, jak to snad mohlo být smysluplné před půl stoletím, vchází in medias res do prostředí paland z nehoblovaných prken, a – může to být momentální dojem a jiní čtenáři mohou mít jiný názor – nelíbilo se mi hned na první stránce spojení, dávající do téže úrovně bolest otlačených zad a všudypřítomné smrti – „bolest, která je s vámi celý den a celou noc, prostě bolest, na kterou si postupem času zvyknete stejně jako na smrt.“ Zřejmě je to jen formulační neobratnost, nešikovnost, stejně jako výraz „pociťovat cit“, který se na řadě míst opakuje (s. 24, „…začal k Marii cítit ještě silnější cit…“), což je ovšem už také otázka editora, který měl zasáhnout, než pustil knihu do tisku. Zřejmě i jeho prací by mělo být nesmyslné číslování podkapitol v případě Kapitoly první, kde je označena podkapitola římskou jedničkou, a žádná další nenásleduje, na rozdíl od následujících (třeba druhá kapitola je členěna na „I“, „II, „III“). To, že se komentář k otázce existence Boha („že prostě jen pořád existujete a kladete si otázku, jestli Bůh vůbec existuje, nebo zda si právě tady vzal jen dovolenou“ s. 7) považuju za zcela nepřípadný, je možná můj problém, nicméně tuto rovinu jsem bral se vší pokorou jako autentickou třeba v Motácích nezvěstnému Karla Pecky, a nikoli v této dnes už v takovéto formulaci otřepané frázi, a navíc špatně konstruované větě.

To je jen pár poznámek z prvních stránek knihy, možná se mohou zdát hnidopišské a zbytečné, nebudu v tom dále pokračovat, není smyslem této poznámky knihu za každou cenu strhat, jakkoli těch dalších možností k tomu by tu byla celá řada (v průběhu „čtení“ zmíním už jen opravdu ty, které nedokážu obejít). Přitom příběh, který autor vyslechl od své babičky, jíž je kniha i věnována, svou fabulí určitě zajímavý. Student Karel Miller vzpomíná v koncentračním táboře, jak přišel během pár dní o svou matku i bratra Jana, oba s vadou srdce, a zůstává s otcem, jenž se nevzdává a snaží se, aby přesto, že se mu rozpadl „sen o ideální rodině“ (s. 15), nemusel ten jediný, kdo mu zůstal, odejít ze školy. Vzpomíná na školu, vznik pekárny i starý pavlačový dům, připomínající na okamžik ten Nerudův, lásku k Marušce, s níž se schází u sochy Karla Hynka Máchy na Petříně, která měla navíc podobný osud, když jí po chrlení krve zemřela matka.

Kamarád Josef hovoří o zradě v Mnichově a o tom, že se dal k odboji, vypravěč naznačuje, že se jednou spolu uvidí „při příležitosti, kterou bych opravdu nečekal“ (s. 31), k Maruščiným rodičům přijeli z pohraničí dědeček a babička Wimmerovi, kteří utíkají před řáděním sudeťáků (utopili milovaného učitele Zelinku, protože byl vlastenec), nyní dědeček zkolaboval a Karlovi, studentovi medicíny, se jej podaří oživit. Název páté kapitoly Hans Brüner je jméno hauptsturmführera se zkušeností z Dachau, který nenávidí Slovany, po drobné epizodě s vězenkyní číslo 23451, která míchá těsto na jeho oblíbené koláče, a smutné scéně s chyceným uprchlíkem Philippem se nicméně vypravěč vrací ještě dále do vzpomínek, na převoz v dobytčáku, kde je nedostatek vody a po prosbě o ni Polák, který dodával vodu do lokomotivy, začal kropit vodou střechu (podobnou scénu jsem viděl už v nějakém filmu), když si předtím řekl o odměnu (cenné hodinky), a důstojník ho pro neuposlechnutí rozkazu zastřelil.

Ve vlaku se Karel Miller dává do řeči s Hubertem Frýbrtem. A přijíždějí na místo, které líčí jako místo hrůzy. „Dantovo peklo je proti tomu, co jsem uviděl, pouhou procházkou rajskou zahradou.“ (s. 62) Při vstupní selekci odchází Hubert, který má kratší nohu, na druhou stranu, nepřežije ani matka s malou Aničkou, které jely s Karlem ve vlaku, když odmítne dítě odhodit do příkopu (vlastně varianta proslulé Sophiiny volby, s. 63, okamžik, na který Karel nikdy nezapomene), jiná matka své malé dítě zardousí, jako by věděla, že je živé házejí do ohně. Na konci kapitoly (toto členění se ovšem nekryje s obsahovým, pokračování scény s popravou, oběšením Philippa, pokračuje v následující (kap. 6, Vrah), čtenáři je zřejmé, že se budou obě dějová pásma nejspíš střídat.

To pražské pokračuje otěhotněním Marušky a skromnou svatbou, znovu se nicméně ještě vrací k Brünerovi, ve scéně s vězenkyní 23451. Protože snědla kus „jeho“ chleba, zabil ji. V Praze nastal 15. březen 1939, bylo to den Karlovy a Maruščiny svatby, v koncentráku fašista Heilman organizuje hru na zajíce (s. 80), kdo přežije střílení, dostane krajíc chleba navíc. Marušce se narodily dvojčata, na demonstraci, jíž se Karel účastní, vtáhne židovský profesor Vladimír Vlerin, studenta za těžké dřevěné dveře svého domu, a líčí své a manželčiny útrapy židovské rodiny, vyhození z práce, ztrátu ženy, která se zbláznila a je někde v ústavu. Karel přijme nabídku učit se francouzsky (Pierrovi v táboře vysvětloval, kde k tomuto jazyku přišel).

Měl ošklivý sen, kdy se jeho krásná žena proměnila v polomrtvou a obviňuje ho ze zrady. Přihlásil se, že umí vařit, ostatní tři, kteří by nepekli vepřové maso (Židi), Brüner zastřelil.  Karel se v táboře znovu setkává s profesorem Vlerinem, ten ale žel nemá příliš šanci. Mariin bratr Petr se pouštěl do černého obchodu, když ale začali Židé muset nosit žlutou hvězdu, chvíli s tím přestal. Žel se ale k tomu vrátil, přes varování přátel, a zaplatil za to životem. Karel si vzpomněl, jak mu profesor ukazoval Machiavelliho Vladaře, podle něhož pro politiku neplatí morálka a má být bezskrupulózní. Domovnice Vaverková je „při své blbosti nebezpečná“, je sprostá a neustále vyhrožuje udáním („Tvrdě s vámi zatočíme! Tvrdě! Dobře víme, že ta jejich frajle je obyčejná židovka““ (s. 113).

Pan Wimmer neví, kde je Terezín (píše se rok 1941, kdy je ještě „obyčejným městem, o kterém jsme toho moc nevěděli“ (s. 113). Je tu předvolání k transportu, mají o starého pána starost vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Jdou k doktoru Weismannovi, naleznou jej nicméně s podřezanými žilami, vedle něj na stole „příkaz k transportu do Terezína“. Když přijde k otci Karla do krámu důstojník, má otec obavu, zda to není kvůli Petrovi, je to ale velká zakázka pro německé vojsko. Na to si vzpomíná Karel, když peče koláče pro Brünera. Brzy dostane ale velký úkol, protože esesák má narozeniny a pozve si hosty, Karel si může poslat pro nějakého pomocníka, když Pierre přijde zmlácený, vyděsí se. Unikl o vlásek smrti ve hře hon na zajíce.

Profesor Vlerin utrpí mozkovou mrtvici, začínám rozumět či připouštět oprávněnost oněch náboženských pasáží v myslích jednotlivých osob, tištěných většinou kurzívou, v tomto případě totiž spojených s představivostí: „To je anděl? Ach ano, je to anděl? A letí z oblohy přímo k němu. Ne… mění se v ďábla. Se šlehajícími plameny letí přímo na něj a snaží se jej kostlivou rukou uchopit za zbytky jeho šedivých vlasů.“ (s. 131). Tělo ještě žijícího profesora naloží vězni, kteří měli za sebou již čtrnáctihodinovou směnu u pecí, na káru, a protože se nedokáže pohnout, aby dal nějaký signál, končí zaživa v plamenech. Přicházejí další příkazy k transportu, pan Wimmer odhaluje zfalšovanost dopisů, které z tábora chodí a v nichž se tvrdí, že se všichni mají „velmi dobře“, protože v nich je zmínka o neexistující „sestře“. Karel s otcem vyprovodil svou ženu s oběma dětmi na nádraží, kde se k nim chovají otřesně, a lituje, že transportu nedokázal zabránit.

Při líčení Brünerovy hostiny je popsána bestiální dozorkyně jménem Gertruda Steinová (tady je zvláštní volba jména, jakkoli se podle údajů v knize jedná o skutečnou osobu, vzhledem k tomu, že pod jménem Gertrude Stein běžnému čtenáři musí naskočit jméno ikonické americké spisovatelky a sběratelky umění, přítelkyně Pabla Picassa etc.) Přepisuju racionalizovanou motivaci jejího chování (ta skutečná je samozřejmě jinde, ve fascinaci brutalitou): „Byla doba, kdy nás tihle dole měli za blázny, Kdy Vůdcův Mein Kampf považovali za pamflet. Kdy jezdili v drahých autech, pili to nejlepší víno, chodili do drahých restaurací a škol. Podívej, Hansi, ta doby je pryč! Ten, kdo se teď směje, to jsme my. Vyhubit tu židovskou pakáž. Od nejmenšího děcka po nejstaršího kmeta! Tak si nás bude svět pamatovat! Jako tvořitele Vůdcova odkazu!“ (s. 152) Přes explicitní deklarativnost jako z příručky občanské výchovy je to samozřejmě přesné. V téže intenci jen potvrzující Karlovo znechucení následuje sexuálně explicitní scéna s aktéry Brünerem a Steinovou a žel i vražda Pierra, kterého velitel zastřelí údajně pro pár drobků chleba (zatímco on sám má nakradenou celou skříň šperků). Karlovi se podaří v jeho nepřítomnosti v jeho materiálech najít list o transportu rodiny.

V Praze, jak Karel vzpomíná, konfident Gottfield ušije boudu na jeho otce, když se vydává za odbojáře, ráno odveze Karla gestapo, svého otce už nikdy neuvidí. Čteme z jiných knih známé popisy „biografu“, výslech, který prováděl neblaze proslulý (Oskar) Fleischer, zvaný „Řezník“. V táboře je nervozita, protože Rusové jsou nedaleko. Brüner Karlovi nařídí, aby vše uklidil a odjel posledním transportem, ten ale získá odvahu a v nestřeženém okamžiku jej praští dřevěným polenem a poté z nezbytí – a přesto s nezměrným pocitem viny – zastřelí. Vlak, který zastavil v polích, obklopí partyzáni. Setkání se synem Karlíkem, jenž jel stejným vlakem (s. 192) působí poněkud nepřesvědčivě, jakkoli jako zázrak a pocit přinášející úlevu a štěstí (teprve později se vysvětlí, že byli v témže táboře, o čemž můžeme uvažovat na základě některých předešlých indicií – nebo jsem byl čtenářsky nepozorný?), podobně si pak čtenář takřka až do závěru knihy klade otázku, co se stalo s Karlíkovou sestrou Kristýnkou, zde se dozvíme jen: „Nebyla tam.“ (s. 193) Vpichy do kůže („Jizvy? Ne, Jsou to vpichy po injekcích?“ s. 194) se později potvrzují jako pozůstatek pokusů Josefa Mengeleho, jehož jméno zde sice nepadne, ale je zřejmé, o koho jde.  Zločinec vyvolal chlapci tímto způsobem epilepsii.

Po nějakém čase v hájence s partyzány se dostává do Prahy, je svědkem pouličních exekucí s kolaboranty, sám se ovšem takovému chování brání. Ve vyhroceném střetu s domovnicí Vaverkovou, která byla příčinou neštěstí její rodiny, říká (ostatní se ptají, proč ji nezastřelí, dají mu do ruky revolver): „»Nechci«, zakřičel jsem, »nechci, aby si mne můj syn, který stojí opodál, pamatoval jako někoho, kdo zabil spoutaného člověka, který se nemůže bránit. Když jsem byl v koncentráku, myslel jsem si, že Bůh není. Myslel jsem si, že opravdu nemůže existovat, když může dovolit to vraždění, které jsem tam viděl. Dnes vidím, že si vzal pouze dovolenou.«“ (s. 207–208) Jeden z mužů nicméně ženu sám odpraví. S ním se ještě setkáme, nicméně v tuto chvíli si připustíme, že ona názorová (etická, nejspíš i světonázorová) vrstva, která se v knize prezentuje jako „Bůh“ (věta o dovolené se zde už opakuje, [viz i začátek tohoto příspěvku, odkazující ke s. 7] v předchozím textu je celá řada podobných komentářů, tištěných kurzívou, které vnímám jako vnitřní monolog či prostě reflexi smyslu života) je v knize, přestože je takto prostě kladena, přece jen opodstatněná, tvoří zkrátka jistou silnou vrstvu celého příběhu.

Po osvobození si povídá s Kristiánem Wimmerem, Karlovým dědečkem, opět se řadu věcí dozvídáme nikoli prostřednictvím přímého rozvíjení děje, byť v určitých časových/dějových pásmech vyprávění, ale i v ich-komentářích, jakým je třeba i tento: „V tu dobu jsem ještě nevěděl, že se moje děti staly pokusnými králíky úchylného doktora, který na nich stejně jako na jiných dětech a vězních prováděl zvrácené experimenty, jimiž vyvolal mému synovi epilepsii. Tu nemoc jsem pár dní po válce ještě neznal.“ Někdy mají tyto komentáře anticipující význam, jako třeba tento, postihující podstatné okolnosti dalšího rozvíjení příběhu: „Pozoroval jsem to zpovzdáli a měl jsem hřejivý pocit u srdce. Věřil jsem tomu, že se lidi z války již poučili a budou společně pracovat na tom, aby zlo, nenávist a netolerance zmizely. Jak hluboce jsem se pletl.“ (s. 222)

Čtenář nicméně může už tušit, že něco není v pořádku, když muž s placatou čepicí ochotně na úřadě dává Karlovi razítko na povolení ke znovuotevření pekárny. Karel prodá, sice pod cenou, ale přesto za slušnou sumu panu Křivohlavému v bazaru diamant, který vzal v zásuvce velitele tábora, než utekl. Nicméně o pár stránek dál a tři roky později objeví „muž, který popravil Vaverkovou“ (s. 229) už ve jménu další totality, tentokrát s výhružkami, jak dopadnou „vykořisťovatelé“. Karel ho bez skrupulí vyhodí a pak už sledujeme historické události. Překvapivý je jazyk, který Karel používá, když se rozhodne emigrovat, protože v této zemi – se zkušenostmi celého předchozího života – nechce dál být; řekl bych, že přestože je to, jako v jiných případech, pojmenováno přesně, je to formulace z jiné, daleko pozdější doby: „Uvnitř jsem ale věděl, že dál tady nemůžeme zůstat. Jednoho totalitního systému jsme se zbavili a do náručí toho druhé se dostat nechci.“ (s. 234) Problém ovšem nastane, když s ním chlapec, který chce zůstat doma u dědy a navíc mu vyčítá, že neochránil matku a sestru a jeho před koncentračním táborem, nechce do Francie odjet.  Spisovatel čtenáři ovšem prozradil až na poslední chvíli, že Karel korespondoval s otcem Pierra, s nímž byl v koncentračním táboře, a má jeho pozvání.

Syn Karel (nyní sledujeme dění z jeho vypravěčské perspektivy) zažije tento nový režim, nejdříve když ho nedoporučí nejen na střední školu, aby se později mohl stát lékařem, ale ani do učení na elektrikáře, protože jeho otec „byl vykořisťovatel“ a emigrant a chlapec v rozhovoru s ředitelem a komunistickým tajemníkem navíc nebyl dostatečně pokorný („… a už nikdy neříkejte o mém otci, že je zločinec!, s. 243). Později je uvržen do pasti, když jej estébáci pošlou za otcem do Francie s tím, aby zjistil, co proti nim připravuje, a výhružkou, že pokud se nevrátí, zavřou dědečka do vězení, kde nepřežije. To se skutečně stane, ale to se dozvíme už po ukončení samotného textu románu v poznámkách o osudech jeho některých postav. Nyní se skutečně do Francie vydá, setká se s otcem, omluví se za to, že si neuvědomoval (jako malý chlapec vlastně ani nemohl), co říká, když otci vyčítal to, co nemohl dokázat ovlivnit. Nyní slibuje otci, že po jeho smrti vydají jeho paměti, které on v posledních letech soustavně psal, knižně. Tak rovněž motiv prezentace literárního textu jakožto textu jiné osoby a vypravěče jako editora, který nalezneme nesčetněkrát v dějinách evropské literatury.

Na závěr jsem si přečetl čtenářské komentáře na stránce www.databazeknih.cz, kde je většina z nich nadšených, označují knihu za „velmi čtivou“, „krásnou“, příběh označují za „tak strašně smutný, pravivý“ , „neskutečně silný“ atd.. Ano, pokud se soustředím jen, vulgárně řečeno, „na obsah“, pak to samozřejmě bude silné téma, navíc (ovšem rovněž už to není nic nového) v položení obou totalitních režimů vedle sebe. Jakmile nám ale budou vadit věci, z nichž některé jsem označil ve svém komentáři, a označila je například i mladá vystudovaná bohemistka Re@ding_9-wine (v souhlasu s jinou čtenářkou s nikem evask, např. „neodpovídající jazyk“, víc v samotných textech komentářů), nemohu při nejlepší vůli „dát pět hvězdiček“.  O to ale samozřejmě nejde, jak jsem už shora říkal, nechci knihu prostě zavrhnout, určitě je tu leccos, co stojí za to přečíst, jakkoli se na toto téma nabízí přinejmenším pěkná hromádka daleko zajímavějších.

https://www.knizniklub.cz/knihy/205957-navrat-z-pekla.html
https://www.databazeknih.cz/knihy/navrat-z-pekla-289268
https://www.topzine.cz/pet-soucasnych-knih-o-holocaustu-vzpominky-na-valecne-hruzy-nelze-zapomenout
https://www.tichy-koutek.cz/10-knih-o-zivote-a-smrti-v-osvetimi/

Jan Vavřík, Návrat z pekla, Nakladatelství Brána, 2016