Jan Rejžek / Jak tohle vůbec můžete otisknout!

I
Se značnou zvědavostí nad „špalkem“, jehož úctyhodný rozměr (přes osmset, s rejstříky takřka devět set stran, jestliže přepočítáme skutečnost dvou sloupců na stránce, jedná se o půl druhého tisíce stran!) sám o sobě už svědčí přinejmenším o značné pracovitosti, jsem si v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka vypůjčil knihu Jak tohle vůbec můžete otisknout! hudebního publicisty Jana Rejžka. Věděl jsem o ní tuším z předloňské Šrámkovy Sobotky, kde měl její autor v tamějším Pečovatelském domě Rejžkův pořad Kaleidoskop, na který jsem „na deset minut“ – vzhledem k tomu, že jsem byl na jiném pořadu, s tímto se kryjícím – odskočil, nicméně jsem chtěl tohoto muže, o kterém jsem už něco věděl, naživo alespoň zahlédnout, a knihu, která ležela na stole, jsem po pořadu stručně prolistoval se závěrem, že obsahuje značné množství informací a nebylo by od věci se jí věnovat při nějaké příležitosti podrobněji.

Vedle zvědavosti tu byly rozpaky. Jimi míním to, co jsem o Rejžkovi věděl, ovšemže nikoli z bezprostředního osobního kontaktu, nýbrž z médií. Už před desetiletími jsem při své orientaci na knížky zaregistroval jeho básnickou sbírku Nic moc (1980), jejíž název byl shodný s hodnocením tehdejší literární kritiky (je pozoruhodné, jak se ke knize, v reedici společně s druhou sbírkou, Jam session na Starém bělidle, 1988, vydané v roce 2007, vyjadřuje autor její anotace –  viz odkazy dole – , stejně tak, jako samotný autor veršů, který je dnes komentuje jako cosi sepsaného málem mimoděk, a tedy nedůležitého). To bylo také zhruba všechno, co jsem dlouhou dobu o Rejžkovi věděl vzhledem k tomu, že jsem sám byl vývojem zvláště populární hudby, která mě v šedesátých a na začátku sedmdesátých letech fascinovala, do značné míry zklamán a, až na některé výjimky, snad trochu povznesený (v tom ohledu jsem měl, z dnešního pohledu až „absolutní nároky“, možná stejně jako Rejžek?), a proto nečetl tehdejší hudební časopisy, a tedy ani Jana Rejžka (v té době jsem hltal světovou literaturu a filozofii). A jeho jméno se do mého zorného úhlu dostalo teprve při polistopadových Rejžkových mediálních aférách, které stěží mohl někdo přehlédnout.

Nechci to, už vzhledem ke komplikovanosti a zprostředkovanosti celé věci, vlastně příliš rozebírat, ve sporu Rejžek–Vondráčková jsem byl zprvu pocitově na Rejžkově straně, s vědomím toho, že někteří zpěváci a hudebníci byli před Listopadem postihováni zákazy, zatímco jiní požívali výhod režimu, a měli by tak přinejmenším snést určitá kritická vyjádření v médiích, přesto se mi nelíbilo jakékoli černobílé vidění (u Heleny Vondráčkové jsem sám kdysi sledoval, kam se technicky posunula od dob, kdy chytala „na pasece motýlka“ o dvě desetiletí později, kdy se vypracovala ve vyzrálou zpěvačku). To, že Vondráčková (respektive její partner Martin Michal, který podával, bylo to tuším v roce 2008, jednu žalobu za druhou)„nemá pravdu“, se mi ovšem potvrdilo v dalším, velice trapném a vleklém sporu Vondráčková-Kubišová.

Mé sympatie se ovšem jednoznačně obrátily po Rejžkově vyjádření o Petru Hapkovi bezprostředně po jeho úmrtí jako o „přeceněném kýčaři“. Připadalo mi nejen nevkusné, ale přímo jako hyenismus, vyjadřovat se takto o někom v takové chvíli, kdy přece nepůjde o odborné hodnocení té či oné osobnosti (to mohl přece Rejžek, už v době svobody vyjadřování, říci celých dvacet let předtím), ale o poněkud jinou situaci (vzpomněl jsem si, že židé mají takový zvyk, že na náhrobek vytešou něco, co mohou říci o zemřelém dobrého!). A Rejžkovo vysvětlení, kdy prý jindy by tohle měl říci, než v nekrologu (když zemře americký herec a někoho kdysi přejel autem, tak se to prý v nekrologu rovněž objeví), mi opravdu nestačí, i když jsem si vědom, že třeba právě v této otázce se Jan Rejžek názorově rozchází s Jiřím Černým, který ke knize, která je vlastním tématem tohoto příspěvku, napsal předmluvu. Černý, který kdysi Rejžka uvedl do hudební publicistiky a který je jinak, lidsky a občansky, dost blízko Rejžkovu pohledu na českou populární kulturu, se v jedné věci s ním neshoduje: odděluje uměleckou a občanskou stránku osobnosti. Rejžek tento pohled odmítá.

Skutečnost, kterou jsem si v detailech ujasňoval ještě ve chvílích, kdy jsem se pustil do psaní tohoto textu, že totiž Jan Rejžek, „sršatec“, pardon, správně je „zuřivec“, jak mu přezdívají pro jeho nekompromisní ostré kritické soudy, není pouze žlučovitý, ale vlastně pro svou odbornost akceptovatelný kritik, nýbrž arogantní hulvát, kterému není zatěžko znectít kohokoli, kdo s ním jakkoli nesouhlasí, potvrzuje celá další řada „kauz“, kterou lze dohledat v mediálním prostoru (i s tím vědomím, že řada věcí „může být jinak“, že mnohé může být zkresleno atp.). Že ji „připravil o dva roky života“, říká zpěvačka Soňa Červená, kterou označil Jan Rejžek ve své posedlosti stíhat normalizační nectnosti, za spolupracovnici Státní bezpečnosti, která se naopak zasadila o to, že Soňa Červená v roce 1962 emigrovala do zahraničí (Ministerstro zahraničí po výroku soudu muselo záznam o spolupráci vymazat).

V archivu stránek Českého rozhlasu lze dohledat pořad Kaleidoskop, v němž Jan Rejžek v přítomnosti udivených radioposluchačů, kteří nechápou, co se vlastně děje, neurvale „utne“ svého dlouholetého spolupracovníka, slušného a kultivovaného Vladimíra Justa, protože se chtěl vyjádřit ke knize Umberta Eca Pražský hřbitov, který je podle Rejžkova názoru zřejmě nehodnotný brak, a už k němu bylo řečeno dost. Ostřejší chlapík by zřejmě beze slova z pořadu, v němž mu partner takovýmto způsobem odebere slovo, protože ho přece řídí on, prostě odešel. Ostatně sám Rejžek prý musel z pořadu po další kontroverzi s posluchačkou z pořadu odejít. Na internetu rovněž nalezneme články, komentující Rejžkovo vulgární vyjádření vůči ženě, která měla zkrátka jiný názor a sám jsem letmým nahlédnutím na Rejžkův twitterový profil po dvou minutách našel vyjádření, kde Rejžek posílá svého oponenta doslovně „do prdele“.

Možná je to záležitost vnímání – zvláště v dnešní obecně agresívní době – telefonoval jsem s jedním hudebním kritikem, dobrým známým, který Jana Rejžka osobně zná a říká, že „je fajn“, jen možná občas „trochu přestřelí“, ale to se počítá. V souvislosti s kauzou Hapka se mu ostatně dost ošklivě pomstili šprýmaři novináři, kteří vědí, že jeho „prchlivost má za následek, že se nechá vyprovokovat k nesmyslným mediálním přestřelkám“ a že ho jen rozzuří, když rozšířili na sociální síti zprávu, že umřel kritik Jan Rejžek, „ten starý kýčař“ (kauza je známá díky tomu, že ze sociálních sítí přerostla do dalšího prostoru, např. Novinky.cz, Respekt aj., viz odkazy).

O tom, že si ale Rejžek zřejmě v poloze „zuřivce“ libuje, ovšem svědčí samotná kniha „Jak tohle vůbec můžete otisknout?“ V jednom novinovém článku (viz odkaz dole) autor vysvětluje vznik už jejího názvu jako požadavku nakladatelství Galén, neboť zvyšuje atraktivitu knižního titulu. Tím, že se reakce jakéhosi čtenáře na Rejžkovu kritiku v dopise použije jakožto název, dá do titulu knihy, se může přispět ke zvýšení její prodejnost. (Na druhé straně by bylo ovšem poněkud naivní představovat si, že si knihu takovéhoto formátu, přímo donkichotské dílo o takřka tisíci stránkách, kdekdo koupí; nakladatelství Galén je ovšem touto vydavatelskou strategií opravdu výjimečné, jak svědčí třeba kompletní vydání písňových textů Vladimíra Merty, podobně úctyhodné „cihly“.)

Dobře. Jde o marketingový tah, při prolistování knihy dotažený zařazením reprodukce právě těchto rozhořčených a nesouhlasných reakcí na Rejžkovu nekompromisní kritiku, záměrně akcentovaná poloha, která na jedné straně může přispět k čtivosti knihy, která by jinak byla pouhou chronologickou řadou jednotlivých kritik, rozhovorů a glos, a vytváří jakýsi výraznější rytmus celku, na druhé straně je vlastně i součástí obrazu/portrétu samotného autora, zvýraznění jeho polohy a přístupu k věci. Je tu tedy i jistá sebereflexe, kterou můžeme vnímat i v úvodním rozhovoru Jana Buriana s Rejžkem, zařazeného za Černého předmluvu (s. 9ad.). Výpovědní hodnotu má už titul Burianova rozhovoru – Říkají mu Zuřivec aneb Poměrně klidný rozhovor s Janem Rejžkem, a rovněž i otázky, které Burian Rejžkovi klade a které narážejí na určité aspekty hudební kritiky jako novinářského žánru a zároveň na Rejžkův přístup, jakoby zároveň vyvracel některé námitky, které může čtenář Rejžkových kritik vznést. Vztahují se k některým tématům v knize obsaženým. Burian se ptá například: „Když si čtu tvoje články, řekl bych, že máš zvláštní schopnost dotknout se lidí, o nichž píšeš, na jejich nejcitlivějším místě.“, „Litoval jsi někdy, že jsi nedostatečně hudebně vzdělán?“, „A tobě se něco líbí?“ či „Co říkáš názoru, že když se ti tyhle věci nelíbí, proč tedy nenapíšeš sám lepší?“ Rejžek v rozhovoru doznává, že onen titul Zuřivec je do jisté míry i vědomá stylizace, „…kdo píše, tak se trošku stylizuje třeba i do tý tzv. zuřivosti“, a uvádí příklad toho, že realita může být při osobním setkání poněkud jiná.

II
I já bych se rád oprostil od oné vrstvy polistopadových mediálních kauz i problematiky prorežimnosti, případně přímo kolaborace či dokonce spolupráce s StB některých populárních umělců před Listopadem (s vědomím toho, jak je to komplikovaná záležitost, pro niž bych si vyhradil případný jiný příspěvek) a soustředil se na kvalitu samotných Rejžkových textů. Ty nám mohou přinést odpovědi, které očekáváme, třeba i vzhledem k němu samému.

Jedna z oněch sestav z vlastního Rejžkova článku a reakcí „postižených“ se odvíjí od textu Nudit jako déšť (s. 227), negativní recenze pořadu Zpívat jako déšť, určeného i pro export (do tehdy v televizi oblíbeného berlínského Friedrichstadtpalastu), od prvních slov „Přecenění nového pořadu…“, a pokračujících formulacemi „pouze odezpívává nebohatý starší repertoár. Pro nejmladší, nenáročné publikum však [Jiří Korn]hbitě zařadil hity […], disco hudbu, prostě program jakoby na pěti prstech spočítaný a vykalkulovaný“, odsudkem „tolik oceňované choreografie“, z níž „sálá ona nadřenost, naučenost“ atd.. Jiří Korn Rejžkovu představu českého Astaira, „zkrátka nenaplnil“, stejně jako zklamal talent režiséra Jana Kratochvíla, dalšími slabinami je konvenčnost doprovodné skupiny a dalších tanečníků. Rozumím tomu, že tato oblast populární hudby je prostě jiný šálek čaje, je pak ale otázka, zda Rejžek posuzuje celý žánr jako pochybený či profesionalitu autorů. V každém případě Jiří Korn, Frank Towen a Jan Kratochvíl odpověděli, mimo jiné i usvědčili Jana Rejžka z nekompetentnosti vzhledem k tomu, že dehonestujícím tónem (kterým chtěl vyjádřit, že je jedná o amatérismus?, nechci ovšem cokoli podsouvat) tvrdil, že mu „ani na okamžik nestačily paní Kornovou ušité obleky“, zatímco ona byla pouze návrhářkou. Jan Rejžek zřejmě ani po letech nebyl spokojen s tím, že mu dotčení nebyli za jeho kritiku vděční (své představy o chování umělců v knize několikrát rozvinul, např. v čl. Dobrá rada kritikům populárních písní, s. 226), protože se nespokojil s tím, že otiskl jejich reakce, ale i svou odpověď, která začíná slovy „Naši umělci rádi protestují proti kritikám, které nejsou napsány podle jejich přání.“ a pokračuje dalšími arogantními vyjádřeními, které nehodlám přepisovat. Pochopitelně že, zatímco sám arogantně vtipkuje na účet všech okolo, sám určité výroky v jejich odpovědi jako vtip nevnímá (není schopen vnímat?).

Ani slovem nehodlám polemizovat s hodnocením pořadu či výkonů v něm, to co mi vadí, co je, jak mi řekl kolega do telefonu, „přes čáru“, je skutečnost, že musel mít poslední slovo.

Nu a jak to je s onou tezí, kterou vynášejí ti, komu se Rejžkovy kritiky nelíbí, že jejich podstatou je cokoli strhat? Podívejme se nejdříve na některé odsuzující, někdy ironické či posměšné formulace už v názvech jednotlivých příspěvků:
Valerie zbavená všech divů (s. 41, první LP Valerie Čižmárové), Rozpaky nad sourozenci (s. 77, Hana a Petr Ulrychovi, týká se alba Meč a přeslice), Zděšení nad trubadúrem (s. 77, LP deska Boba Frídla Všem starým láskám), Málo vtipné kaše. Pohádková premiéra v Semaforu (s. 96, skupina Miloslava Šimka, hovoří se premiéře představení Robinson Kreuznauer, napřed ještě o Šípkové Růžence), Příliš uctivého potlesku pro Petra Nováka (s. 146, o programu Planeta snů), Automat na tóny zn. Špinarová? (s. 152 o albu Životopis), Na Lyře nepříliš úsměvů (s. 162), Bludné kruhy Pavla Nováka (s. 172, Kruhy, Panton), Smutný vzhled na countryový svět… (s. 187 nad dvěma alby, KTO Dobrý recept a Silnice, řeky, tratě a stezky Zelenáčů), Jak Simonová nezvládla Simona a Chladil neroztál (s. 188, LP K vám jdeme, k vám, vydané v Supraphonu), Student žebravý a ještě falešný (s. 209, uvedení operety Žebravého studenta rakouského skladatele Karla Millöckera), Jak popravit Jánošíka (221 o českém uvedení polského muzikálu Malované na skle), už zmíněný článek Nudit jako déšť (s. 227, pořad Jiřího Korna Zpívat jako déšť), Špatně naladěná Lyra (239), Karel Černoch – dlužník svého talentu (241), Smutek z bláznivých panen (242, představení div. hry Jiřího Suchého Smutek bláznivých panen v Semaforu), Kotva ve vzduchoprázdnu (o Děčínské kotvě, s. 249), Málo efektu M. Efektu (s. 374, premiéra pořadu Svět Hledačů v Lucerně)…

Mohli bychom pokračovat, jsme ani ne v polovině knihy. Ovšemže název nemusí být neutrální, shrnuje názor recenzenta, láká čtenáře k přečtení. Může být i projevem humoru, který projevuje i v kladných recenzích, jako např. Hutka a hudci (s. 153, Hutkovo druhé album), Mahagon – jak to klape Klapkovi – (s. 230, vyšlo elpíčko, které Petr Klapka zaranžoval), našla by se rovněž přehršel dalších textů.

Jak řečeno, ani slovem nehodlám polemizovat s hodnocením v titulech, ale ani ve vlastních textech. Může pořad strhat od začátku do konce, jak to udělal např. s divadelním představením Jánošík v ABC, které zdeptal od první věty od zpěvu přes orchestr až po herecké výkony (s. 221).

Už jen vzhledem k tomu, že si řadu věcí nemohu ověřit, věřím, že řada věcí, které Rejžek ostře odsuzuje, činí právem: šití nahrávek desek horkou jehlou (Šiju, šiju si elpíčko, s. 196), nepovedené jevištní inscenace a realizace, lajdácké provedení obalů desek (jejich grafická podoba, chybějící informace o autorech či dokonce zcela chybějící samostatný, pro LP určený obal), uvádění druhořadých zahraničních umělců Pragokoncertem (Merci, chérie, Pragokoncerte!, s. 219), nepřesné uvádění jmen (s tiskovými chybami), podbízivé moderování pořadů, snaha zalíbit se a bažení po hitech, tj. vše vykalkulované, laciné, nedotažené, abych použil Rejžkův slovník, všechen opakovaný šlendrián, s nímž máme spojeny některé praktiky té doby.

Co problémem pro mě ovšem je, je určitá manýra, kterou Jan Rejžek sám sebe pasuje do všemu nadřazené osoby. Projevuje se to různou formou. Především ve formě kladení otázek. I když, jak sám v rozhovoru s Janem Burianem v otázkách záměrně „hecuje“, je to někdy dost podivné.

V článku Jen zdánlivý klid zasněného bernardýna – Petr Spálený, (s. 222-4) v úvodu hovoří o tom, jak je u Spálených „vždycky útulno“ a o „obvykle vysokém standardu“, ale vzápětí zmiňuje, že od vydání dobrého alba Podoby „se nad tímhle zpěvákem rozklenulo ticho“ a pět z prvních šesti otázek je útočných v tomto duchu: Kam jste se vlastně ztratil? / Co jste venku hráli? / Doufám, že vám neunikl jistý odliv příznivců… / Čím ještě [lze ten odliv vysvětlit]? / Chcete říci, že i vy jste vítězil v žebříčcích s Dámou při těle, Dlouho, dlouho spím či Trápím se, trápím omylem? Že o to [odpovídal, že mu jde o kvalitu, nikoli o módu] nešlo? / Před šesti lety jste byl druhý ve Zlatém slavíkovi a od té doby klesáte níž a níž. Co si myslíte o téhle věci? Zpěvák trpělivě odpovídá a vysvětluje, teprve u poslední otázky, která počtvrté popáté sveřepě opakuje totéž, se vzepře a říká „Vy mi nerozumíte“ s tím, že Zlatý slavík není rozhodující ukazatel kvality. I poslední Rejžkova otázka je předjímavá: Spiritus movens vaší práce se odjakživa jmenoval Jan Spálený. Zatím jeho jméno nepadlo, zdá se, že vzájemná bratrská spolupráce jaksi ochabla… . Jakoby ani úspěchy Petra Spáleného v předchozích letech nebyly snad ani jeho vlastní zásluhou, což se tedy, když tedy s ním nyní nespolupracuje, skvěle potvrzuje. Jan Rejžek může být spokojen. Vlastně by mu jeden z kdysi nejpopulárnějších zpěváků měl zřejmě být vděčný, že se s ním vůbec baví.

Nechci být hnidopich a vím, že holt styl některých novinářů takový je, setkáváme se s ním i dnes (váhám, ale nakonec neuvedu jméno jedné televizní redaktorky, která je schopná se pětkrát za sebou vrátit s jízlivým úsměvem k téže otázce, jestli by přece jen dotyčného „nenachytala“). Pominu nepovedený titul Pozdě hanit Zicha (s. 190), parafrázující idiom „pozdě bycha honit“, u nějž je čtenář na rozpacích, protože význam názvu je opačný, Zich je naopak chválen, nikoli haněn.

Problematické jsou pro mě apriorní soudy, jimiž se předjímá negativní výsledek tvůrčí práce. Například v článku opět s ironickým názvem Dospělým dětem a dětinským dospělým (s. 156-7) se od první věty dočteme, že „Josef Laufer nás už ničím nemůže překvapit. Také pantonská deska (11 0596) ukazuje jeho obvyklé manýry jako výkladní skříň. Zpěvák se sice na pestrém a nepříliš nápaditém Striglově obalu snaží vymlouvat, že není jenom zpěvák, ale taky herec a tanečník […] Na tomto albu nezpívá snad frázi normálně a obyčejně, boří tóny, polyká slabiky, zavzdychne si“. Následuje celá stránka popsaná nedostatky. Snad jediným pozitivem je srovnání s koncerty, kde prý je lepší, a chvála anonymních aranží doprovodné skupiny a směsi lidových písní latinské Ameriky a Portugalska, „Lauferem konečně výborné zazpívané“.

Otázka vkusu, který Rejžek ostatním vytýká, může padnout u článku Kudy krouží Abraxas (s. 423). Je to táž záležitost, jako už výše zmíněná, a pokud bych chtěl použít Rejžkův styl, zeptal bych se, zda-li se seriózní kritika musí uchylovat k parodii tohoto kalibru, byť chce být „zábavná“: Cituji opět od začátku: Producent Miloš Dražil vaří podle receptu na dokonalý kýč. To se vezme více či méně otřískaný mezinárodní hit (nyní Sun of Jamaica a La Paloma), dá se otextovat nějakému poetovi (shodou okolností opět Miloš Dražil…) a na druhou stranu se nalepí cokoli od kohokoli (v tomto případě mělké písně Jaroslava Hanuše s texty Ronalda Krause a Jaroslava Machka). Dále je potřeba nevymyslet ani jeden nápad ve vokálních aranžmá, obstavit píseň patřičnými exotickými efekty (rackové, příboj) a nechat Jezinky zpívat vše s výrazem Eskymáka, prodávajícího v Africe elektrická kamínka. etc. Do konce textu nenašel jediné pozitivní sdělení, pouze Vzpoura moogů Slávka Jandy a další píseň skupiny Abraxas jsou „napadnuté písně“.

Ve veskrze pozitivní kritice Ostrov dětí a hudebních pokladů (107), pojednávající o polské skupině Dwa plus jeden začíná v článku o jiném tématu text „za každou cenu“ negativním obecným tvrzení „Naši textaři nejčastěji používají děti jako slozotvornou rekvizitu v melodramatech…“ V rozhovoru s Věrou Špinarovou s titulem Rockový tep mateřského srdce Věry Špinarové (s. 136ad.) 136 komentuje vývoj mladých talentů (zatímco otázky ve vlastním rozhovoru jsou v pořádku) slovy „S úděsnou pravidelností vždycky na většinu z nich cosi udeří, úraz fyzický či duševní, démoni svodů, nějaká ta sláva – a je po talentu.“ Podobně vyznívá vyjádření „co nejvíc nesnáším na folkových či rockových koncertech, jsou konferenciéři“ hned v první větě textu, Zpravodaj valašského špalíčku, 12. července 1986 (s. 588). Apriorní postoj a postoj kritika prozrazuje formulace „Nyní je ovšem příležitost vyřknout onen neblahý ortel“ (hledá příležitost něco vytknout) po první větě „Když jsem psal ve Filmu a době 4/1988 o málo uspokojivém stavu českého hudebního filmu….“ (591ad.) v článku Málo osvěžující fontána).

Takových míst je celá řada, už je nebudu vypisovat, například na konci recenzí, byť i pozitivních, které nicméně končí ve smyslu, sice se to povedlo, ale kdoví, jak to bude dál. Je to vržení negativního momentu z pozice kritika za každou cenu (aby té chvály nebylo příliš) nebo naopak obecné zamyšlení nad určitou problematikou, prospěšné varování apod.? Někdy je to jednoznačné. Útok na určité, výše zmíněné nešvary (mohli bychom jejich řadu ještě rozšířit), například když odsoudil výkon Simonové s Chladilem vzhledem k časté skutečnosti, že „dlouholetá úspěšná činnost několika našim vyvoleným zpěvákům automaticky zajišťuje posluchačskou imunitu. Běda recenzentovi, který by zkoumal, jakže dotyční pěvci pracují na svém zlepšování.“ (s. 188) a nenechal niť suchou od textů přes aranžmá až po intonaci, přestože píseň zvítězila v Eurovizi (LP K vám, jdeme, k vám).

Na některých místech se ovšem setkáme s otevřenou autoratitivní a neskrývanou arogancí. Tak v druhé sestavě Rejžkovy recenze na LP Staré pověsti české v Mladé frontě (od s. 121, zpívají Paleček, Neckář, Rezek, Korn, Veselý, Helekal, Spálený, Pospíšil, Janda, varovný neúspěch Ulrychovců se stejným nápadem v Meči a přeslici mohl cosi napovědět, nemístné žertování, špatné texty Jana Krůty, podle Rejžka je přijatelný  snad ještě pohádkově prostý popěvek Staletí voní šafránem Mirka Palečka) a následné „korespondence“ na stránkách téhož periodika je první odpověď Petra Hanniga (122-3), u něhož označil jeho skladbu Šemíci, šemíci bílí v řadě odsudků za „nejutrápenější“, Hannig argumentuje hudebním vzděláním, které Rejžek nemá (k tomu se Rejžek vrací, respektive se tento názor snaží vyvracet na různých místech knihy, nejen v reakci na odpověď), zmiňuje i údajný nesmysl v jiném jeho textu, „rozšupovací hit Dole u včelína“, který Rejžek srovnává s Down by the Riverside, dále se táže, proč recenzent hovoří o „řidičkách pražských tramvají“ atd., „hodnocení »telecí oratorium« musí být urážlivé pro čtenáře i pro Lehotského a Krůtu, a takto nezdůvodněné se rovná téměř inzultaci“. Dobře. Byť tento styl není můj šálek čaje, dokázal bych jej respektovat vzhledem k hodnotám Rejžkovy práce, k nimž se ještě dostanu, kdyby hudební kritik neměl nutkání znovu v Mladé frontě odpovědět, a to s naprostou bohorovností, že ho tohle prostě napadlo (měl na mysli srovnání Zuzany Stirské s řidičkou tramvaje  a že dostal „Děrzu Uzala pod orloj“). Rejžkovi je líto, že Hannig „nepřišel na kloub mému stylu […] a sdělnost a přístupnost“ a v P. S. ještě jednou sekne: „Mimochodem máte pravdu, Vaše skladba Šemíci […] není tou nejutrápenější, kterou jste kdy napsal.“

Rejžek sám svou práci považuje, podle jeho vyjádření, zřejmě za nezpochybnitelnou: „Kdyby Miloslav Šimek věnoval práci na kvalitě svých pořadů aspoň tolik času a energie, kolik věnuje zpochybňování recenzentů, bylo by jednodušeji na světě.“ (s. 148), píše v úvodu článku Ze Soboty na Šimka aneb Odkud kam…). Ve vlastním textu je řada výtek (ke všemu možnému), ale i akceptování určitých stránek. Aby bylo jasno, nechci se tady v duchu „měřit stejným metrem“ vrhnout na texty hudebního publicisty s apriorní předpojatostí, dávám si tady prostě jen tu práci („čas a energii“), analyzovat nějaký mýtus. Kladu si zároveň otázku, do jaké míry byla kritika nešvarů za období „reálného socialismu“ poukazem právě na tuto problematiku a v jaké míře je Rejžek „normalizační kritik“, jak mu to předhodili novináři v krutém žertu o smrti „toho starého kýčaře“.

Předjímám, že si nemyslím, že Rejžek byl „normalizační kritik“, výběr zpěváků a hudebníků, zaměření na některé hudební oblasti, o nichž kritik píše (ještě se tomu budu věnovat) a to, o nich píše, je rozhodně zcela jinde než přístup svazáckých a stranických funkcionářů, mnohdy naopak nejspíš můžeme hovořit o určité odvaze, například když v článku Píseň ´76 říká, že nechápe, „proč si většina tvůrců angažované písně vysvětluje svůj úkol jako opisování novinových titulků a jejich balení do pestrého, až křiklavého hudebního roucha“ (Pražský festival angažované tvorby). A zcela průkazná značnou dávku občanské odvahy Jan Rejžek projevil, když pozval v roce 1988 na jeviště v Lipnici nad Sázavou tehdejšího disidenta Václava Havla.

Mám na mysli to, co vnímám jako určitou bezohlednost, když se Michaela Kocába, který je na jedné straně ve svých pětadvaceti letech „jedním z našich nejtalentovanějších jazzových hudebníků posledních let“, na absolventském koncertu s orchestrem řízeným Mariem Clemensem zahrál Hindemithova Sonátu pro varhany a komorní orchestr, a druhý den ve varhanním sále Ropkovy Variace na starý chorál, Messiaena a Allaina atd., táže, proč nevystoupil Pražský výběr. Vzpomínám si velmi dobře, na tu dobu. Byli jsme natěšeni, že na koncert kapely v nedaleké Železnici máme zamluvené dokonce už i lístky, když nám spadla čelist. Koncert zrušen. Tohle Jan Rejžek nevěděl? Nikdo mu pochopitelně nebude vyčítat, že nepíše o Martě Kubišové, že nepíše o všech těch dalších, kteří byli například v emigraci či měli tu či onu formu zákazu. Ale už je pro mě trochu obtížnější, jak vnímat Rejžkovy otázky protagonistovi článku Karel Černoch –  dlužník svého talentu v roce 1978 v Melodii, kde hovoří o tom, jak se mu rozpadla skupina Akvarel a zpěvák zůstal s holýma rukama a krásným, téměř tříoktávovým tenorem sám.

O vlastním Rejžkově názoru o samotné hudební kritice, jejím smyslu, cílech, obecné povaze atd. se v knize mnoho nedozvíme. Na jednom místě (ale to se vlastně samotného Rejžka příliš netýká) jeden slovenský hudebník (nevzpomenu si, musel bych to vyhledávat) říká, že v Čechách máme výhodu, že tady máme časopisy, v nichž je pro kritiku prostor. Rejžek pak v krátkém textu Hudební kritika ( s.139) píše: „S opravdu fundovanou hudební kritikou populární hudby se setkáváme velice zřídka. Často ji nahrazují informativní články, které postrádají potřebný kritický názor“. Výjimky jsou Melodie a Gramorevue, doufá, že se toto změní: „Až se kritické hodnocení naší zábavné hudby ještě rozšíří a bude posuzovat stejným metrem všechny žánry, snad i interpreti, skladatelé a textaři pochopí, že kritika jim slouží a není výrazem osobní zaujatosti.“ S tím si ovšem mnoho nepočneme, to je zcela obecné vyjádření.

III
Přes všechny předchozí komentáře stojí za to, jak to ostatně zmiňuje Jiří Černý v úvodu knihy s názvem „Proč čtu Jana Rejžka“, se knihou zabývat. Černý, který se ostatně s Rejžkem názorově ostře rozchází (vysvětluje proč) a takřka na dvě desetiletí rozešel („natvrdo“), zde píše: „Ať s Rejžkovými vývody souhlasím, nebo ať jsou pro mě sebevíc nepřijatelné, vždycky ho čtu.“ Důvody jsou především Rejžkova posedlost jazykem a poznávání všeho kolem sebe. Pro Rejžka je pak Černý, který jej na životní dráhu nejen hudebního publicisty, ale i samotného zájmu o oblast hudby, jíž se pak po celý život zabýval, nasměroval, pochopitelně autoritou, jíž dal, jak je to proto i přirozené, slovo k uvedení knihy do veřejného prostoru.

Musím ovšem otázku rozšířit, respektive zdvojit, na formulaci nikoli pouze „proč číst Rejžka“, ale „proč číst knihu Jak tohle vůbec můžete otisknout“, a s tím související „jak takovouhle knihu číst“. Obě dvě, vlastně už tři otázky, spolu souvisí. Onehdá jsem při jiné podobné příležitosti zaznamenal názor, „koho by to zajímalo?“, totiž vydávat a číst takto rozsáhlý soubor dobových textů, určených v době vzniku k poněkud jinému účelu. Ostatně autoři ediční poznámky si položili tutéž otázku. Původní záměr nakladatelství Galén byl vydat pouze „reprezentativní výbor“ z Režkovy hudební publicistiky, ten se však v průběhu času změnil na rozhodnutí „vydat svazek co nejúplnější“. Bez ohledu na ekonomický aspekt, totiž představ, zda je možné takovýto počin vůbec finančně ustát (podobně, jak komentují i média, vydalo Galén „špalek“ s písňovými texty Vladimíra Merty), o tom, že to bylo dobře učinit, ale nepochybuji. Stejně tak Rejžkova sebestřednost nemusí být nutně vnímána jako „samožerství“, ale i, jak už řečeno, jako určité zvýšení atraktivity knihy pro případného čtenáře, vytčení určitých akcentů v mase textu (koncepce sebeprezentace coby „zuřivce“ v reprintech dopisů, fotky s Havlem, úvodní novinářská legitimace atp.), neboť tady vznikl soubor textů, s jakým se běžně nesetkáváme – vzpomeňme, jaký problém byl, a to byly ještě jiné poměry v knižní kultuře, vydat kritické dílo F. X. Šaldy.

To jméno jsem zmínil záměrně. Tady máme totiž svým způsobem, jakkoli z jednoho určitého a výrazně osobního úhlu pohledu, shrnut vlastně přehled více než dvaceti let historie populární hudby. A rozsáhlý rejstřík (byť žel nevyznačuje samostatné články a pouhé zmínky o osobnostech) umožňuje pracovat s Rejžkovou knihou jako jakousi „encyklopedií“, byť se k určitým věcem čtenář musí propracovávat více než pouhým „nalistováním“ ve skutečném slovníku. Já sám pak jsem zvolil cestu, danou tím, že jsem si přece jen publikaci nekoupil, a půjčil (na dobu omezenou zvyklostmi zařízení) ve veřejné knihovně, cestu trochu „maximalistickou“, totiž, že jsem četl na jeden – vzhledem k tomu, že více než 800 stran nutno ještě násobit dvěma sloupci, takže je to nějakých tisíc šest set „reálných“ stran – čtrnáctidenní (s výpisky skoro třítýdenní) zátah.

A jsme u jedné dost důležité věci, platné obecně právě při vydávání podobných„sebraných spisů“. Samozřejmě proti oné faktické sumě můžeme položit internet, kde dnes – na rozdíl od doby, kdy texty vznikaly – najdeme veškerá fakta, tedy životopisy, složení kapel a další podrobnosti o jednotlivých tématech, osobnostech, formacích, událostech. Přesto vydání takovéto knihy i dnes, v jinak organizovaném informačním světě obstojí, i už jen z věcného hlediska – některé kontextuální aspekty při četbě jsou nenahraditelné, například ta, která vycházejí z časové perspektivy, dané dobou vzniku recenzí, určitá shrnutí předchozí cesty kapely, širší kulturní okolnosti, které k tomu či onomu počinu mohly vést atd. Další věcí je hodnocení událostí. Jakkoli je obtížné vést přesnou hranici mezi věcnou stránkou a interpretací skutečností, není tato hranice důležitá. Samotné hodnocení starších událostí ve světě digitálních médií v této podobě spíš nenajdeme.

Stejně tak je cenný autentický osobní pohled a s tím související výběr toho, na co se hudební kritik zaměřuje jako na to, co považuje za hodnotné (to je ovšem přece jen trochu jinak položená otázka, než postuláty cílů kritiky). Je zřejmé, že Rejžkova převaha těchto kritik, poznámek a jiných textů se věnuje určitému výseku populární hudby, stejně tak jako to, že má určité „oblíbence“ (ani vůči nim není ovšem nekritický. V ostří jeho hledáčku je zvláště folková a jazzová scéna – Marsyas, Vladimír Mišík, Vladimír Merta, Petr Lutka, Jaroslav Hutka, C&K Vocal, Dědeček s Burianem, Dagmar Andrtová-Voňková, Český skiffle, Minnesengři, Nezmaři, Nerez, Bukanýři, Kantoři, Petr Skoumal, Martin Kratochvíl, Luboš Andršt a Zdeněk Hrášek, Jana Koubková, Ondřej Hejma, Ivan Hlas, sourozenci Ulrychovi, Stromboli (ostatní jména padnou kontextuálně, např. houslista Jan Hrubý), pak zahraniční (zvláště maďarská a polská) jazzová scéna, ať v samostatných článcích o jednotlivých kapelách, jako je Locomotiv GT, Piramis a další (Beatrice, Dinamit, Edda, Hobo Blues Band, Karthago, P. Mobil, Korál), či v celých přehledech, vedle české i slovenská scéna, vedle té populární hudby (Pavol Hammel) zvláště jazzová či jazzrocková, např. Fermáta („osamělí rváči slovenského jazzrocku“), Marian Varga aj., v druhé části knihy, s přibývajícími osmdesátými léty, pak narůstá počet koncertů západních interpretů v Budapešti (např. Queen), která se stala mekkou „bigbítu“ či v Berlíně (Bob Dylan, „za třicet korun“ v Treptower Park, Springsteen), zatímco u nás bylo bezvětří, a jejichž koncerty u nás se pak po Listopadu staly velkými událostmi (zvl. první vystoupení Rolling Stones na Strahově, ale i třeba návštěva Paula Simona).

To je pouze určitý výběr, nemůžu přepisovat veškeré své poznámky, z tehdejších socialistických zemí jsou pojednána např. jména Alla Pugačovová či Czeslaw Niemen, z dalších zahraničních osobností zaujali Rejžka Laurie Andersonová, Robert Palmer, Suzanne Vega, Cher, Alison Moyetová, Randy Newman, Stevie Wonder, Pet Shop Boys (v Praze). Jan Rejžek sleduje nově vydaná „elpíčka“ (LP, dnes říkáme „vinyly“, a ovšem i „singly“ či EP), koncerty hudebních skupin či zpěváků a další události v hudebním světě, jako byly hudební programy některých divadel (Atelier), festivaly – Bratislavská lyra, Porta, Pražské jazzové dny, Rockfest, ale třeba i festivaly ve slovenském Pezinku či Moravském Písku.

Můžeme sledovat některá specifická témata, jako jsou hudební představení v divadlech, muzikály či hudební filmy, které soustavně komentuje, ať už podle toho, jak právě vznikají v českém kulturním prostředí (Romance za korunu atp.), či jak přicházejí do kin (Pomáda, Horečka sobotní noci) zároveň s úvahami o proměnách těchto žánrů (z cizích interpretů ve filmu ještě Stevie Wonder, ABBA , Rolling Stones či Elvis Presley), je tu řada portrétů osobností filmových tvůrců (skladatelé Dmitri Tiomkin, Richard Rodgers, tvůrce muzikálu Vincente Minelli, Kris Kristofferson od zpěvu k filmu, Nino Rota, Bob Fosse), někdy i ve formě nekrologů (Ján Roháč, Georges Auric, Zdeněk Liška, Fred Astaire).

Nejen coby určitá tvůrčí oblast, ale i akcent na texty písní a na práci textaře, která je například u folkových písničkářů výraznější v celkovém sdělení, je charakteristická pro Rejžkovu pozornost. Na jedné straně kritický pohled na častou prázdnotu textů v main streamu, na druhou stranu obdiv – například spolupráce Deža Ursínyho s básníkem Ivanem Štrpkou (je zajímavé ji sledovat i za časový horizont Rejžkovy knihy). Je mi sympatické (především proto, že si myslím, že je to pravda), že se Rejžek v tomto tématu odvolává také na lidovou píseň, ostatně folklór je tématem vůbec první Rejžkovy hudebně publicistické aktivity, ještě než se stal profesionálním kritikem: první příspěvek vůbec s názvem Lidová píseň jinak, začínající slovy „Už Karel Jaromír Erben…“ pojednává souboru Chorea Bohemica a jeho uměleckém vedoucím Jaroslavu Krčkovi  (Jihočeská pravda, 7. srpna 1974; J. Krček pochází, stejně jako Rejžek, z jižních Čech), rovněž orientaci na folk nalezneme už v prvopočátcích - článek Toulky Minnesengrů královstvím lidové písně (ten už je otištěn v Melodii). Mezi prvními články je i ten o Ivo Fischerovi – maratónci mezi písničkovými sprintery. Následuje pak řada dalších.

Každému publicistovi jsou některé oblasti bližší a některé vzdálenější, není však pravda, že by vše ostatní chybělo. Už vzhledem k tomu, že hudební publicistika byla Rejžkova profese a tedy se, jak to bývá, věnoval i k těm oblastem, které ho možná bytostně nijak zvlášť nezajímají. Určitě si můžeme přečíst spoustu věcí o středním proudu. Jsou tu např. dvě „leporela“ Hvězdy kolem nás, kde jsou medailónky nejpopulárnějších zpěváků, padnou jména Jiří Schelinger, Petra Janů, Petr Spálený, Waldemar Matuška, Karel Černoch, Pavel Novák, Petr Novák, Hana Zagorová, Věra Špinarová, Helena Vondráčková, Marie Rottrová, Eva Pilarová (lituje, že ji nezažil ve vrcholné éře), Olympic, Petr Rezek, Karel Zich, Václav Neckář (trilogie LP) dnes možná méně známé osobnosti (některé z nich opravdu pomíjivé hvězdičky, které se nicméně objevovaly často na televizních obrazovkách) jako Marcela Laiferová, Jiří Štědroň, Marika Gombitová, Zdena Lorencová, Vítězslav Vávra, Eva Hurychová, Jana Kocianová, či Miluše Voborníková a pochopitelně rockové skupiny či osobnosti – Blue Effect (tenkrát M. Efekt), Lešek Semelka, Olympic a odsouzovaný Katapult (taky jsem ho nemusel), Ota Petřina. Snad jen Karel Gott snad, přes řadu zmínek, nemá, pokud jsem to přece jen nepřehlédl, samostatný článek.

Jsou tu, byť nepříliš soustavně zachyceny, některé polohy country music (country &western) jako Michal Tučný (Od Fešáků k Tučňákům), a recenzenta hodně zajímá humor, o čemž svědčí opakovaná vyjádření o Ivanu Mládkovi, několikrát je zmíněno ale také třeba sdružení Š.O.U., „moravští věrozvěsti kvalitního humoru“. Výjimečně se Jan Rejžek věnuje i vážné hudbě, tak v rozhovoru se Svjatoslavem Richterem (s. 47).

Podstatné je, jestliže se mám pokusit o alespoň krátké shrnutí, že knihou Jak tohle vůbec můžete otisknout! vzniká nový celek z jiné časové perspektivy, než byla ta, v níž byly jednotlivé texty napsány. Jsou zde přitom zařazeny nejen texty, které si mohl tehdejší čtenář přečíst v Melodii, Gramorevui či denním tisku (Svobodné slovo), ale i ty, o nichž s největší pravděpodobností netušil, že jejich autorem je Jan Rejžek, například v Dikobraze, kde je zveřejňoval pod pseudonymy Ladislav Sevanský, P. Mužík, Milan Rada, L. Šmalcl  (dle Ediční poznámky), či dříve nepublikované texty jako Šafrán – orchidea, nebo mučenka naší populární hudby? (to je možná ten příklad textu zřejmě nepublikovatelného) či Petr Kalandra (rovněž – bylo by nefér Rejžkovi vyčítat, proč, když měl tyto názory, se „nepřeklopil“ do samizdatu).

Nebudu už analyzovat, jak nabývají i jednotlivé články na rozsahu a větší propracovanosti, zůstanu pouze u načrtnutí pocitu, že to je tak jednak tím, že se publicista za ta léta „vypsal“, jednak atmosférou přece jen poněkud změněnou v druhé polovině osmdesátých let, která přinášela řadu kvalitních příležitostí. Kromě toho, že kniha představuje konzistentní pohled na jednu etapu české a (v jejím kontextu) světové populární kultury (což je cenné vzhledem k tomu, že přestože je všude kolem množství informací, máme tady cosi pěkně pohromadě), nalezne v ní čtenář řadu dnes už jinak zapadlých informací či impulsů, za kterými může dnes jít třeba už po internetové síti, nebo taky v knihovnách, každý dle svých možností a chuti (a využít řečené informace, např. možnost si leccos pustit na YouTube apod.). Zas až tolik takových publikací (výjimkou jsou soubory Jiřího Černého, vydané v Torstu a – ovšemže!, rovněž v Galénu) u nás nemáme.

Odkazy
Šrámkova Sobotka
https://www.sramkovasobotka.cz/poslechy-rozhlasovych-her/

Nic moc
https://www.filmarena.cz/kniha-nic-moc-basne-z-let-1980-1988
Jak to vypadá, když ostrý glosátor společenského dění a pro leckoho až příliš nemilosrdný kritik umělecké prostřednosti Jan Rejžek píše poezii? Básnické sbírky Nic moc (1980) a Jam session na Starém bělidle (1988) za normalizace působily jako zjevení důrazem na věcnost a stručnost sdělení a laskavý i absurdní humor.

Rejžek a Hapka
https://kultura.zpravy.idnes.cz/komentar-petr-hapka-04a-/hudba.aspx?c=A141127_170123_hudba_ts

https://www.novinky.cz/koktejl/355443-hudebni-kritik-rejzek-se-brani-famam-ze-umrel.html
https://www.respekt.cz/socialni-site/balada-o-nemrtvem-kritikovi

Vondráčková a Kubišová
https://www.krajskelisty.cz/praha/3487-manzel-heleny-vondrackove-drsne-o-marte-kubisove-i-o-jedne-deviaci.htm

Komentář ke knize v Chomutovském deníku
https://chomutovsky.denik.cz/kultura_region/tv-slagr-zivot-je-prilis-kratky-na-takove-hruzy-20150626-rmlk.html
Z čeho vychází název knihy: „Jak tohle vůbec můžete otisknout!", hádám, že z dopisu od čtenáře, či nějaký zhrzený umělec?
Nakladatelství Galén má rádo atraktivní názvy. Kniha o Karlu Krylovi se třeba jmenovala Akorát, že mi zabili tátu. Museli jsme najít něco podobného. Přiložili jsme k tomu kopie rozčílených dopisů a korespondenčních lístků od fanynek, které se pohoršovali, že si dovoluji něco napsat o Michalu Davidovi nebo o Katapultu. Hodně se tam opakovala věta „Jak tohle vůbec můžete otisknout!"
Koho jste naopak nejvíce kritizoval?
Taky si to laskavě nalistujte. Nechci se vracet ke sporu s Helenou Vondráčkovou, který se táhl šest let. Ale ti, co hystericky vykřikují, že jsem ji odjakživa jen kritizoval, ať si najdou, kdy jsem ji chválil a proč. I z tohoto důvodu je pro mě tento soubor cenný. Lidé nemají paměť nebo tehdy nečetli Melodii. Kdyby si tu mou knížku otevřeli, rozšířily by se jim třeba obzory, oprostili by se nepoučené apriorní zaujatosti a zjistili by, že podle mne i ona tehdy natočila nejednu kvalitní píseň.

https://www.kosmas.cz/knihy/206419/jak-tohle-vubec-muzete-otisknout/

Jan Rejžek, Jak tohle vůbec můžete otisknout!, Hudební publicistika 1974-1993, Galén 2015