Jacques Pradel a Luc Vanrell / St.– Exupéry Poslední tajemství

Jacques Pradel a Luc Vanrell / St.– Exupéry Poslední tajemství

Knížky Antoina de Saint Exupéryho byly pro mě jeden čas, je to vlastně už dost dlouho, velkým čtenářským zážitkem, spisovatel pojmenovával některé dost zásadní skutečnosti lidského života. Stejně jako u jednoho z protagonistů zde komentované knihy se mi vlastně ztratil na delší dobu ze zorného pole, i když, jako to je u dobrých knih a spisovatelů, zůstanou už navždy přítomné kdesi na horizontu, i v tom případě, že se k nim nevracíte. Tak to bylo i tentokrát, dokonce Malého prince jsem četl teprve ještě později coby dospělý, a pak už jsem s velkým napětím sledoval zprávy v médiích, když informovaly o nálezu a vyzdvižení Exupéryho letadla, dosud považovaného za zmizelé. A když jsem si, zcela neplánovaně, přidal ke knihám vypůjčeným v Knihovně Václava Čtvrtka tuto knihu, byl to vlastně omyl. Domníval jsem se, že to jsou nějaké Exupéryho texty, které jsem nečetl, byly později objeveny či podobně, a nikoli, že jména Jacques Pradel a Luc Vanrell nejsou jména editorů (jak mě to mohlo napadnout!?), nýbrž autoři právě onoho příběhu o objevení zmizelého letadla.

Po prvních stránkách mi bylo jasné, že jsem se ocitl ve společnosti nadšenců a odborníků na témata, jimž se vlastně vyhýbám, jako je „druhá světová válka“, „letectví“ (a technické obory vůbec) a „potápěčství“, ačkoli ty dvě poslední zároveň obdivuji (podobně jako třeba jeskyňáře), a kladl jsem si otázku, zda se budu schopen v textu podobného typu (zachycujícího například odlišnosti v konstrukci letadel) vůbec pohybovat, natož napsat nějaký komentář. No asi nebudu, nicméně jsem přesto rád, že jsem knihu přečetl. Přinesla mi totiž kontexty, o nichž jsem netušil nebo si je neuvědomoval, jako například, že vůbec není jednoduché nějaký už nalezený objekt z řady nejen technických, ale právnických, kompetenčních a dalších důvodů vyzvednout na povrch. Pochopil jsem navíc, co jsem tušil, že se pro ty, kdo knihu sepsali, ale i pro řadu dalších, kteří s celou věcí měli něco společného, to bylo velké dobrodružství, mnohdy několikaleté nasazení, a zároveň řada komplikací, které museli překonat, že to byli lidé, kteří se cítili jako pokračovatelé toho, čím žil sám Antoine Saint-Exupéry.

Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad a na zadních stranách za tiráží jsou inzerovány svazky ze Saint-Exupéryho díla, které vyšly rovněž v tomto nakladatelském domě: Tanečnice Manon pojmenovaného podle stejnojmenné autorovy prvotiny, souboru dosud nevydaných prací, mj. úvah a příležitostných textů, vzpomínek, dopisů, fragmentů, Dopis rukojmímu, nový český překlad jednoho z posledních autorových děl, který vyšel v roce 100. výročí jeho narození, s ilustracemi Borise Jirků, Citadela, vlastně posmrtně sestavená kniha reflexí z fragmentů textů (nedokončená kniha), která ve Vyšehradu vyšla ve zkrácené podobě už v devadesátých letech, a nyní (je to ovšem rovněž už v r. 2002) v úplné podobě, či Kameny chrámu, výbor textů zahrnující rovněž Citadelu a další texty.

Po Předmluvě Alana Decauxe, člena Francouzské akademie uvádí téma, které začalo 31. července 1944, kdy z letiště v Bastia-Borgo vzlétl na palubě americké stíhačky Lockheed P-38 Lightning major Antoine de Saint-Exupéry na průzkumnou misi, z níž se nevrátil, aniž aktuálně zanechal jakékoli stopy, čteme ve 22 kapitolách a řadě příloh text, který „se svým dramatickým spádem vyrovná skutečnému thrilleru“, který „nás vrhá přímo doprostřed usilovného pátrání nepočetné skupiny nadšenců. Podstatná část z nich je představena hned v první kapitole, ať již to je profesionální potápěč Luc Vanrell, ředitel společnosti Immadras, „specializující se na zásahy na mořském dně v extrémních podmínkách“ (s. 11), jenž objevil místo, kde skončilo letadlo Saint-Exupéryho a je uveden i jako spoluautor knihy, Jean-Claude Bianco, bývalý kapitán rybářské lodi z Marseille, „který v září 1998 vytáhl v sítích na svůj trauler L´Horizon […] stříbrný řetízkový náramek s vyrytým jménem slavného spisovatele, Henri-Garmain Delauze, nejvyšší představitel francouzské námořní společnosti poskytující odborné posudky Comex a Pierre Becker, generální ředitel Géocéanu, „velké společnosti specializující se na podmořské práce.“ Všichni „v téhle záležitosti sehráli významnou roli.“ (vše s. 12)

Druhá a několik dalších kapitol přinášejí základní informace o spisovateli a jeho rodině, především zásadní milníky v jeho kariéře letce na řadě míst po celé planetě (Patagonie a další místa v Jižní Americe, Casablanca, Dakar, Maroko a Alžír, Tunis, Damašek, Bejrút, Istanbul a další místa ve Středomoří, lety nad Německem, New York, „jeho americký exil“ atd.) a událostech, které směřovaly k onomu poslednímu letu. Sledujeme Exupéryho cesty do Alžíru, žádosti létat na letadle, pro nějž je věkovým limitem třicet let, zatímco jemu je dvaačtyřicet, účasti až takových osobností, které musely tuto žádost schválit, jako byl generál Eisenhower, roztříštěnost francouzské politiky, přičemž se nyní již prominentní spisovatel a letec vymezuje proti de Gaullovi (ve 4. kap. pak vystupují generálové Chambe či Giraud, který intervenuje u Eisenhowera, k tématu se vrací ještě v 5. kap., s. 61). Letec svůj nárok na to létat na Lightningu odůvodňuje takto:

„Z profesionálního hlediska jsem měl nalétáno 7000 hodin na nejnáročnějších linkách. Kromě toho jsem po tři roky (1929 až 12931) zajíšťoval chod celé argentinské vnitrostátní sítě, což je pět tisíc kilometrů spojů, a vlastníma rukama jsem založil linku z Buenos Aires k Magalhãesovu průlivu – to je mé osobní dílo. / Avšak kromě všech těchto technických a vojenských důvodů mi z jiných pohnutek připadá normální mít prospěch z výhod vojenské hodnosti vzhledem k mým plodným kontaktům se zahraničními přáteli. Mé knihy se ve Spojených státech řadí mezi nejčtenější, a to nejen z knih francouzských autorů, ale ze všech knih, jež tam vycházejí.“ (s. 53)

Hovoří se o bojích v severní Africe, operaci Torch, vylodění Spojenců, ale také o Exupéry vztazích k jiným ženám než je jeho manželka Consuelo (např. se hovoří o šestnáctileté Yvette Moirinové, s. 58). Také tu jsou zmínky  o jeho povaze, když je charakterizována jako „směsice idealismu, ponurého smutku a netrpělivosti“ a zároveň veselá a přátelská (s. 45), ale i o trestech za vojenskou neukázněnost. Kniha je tedy také příspěvkem k Exupéryho povahopisu, byť to není její hlavní téma.

První válečný let na Lightningu provádí Saint-Exupéry po schválení generálem Eisenhowerem 21. července 1943. A pak nastane onen osudný let. Již v té době je řada pochybností o tom, co se vlastně stalo, rozebírají je materiály z archivu Luftwaffe, hovoří se o možných mýlkách a chybných předpokladech v tom, co bylo zjištěno (6. kap.), možných interpretacích: „Mýtus o Saint-Exupérym se neustále rozrůstá. Mluví se o sebevraždě, technické poruše, chybě v navigaci, avšak s ohledem na čest jeho památce neoficiálně zmiňuje jen možnost, že byl sestřelen nepřátelskou stíhačkou.“ Tento výklad však naráží na řadu problémů. Autoři sledují, cokoli nového se objeví (článek v německé revue Der Landser v roce 1972 a možné výklady z něj vycházející), je celá řada míst, kde se Saint-Exupéryho Lockheed Lightning marně hledá, „na jihovýchodě Francie, v Alpách, ve Verdonském kaňonu, a zejména ve Středozemním moři, v Zátoce andělů, na volném moři u Nice a podle Heicheleho »svědectví« u Saint-Raphaëla“ (s. 75).

Po šedesáti letech „neplodného pátrání vedeného desítkami francouzských týmů ve finále o to víc vyniká význam příspěvku luka Vanrella, skutečného objevitele trosek letadla slavného spisovatele a letce, které ležely v sedmaosmdesátimetrové hloubce na volném moři v úzkém skalnatém zálivu u Sormiou, v těsné blízkosti ostrova Riou a několik kabelových délek od přístavu Marseille“ (s. 75). Tak uzavírá v 7. kapitole text dobu před objevy Luka Vanrella, které pak (od 8. kapitoly, která přináší jeho podrobnější portrét) člení ve vyprávění do několika „dějství“. V následující kapitole sledujeme snažení historika Phillippe Castellana, zakladatele „sdružení Aéro-Re.L.I.C v la Napoule“ (s. 83), které svá pátrání zahajuje již v lednu 1994. Castellano se seznamuje s rybářem Biancem, s nímž spolupracuje, a s Beckerem.

Nastávají otázky, které z nalezených letadel komu patří (mohou patřit americkým letcům), převratem je Biancovo vytažení řetízkového náramku s identifikačním štítkem, na němž se objevuje celé jméno Antoine de Saint-Exupéry (s. 87) v rybářské síti. Nevím, zda běžný čtenář očekává, že prvním problémem je nyní spor s dědici, kteří si nalezený předmět nárokují, padají i otázky jeho autentičnosti atd. (zde se zapojuje Delauze, a, v kap. 10. Castellano). Vlastní práce Luka Varella je archeologický výzkum v Cosquerově jeskyni (byly zahájeny v roce 1944, od roku 1995 „do dnešního dne“ je jimi pověřen právě Varell, s. 97). Nebudu vypisovat všechny podobnosti, a možná ani ne všechny zásadní kroky. Jsou tu problémy, v tisku „se začalo mluvit o bitvě expertů“ (s. 100), o „falešném náramku“, jsou tu komplikace s tím, že úřady zablokují možnost manipulace s nalezeným letadlem. V každém případě je klíčové značení letadla. Čteme, že „P“ j. pursuit označuje stíhací letouny, „F“ průzkumné letadlo, tedy to, co fotografuje, jsou tu různé typy, modely P-38, jak ukazují i jednotlivé doprovodné nákresy, je tu i hra o čas, protože novější typ P-38J se uvádí teprve od určité doby, jde tu i o takové drobnosti jako je tvar štítků, plochého či kulatého, „L“ je pak identifikováno jako nikoli Lockheed (povinné značení), nýbrž „left“, levý, tvar volantu, svou úlohu hraje i místo výroby motoru, jímž je v tenkrát „rajchu“, tedy říši česká Škodovka (s. 143), DB je zkratka pro Daimler-Benz atd. Druhé označení letadla je F-5B, ví se, že stroj, který pilotoval Saint-Exupéry, má číslo 42-68223. Problémem jsou mj. „intervence právoplatných dědiců“, které vedou k zákazu potápění v místě Varellova objevu a zmražení možnosti prozkoumání vraku (s. 121). Do toho všeho se hlásí vdova po americkém letci Jamesi G. Rileym, jehož stroj byl lokalizován a děkuje nálezcům.

Několikaleté úsilí je korunováno nicméně úspěchem, když se podaří spojit dvě čísla – LAC 2734, vyražené na štítku v továrně, a serial number 42-68223. Nakonec dojde dokonce i ke smířlivější komunikaci s dědici, přes jejich předchozí požadavky o doložení o to, že se skutečně jedná o vrak letadla, jež pilotoval jejich příbuzný, objekty jsou vystaveny v Muzeu letectví, sledujeme i nechutné čachry, při nichž na dvojím rautu se při tom druhém, určeném pro nálezce, nakonec žádné pohoštění nekoná, soudní spory nálezce řetízku, které nakonec přece jen vyústí ve výsledek, že „o Velikonocích roku 2007 měla Francie ve svém řádu Čestné legie nového rytíře – Jeana-Clauda Bianca!“ (s. 140). A dalším zcela zásadním objevem bylo nalezení muže, který Saint-Exupéryho sestřelil. Byl jím v té době osmaosmdesátiletý muž se sněhobílými vlasy, jenž si „uchoval zdravý, ramenatý vzhled pořízka“ jménem Horst Rippert. Objevil ho Lino von Gartzen, spolupracovník přechozích badatelů (21. kapitola), který událost v několika textových úsecích označovaných jako „záběry“ podrobně líčí.

Zvláštní je skutečnost, že se nyní sledované letadlo pohybovalo „kyvadlovitým“ pohybem sem a tam v nízké výšce (tomu se autoři věnují na několika místech). Důležitá je nicméně výpověď pilota, jenž letadlo sestřelil: „Pilota jsem neviděl, ale i kdyby stejně by bylo nemožné zjistit, že to byl exupéry. Doufal jsem a doufám pořád, že to nebyl on. Když jsem byl mladý, ještě ve škole, tak jsme ho všichni četli, zbožňovali jsme jeho knížky stejně jako třeba indiánky od Karla Maye, jeho dobrodružné příběhy, které se odehrávaly na jižní polokouli, ale i jinde. Byl to nadšenec. Dokázal úžasně popsat nebe, pocity a myšlenky pilotů. Jeho dílo mělo vliv na to, že se pro spoustu z nás létání stalo posláním. Měl jsem ho rád. Viděl jsem jen pár jeho fotek. To by nestačilo k tomu, abych ho ve vzduchu poznal. Kdybych to byl věděl, nestřílel bych. Jeho mašina udělala svíčku. Později mi řekli, že to musel být stroj Exupéryho. Takové neštěstí! Co jsi to udělal! pomyslel jsem si. Ale já ho neviděl. Nemířil jsem na člověka, kterého jsem znal. Vystřelil jsem po nepřátelském letadle, co se pak zřítilo. To je všechno.“ (s. 160)

Součástí knihy je barevná fotografická příloha vložená do středu knihy a několik textových příloh v jejím závěru: chronologie válečného pilota A. de Saint-Exupéryho, dále „Mise č. 33S176 / Pokus o rekonstrukci“ (časový harmonogram), dopis Horsta Ripperta Linovi von Gartzen ze dne 22. 12. 2006, potvrzující uvedené skutečnosti (letec, který se podílel na organizaci olympiády, nechtěl zveřejňovat tento fakt vzhledem k dojmu, který by zveřejnění vzbuzovalo). Následuje bibliografie a dokumentace a v závěru knihy poděkování autorů.

V něm Luc Vanrell ještě jednou shrnuje některé skutečnosti. „Naše pátrání trvalo přes devět let. Pokud bychom je měli v krátkosti shrnout, bylo by to připomenutím několika dat:
– 1998: Jean-Claude Bianco zázračnou shodou náhod vylovil v síti pilotův řetízkový náramek.
– 2000: Přesně identifikuji pozůstatky F-5B č. 233 a oficiálně oznamuji jejich nález.
– 2003: ze dna jsou vyzvednuty dvě významné součásti vraaku a posléze uloženy do leteckého muzea v Le Bourget. Předtím se na nich Philippu Castellanovi podařilo odhalit číslo, jež potvrdilo mou identifikaci. Při této příležitosti se některým lidem povedlo zmocnit plodů naší práce. Dokonci si uzurpují naše místo před příslušnými úřady. Společně s Philippem si udržujeme odstup od těchto jalových praktik a dál klidně pokračujeme v našem pátrání. V tomto roce se k nám připojil Lino Wolf von Gartzen. A pávě tento nepočetný tým zanícených hledačů budu mít tu výsadu a čest dovést do cíle. Jacques Pradel zpočátku sledoval naši práci zpovzdálí a k naší skupině se připojl až v roce 2004. Jacques není jen úspěšný novinář, ale i vynikající námořník a potápěč.“ (s. 185)

Z tohoto komentáře je i zřejmější způsob napsání této knihy.

https://www.kosmas.cz/knihy/145496/st-exupery/
https://www.databazeknih.cz/knihy/st-exupery-posledni-tajemstvi-142701

https://de.wikipedia.org/wiki/Lockheed_P-38

Jacques Pradel a Luc Vanrell, St.– Exupéry, Poslední tajemství, Vyšehrad Praha, 2009