Jáchym Topol / Citlivý člověk

 „Když pak oči otevře, plují kolem zpustošených, rozrytých břehů, kde v rýhách půdy stéká voda, buší do ní krůpěje. Tu a tam čnějí veliké balvany, do půdy se vpíjejí mokvavé skvrny rzi, trčí z nich trsy trávy zežloutlé vedrem, stvoly splývají v crčivých potůčcích. Clona deště skryla odlomené rypadlo bagru. V pustých březích se rýsují rozdrásané uhelné choboty, krvavá rez a řídké bahno, čmýra země. Ubíhají kolem nich zprohýbané kolejnice, rezavé vozíky zakleslé do sebe.“ (s. 239)

Po kratším přemýšlení, jak začít (těch možností u nejnovějšího románu Jáchyma Topola je opravdu hodně, jistě se k nim ještě dostanu) jsem se rozhodl pro jazyk a styl, o jehož mimořádnosti se ostatně zmiňuje celá řada recenzí. Krátký úryvek z druhé poloviny knihy zachycuje krajinu, viděnou z rozvodněné řeky, po níž na loďce pluje „táta“ (na rozdíl od většiny ostatních není jméno kočovného herce, který se vrací po neúspěšných zastávkách na evropských štacích do rodného kraje v Posázaví, uvedeno) se svými dvěma syny. (Z hlediska celkové narativní struktury je důležité, že je pohled v perspektivě právě jednoho ze obou synů.) Není to ta „ladovská“ usměvavá krajina, ta je spolu s motivy lidového výtvarníka na jiném místě coby součást jednoho českého mýtu („Chci eště k Sejkům naposled uvidět obrázek Mikeše, toho našeho mrťafy kočičího, putovníčka […], Kdopak ho tam vymaloval, toho našeho kočičáka Mikeše? Podle Mistra Josefa Lady? Nikdo jinej než tvůj tatínek, Venoušku, ten Máťa Píťa náš dlouhonohej.“ s. 265) v protikladu k rozbouřené přírodě, ničivá událost zde přitom propojuje přírodní živly s civilizačními pozůstatky (industriální krajinou), stejně tak, jako je dramatická celá pouť potulných divadelníků, nomádů prostorem excentrického příběhu.

V textu se k významu devastace (zahrnující moment změny tvaru, oddělení a zániku), vztahuje více než obvyklé množství přídavných jmen (zpustošený, rozrytý, mokvavý, rozdrásaný, krvavý, odlomený, zprohýbaný, rezavý) s významovými rysy „zemitosti“ (jak o ní hovoří kritiky) a expresivnosti, jejíž atmosféra koresponduje s laděním celého příběhu: proniknutím do světa nejnižších společenských vrstev, k níž patří většina hrdinů románu (kniha „do detailů zkoumá různé venkovské subkultury, vyhaslé a vypité fotry, okresní mlátičky, motorkářský gang, komunity bezdomovců a dalších pololegálních existencí“, „nabízí exkurzi do zdejšího podsvětí nelegálních autovrakovišť, rybářských bud, opuštěných uhelných lodí, vodáckých kempů a přidružených chlastacích stánků, vesnických hospod, do světa, jehož středobodem je nevěstinec…“, říká recenze Jana M. Hellera na iLiteratuře, podobně je to formulováno např. v blogu Hany Kubíkové), světa, který lze označit slovy jako bizarní, panoptikální apokalypsa či „světa špíny, násilí a zmaru a konzumu“ (Božena Správcová v iTvaru), vylíčeného s „podivuhodnou naléhavostí“ (tamtéž), na níž se ovšem podílí celé široké jazykové spektrum, autorem užívané.

Mohli bychom hovořit o imaginaci smyslů či tělesnosti (k níž směřuje každý druhý výraz v uvedeném úryvku), naléhavé haptičnosti (jako bychom se až dotýkali) či určité optice (trsy trávy, stvoly, clona deště) nebo i výtvarnosti, přitom je v těch několika větách jediná metafora (pokud za ni nepovažujeme třeba výraz „uhelné choboty“), totiž „čmýra země“. Dnes už v běžném jazyce neužívané slovo znamená ženskou menstruaci a zde je významovým svorníkem antropomorfního obrazu (bytosti krajiny, paralelní s porody a potraty žen v příběhu, ale i erotikou a zároveň základními existenciálními otázkami života a smrti, v příběhu silně kladených). Mohutný živel může zahrnutím těchto významových pater (od „nejnižšího“ po „nejvyšší“) připomínat některé romány Faulknerovy, v nichž je řeka ústředním motivem (podobně u nás u Vladislava Vančury, jehož jazyk rovněž výrazně vybočuje z běžného literárního úzu).

Jazyk je u Topola nejsilnějším a nejkoncentrovanějším uměleckým prostředkem, zároveň velice mnohotvárným. Stejně jako je strhující samotný děj celé knihy – v doslovném smyslu (nejen přírodní) katastrofy či dokonce apokalypsy, podobné živelné pohromě popsané v ukázce, kdy vodní živel odnáší vše, co mu přijde do cesty, včetně živých i mrtvých, je i Topolův jazyk přetavením jazykového materiálu ze všemožných lexikálních vrstev, zahrnujícím vedle té nepříznakové slova hovorová či z obecné češtiny, expresívní v celé šíři jejich možností, včetně vulgarismů či pejorativ, slangu, včetně onoho, jenž bývá nazýván jako politický či též sexuální, až po vynalézavé neologismy. Nezapomeňme přitom, že právě v oněch nižších společenských vrstvách je i ve skutečnosti tvůrčí potenciál vytváření nejrůznějších nových, mnohdy i jen okamžitých podob jazyka, velmi vysoký.

Jen několik málo příkladů: Pro velikostí neobvyklé pohlaví, jímž se vyznačuje mladší bratříček, mají udivení přihlížející výrazy „bimbán“ nebo „bambulák“ („Chlapi, ste prasata! Dyť je zesranej až za ušima. A zechcanej jak ponocnej. Ježíšmarjá, ten má ale bambáka! Dyť von je celej chlupatej! Hele, Moure, kolik mu je?“ s. 180). Pro nevěstinec je tu například slovo „kurvinec“ (s. 199). Expresívnost vzniká mnohdy teprve ve významových spojeních, často právě v širším kontextu, náhodně vybírám obraty „pučely hromady hnoje“ (označení minulosti místa, navíc v kontrastu k dnešku, kdy tam jsou „montovny a sklady“ s. 202), „smutek, jako by se něco utrhlo“ (Kája, s. 202), originálním způsobem otevírající názornost, podobně jako výraz „chlapecké fantazii stále ještě probublávající v Kájově mysli“ (s. 200). Jindy to jsou ony obraty, jaké jsou v běžném povědomí, takřka pouze tvarem nespisovné: „Co to máš na sobě za voranžový tepláky? Takovou buznickou barvu, prosim tě.“ (s. 115)

Příznačné jsou třeba i popisy s charakteristickou kumulací například v popisu místa sexuálních služeb: „Stěnu kryje kredenc s množstvím pohlednic, ozdobných hrnečků, tácků, sošek a podobných serepetiček. Dívky sem natahaly spoustu křesílek a pohodlných židlí.“ (199, ostatně princip je právě na tomto místě použit i pro osoby: „Tady jde žít, jsou toho názoru. Janinka, Macinka, Zděnka, Vendulka alias Amanda, Xenka, Lú či Sandra,“ s. 199) Zvláště efektní jsou některé popisy (mnohdy i nesourodého) nepořádku, chaosu, jako je neskutečnej bordel (nemusím přece ani já být za každou cenu jazykově korektní) matčina otce, pana Hrozna, jenž odmítá stravu a pobyt na tomto světě („Starý umírá hlady a je na to pyšný.“s, 79) a jehož víceméně přání tak vlastně táta vyhověl, když ho uškrtil. „Lino poseté blemcanci. Kredenc naditá spoustou, co přepadává do pokoje. Střepy nádobí s šedivými žilami ztuhlých omáček. A jako vyhřezlé pokračování tapetáže hromádky novin, časopisy, reklamní letáky snad zpráskané holí, cenící se zažloutlými stránkami. Hromádky léků, tuby, tablety, pilulky, změť ze starcova hnípáku popadaná z lože.“ (s. 78) A jako u prvního shora uvedeného příkladu se prostředí zrcadlí vzájemně s osobou, která v něm žije: „Hne se. Nastaví laločnatý obličej, slepenec různých tváří pospojovaných vráskami jako pozůstatky po zcela odfláknutých operacích.“ (s. 78) Byli bychom na omylu, kdybychom se domnívali, že policisté a úřednice „sociálky“ jsou ti, kdo usměrní souřadnice světa do normálu, když chtějí odvézt děti do „penziónu“ a otce na vyšetřování. Pomyslná ručička se zváhne chováním agilní policistky na druhou stranu, což vyústí v další z groteskních otcových úniků.

A ještě jeden příklad zmíněné až haptické naléhavosti, doslova. „Kluk klekne, chce bratříčkovi můru vykroutit. Maličký drcenou, dosud živou slizkou kapku obalenou prachovinou křídel strčí do pusinky, saje a polyká.“ (s. 121)

Protikladem expresívní kumulace jsou dialogy, které jsou naopak uvolněné a mnohdy velice úsporné, často vybočují z důsledné logičnosti (jakkoli údajnou nevývratnost rozumu zdůrazňují), opakují několikrát totéž dokola atd. Svou povahou jsou jakoby odposlouchané z hospod čtvrté cenové skupiny, spojují v jednom útvaru opilecký blábol a jakousi urputnou myšlenku s existenciální vážností – a jsou tak zároveň charakterizačním momentem, z něhož vyrůstají Topolovy postavy. Příkladem budiž jeden z rozhovorů mezi učitelem (jedna z problematických postav, kdysi tátu udal a tím, že mu vlastně pomohl, protože z něj udělal disidenta, to je i ona charakteristická „dialektika“), na ona „vysoká“ témata, jako je dobro a zlo, existence Boha a Ďábla atd. Ještě před tím ocituji jako příklad povahy charakteru těchto dialogů jednu větu z tohoto rozhovoru (dvě stránky před ukázkou) – „A hlavně si teď, Moure, lámu hlavu s tím, jestli je Bůh uvnitř ve světě, jako s náma, nebo jestli je mimo.“ (s. 291) – dva chlapi tu u lahve kořalky hovoří o tom, co řešili ve své době teologové v nejvyšším patře evropské vzdělanosti.

„Hele, Moure, neděs se. Normálně vem rozum do hrsti. Protože Bůh stvořil zlo, je taky pánem zla, a řek bych teda, že ho kdykoli může změnit v dobro. Uvažuj logicky.
Oukej.
Prostě v to doufej!
Jako že je naděje?
Ano.
A kurva, kurva, kurva!
Co je? Naděje ti ňák nevoní, koukám…
Dyť je to pořád to samý, do prdele už. Že je to celý hrůza, ale že je naděje. S tím už děte všichni do prdele!
Naděje ale je! Fakt, Moure. S tím nic nenaděláš.“ (s. 293)

Ačkoli to tak v prvním okamžiku nevypadá, první ukázka (na začátku tohoto příspěvku) a tato mají společný jeden moment. Je to únik. Celý příběh táty je vlastně vyprávěním o útěku – úprku z prostředí festivalů, kde po začátku devadesátých let, době, kdy ještě, po zhroucení podoby světa rozděleného na dva politicky odlišné regiony, byla zvědavost na ten z druhé strany železné opony, zdánlivě domů, kde se ovšem to prostředí, které kdysi znal, rovněž změnilo (viz zmínka nahoře), útěku nejdříve před svým vlastním bratrem „Rusem“, z domu matčina otce pana Hrozna a pak před Baštovou bandou vymahačů na vrakovišti, v obskurních převlecích na pouti atd. atd.. A i další postavy, je jich několik, chtějí uniknout ze života. V prvním případě je tento únik podaný jako dobrodružné epizody tátovy rodiny, ve druhém je provázen úvahou o základních věcech člověka. Nic na tom nemění, že je to bláznivá a temná groteska (rovněž řada podobných formulací v recenzích), provázená řadou kriminálních činů, od krádeže až po vraždy, což obé tak trochu staví na hlavu.

„Dvojnictví“ v jistém smyslu pak je přítomné v celé Topolově knize. Jedna z recenzí upozorňuje na několik, přesněji řečeno tři dvojice v románu: jsou jimi táta a jeho bratr Ivan, dva bratři – jeho synové a Kája a Miran. Slovo dvojnictví jsem použil záměrně. Je to něco víc než pouhý počet – věděl to už Gogol, když napsal v Revizorovi postavy Dobčinského a Bobčinského. Identita ve dvojici vytváří jakési zvláštní zrcadlení téhož v sobě samém, převrací realitu ve frašku – ne náhodou v jeden okamžik tušíme, že oba bráškové jsou, ačkoli ten starší se stará o menšího, jenž se chová jako mimino, narozeni v týž den. A dvojí je poloha onoho dobrodružství a pochmurných úvah a pokusů o odchod z tohoto světa, byť mohou mít polohu na hraně opileckého blábolu, podobně jako je – ještě si dovolím jeden příklad – dvojí poloha Wolanda v Bulgakovově Mistrovi a Markétce (šarlatán a podvodník na varietním jevišti na jedné straně a mág putující věčností na druhé).

A konečně podobně jsou dvojí i reakce čtenářů, resp. kritiků (a „kritiků“), které se lámou na aktuální hraně politické reflexe. Ne nadarmo se tu mihne jméno Václava Havla, a – v epizodní roli, jak rovněž říká jedna z recenzí, i postava současného prezidenta Miloše Zemana, jenž podle názoru jedněch v této opozici politických názorů „rozděluje lidi“, a tyto postavy polistopadových politiků jsou i symboly oné proměny začátku devadesátých let a aktuální současnosti. Přesto se nechci příliš zabývat oním politickým výpadem vůči autorovi Citlivého člověka, který v jednu chvíli rozčeřil hladinu médií – odkazy uvádím pod textem, a stejně tak by mi připadalo podlé nebo možná spíš hloupé užít argument, že se autor otírá o nejvyššího představitele státu, zatímco postavy jeho knihy jsou z té nejpokleslejší vrstvy.

Ne proto, že je přinejmenším srozumitelný postoj autora, úzce spjatého s českým undergroundem (v jednom rozhovoru zdůrazňuje i, jaký vztah má k této společenské vrstvě) a ředitele Knihovny Václava Havla (a samozřejmě má výsostné právo mít své názory i chápat uměleckou tvorbu zároveň nikoli odděleně od „politiky“ a občanských postojů), ale vzhledem k literární povaze těchto motivů – mají inkriminované pasáže povahu nikoli autorského sdělení „shora“ (jako třeba mívaly ideologickou povahu někdejší tzv. budovatelské romány, na úplně opačném konci spektra tohoto vztahu), nýbrž jsou vloženy (kap. 29, v názvu mj. „O setkání s prezidentem.“) do úst stařenky, která v hospodě vypráví, jak coby pracovnice na veřejných toaletách na Hlavním nádraží prezidentovi „podala hlášení“ o „vobřích černých ptácích rozvratníků“ (tj. imigrantů), což je rovněž (spolu s dalšími výroky v celé pasáži, mimochodem navazující na už zmíněný mýtus o Ladově kocourkovi) zjevná parodie, perzifláž na imigrantské téma, zábavná groteska vyhnaná do vyhraněnosti podobné politickým vtipům („A jak sis to, matko, všechno zapamatovala? „Já sem si to zapamatovala, protože mám našeho pana prezidenta ráda.“, s. 274), což je zřejmé i z celého kontextu situace, tedy validity oněch výroků – Koryčan, jeden z hospodských diskutérů říká: „Vy kucí mafiánský, vy volové, co myslíte, že přechčijete Sázavu, vy děte do hajzlu už. Já sem teď přítel pana prezidenta. Napsal sem mu petici a budu přijatej na Hradě.“ A ovšemže takovýto komentář, který kniha podává o současné realitě, doprovozený posléze dalšími mediálními výroky autora, ovšem může vyvolat určité reakce.

„Politický“ aspekt Citlivého člověka je v každém případě hlubší, kritika nesmlouvavá. Jako politický symbol jsou v knize explicitně vyjadřující to, proč je román (na zadní straně obálky) označen jako „poltický román ze současnosti“, jsou (v onom textu zmíněné) dva (sic!) motivy – svatý obraz Bohorodičky, ukradený z kostela a putující s hrdiny románu po rozvodněné Sázavě, a ruský tank, který kdysi spadl do řeky a nyní je v komunitě na jejím břehu coby narozeninový dárek s velikým nasazením uveden do provozuschopného stavu – a v pravou chvíli vystřelí.

A zapomněl jsem ještě na dvě věci: K čemu se vlastně vztahuje název knihy „Citlivý člověk“? (To by u interpretace literárního díla měla být jedna z prvních otázek.) Výraz se objeví na jediném místě (s. 339) v situaci, kdy se na scéně objeví „policajtka“, o níž se táta domníval, že ji při někdejším úniku z domu matčina otce pana Hrozna zabil, a „scvakne mu kolem zápětí pouta“ s otázkou „Znáte mne, občane, že?“ Poslední citace v tomto příspěvku:

„Ty šmejde jeden, šklebí se tátovi zblízka do obličeje, málem k němu tiskne bradavičku v bradě, zašijem tě, až zčernáš.
A táta těká ohledem přes její rameno. Na motokrosku, na vozík s upoutaným tubusem [s ukradeným obrazem]. A na fiátek. A jen vskutku citlivý člověk nyní procítí teplo, se kterým tátovi prošlehávají možné scénáře útěku rozpáleným mozkem.“

Výklad ponechám otevřený, nicméně je nejspíš zřejmý. Druhá poznámka – kontextuální drobnost, v jakých si tak trochu libuji v časové návaznosti vlastní četby („osobní“ příběhy do recenzí, které se mají věnovat samotné knize, nepatří, a kdyby měl tento text vyjít v nějakém současném časopise, redakce by tento odstavec nemilosrdně škrtla, nicméně toto není recenze:) V knize Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně  podstatné jméno v názvu označuje lidové léčitelky ve stráních kopanin Bílých Karpat! V knize Jáchyma Topola prostitutku. Ovšemže v některých kulturách kdysi (po celém světě, ve starém Egyptě, Babylónu či u Aztéků) byly zasvěcené chrámové kněžky, disponující silou lásky, plodnosti, sexuality. V hospodském diskurzu je to nicméně zajímavý kontext.

Odkazy

https://www.databazeknih.cz/recenze/citlivy-clovek-339496

https://www.iliteratura.cz/Clanek/38103/topol-jachym-citlivy-clovek

https://itvar.cz/temna-fraska
(Božena Správcová; výstižná deskripce literárního tvaru románu, zachyceno ještě mnohé další, co nechci ve svém příspěvku „opakovat“)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Citliv%C3%BD_%C4%8Dlov%C4%9Bk

https://babylonrevue.cz/citlivy-clovek-a-bolsevik-klaus/
(mediální kauza)

https://obalky.kosmas.cz/ArticleFiles/241421/auto_preview.pdf/FILE/Citlivy-clovek_Ukazka.pdf
https://art.ihned.cz/knihy/c1-65692620-jachym-topol-citlivy-clovek

Jáchym Topol, Citlivý člověk, Torst, Praha, 2017