Ivan M. Jirous / Magorova oáza

Ivan M. Jirous / Magorova oáza

I

Magorova oáza je dalším svazkem z Jirousových „sebraných spisů“. I když v samotné knize žádné takové označení (možná bychom ho vnímali jako nepatřičné, jako z jiné doby) nenajdeme (až na druhotné komentáře podobné tomu mému), na zadní klopě přebalu jsou uvedeny jednotlivé publikace pod titulem „Ivan M. Jirous v nakladatelství Torst“, zahrnující Dílo (kromě tohoto nejnovějšího titulu Magorův zápisník, vydaný 1997, na nějž podle Ediční poznámky Magorova oáza jako jeho doplnění navazuje, dále třísvazkovou Magorovu sumu I, II, III, vyd. 2015, a Magorovy dopisy z roku 2005), Jednotlivé knihy (Pravdivý příběh Plastic People, 2008, Magorovy labutí písně, 2006, Magor dětem, 2009, Okuje, 2008, Rok krysy, 2008, Úloža, 2013, Juliana Jirousová, Ivan M. Jirous: Ahoj můj miláčku. Vzájemná korespondence z let 1977–1989), pak Sborník: Humpolecký Magor, 2007 a konečně Životopis: Marek Švehla: Magor a jeho doba, 2017 (vypisuji vše také proto, že je pravděpodobně základní korpus tématu vlastně uzavřen).

Postupně k téhle určitě nepřehlédnutelné osobě české kultury, básníkovi a organizátorovi kulturních akcí, zásadní postavě českého undergroundu, pro mnohé uhrančivé a zároveň kontroverzní osobnosti, víceméně neorganizovaně a ne nijak cíleně pronikám, zprvu to byly už před léty informace v kontextu Plastic People of the Universe, kteří mě zajímali coby muzikanta (jenž rockovou hudbu svého času hrál, od mládí spoluformovala můj pohled na svět), a dostal jsem se k nim také v nějakých samizdatových materiálech, později v několika knížkách, zvl. v Magorových labutích písních a Magorovi dětem, z mého point of view má pak určitě svůj význam, že Jirous „seděl“ ve Valdicích, tedy dvacet minut pěšky od mého domu v Jičíně (právě zde je i ten motiv labutí). Viděl jsem také onen šílený pětihodinový film (šílený právě pro tu stopáž) Karla Vachka Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu), Český Krumlov se v té či oné podobě v knize na několika místech objevuje.

Honza Úlehla mi vypravoval, když přijel z Austrálie do Jičína a přišel ke mně na návštěvu, jak (parafrázuju volně) „si Magor, už řádně upravený, postavil hlavu, že si nesedne a nepřipoutá se, a letadlo s českou kulturní delegací kroužilo nad New Yorkem, než se ho podařilo nějak přesvědčit, aby tak podle nekompromisních předpisů leteckého provozu učinil“. Nevím, co na tom je pravdy, Honza dokáže být velice invenční, ale umím si to představit. U kamaráda Milana Faltuse jsem na návštěvě u něj v Praze před spaním prolistoval životopis Marka Švehly a doma si jej pak půjčil v knihovně coby aktuální publikaci (je ve větším formátu než Dílo), a nyní tedy mám před sebou Magorovu oázu, nejspíš největší „špalek“ ze všech výše uvedených, poslední strana rejstříků je označena číslem 1142, vlastní text ovšem končí stranou 918. Další doklad o vydavatelské strategii, která sází právě na takovéto rozsáhlé („úplné“) publikace. Ještě třeba podotknout, že řečený Magorův zápisník jsem ještě nečetl.

Co jsem očekával? Moje obvyklá strategie, klást proti sobě knížky ve vyhraněných protikladech, se zde sešla v konfrontaci s Hvížďalovými Pokusy a „bestsellerem“ Michelle Obamové Můj příběh, na pozadí mi na mysli tanuly nejen jejich pohledy na svět, ale i na náš polistopadový vývoj, stále ještě s echem takřka nezměrných oslav svobody a demokracie při loňském třicetiletém výročí společenských změn u nás. Pak samozřejmě také něco z osudů Ivana M. Jirouse, doplňující v autorských textech to, co jsem četl u Švehly. Nu a pak mnohé kontexty, které se prostřednictvím jednotlivých textů otevírají, především nejrůznější vhledy do kulturního dění, které se v některých textech otevírají. Ty se obohacují ještě dále edičním zpracováním tohoto rozsáhlého materiálu: Členění celého svazku na dvě části (1, 2) s dalším rozdělením na I. Texty, II. Petice a III. Rozhovory v části první a I. Na Oáze, II. Texty a III. Rozhovory v části druhé tvoří půdorys, jenž se v poznámkovém aparátu pak dále kříží jednak v rozsáhlých Edičních poznámkách, které ovšem zachycují jen některé z položek, jednak v Bibliografii, v níž jsou pak ještě dále odkazy k publikaci jednotlivých textů v knižních vydáních Magorova díla či vydání časopiseckých, případně dalších reflexí. Různé další v poznámkách doplněné texty a další odkazy spolu s touto sítí vytvářejí předpoklad nejen zběžného čtení svazku, ale případného dalšího hlubšího studijního či badatelského pronikání k celé tematice. A sama o sobě je to úctyhodná práce vydavatelů. Já sám se ovšem spokojím s čtenářským komentářem knihy, případně formulacemi svého vnímání některých motivů.

II

První řádka (z rozsáhlejšího souboru) textů má původ v době, kdy Ivan M. Jirous psal pro časopis Výtvarná práce a vedle obecnějších článků představuje nejrůznější aktuální reakce v podobě recenzí současných výstav. Texty tedy pojednávají o nejsoučasnějším umění. Přenesl jsem se do doby, kdy jsem (možná v něčem o trochu málo později) zhruba procházel podobná témata, hned třeba první, Odkaz sovětské revoluční avantgardy, mě v mnohém fascinuje dodnes (Malevič, Tatlin, Rodčenko, Gončarovová ad., kdo neví, o co jde, spojí si to se zcela mylnou, ideologicky zabarvenou představou), či články jako Šedesátiny Maxe Billa, Roy Lichtenstein, Pocta Josefu Albersovi, Jésus Rafael Soto, Christo, Wolsův svět, Lucio Fontana: Bílý manifest (Jirousův překlad), Claes Oldenburg, Tzv. „kreslený seriál“ předevčírem a pozítří, tedy všechno ty vlastně v té době nejaktuálnější fenomény současného umění (to vše do s. 77, uvedl jsem pouze ta témata, s nimiž jsem se sám při různých příležitostech i v různých desetiletích a v různých kontextech setkával, tj. zahraničních umělců, kteří vystavovali u nás, a které autor komentoval do roku 1971, tato část obsahuje nicméně řadu dalších, např., Revue Robho, Lajos Kassák, Lyggia Clark, Pocta Gustavu Obermannovi aj.), zatímco příspěvek Opadá pětilistá růže? (1970, a navazující Ještě k Českému Krumlovu; jak řečeno, městu se autor věnuje i jinde, např. v textu Praha očima: básníka Ivana Magora Jirouse říká „Pro mě jsou na světě jen tři města, kde mohu žít. Je to Praha, New York a Český Krumlov.“, s. 437) se věnuje problematice našich památek.

Následující texty (první Naše paní Dana Němcová, 1979, název činí narážku na název básnické sbírky Františka Halase Naše paní Božena Němcová), napsané v několikaletém odstupu, mají již radikálně jiný charakter. Směřují postupně k problematice undergroundu, jak zazní přímo v titulu Český underground – geneze a přítomnost hnutí (1988), tématu, k němuž se autor opakovaně v různých kontextech vrací vlastně v celém svazku, a v této části ještě v pozdějším textu O české undergroundové literatuře sedmdesátých a osmdesátých let (1990), Václavu Havlovi, Chartě 77, Vratislavu Brabencovi (v dopise No ahoj…) či Egonu Bondymu, jehož slova Hlásím se do vězení ostře odmítá jako neupřímná, glos jako Postmoderna je etiketa. A celý oddíl, který se časově přelévá přes dobu listopadového převratu (Bylo to začátkem revoluce, 1990), končí notickou o úmrtí Olgy Havlové Opustila nás naše paní (1996, byť ne tak jednoznačně, rovněž narážka jako ve výše uvedeném případu).  Autor reaguje na konkrétní události, formuluje svůj vztah k nim, mnohdy kriticky, a předjímá některé postoje, v textech zařazených do dalších částí formulované ovšem mnohdy ještě daleko nekompromisněji.

Druhý soubor, označený názvem Petice (od s. 155), zahrnuje pět textů, jejichž autorem a iniciátorem je Jirous. První z nich z roku 1980, adresovaná brněnské Biskupské konzistoři vyjadřuje nesouhlas („pobouření“) s odejmutím tzv. státního souhlasu (tenkrát nezbytného) k výkonu služby P. Františku Limbergovi jakožto trest za zavěšení zvonů na věž staroříšského kostele (ve Staré Říši má Jirous svůj bydliště, opakovaně pak jako o svém domově hovoří o Humpolci) s odůvodněním, že je to naopak věc veřejnosti prospěšná, další jsou žádost prezidentu republiky o milost pro vězněného Waltera Kaniu vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu, další se pak týkají událostí, z nichž na první Jirous bezprostředně participoval, Apel 1083 občanů proti postoji establishmentu (Jirousův oblíbený výraz pro mocenské struktury, který uvádí vždy v opozici k undergroundu, jenž se vůči ní vymezuje) k rockové hudbě a dopisu Ministerstvu spravedlnosti ČSR už nežádá, ale oznamuje, čím se tento režim prohřešil, stejně jako Dopis 271 čs. občanů, gradující větou „A pak jste zabili Pavla Wonku.“ coby onou pověstnou poslední kapkou, jíž přetekla trpělivost, a ostrou výzvou ke změnám. Poslední, už polistopadový text vyzývá, aby Komunistická strana ČSR byla postavena mimo zákon a „na roveň násilnickým fašistickým organizacím“.

Zhruba stejný prostor jako v první složce je věnován Rozhovorům, jichž je ve srovnání s prvním souborem (Texty) necelá dvacítka (zatímco Textů je možná víc než půl sta), přitom jsou to záznamy dialogů či interview, v nichž se Jirous vyptával i ty, v nichž odpovídal na otázky. První z těch prvních je s Evženem Brikciuisem a Rudolfem Němcem, u prvního z oněch dvou je téma jeho emigrace do Londýna a srovnání s Prahou či „cvičení“ Sluneční hodiny, u druhého naopak návrat z ciziny a jeho „osobní happeningy“ ve Francii či pařížské parky Roudnice ´70 je Jirousův rozhovor s Milošem Saxlem a Václavem Boštíkem o uspořádání sympózia v tomto městě a jeho organizaci, odpovídají i někteří další účastníci. Zajímavé jsou odpovědi Milana Knížáka v rozhovoru s ním s názvem Amerika, jaká je, po jeho návratu, podobně jako u předchozích textů z roku 1970 (kdy se Knížák vrátil do Českosloslovenska). Překvapující je (vzhledem k tomu, že na adoraci této kultury postavil svou kariéru) jeho kritický pohled („Já třeba nemám rád Koláře, ale proti Higginsovi je to naprostej génius. Higgins je takovej špatnej Kolář.“ (s. 187), předtím ještě říká, že je „odpornej člověk“; míněn je Dick Higgins, s nímž se Knížák seznámil ve Fluxusu a ostatně s ním spolupracoval i nadále, skladatel, dramatik a autor asi čtyřiceti publikací, zakladatel významného nakladatelství Something Else Press). Knížák je kritický i vůči Warholovi a americké společnosti vůbec („u nás se opilci neválejí na ulici jako v Americe na Bowery,“ s. 193), její velké sociální rozvětvenosti (protiklad naprosté špičky a „spodiny“) či skutečnosti, že „Amerika je obrovsky barbarská“ a „umění je tam […] na okraji“ (s. 191), nicméně hovoří i pozitivně, o Alanu Kaprowovi (zakladatel hnutí Fluxus) jako o svém příteli, podobně jako si váží Yvese Kleina. (Vzpomínám si na Knížákovy texty po cestě do Spojených států, které v opisech kolovaly mezi zainteresovanými osobami.)

Další rozhovor – s Josefem Wagnerem a Miroslavem Koreckým – se věnuje Šporkovu Kuksu, vnímanému jako „národní celostátní kulturní památka, na kterou musíme být hrdi jako na světový unikát“ (s. 199, M. K.), tehdejší péče tomu neodpovídala, sledujeme návrhy, co s tím (byly úvahy, aby nad ním převzala starost ZOO ve Dvoře Králové, což je absurdní ovšem až z dnešního pohledu). I dnes je zajímavý rozhovor s Karlem Neprašem mj. o skupině Šmidrové a Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu a jejích příslušnících (zvláštní pozornost věnuje Janu Steklíkovi či Janu Křížovi, v souvislosti s kreslířstvím, např. Loutkovém divadle, padnou zmínky o Steinbergovi či Arcimboldovi, umělec hovoří o inspiraci Franzem Kafkou (to mě zajímá, stejně jako pozdější ilustrace Klímova utrpení knížete Sternenhocha v nakl. Paseka), jsou tu motivy „zraňování“, s. 218–219, Přepadení králíkárny, tj. grotesknosti atd.).

Na tento rozhovor navazuje i následující s Brikciusem „v hospodě U Lojzy“ (s. 222), tentokrát už rozsáhlejší stejně jako ten předchozí, v němž je o tomto umělci rovněž řeč (a v tomto souboru je již druhý, jednou z motivací je i skutečnost, že v červenci roku 1973 oba zavřeli do vězení, což souvisí i s odkladem jeho zveřejnění). Tématem je rozdíl mezi lží a mystifikací, Brikciusovy happeningy, jejich charakter, moment inscenace a exhibicionismu, Jirous zmiňuje (pochopitelně, je to jeho sestra) Kladení plín u Sudoměře Zorky Ságlové (1970, účastníci: autorka, Josef Janíček, Ivan Jirous, Věra Jirousová, Milena Lamarová, Jan Ságl), padne jméno Mika Heizera (taky klasika, tzv. „negative“ sculptures, nejznámější  Double Negative v Nevadské poušti, na planině Mormon Mesa u Las Vegas, 1969) atd.

Další texty jsou už poněkud jiného charakteru. Ten první, kdy Na otázky Vokna si odpovídá Magor (s. 239) se vztahuje na Apel, otištěný v předchozím souboru textů (Petice), k rockové muzice se váže i ten následující, Pražský rozhovor, diskuse pěti osob, označených iniciálami a v některých případech jmény – DW – Darrin Wood, EK – česká spisovatelka (dle kontextu předpokládám Eda Kriseová), FS – František Stárek (Čunas), IMJ – Ivan Martin Jirous (Magor), PP – hudebník, ročník 1965 (Petr Placák, narozen ovšem 1964), tématy jsou funkce klubů v 60. létech a dnes, dopad samizdatových knih (dle Jirouse malý, nikdo je nezná, Jirous „nenávidí bibliofily“, přičemž přidává komentář, že jeho žena je vnučka „nakladatele, kterej tady udělal nejvýznamnější nakladatelství v Čechách desátejch, dvacátých, třicátých let“ (s. 246), tj. staroříšského Josefa Floriana, argumentuje, že knížka „není artefakt“, bibliofilie jsou „knížky, který jsou vydaný v patnácti exemplářích, nádherně vypravený a – nikdo je nezná, knížka je věc, která se čte – když se mi nelíbí, vytřu si s ní prdel nebo ji někomu dám, nebo ji ztratím v hospodě, prochladám […] Knížka je spotřební zboží: de v to, co je v ní napsaný“ (s. 246, rozebírá motiv dále, srovnává s obrazy). Proti těmto produktům vyzdvihuje účinnost časopisů, F. Stárek je redaktorem Vokna, Jirous spolupracuje. Jirouse nezajímal a nezajímá osmašedesátý rok, vyslovuje myšlenku, kterou ve svazku nesčetněkrát opakuje o tom, že „do toho jde“ v okamžiku, kdy je bitva prohraná (či ztracená) jako jeho oblíbený Kryštof Harant z Polžic.

V rozhovoru Politický kaskadér, v této sérii první polistopadový text (1990), je Jirous tázán, jak došlo k jeho poslednímu uvěznění (odkaz na Dopis 271 čs. občanů, s. 159–161), na začátky „bigbítu“ u nás, které on datuje (je důsledný v tom, že uvádí věci ze své vlastní perspektivy) od působení skupiny The Primitives Group („Byl to pro mě náraz, přesně to Ono. Naprosto živé umění, tvorba, která se vracela k čistotě a autenticitě raného středověku.“, s. 255), jakkoli coby prvotní, už předchozí impuls zmiňuje film Beatles Perný den. Poté sledujeme historii Jirousovy spolupráce „s Plastiky“, činnost v časopisu Vokno, vězení, padne (vhledem k sobě) slovo gangster coby program postoje, které později ještě interpretuje v porovnání s původním významem přepadání bank, nyní tedy hudebních aktivit, nicméně podle vlastních pravidel, nezávislých na ostatních zákonech (společné je pak pronásledování, které je důsledkem tohoto postoje).

Libero je rozhovor, vedený F. Stárkem, o Jirousově cestě do Itálie na pozvání Transnacionální radikální strany, zde se už projevuje prakticky naplno způsob Jirousova vystupování, který se později pokusím nějak komentovat. „No, my jsme tam přijeli těžce zkouřený lysohlávkami, který jsme žrali ještě v letadle, protože je to droga, která není na mezinárodním seznamu drog. Takže první den Marco Panella. [...] Když už mluvil asi tři hodiny, nebo se mi to možná zdálo po těch lysohlávkách, vstal jsem, začal jsem tleskat a tím jsem jeho rozhovor přerušil. On za chvilku začal mluvit znovu a tak jsem odešel, přes tu kongresovou halu. [...] Šel jsem středem a zavolal jsem na něj jediné italské slovo, které znám: »Cornuto!«, což je »Paroháči!«, nejtěžší italská nadávka, za kterou se okamžitě řežou hlavy.“ (s. 261) V Itálii hovořil Jirous s Cicciolinou (Ilonou Stallerovou, tj. italskou pornoherečkou a extravagantní političkou, to ale nerozvádí, jen ji označuje za „nádhernou duchovní bytost“, s. 262), s Johnem Bokem se koupali ve fontáně, pravda ne v té, v níž se koupala Anita Eckbergová ve filmu Sladký život (tj. Fontána di trevi), ale v některé další poblíž. V textu, který označuje za Inaugurační řeč, pak Jirous pronesl názory na uspořádání celého světa, od požadavku na legalizaci přírodních drog, problémy na „Jihu planety“ a v třetím světě, hovoří opravdu globálně, od zmínky o masakru na náměstí Nebeského klidu v Číně, přes „Eritreu, Biafru v Africe“, hladomorech v Africe (při jiných podobných příležitostech hovoří o Amazonském pralese) a (zcela charakteristicky) nutnosti okamžitého zásahu. Můžeme tu cítit onen moment teatrálnosti, s nímž jistě počítal i on sám (na jednom místě rozhovoru potvrzuje otázku, že je „vychcanej“).

Více participujících je v rozhovoru v souvislosti s koncertem 25. 2. 1990 v Lucerně s názvem Noc ostrých srpů (ironizující KSČ), kde Jirous mj. předčítal své básně. Hrál MCH BAND (tj. soubor Mikoláše Chadimy) a další skupiny, sledujeme průběh celého koncertu, hovoří Mikoláš Chadima, Jim Čert, Filip Topol a další. Následuje Jirousův rozhovor s fotografem Josefem Koudelkou Fotografové umírají před čtyřicítkou, poté text s názvem Parlament nezávislé kultury (vyhlášený 13. prosince 1990), kde se k představě o jeho činnosti vyjadřují Milan Knížák, Joska Skalník a I. M. Jirous, Otázky pro Ivana Jirouse, které klade Milena Slavická, orientovaný na hodnocení Jiřího Koláře a Milana Knížáka. Je v tuto dobu, společensky turbulentní, i zřejmá pestrost textů, jak obsahem, tak typově, což vystoupí, zvláště zalistujeme-li o několik set stránek dále.

Tematicky například velice sevřená je úvaha s názvem O hříchu pýchy, rozhovor s Vratislavem Brabencem, jenž je, jak zní komentář, nikoli dialog, nýbrž „dva monology“. Východiskem je někdejší Brabencova emigrace a s ní související korespondence obou mužů, prostřednictvím toho se dostávají k Indiánům a jejich pohledu na svět a ostré kritice misijní činnosti katolické církve. V tu chvíli zde probleskne jedna stránka Jirousův názor na náboženství, religiozitu a katolickou církev, které odlišuje. Je to důležité pro ozřejmení jeho postojů vzhledem k tomu, že na řadě míst zdůrazňuje svůj vztah k Bohu (počínaje tím, že je pokřtěný) a užívá jej i ve své argumentaci (například v nutnosti odpouštět i svým trýznitelům, na něž dojde ve smyslu Boží mlýny melou pomalu, nevím teď, zda je tato formulace explicitně použita, ale v nejrůznějších jiných situacích).

„A to, jak vypadá dneska svět, v prdeli, počínaje skleníkovým efektem a konče celym ekologickym marasmem, to je výsledek našeho křesťanskýho kořistnickýho přístupu ke světu.“ (s. 294, přepisuji v takto v knize vytištěné podobě, nespisovný jazyk, coby rovněž opozice, zde tedy vůči jazyku spisovnému a zároveň akcent na běžnou podobu mluveného jazyka, rovněž stojí za komentář). Podobné je hodnocení „Ameriky“ na jiných místech. Je řeč i o vězení a výsleších („Šimák, Dvořák a Duchač, mordkomando StB“, s. 296, uvádí opakovaně, zde v souvislosti se Zinou Freundovou, signatářku Charty 77, kterou brutálně zbili, v čl. o ní a o Akci Asanace na Wikipedii lze dohledat, jak byli někteří potrestáni; ministr J. Obzina, který vydal příkaz k akci, zemřel).

Na předchozí text navazuje další s názvem Disidenta ze mě udělal Antonín Kapek, kde se (jako v jednom z příkladů) opakuje, jak Jirous přišel ke jménu Magor, že ve vězení odseděl „dohromady osm let, pět měsíců a tři dny“ (s. 299, s numerologickým významem v anekdotě, že to mělo být „8 let a 8 měsíců“, protože věří „na magickou osmičku Agrippy z Nettesheimu“, nicméně 5 a 3 dává také osmičku). Hovoří opět o vězení a jeho zpětnému vztahu k němu (viz předchozí text): „Nemám co vodpouštět, nejsem Pánbůh. Necítím žádnou zášť, ani nenávist.“ (s. 303) Dále o svém keltství, jímž vysvětluje své „zabíhavé myšlení“ (s. 300), tj. odbočování a předsouvání různých vysvětlení, charakteristické pro jeho způsob rozvíjení hovoru.

Tázající se formuluje Jirousovu povahu ve zmíněné otázce, že se říká, že je „zaťatý člověk“. To je samozřejmě téma samo o sobě, souvisí jak s Jirousovou povahou, tak jeho osudem. Vypsal jsem si – alespoň prozatím na tomto místě v různých textech – výrazy „jinej způsob života“ (s. 258), „opozice v každém systému“ (s. 259, je to dáno i Jirousovým hodnocením polistopadového vývoje?), „výtržník“ (sám o sobě, s. 389), „možná i proto se občas chovám silně nepříčetně a rád se dost napiju“ (s. 304, v hodnocení pravděpodobného vlivu vězení, kde ho „dřívější režim mentálně poškodil“, ale zato napsal knížky Magor dětem nebo Labutí písně), v rozhovoru Magorovo noční přiznání se prozaik a redaktor Boris Dočekal Jirouse táže: „Jsi velký moralista a citlivý člověk. Na druhé straně býváš hrubý a arogantní. Je to jen pitím, nebo má tenhle rozpor hlubší kořeny?“ (s. 315). Přidaný je text výzvy občanům, aby se bránili, když „5. října 1992 masokombináty drasticky zdražily maso“ (s. 305), podepsané jím a Johnem Bokem – do jaké míry bylo jakékoli chování spotřebitelů účinné (sám v závěru říká „ovšem, nevíme jak“, je otázkou, vzpomeňme nicméně předchozí výzvy (v Itálii) a Jirousových postojů za minulého režimu (na několika místech opakuje, v různých variacích, stát si na svým) a můžeme si uvědomit, že je v nich konzistentní (jakkoli na jiných místech říká, že už ho nic nezajímá).

V rozhovoru Bavit se tím komentuje Jirous fakt, že se dostal „do čítanek“.  Následuje zmíněné Magorovo noční přiznání s rozsáhlejší úvodní charakteristikou, jehož hlavním tématem je Jirousův alkoholismus (přiznává, že mu víc vzal než dal), rovněž říká, že od doby po „Velkém listopadu“ si toho „tolik nesliboval“, zároveň ale formuluje svůj současný postoj: „Nejsem rozčarovaný, protože vím, že člověk je schopen všeho. Když jsem seděl ve Valdicích, napsal jsem Julianě: Žiji na samém dně dna. Nikdy už žádná sprostota mi nebude připadat dost sprostá a žádná podlost dost podlá.“ (s. 318, slova opakuje v řadě dalších textů) Zmiňuje v té souvislosti i Dostojevského, jenž v Zápiscích z mrtvého domu „napsal, že nejstrašnější z toho všeho bylo, že za celá ta léta v kriminále nebyl ani jednou sám.“ (s. 319, rovněž toto se opakuje) Milena Slavická se ptá pro časopis Ateliér, jaký má význam umění, Jirous zdůrazňuje (což patří k jeho základnímu postoji), že mluví jen za sebe, ne za jiné lidi. Bez „dobrejch knížek“ by nepřežil.

III

Druhá, rozsáhlejší část knihy začíná souborem 66 textů označených titulem Na Oáze. Je to hospoda na nádraží Praha-Smíchovv, texty s názvem „Na Oáze s Magorem“ psal (mnohdy nesoustavně a s určitými přerušeními a náhradami, viz např. Na Oáze bez Magora) Jirous do Divadelních novin, jejichž redaktorem byl Vladimír Hulec. Texty vycházely v letech 2008–2011, v knize jsou očíslovány, nicméně mají samostatné názvy, v některých případech obsahují více kratších textů a také často básně, mnohdy pak (často právě v těchto případech) odkazují k jiným souborům (jsou např. citací z některých Jirousových básnických sbírek).

V prvním tuctu jsou komentáře např. k tématům 2008 aneb Osmička v českých dějinách (nesouhlas s komentováním módního tématu, tj. vlastně reakce proti kulturnímu mainstreamu, ale aby „Vladimírovi udělal radost“, s. 329, zopakuje slova o osmičkách ve svém vězení), O rouhání a nemravnosti (vytýká herci Ivanu Trojanovi, že říká „Ježíši!“ a tím porušuje přikázání „Neber jméno Boží nadarmo“ (s. 330), Jiřímu Lábusovi píše s díky básničku za to, že jako „jeden z mála“ přišel a omluvil se „za Mimikry“ (onen díl v 30 případech majora Zemana, dehonestující Plastic People of the Universe), V kavárně Jericho hovoří o výstavě z Amazonie a nádheře tamější přirozené kultury a vyzývá k odporu „proti zlu, které tady krystalizuje v čím dál hutnější podobě“ a přidává báseň Mons Veneris, ve sloupku O stromech (5.) navazuje na ono zlo, které vidí v kácení stromů, jestliže třeba „Na tvůj soukromý majetek se vloupou stvůry z ČEZ a pokácejí stromy, i ty, které nezasahují větvemi do jejich imperialistických drátů.“ (s. 337) a „Zvláštní je, jak hovada, která si obyvatelé zvolili do čela obcí, nenávidí stromy.“ V Umění hry (7.) se jedná o výstavu Jana Steklíka v Novém Městě na Moravě. Dalšími tématy jsou například Štěstí (8.), Brýle (výstava Martina Frindla ve Veltrusech, Petr Bohunovský a hospoda Na Neklance, kde zkoušejí „Plastici“, jiný charakter má cesta Vlakem do Košic (10.), další pojednává O andělech (12., vernisáž malíře Josefa Žáčka v Kutné Hoře). Na několika místech se texty nějakým způsobem znovu vztahují k M. F. Dostojevskému – báseň Nostalgie po starých časech (s. 343), věnovaná „Fjodoru Michajlovičovi“, či věta „Jak řekl Ivan Karamazov: Jediné nenapravitelné neštěstí je být mrtev.“ (s. 347) Jinde se odvolává na mudrce Lao-c´ (s. 345).

Zde je možná příležitost zmínit se trochu blíže o jazyce Ivana Martina Jirouse. V souladu s jeho postojem k většinové společnosti Jirous užívá v textech od určité doby nespisovného jazykového kódu s častými vulgarismy. Nahlížím věc s vědomím toho, že tato stylová vrstva jazyka dávno přesahuje původní vymezení, dané původem termínu (vulgaris, lat. od vulgus, obecný lid), totiž že se dávno posunuly hranice společenských norem „první republiky“ („sprostě“ hovoří v běžném provozu i lidé z vyšších společenských vrstev), a hranice „obscenity“ se mění i v literatuře (dokonce  tyto vrstvy často podporují určitý estetický účinek; vzpomínám si na někdejší (v šedesátých létech v Rudém právu) novinovou kritiku B. Hrabala pro užití slov, které bychom třeba u Čapka samozřejmě nenašli, ale třeba Kryptadia K. J. Obrátila, vydaná nově u Paseky, vycházela už v 30. letech min. století).

V úvodním zmíněném sloupku Na Oáze v komentáři k údajným Trojanovým hříchům Jirous dodává: „Mne děsí jiná věc: ti, kteří korigují ve veřejných sdělovacích prostředcích kdejakou kundu, píču, zmrda či sráče, nechávají bez povšimnutí a korekce blasfémie největší. Protože kunda etc. nejsou slova posvátná (při vší úctě ke kundám etc.). Ale slova Ježíš či Panna Maria pro část společnosti – byť čím dál víc minoritní – posvátná jsou.“ (s. 330) Myslím si nicméně, že nemusím vysvětlovat proměnu funkce těchto slov, původem z křesťanské kultury, použitých ovšem jakožto citoslovce (stejně jako je rozdíl v strukturně takřka totožné podobě „Ty vole!“ j. nadávka a „Tý vole!“ jako výraz překvapení apod., teď jsem nahlédl do Wikislovníku, kde právě jako citoslovce uvádí výraz „ježíšmarjá“ v Haškově Švejkovi, vydaném už ve dvacátých letech min. století, ostatně „vole“ si s příslušnou reflexí říkali už Voskovec a Werich). Jde tu tedy u Jirouse o vytvoření jistého, určitým způsobem podloženého, názoru, jenž nicméně vyhrocuje pohled na věci do krajnosti, vytváří mezní situaci. Tato ostrá hrana je charakteristická pro underground, je jeho oporou a patří k jeho identitě, na druhé straně vytváří mnohdy nepřekonatelnou třecí plochu mezi ním a ostatním světem.

Náhodně uvedu ještě pár dalších drobných příkladů: „Děte do prdele,“ nediskutuje Jirous s pouličními hlasateli náboženství (s. 343), předtím odpovídá na otázku, koho by volil za prezidenta, „že jsou mi oba u prdele“ (s. 334). Zalistujeme-li ještě o více než dvě stě stran dále, nalezneme kontext, z něhož je zřejmá jednak příslušnost tohoto jazykového kódu k „hospodskému“ diskursu, jednak skutečnost, že Jirous tímto způsobem zároveň buduje vědomě jazykový ekvivalent svého postoje, jehož ústředním (a absolutním) momentem je demonstrace nezávislosti, tedy i nezávislosti na jazykových konvencích (kodifikaci, normách) spisovného (mainstreamového) jazyka a tím i mýtus/auru kolem své osoby. Dokládá to scénka z rozhovoru Já odpovídám, že ano, kde Jirous líčí, jak neobvykle slušně odpovídal jednotlivým příchozím hostům v restauraci a teprve až když několikátý z nich vyjadřuje obavu, zda Jirousovi něco není, odpovídá: „»Ne, ty čuráku, nemám problémy, ale ty budeš mít, ty kreténe.« Tak jsem mu vynadal, znectil ho a seřval jsem všech těch asi patnáct lidí, co tam byli, poslal jsem je do prdele. Všichni se rozzářili a říkali: »Je to dobrý, nic mu není, je to v pořádku.«“ (s. 572)

V dalších číslech řady Na Oáze se hovoří o Open Air Music Festivalu v Trutnově (13.), kde zveřejňuje báseň Já si k smrti své dolezu sám, v následujícím (14.) textu „Ivan Martin Jirous opět zmizel.“ (s. 353) a mluví se O hrách Václava Havla, v dalším se jmenuje jeden z textů celé sestavy Houskové knedlíky s houbovou omáčkou. V tom názvu jsou obsaženy dva motivy, totiž vaření a houby, a když přidáme ještě hospodu a šachy, máme najednou zcela jiný obraz, jenž je jiný než obraz člověka, jenž žije revoltou – člověka řekněme zcela běžného, jakých chodí do hospody tisíce. A když k tomu přidáme ještě perspektivu textů (s přibývajícím časem), můžeme říci, že nejen píše jen o věcech, u nichž byl přítomen, ale vlastně (čím dál víc) o svém zcela běžném soukromém životě (jenž samozřejmě, viz dále, z jiného úhlu pohledu naopak běžný nebyl).

Jde mi ovšem o něco jiného. Jde o určitý přístup k životu, jehož součástí je nezprostředkované vnímání reality: „[…] dneska vím to, co jsem věděl vždycky: s každým člověkem je třeba se setkat osobně“ (s. 262, v již zmíněném textu hovoří o Cicciolině, kterou předtím znal jen „z těch tvrdých pornografickech časopisů“ a z osobního kontaktu ji vnímal jinak, to už bylo v jiném kontextu řečeno). Stejně tak platí to, co (o rovněž už komentovaném odchodu z jednání kongresu v Itálii) Jirous řekl, s vysvětlením, že Jirous seděl „osm a půl roků ve vězení“ o několik řádků výše John Bok: „Nemá rád zbytečné řeči, má rád »přímou akci«.“ Odmítání jakýchkoli teoretických konstruktů a posuzování věcí z perspektivy druhých osob je druhou stránkou téže mince, jíž je bezprostřední vnímání světa kolem sebe.

V dalších textech se obrací k motivu vztahu mezi lidmi, když říká Nejdůležitější je láska, vedle úvah o přátelství na jiných místech zde, zároveň proto, že nenalézá téma, o němž by psal, cituje dopisy „Juliánce“ z vězení, střídá je s básněmi ze sbírky Rok krysy (redaktor Hulec říká, že tu zbývá „čas do opravdového konce roku krysy – 25. ledna 2009, kdy skončí rok 4.706 čínského kalendáře“ (s. 362), také pro výčitky, že se v jednom dni ke své milé nechoval hezky. V tuto chvíli ovšem tematizuje rovněž na několika místech i přátelství, jako například: „Sedím na Oáze se štamgasty. Ne s přáteli. Přítel je jiná kategorie, kamarád je také jiná kategorie. Jak vysvětlit, co je štamgast?“ (s. 365) Následuje deskripce (a opět příznačná věta, viz odstavec výše, jíž vysvětlení začíná): „Musíš být štamgast, abys to pochopil.“ A o patnáct stran dále, kde odmítá, že by on a jeho přátelé byli disidenti: „My jsme se především měli nesmírně rádi. V té vyprahlé, politicky zrůdné době jsme byli společenstvím, v němž jeden k druhému měl bližší vztah než k vlastní rodině. Díky tomu jsme mohli čelit tlaku moci – a nepřipadal nám tak nesnesitelný, jak se to dnes může (byť i poprávu) jevit.“ (s. 380).

Jedním z těchto – v tomto případě ale pozdějších (narozen o dvacet let později, I. M. J. 1944, V. D. 1964), nicméně v této části poprvé v tomto svazku zmíněných – přátel je Vladimír Drápal, řečený „Lábus“. Všimnu si jej blíž i vzhledem k tomu, že (na rozdíl od Magora) jsem se s tímto významným organizátorem kultury orientované z velké části právě na underground (působil v něm, napsal o něm svou bakalářkou práci, a především založil 2001 vydavatelství nezávislé kultury Guerilla Records, které se touto kulturní oblastí v největším záběru u nás soustavně zabývá) měl příležitost setkat (s Jirousem jsem v myšlence o důležitosti osobních setkání v naprosté shodě). Na jeho osobě nejdříve budu demonstrovat funkčnost jmenného rejstříku, který říká, že v knize Magorova oáza je o něm něco řečeno na stránkách 348, 359, 368, 516, 521, 533, 551–560, 620–628, 636, 646–650, 705, 713, 747–755, 896, 898–903, následně se pokusím o stručná excerpta. 

V první anekdotické zmínce o violoncellistovi Josefu Klíčovi (koncertní mistr ND Brno, vydal několik CD u Guerilla Records) je Drápal uveden jako „starý undergroundový válečník“ s vysvětlením jeho přezdívky podobou se známým hercem (v čl. na Wikipedii mají společnou fotku), v další zmínce Jirous zmiňuje cestu do Loun, kde „Vladimír Drápal uspořádal výstavu a besedu o Chartě 77.“ (s. 359). I další zmínka (s. 368), tentokrát delší (dosud všechny v souboru Na Oáze) má anekdotický kontext, totiž komické policejní vyšetřování krádeže plastiky v Drápalově zahradě s názvem Kočičí Madona („Kde je ten čurák, co mu ukradli toho trpaslíka ze zahrady?“, zaslechnutá věta policistů a další metamorfózy jako „kocour Mikeš“ v policejním hlášení), kromě toho se ovšem hovoří o Drápalovi nyní již jakožto řediteli lounského Vrchlického divadla (předtím byl ředitelem kina), místním významném kontextu výtvarného umění (konstruktivisté Z. Sýkora, V. Mirvald, K. Linhart), na jejichž prezentaci se Drápal podílí, jakož i Jirousově čtení, Drápalem zorganizovaném.

Následující texty jsou už v dalších oddílech, (s. 516) je komentář k CD Bílé světlo, vydaném v Guerille Records, k němuž Jirous „přičinil pár slov“, k Drápalově návštěvě u něj a pamětním listu v Humpolci „u příležitosti udělení Ceny Jaroslava Seiferta“, oba vzpomínají „humpolecké éry undergroundu“. V jedné části textu Jak já to vidím (s. 521) navazuje poznámkou o prezentaci CD Pavla Zajíčka a jeho DG Kakofonie cesty, vydaném rovněž v Drápalově nakladatelství, v glose Na každý den napsals smrt (s. 533) se řeč vrací k albu J. E. Friče a Josefa Klíče (s uvedením dalších participujících) včetně anekdoty o setkání s lounským děkanem „od sv. Mikuláše (kostela, jenž je dílem Benedikta Rejta)“ a jeho odmítnutí slovy „Kdo si podupává do rytmu, je posedlý ďáblem.“

Dva rozsáhlejší Drápalovy rozhovory s Jirousem se stručným názvem Magor (s. 551) a Ivan Martin Jirous řečený Magor (s. 561) najde čtenář už v oddíle Rozhovory. První (s. 551–560) je tematicky široce založený a pohybuje se od různých příhod až po dotazy na „Magorovy sebrané spisy“. Můžeme si  ozřejmit výrazněji než v jiných příkladech typ diskurzu, jenž vychází ze „zkreslení“, jak to Jirous i Drápal nazývají, totiž posun obsahu charakteristický pro ústní přenos (vlastně tradici lidového vyprávění), spojený u Jirouse rovněž s prostředím hospody a mající výrazné místo i v české literatuře (Hašek, Hrabal, ostatně v jednom z dalších rozhovorů s V. D. mu říká: „Kdybys nebyl úplně blbej, tak bys věděl, že jsem považovanej za inkarnaci Jaroslava Haška […]“, s. 648). Pro orální diskurs je zároveň charakteristická hyperbola či to, že „to bylo samozřejmě taky jinak…“ (s. 552) Tak vzniká „příhoda, která vstoupí do legend“, jako je zpěv maďarské písně na cestě stopem předmětem sporu s hudebníkem Křivkou, rozvedené v epické šíři tak, že by to mohl být samostatný dvoustránkový text. Širokou paletu Drápal, jenž vede zručně dialog poté, co přijdou i další osoby (Viktor, tj. V. Stoilov, zakladatel a spolumajitel nakl. Torst). Když přemýšlím nad tematickou strukturou textu, nazval bych jej (i v souladu s oním „keltstvím“ a rozbíhavým myšlením, ale také jako okamžité reakce na podněty, jak to v přirozeném hovoru bývá) jako jakýsi amalgám, propojující jednotlivé motivy Magorova života.

Téma druhého rozhovoru s Vladimírem Drápalem (s. 620–628) se odvíjelo od festivalu v Prostředním Vydří (nedaleko Dačic), Jirous zde hovoří o svém názoru na konání takových festivalů (důležitější je setkání přátel než samotná hudba), nekomerční organizaci tohoto festivalu (s kritikou toho trutnovského, u něhož se prý žel posunul smysl věci). Symbolem mainstreamu, jenž je Jirousovi v některých podobách až odporný, jsou bratři Nedvědové (s tenkrát aktuálně vyprodaným Strahovem), pročež odsuzuje i český národ. (Vzpomněl jsem si na podobné znechucení Jakuba Demla, jehož postoje mě vedou – dá se najít řada paralel, od „jednoho životního tématu“ přes spory, které jeho život provázejí – k jedné možné formulaci Jirousova osudu jako solitéra, jakkoli až zoufale zdůrazňuje lásku a přátelství, tedy lidské společenství, které jej nicméně neustále zklamává.) Text je, poněkud rozšířen o určitý rámec, zveřejněn i na Drápalových stránkách www.guerilla.cz. Zmíněný odsudek národa „poté, kdy bratři Nedvědové naplnili strahovský stadion“ a poznámkou o V. Drápalovi opakuje v rozhovoru Člověk se musí znovu vzchopit (s. 636, s předchozím souvisí to, co označuje jako „pokračující a eskalující marasmus současné politiky“) a rovněž o sto stránek dál v textu Moje milovaná země jde do hajzlu (s. 713).

Je zřejmé, že se Vladimír Drápal věnuje Jirousovým aktivitám soustavně, neboť komentuje celou řadu příležitostí, které jsou u Jirouse zásadní. Ostatně bychom mohli pokračovat na stránkách www.guerilla.cz, kde se setkáváme s množstvím dalšího materiálu. V rozhovorech dává Drápal dotazovanému široký prostor pro vyjádření, jak je zřejmé třeba hned z první otázky v následujícím rozhovoru K Mejlovi Magor (s. 646–650) – „Chceš říct něco na úvod?“, zároveň se ale obratně a nejen se znalostí problematiky, ale i lidské vstřícnosti posouvá k tomu, co chce čtenáři sdělit. Situace tohoto rozhovoru vychází ze skutečnosti, že zemřel Mejla Hlavsa, zásadní osobnost ve společenství Plastiků. Jirous přiznává, že plakal (a pak opakovaně: „Brečel jsem a pak to dlouho rozdejchával.“), nicméně přidává „humornou historku“ a poznamenává: „Bylo by vůbec lepší vzpomínat na to veselejší.“ A i dále srší černým humorem. V debatě o pokračování aktivity souboru znovu přicházejí formulace o povaze kapely (či undergroundu), Jirous odmítá výraz „duch revolty“ a trvá na formulaci „nezávislý na hodnotách establishmentu“ a přijímá i výraz „alternativa“ (příznačné: „alternativa k stádnímu způsobu života, jimž žije většina populace“, s tím, že jim to Jirous nemá za zlé). Je řeč o dosud nedokončeném Pravdivém příběhu Plastic People (PPPP). A končí se další zábavnou historkou (o „vylučování“ z undergroundu).

V rozhovoru Tomáše Blažka (s. 705) je o Drápalovi pouhá zmínka (vedle Stanislava Pence), další samostatný rozhovor, Nejde být současně kapitalista a básník (s. 747–755) je věnován Jirousově poezii (podobně jako již zmíněno, je i tento text zveřejněn na www.guerilla.cz, s úvodním komentářem o jubileu 20 let prvního zveřejnění Magorových labutích písní, a jinou grafikou básní). Dozvídáme se (jako v řadě ve svazku otištěných dalších textů) o genezi sbírky i jejím vynesením z vězení Jiřím Gruntorádem, o tom, jak sešit s jeho básněmi dozorce spálil atd.

Krátká zmínka o Drápalovi je v souvislosti s koncertem 10 let bez Mejly, který V. Drápal uspořádal v Paláci Akropolis (s. 896). V posledním rozhovoru (z r. 2011, který připravil Drápal a Jaroslav Erik Frič (s. 898–903) s názvem Magorova průběžná interview,  rovněž v souvislosti s koncertem, který dělal Drápal, tentokrát v Arše, se Jirous zpěčuje, že už žádné rozhovory nikomu nedává. Nakonec přece jen odpovídá, vybírám část odpovědi na otázku, jak si Jirous vysvětluje trvání dlouholetého přátelství, znovu (poněkolikáté) akcentující tento fenomén coby v životě podstatný:  „Tak tam je to o něčem jiným, je fakt, že jsme spolu prožili věci, který se nedají zapomenout a byly pro nás nesmírně podstatný a svým způsobem úžasný, takže je to takový přátelství ze zákopů, jak se říká.“ Jirous hovoří i o rozdílném vztahu mladých lidí k undergroundu, stejně jako k Chartě 77 (je „v částečným zapomenutí, někdy až opovržení“), nicméně negativní politický vývoj v zemi vede k tomu, že „řada mladých lidí, které to frustruje, se ohlíží po tom, co jsme dělali my, a nacházejí v tom možná inspiraci nebo jednu z cest, jak tomu, co je obklopuje, čelit.“ Jirous pak (činí to opakovaně) vyjadřuje i obdiv k těmto mladým lidem, protože oni měli svého jasného nepřítele, zatímco „ten kapitalismus, kterej tady vládne, ta jeho forma tady je taková amébovitá, rozplizlá a těžko se s tím dá něco dělat.“ (s. 899)

O dalších číslech souboru Na Oáze s Magorem (vraťme se k chronologii) už jen stručně. Je tu samozřejmě celá řada konkrétních impulsů, na druhé straně se, jak je ostatně už z několika příkladů předchozího komentáře zřejmé, řada věcí opakuje. Ostatně to Jirous na jednom místě říká sám: „Možná už jsem to někde říkal – ostatně mluvím stále o tomtéž.“ (s. 341) Hovoří se o Paulu Wilsonovi, jemuž je věnována i jedna básnička z Magorových labutích písní (30.), o pokácených lípách v Dačicích (31.), šachových partiích a turnajích (32., poté 47., 62. přepis celé partie poté, co redaktor komentuje, že Jirous v depresi nic nenapsal), účinkování s Dášou Vokatou a setkáním s J. Erikem Fričem, jedním z Jirousových blízkých přátel a spoluparticipujících na některých projektech (33.), Joskovi Skalníkovi a dalších přátelích, kteří byli agenti a jimž Magor odpustil, protože není ten, „kdo má právo někomu odpouštět či někoho zavrhovat“, neleze nikomu do svědomí, protože má „dost starostí se svým“ (s. 386), životních událostech či úmrtí řady osobností (zemřel Ivan Medek, sedmdesátiny slavil Jaroslav Kořán, vystavoval Jiří Kuběna, setkal se se Svatoplukem Karáskem a Pavlem Zajíčkem, Petr Král psal do Tvaru, 37. o Kuběnovi a Pavlu Řezníčkovi znovu 38., zemřela herečka Anetta Fárová, 41., vzpomíná na Pátera Bohuše Kováře, 40.). Vzpomíná na někdejší Výtvarnou práci a reakci svého někdejšího guru šéfredaktora Jiřího Padrty, když nedodal příspěvek v souvislosti s aktuální situací, která je čím dál tím víc problematická (38.), píše o svém zahájení výstavy Davida Bartoně a Svitavách (43.), dnešním problematickém chování policistů (44.), cestě do Brna na Koncert proti chudobě a odporu vůči Oldřichu Říhovi z Katapultu (45.), ostravském básníkovi Petru Hruškovi, pohřbu Jana Balabána a statečném Otokaru Motejlovi (46.), o ukrajinských básnících a cestě do Kyjeva (47., 48.), pobytu s Dášou Vokatou ve Zlíně a chvála jeho architektury a zlínském básníkovi Pavlu Petrovi (49.), opět o kácení lip v Dačicích s otázkou, proč tedy nevypustí rybníky – když by se tam také mohl někdo utopit (50).

Jsou tu další příhody, ochutnávka vína v hospůdce u Budyho u Libeňského mostu pořádané Petrem Placákem, hraní harmonikáře Pepíčka Čeřila při pokusu zachránit Svět Bohumila Hrabala a křtu knihy Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky v DOXU (52.), další epizody z doby vězení a jejich zkreslení ve vyprávění (53.), smrt básnířky a překladatelky Violy Fischerové (54.), putování po Moravě (55.), další cesta do New Yorku „s Váňou Bierhanzelem“ (56., 57.), povánoční sloupek o cestě s Dášou Vokatou do Vídně (58., 59.), povídání o rodině, dcerách a básních jedné z nich (60.) či humpolecké kultuře (61.). Teprve když to takto popisuju (shrnuju), tak si uvědomuju nejen charakter této životní Jirousovy etapy (např. hodně cestování, styky s řadou zajímavých osobností, vzpomínky), ale i charakter těchto textů, které – bez ohledu na vazbu svého vzniku – mají vlastně svébytnou povahu či kouzlo konkrétního kontextu, které se v onom stručném popisu vytratí; jsou v něčem podobné těm, jaké psal kdysi Jaroslav Hašek (skoro s tímtéž kontextem, že ten napsal text v hospodě a poslal ho do redakce, aby mohl zaplatit útratu), žánrově označovaných jako črty.

IV

Následuje řada čísel v oddílu Texty, které se ovšem – v prvním z nich označeném názvem Blakeovy básně Never seek to tell thy love (správným pravopisem by to mělo být Never Seek to Tell thy Love), přeloženém v posledním řádku textu (Nikdy se nesnaž mluvit o své lásce), v němž se – vzpomíná na legendární dobu Plastiků a „trapnou“ poezii Egona Bondyho v magické Praze – vracejí i svou datací do roku 1997. Hned v následujícím textu Prosím vás, prosím vás se obouvá do prorežimního básníka Karla Sýse (mohl bych si přidat informací o polistopadovém bizáru spojeného s touto osobou, neučiním tak) a zmiňuje další příhodu s estébáky, k Praze se opět vrací v textu následujícím (citoval jsem ona tři města, kde může Jirous žít, již výše), formulaci Tak dost! pak opakuje ve stejnojmenném textu, ale nové souvislosti, totiž zavíráním rockových klubů a vyháněním lidí ze squatů, rovněž k malíři Davidu Bartoňovi, o němž tu už byla zmínka a jenž souvisí s Bartoňovou výstavou v Dačicích, přičemž (jak se zmiňuje v ediční poznámce) zřejmě použil a upravil (rozšířil) text z vernisáže. Také následující Dementi – K výstavě Pavla Opočenského souvisí s jeho výstavou, ovšem ve zcela jiném smyslu: Jirous popírá tvrzení jiných o skutečnostech, které se údajně odehrály. Mottem F. M. Dostojevského (již jinde zmíněného) je uvedena kratičká noticka (nedá se hovořit o nekrologu) o smrti Roy Lichtensteina, jemuž byl věnován jeden z prvních komentářů v tomto svazku.

V textu Jedeme napůl (formulované tak, že významově zavádí ve smyslu „poloviční výkon“, mělo by být spíš Jedeme v tom napůl) nalezneme několik (římskými číslicemi označených) epizod vztahujícím se k disidentovi Jiřímu Tichému, jenž mj. podepsal Chartu 77, přepisoval Infoch (samozdatový časopis o Chartě 77), poslední epizoda se vztahuje k zde již komentované petici po smrti Pavla Wonky v roce 1988 (Tak dost!). Opožděně za Stanislavem Holým, uvedeném mottem z Karla Kryla (Inter arma silent musae / Muži by však mlčet neměli) hovoří o osobních setkáních s výtvarným umělcem, ilustrátorem, autorem Jů a Hele z televizního Studia Kamarád, titulků k filmu Jak svět přichází o básníky, jehož „popartové“ knížky o panu Pipovi byly oblíbené u dětí v naší rodině. Na základě osobního setkání hovoří v následujících dvou textech (s. 449, 450) i o Martinu C. Putnovi (v podobném výčtu) v souvislosti se sporem Zdeňka Gáby s ním. Texty mi znovu potvrzují myšlenku (Jirousovu, ale i moji) o důležitosti nezprostředkovaného setkávání s osobnostmi.

Následuje (s. 452) úvodní slovo na vernisáži výstavy čtenáři již opakovaně známého Davida Bartoně na výstavě Česká krajina (v titulu totožně pouhé jeho jméno, o pár stránek dále ještě Obrazy Davida Bartoně k výstavě v Třebíči, na s. 502 pak Podzim vesnické krajiny), dále tematicky navazuje text věnovaný Miroslava Šislera (ozn. j. Šíša) a jeho cyklu V zahradách královny vody, uvedený titulem identickým s názvem nejznámější básně S. Mallarméa (Vrh kostky nikdy nezruší náhodu), úvahou o gesamtkunstwerku (Jirousova oblíbená teze, kterou vztahuje i k rockové hudbě v undergroundu) a tezí: „Bůh stvořil svět krásným.“ (s. 454, o několik stránek dál píše Jaroslavu Roušerovi, „šéfovi žižkovské Akropole“, dopis ohledně inzultace „Šíšy“ jeho ochrankou). V jiném významu užívá zvolání Dost!, tentokrát jako výzvu k legalizaci marihuany (o níž hovořil již v Itálii a bude nárok její konzumaci opírat o skutečnost, že se jedná o přírodní drogu, zde v souvislosti se známou formulací „větší než malé“, přičemž o těch, kdo toto stanovili, hovoří jako o „zločinné legislativě“, s. 456). Ivanu Divišovi (1924–1999, zaujala mě kdysi, když vyšla v roce 1994 celá, Teorie spolehlivosti) věnuje Jirous v textu s názvem Básník umírá v botách báseň.

Latinský název Tempora mutantur et nos mutamur in illis, tj. „Časy se mění a my se měníme s nimi“, středověké přísloví, upozorňuje čtenáře na rys, jehož si mohl všimnout na předchozích čtyřech a půl stovky stránek už několikrát, totiž že Jirous často uvádí v různých kontextech a na různých místech textů různé citáty, často v cizích jazycích (zde: „my latiníci“), lze to zobecnit a říci, že Jirousovy texty mají výrazný intertextový charakter. V rozhovoru Člověk se musí znovu vzchopit  (zhruba o dvě strany dále, s. 633) nalezneme na jedné straně formulaci o životě „na absolutním dně dna“, kterou opakuje v řadě dalších textů a která pochází z Orwellovy knihy Trosečníkem v Paříži a Londýně, a v téže replice uvádí větu z oblíbené („milované“) knihy Malý velký muž Thomase Louise Bergera, vyprávění indiánského „samorosta“ (jak hrdinu pojmenovává čtenář na www,databazeknih.cz) a vzápětí cituje Bertolda Brechta: „»Nejvíc si člověk odpočine, když se válí v pangejtě, když je úplně na dně.« Je pěkný si takhle odpočinout, ale pak se člověk musí znova vzchopit. Jak to řekl Bertolt Brecht v jedné básni: »Ale začít znovu můžeš i z posledního dechu.«“ (s. 633) V téhle chvíli je to až citátománie. Do jaké míry jsou ony citace přesné, jsem neověřoval (nejméně v jednom případě jsem, na jiném místě, zaznamenal přibližnost, která se ovšem neodchyluje od myšlenky), jakkoli Jirous často tvrdí, že má sloní paměť, mám pocit, že vedle značného kulturního rozhledu sklouzává někdy do stereotypu opakování někdejších ikon kulturní alternativy šedesátých a sedmdesátých let.

Další intertextovou rovinou mohou být i uvedené odkazy k předchozím aktivitám, tuto povahu mají vlastně i vzpomínky, neboť odkazují k určitým „textům“, s nimiž vytvářejí určitou kontinuitu (jako tomu bylo právě v případě malíře Bartoně, ale jsou tu vazby i časově daleko vzdálenější, vlastně do doby zlaté éry českého undergroundu, ale i do začátku 70. let, kdy Jirous psal do Výtvarné práce. Tento latinsky uvedený příspěvek se týká časopisu Respekt a jeho proměny při příležitosti 10 let jeho existence (na jeho stránkách je přístupný pro předplatitele).

V té souvislosti bych měl ještě poznamenat, že v mém komentáři (až na výjimky) chybí podstatná rovina toho, pro které médium (zvl. časopis, katalog atd.) byly jednotlivé texty určeny. Jsou případy, kdy to prozrazuje sám text (nebo také text následující, v němž je právě odkaz k němu), rovněž je možné pracovat s informacemi v Ediční poznámce a Bibliografií, a konečně je možné pokračovat s podobou těchto textů v jejich zveřejnění na internetu. Nicméně, jak jsem uvedl na začátku tohoto příspěvku, vycházím co nejvíce ze samotného procesu čtení (a z něho vycházejících významů pro případnou interpretaci), pokud bych postupoval systematicky se všemi dalšími rovinami (výskyty) textu, narostl by celý můj text na dvojnásobný rozsah (a vlastně by se svým způsobem změnilo i téma, jež by pak mohlo znít Obraz Jirousových textů v médiích).

Zajímavé už jsou ony intertextové vazby (případně i s vědomím časové návaznosti) samy o sobě i v jejich rozpornosti, související s Jirousovým „hospodským“ diskursem. O některých souvislostech ostatně hovoří sám autor, když říká (zde v souvislosti se svou tvorbou): „Moje básně jsou vůbec prošpikovaný citacemi nejen z českých, ale i světových básníků – někdy tak nenápadně, že to odhalí pouze takovej bystrouš, jako je M C. Putna nebo Sylvie Richterová.“ (s. 617, rozhovor Jiřího Rulfa I labuť i lůna, což je už samo parafráze máchovského sborníku Ani labuť, ani lůna). V jiném případě (tuším někde v poznámkách v této knize) explicitní interpretaci těchto dalších vazeb odmítl z podobných důvodů jako já i editor jednoho z těchto textů.

Následuje několik krátkých textů, Dopis Zenovi Kaprálovi (též o jeho synu, výtvarníkovi Filipovi), poetická glosa Duše ryby, či dopis Pane prezidente (jehož kontext je ze samotného textu nejasný). Lze obecněji říci, že některé Jirousovy texty jsou výsledkem jeho iniciativy (počínaje Peticemi), jiné jsou tím, co označil titulem jednoho z dalších – Když jsem se (rád) podjal úkolu…, v němž hovoří o obrazech a sochách N. Vernera a hovoří, v souladu se svými i jinde vyslovenými názory, o tom, že „umění obvykle vyrůstá z mnohem jednodušších kořenů, než jaké se mu obvykle snaží interpreti implantovat“ texty na objednávku – hledal jsem na internetu řečené jméno, a pokud je to firma Verner a syn s komerčními porcelánovými soškami (nic proti nim!), je to trochu ironie. Předchozí text Spatřit svět okem roštu je věnovaný širšímu dílu Libora Krejcara. Po delší době opravdu pohled s ponorem, kontextem, jak se na kvalitní recenzi patří, uveden je dvěma slokami z Magorových labutích písní.  Následující text se pak na poezii zaměřuje přímo. Zmiňuje (rovněž opakovaně při různých příležitostech) báseň Velryby Paula Forta jakožto iniciační text, když mu ji dala přečíst jeho sestra Zorka (Ságlová), dále (rovněž opakovaně) Vzpomínky plachého pornografa Kennetha Patchena, svého milovaného básníka, či řadu evropských básníků. 

Je tu (zhruba od roku 2000) stále více velmi krátkých textů, často o jednom odstavci, jako (teď to vezmu na rozdíl od předchozího, trochu na přeskáčku) Nesporně jsme přišli o mnoho (o Dáše Vokaté), Opustil nás anděl (smrt Mejly Hlavsy), Dobra Zborník si odskočil (o sebevraždě filmového režiséra, orientovaného na alternativní kulturu), Koruna česká (míněn spis Pláč koruny české Václava Černého), Co Vám kazí náladu (polemika s údajně nepravdivým výrokem o Jaroslavu Eriku Fričovi), o němž se věnuje i text o jeho výboru z poezie Mašina na vedlejší koleji, s jehož názvem Mašina dojela na poslední nádraží polemizuje (prý je na koleji hlavní), Pohřební řeč za Marcelu Stárkovou (v podobě básně) či O Umělé hmotě (undergroundová kapela, založená Milanem Vopálkou a Josefem Vondruškou).

Je zřejmé, že v řadě případů se Jirous loučí se svými souputníky či těmi, které měl rád. Aposteriorní marginálie (K heuristické rekognoskaci murální monochromní malby /z autopsie/) je další (a delší) text s bizarním názvem, vzpomínka na Mejlu Hlavsu, s úvodní větou „Ubývá nás.“ (s. 476). Text Svou violu naladil co možná nejhlouběji svým názvem odkazuje na báseň Karla Hlaváčka, nicméně je uveden básní Jiřího Koláře a jeho tématem je poezie moravského básníka Karla Malíka, text Nic není ztraceno je věnován „obrázkům“ Jana Slováka, Oči světa výstavě Oči velkoměsta s dílem Josefa Žáčka, v Už se to nebude opakovat vzpomíná na rané práce Karla Nepraše a uvede Blues pro Karla Nepraše, o Mikuláši Medkovi přidává různé historky v textu Z okna by to nešlo?, zatímco Světluška podzemní garáže se vrací zase k hudbě, zvláště k chvále na Tonyho Ducháčka, zmínky jsou i o dalších hudebnících skupiny Garáž. Netuctová vzpomínka na hospodská setkání s Karlem Krylem je obsažena v textu nazvaném Za Karlem Krylem, je ovšem, dle datace 2004, napsána až k desetiletému výročí jeho úmrtí.

Z oblasti výtvarného umění je pak několik textů: Warholova slova…, kde se píše o fotografiích Jaroslava Abbé Libánského, o díle Libora Krejcara pojednávají „Lesní hřbitovy“ Libora Krejcara, obojí datováno v Prostředním Vydří. Než se vrátí k obrazům ve větší (několikastránkové) textové sestavě (texty z několika různých let), jejíž protagonistou je výtvarník Josef Žáček, jsou tu ještě dva texty „politické“, první, s titulem Sváťo! s podpisem „Tvůj bývalý přítel“ se obrací na Svatopluka Karáska (jeho obsah mi není příliš srozumitelný), druhý, podobně ve vokativu, Stanislave Grossi!, oslovuje někdejšího českého premiéra, klade požadavky na rezignaci jeho i všech příslušníků policie, v souvislosti s jejich zásahem na CzechTek na Tachovsku, s ostrou formulací – „Především vás pak žádáme: / Nechte nás na pokoji! / Vyserte se na nás. / My se do vás taky nesereme.“ Podepsán je kromě Jirouse též Stanislav Penc, aktivista a disident, majitel „kozí“ farmy v Milkovicích u Libáně (je to nedaleko Jičína), jenž se proti zásahu veřejně vyslovil i na trutnovském rockovém festivalu (viz Wikipedie). O politikovi pojednává i rozhovor s Renatou Kalenskou z téhož roku Grossovi je jedno, jestli Bok chcípne hlady (s. 694).

Další položky, žánrově nejrůznější provenience, se týkají různých osobních a kulturních souvislostí – Staré páky nerezavějí o některých starých přátelích z Humpolce, Inflace v umění má podtitul Z hospodské promluvy a je svérázným výkladem dějin umění (stručně řečeno klade proti sobě středověk a dobu, od níž umělci signují svá díla), Magorova řeč při křtu knihy Všude je střed světa je komentářem knihy V. Brabence, dalších několik stručných odstavců (mezi nimi zmíněný komentář k albu Bílé světlo), pak textová sestava Jak já to vidím s poznámkami z několika oborů (Tom Stoppard aj.), glosa k Egonu Bondymu, Dvě vzpomínky ze sborníku Humpolecký Magor (samostatný svazek v edici nakladatelství Torst), O bosácích, pokrmu z brambor, odehrává se v literární kavárně v Řetězové, glosa o Karlu Vachkovi (v tomto komentáři zmiňuju na začátku jeho rozměrný dokumentární film), Bojovníci snů, kde srovnává Micka Jaggera a Dášu Vokatou, zmínka o Jáchymu Topolovi, jeho románu Sestra a knihovně Libri prohibiti. Poslední text s názvem Oslavných řečí bude doufám dost… (2011) je napsán k jubileu (75 let) Jiřího Černého, jenž dal kdysi advokátům Plastic People materiál k obhajobě, a s nímž společně jásal, když se dočkali (když jsme se dočkali, taky jsem tam byl, jen to nebylo nahoře na tribuně) koncertu „Stounů“ na Strahově.

V

V Rozhovorech, třetím oddíle druhé části svazku, se znovu vracíme do roku 1997. První rozměrnější rozhovor Vojtěcha Lindaura s názvem Magor zpíval nahlas je rekapitulací Jirousových aktivit, jak je známe i z řady dalších textů v tomto svazku, tj. od fascinace Beatles přes návštěvu koncertu The Primitives Group k spolupráci s Plastic People atd, jak k tomu postupně docházelo, když, jak říká, „jsem tomu bigbítu propadl“ (s. 539). Asi by byla zajímavá konfrontace s esejí Zpráva o třetím českém hudebním obrození (1975), dostupnou i na internetu ve formátu pdf, podrobně seznamující s tématem z časově aktuální perspektivy (zaznamenáníhodná jsou už motta jednotlivých částí, mj. Mao Ce-tunga, vlastně vytyčující základní Jirousovu myšlenku undergroundu, citát [v té době mé oblíbené] skupiny The Fugs, Vesmírné symfonie, která dala název skupině Plastic People, Evangelia sv. Matouše, známá Lautreamontova věta o tom, že umění budou jednou dělat všichni), zmíněná je též skupina DG 309 a další.

Ve stejném duchu jako pobídka (v té době až módního čínského politika) je Jirousova formulace, která má širší význam i platnost, když o době nastupující normalizace hovoří takto: „My jsme na ten »definitivní konec« nikdy nepřistoupili.“ (s. 538) Toto v různých podobách Jirous vlastně konzistentně opakuje ve všech závažnějších textech. Vypisuju si, jak to v tomto rozhovoru dále rozvádí: „Po dubnovém plénu začala temná doba, ale my jsme se v ní chovali, jako by neexistovala. I když to bylo občas za velmi svízelných podmínek.“ (s. 540) Hovoří o řadě kapel: „Všechno bylo opravdu velmi přátelsky propojené, taková komunita, která žila stejnými ideály a spojoval je silně cítěný pocit ohrožení… Vlastně takový pocit, jako když jsi členem gangu.“ (s. 541) A na otázku, zda to byl odboj, odpovídá: „Především – v totalitním státě se žádný odboj dělat nedá, to je zkušenost už z Třetí říše. A my jsme ve skutečnosti ani žádný odboj nechtěli, jen jsme toužili, aby nás nechali dělat naše věci.“ (s. 542) V této citaci vidím základ Jirousova postoje a chápání českého undergroundu. A Jirous to ještě znovu sám shrnuje: „Ne, znovu říkám, my jsme nechtěli odboj. Chtěli jsme, a taky jsme vytvořili společenství lidí, které žije mimo a řídí se vlastními tužbami a zákony. Chtěli jsme dělat věci, které jsme v umění považovali za dobré – že se z toho stalo politikum, to byl, řekl bych, vedlejší produkt.“ (s. 544)

Od tohoto momentu lze přiřadit všechna pojmenování této kultury, ať již tím zřejmě nejběžnějším, underground (na jednom místě Jirous říká, že se mu nejeví případné slovo překládat do češtiny j. podzemí), druhá nebo alternativní kultura (s případnými poněkud odlišnými hranicemi, viz např. spory s Mikolášem Chadimou, ale i diskuse o disentu), případně kultura paralelní (s. 431). A od jiných (další prostor pro otázky a interpretace) se Jirousův postoj liší zásadním oddělením (neprostupným oddělením) tohoto společenství a „establishmentu“ („policejního státu“, s. 889).

Underground Jirous „nevymyslel“, nýbrž jej „označil“, jak říká v úvodu rozhovoru se Stanislavem Červinkou (ve svazku po již zmíněném setkání s V. Drápalem), což rozvádí do zajímavé formulace, jakou měl v něm úlohu, když oba uvažují o tom, zda by mohl být knězem. Jirous dochází k tomu, že je prorokem. Jak bývá jeho zvykem, upřesňuje zde i formulaci, že Magor není přezdívka, ale jeho autorské jméno. Hovoří se i o připravovaných „sebraných spisech“, tj. Magorově summě (připr. Martin Machovec) a Magorově zápisníku (vydává Viktor Stoilov).

Já odpovídám, že ano je tematicky navazující rozhovor s Pavlou Šuranskou o Jirousově poezii s řadou citací a rovněž zdůrazněním toho, že se za básníka nepovažuje (s. 567), charakterizuje pak ono obšlehnutí, okopírování technik, jak to nazývá, jako svůj způsob (jinde zdůrazňuje, že poezie sama přichází). U tohoto rozhovoru mě překvapila pokora, v jiných rozhovorech, kde své přátele opravuje či je vulgárně oslovuje, nemyslitelná. Přisuzuju to tomu, že Šuranská, autorka básnické sbírky Tvar jiného ticha, je nevidomá (objevuje se to v jemném náznaku i v samotném rozhovoru).

Táčky s Magorem, které připravili Jakub Noll a Pavel R. Vejrážka je drobná sestava krátkých textů, kde se hovoří o alkoholu, Václavu Havlovi a Václavu Klausovi a určitém Jirousově odstupu od tohoto politika. Zato Černý beránek je, jak naznačuje i podtitul Kádrový dotazník I. M. Jirouse, text orientovaný na původ a rodinné vztahy. Jirous není „černá ovce“, nýbrž, jako je ten křesťanský Beránek boží etc., „takovej černej beránek“. (s. 586) Další rozhovor, stejně jako ten předchozí s Petrem Placákem, reaguje na fakt, „že se Magorova summa stala v anketě Lidových novin knihou roku“ (s. 587).

Na něj navazuje další (cituji plné znění názvu) Magor: Opíjejte se! Strastiplná jízda s největším žijícím českým básníkem z Prahy do Vydří (Rozhovor připravila Renata Kalenská). První slova odkazují k známému textu Charlese Baudelaira (Malé básně v próze), celý text s bohatým zařazením básní vnímám především jako pokus o maximální posun hranic literárních či společenských konvencí (pokud tu vůbec nějaké hranice jsou). Třeba hned první veršovaný text zní: „Řekl / v Hollywoodu / Allen Woody / já už nekouřím / jenom údy.“ (s. 589) I v odpovědích panuje rozverná nálada s charakteristickými paradoxy, na otázku, zda je promiskuitní, odpovídá: „Promiskuitní? To snad ne. Omrdám teda každou, která mi dá, ale že bych byl vyloženě promiskuitní, nemohu říct.“

Otázka, zda je tato eskalace (tázající je navíc žena!, ovšem pravda ona sama mu onu otázku položila) už výsledkem znechucení množství řady rozhovorů v pozici, v níž se Jirous nyní nachází, záležitostí manické fáze jeho bipolární poruchy či záměrným stupňování provokací, nehodlám posuzovat. Porovnám-li s vývojem posunů těchto konvencí ve světové literatuře (sám autor se odvolává k jednomu ze zakladatelů moderní světové poezie), pak třeba Snuff, nacházející se na hranici pornografie, vydal Chuck Palahniuk v roce 1998, Portnoyův komplex, román Philipa Rotha s výchozím tématem masturbace, u nás vydaný v roce 1992, vyšel v originále ovšem již v roce 1969.

Jirous rozverně vtipkuje, třeba na otázku na účast na „sexuálních hrátkách“ ve vězení odpovídá: „Ne, já jsem nikdy nemusel nastavit, protože jsem byl tak starej a vošklivej, že by na mě nevlezl ani ten nejotrlejší zločinec.“ (s. 595), což ovšem racionalizuje v následujícím odstavci, když zdůrazňuje: „Naučil jsem se nenechat si nic líbit.“ Rozhořčené pobouření u Jiřího Peňáse nicméně vzbudil jiný výrok, který Jirous v průběhu cesty autem, během níž se zřejmě vydatně posiloval alkoholem, a který byl odpovědí na otázku po názoru na „reakce Čechů a Moravanů“ na organizaci humanitární pomoci pro Kosovo (do Prahy přijel „kvůli koncertu pro Kosovo“, což je třeba rovněž uvést): „To si netroufám hodnotit, ale jak jsem teď chodil parkama v Karlíně a pozoroval ty kosy, jak tahaj žížaly ze země, zdálo se mi, že je jich najednou nějak víc. To mi trošku vadí. Jak vytlačila balkánská hrdlička původní českou hrdličku, tak teď u nás budou kosi. A příště třeba čápové. Původní ptactvo odsud úplně vymizí. Takže chápu moravskou vesnici – už nevím jakou -, která proti přílivu kosovských uprchlíků protestovala. I když vnitřní to absolutně odsuzuju a považuju za zrůdnost. Jenže nám tady ty uprchlíci budou roznášet tuberu a krást. Z tohoto hlediska dávám té moravské vesnici za pravdu. Uvědom si, co udělali králíci v Austrálii. Jak se říká: Kde se kdo zrodí, tam se i hodí. Já jim taky nelezu do Kosova.“ (s. 590–591) Záměrně jsem ocitoval celou odpověď s její jistou nepromyšleností či dokonce (pro Jirouse typickým) protiřečením si – v rozporu s první větou (netroufá si hodnotit) se pak pustí do metafory s jazykovou hříčkou, větou „I když vnitřně to absolutně odsuzuju atd.“ a zároveň ovšem nešťastnou formulací, při níž ovšem vyjadřuje pochopení pro odmítání místních, o roznášení tubery a krádežích, které vysloví ve své prostořekosti člověka, k jehož odpovědím řada lidí vzhlíží.

Stejně tak v plném znění ocituji Peňásovo vyjádření v čl. Magorovi kosi v Respektu, jehož byl Peňás redaktorem, nejspíš v plném znění, možná i proto, že autor formuluje, byť negativně a s despektem, jiný pohled na autora vyjádření: „Nám tady ty uprchlíci budou roznášet tuberu a krást. Z tohoto hlediska dávám té moravské vesnici (kde se obyvatelstvo postavilo proti přijetí uprchlíků z Kosova) za pravdu. Uvědom si, co udělali králíci v Austrálii. Jak se říká »Kde se kdo zrodí, tam se i hodí«. Já jim taky nelezu do Kosova. To není postoj řadového českého rasisty a xenofoba. Takhle jasnou a srozumitelnou řečí fašistické demagogie se vyjádřil básník Ivan M. Jirous v článku pátečního magazínu Lidových novin. Na zbytečnou otázku redaktorky Kalenské, co si myslí o zásahu Aliance a reakcích Čechů a Moravanů, Jirous mohl něco zabručet, mohl se z ní vykecat, mohl samozřejmě mlčet nebo ji z textu vyškrtnout. Jirous se rozhodl promluvit přímo, nesmyslným ornitologickým podobenstvím. Jak vytlačila balkánská hrdlička původní českou hrdličku, tak teď u nás budou kosi. Je-li toto ironie, tak ať s ní jde do háje. Nad Jirousovou ochotou učinit ze sebe kdykoli veřejnou estrádní atrakci (byť básnící) mohl člověk kroutit hlavou, ale koneckonců ji většinou toleroval: je to jeho věc, obecenstvo si už zvyklo a těmi svými staženými trenýrkami nikomu vlastně příliš neškodil. Brutalita, s jakou teď kopl do lidí, kteří s kosy, hrdličkami ani s jinými ptáky nemají nic společného, však znamená nové stadium básníkova působení. Již ne provokatér, bohém a legenda undergroundu, ale zle blábolící křupan na hnojem zaneseném vesnickém dvorku. Ano, možná »největší český žijící básník«, jak si ho pojmenovali v magazínu LN, ale také arogantní povýšenec, pro něhož mají ostatní cenu jen tehdy, pokud od nich něco dostane.“ (s. 1055 – 1056)

Nebudu se pouštět do polemiky a argumentovat, zda ono vyjádření je či není ironie či nad jeho nejspíš nevkusností, tendenci o překročení hranic jsem zmínil a ambivalentní kontext celého vyjádření také, v každém případě si to ale Peňás vyřídil s Jirousem v plné šíři, od jeho provokujících postojů a „estrádní vystupování“ přes „stažené trenýrky“, až po postavení, do nějž Jirouse, jakkoli sám na to zároveň přistoupil, uvedli jeho obdivovatelé. Já sám jsem měl rovněž jeden čas pocit, že například v televizi je dávána až příliš nadměrná pozornost undergroundu, zatímco jiné oblasti umění (např. folklór) se už stávají pověstnou chudobkou. Můžeme se k tomu případně ještě vrátit, v tomto okamžiku nicméně vidím jako až trochu podivné, že autorem tohoto útoku je někdo, kdo v roce 1999 podepsal monarchistické prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel, textař a publicista Petr Placák (Wikipedie), tedy člověk, jenž dělal s Jirousem uvedený rozhovor o „knize roku“ v LN (Mám knihu roku – opět mi narostly rohy, s. 587).

Hledám další souvislosti a zjišťuju, že Jiří Peňás svůj postoj opakuje. Na internetové adrese Echo24.cz se dočteme jeho kritiku v článku Paradoxní nechutnost výroku paní Maříkové ze 7. března 2020 (tedy před třemi nedělemi k chvíli, co píšu tento komentář) prakticky s týmž obsahem, jako tomu bylo u Jirouse (ovšem s tím, že zde chybí Jirousův humorný aspekt): „Jistá paní Maříková, poslankyně SPD, má být zbavena imunity a vydána policii, protože před rokem napsala na Facebook, že migranti jsou jako invazivní druhy, a tudíž by neměli být do Evropy zavlékáni – jako to platí pro (invazivní) druhy zvířat a rostlin.“ Poslední, co by ovšem mělo ještě být řečeno, že v roce 2006 Jiří Peňás připravil s Jirousem rozhovor s názvem Zahradu mám zpustlou.

Samotný spor mě ovšem až tak nezajímá (kromě obecné polohy rozporného přijímání Jirouse v české kultuře), spíš je to jen další kamínek k tomu, abych se vrátil k samotným Jirousovým textům (a jejich prostřednictvím jeho osobnosti). V rozhovoru Magor: Opíjejte se! sledujeme rozpory v již zmíněných dvou místech: Jeden, když říká, že nechce posuzovat otázku imigrantů a poté ji, byť jako souhlas s náhledem obyvatel vesnice, rozebírá, druhý, ještě „těsnější“, když vtipkuje o tom, zda je či není promiskuitní. Výrok popírá sám sebe, vlastně neguje řečený význam ve své druhé části, zároveň tím touto reflexí zpochybňuje význam samotného slova.

To je něco, co už známe, co jsem označil jako „hospodský“ diskurs, nicméně tento sémantický (a vlastně i sémiotický) konflikt (zároveň ano i ne) nalezneme (jistě v jiném jazykovém kódu či stylu) v absurdním divadle (kulturní fenomén generačně souběžný s českým undergroundem), ale také třeba v koánech, zhruba v té době i u nás v kulturní vrstvě oblíbených japonských literárních útvarech zenové kultury (třeba „Jak zní potlesk jedné ruky?“), „je krátký iracionální příběh obsahující nelogickou »hádanku«, která osvobozuje mysl od zavedených konceptů“ (stručná charakteristika na Wikipedii). (Samozřejmě bychom mohli pokračovat třeba v nedůvěře Jiřího Koláře ve slovo, když se od něj odklonil ke konkrétní poezii či výtvarnému umění; Koláře si Jirous vážil; ale to už by bylo příliš daleko.)

Vnitřní protiklad, rozpor či odchylky, nalezneme i v dalších podobách: V rozhovoru, který má dialogický charakter, jsou to ony rektifikace (opravy) či popírání tvrzení/otázky tazatele (častá formulace, že toto je špatně položená otázka, že se takhle může ptát jen idiot atd., „Takhle blbou otázku bych od tebe nečekal…“, s. 636), podobné rovněž běžné podobě rozmluv v hospodě, kde je tento postup součástí komunikace i sebestvrzování pozice toho, kdo takto formuluje. Je tu ale i nesouhlas/rozpor v různých textech (zčásti bychom mohli kopírovat zmíněnou intertextovou síť), například v některých textech Jirous popírá, že by byl disidentem (zvl. když probírá Chartu 77), jinde toto označení přijímá.

Je zřejmé, že tady narážíme na něco, co by mohlo postihnout něco z podstatného obrazu Ivana M. Jirouse, totiž jeho myšlení a osobnosti. V myšlení a vyjadřování je to rovněž už zmíněný rozpor mezi intelektuálním kódem a „obyčejným jazykem“ (improvizuju výraz), jestliže Jirous, sám vystudovaný kunsthistorik, odmítá jakékoli složitější interpretace s argumentem, že všechno je vlastně prosté. Je to ale i obecnější protiklad mezi koncentrovanou formulací a „hospodským blábolem“, které nalezneme v Jirousových textech vlastně vedle sebe. Je to podobný rukopis, jaký, možná v ještě vyhrocenější podobě, najdeme u Egona Bondyho, jenž se na jedné straně pohybuje v oblasti filozofie (např. Útěcha z ontologie, překlad Tao te t´ing, reprezentativní dílo podobného pohledu na svět, jaký nalezneme v koánech a zenových meditacích), na druhé straně je autorem trapné poezie a „zbytečných veršů“, podobný rozptyl nalezneme v díle Jakuba Demla (jak o tom hovoří Vladimír Binar, jenž jen vydal v samizdatu) a o němž se Jirous rovněž na několika místech zmiňuje. U Jirouse nalezneme některé pregnantní formulace, v zásadě je ve svých názorech konzistentní, nicméně tento rozpor je, zvláště později, patrný na každém kroku.

Ještě alespoň jeden příklad okamžitého rozporu ve vyjádření (bylo by možno vzít celý svazek a vypsat je na několik stran) z textu Za tři stovky s Magorem, kde na otázku tazatele, jaký má vztah k Brnu a k Moravě odpovídá: „Moravu nenávidím. Moje žena je Moravanka mám s ní dva moravský míšence. O Brnu vůbec nemluvím, […vzápětí:] jak říkáte vy Moraváci, mám v popisu práce na Brno nadávat, ale ve skutečnosti je to město, který mám hrozně rád a lidi tady taky.“ (s. 603)

VI

V textech navazujících na místo, kde jsem přerušil sled čtení těmito úvahami, Jirous na několika místech hovoří o svém dětství a sama sebe charakterizuje jako „opozičníka“. V právě zmíněném rozhovoru, jehož autor je neuveden, se tazatel zmiňuje o střetu v Jirousově poezii, charakterizovaném rozporem „mezi harmonizující veršovou formou a v lexiku usazeným živelným bytováním po hospodách…“ (s. 605), Jirous pak dává do protikladu kavárny a hospody, kde si „vedle tebe sedne absolutní kretén a dement“ (s. 605), vzápětí srovnává Vráťu Brabence a Sváťu Karáska, z nichž první je katolík, druhý evangelík, z čehož vyplývá řada rozdílů. V rozhovoru Jiřího Rulfa I labuť i lůna (zmíněno již výše, zde poukažme na popření titulu, k němuž odkazuje) pak odpovídá na otázku, zda byl „vzpurné dítě“: „Od malička. Mně doma říkali opoziční. Furt jsem byl proti.“ (s. 615, opakuje např. na s. 635, „Už moji rodiče, když jsem byl malý pětiletý dítě, mi říkali opozičník. Já jsem byl disident od malička, já jsem se bouřil proti jakýkoliv autoritě. Mám to asi v genech.“)

Jako opozici můžeme vnímat i výhrady vůči polistopadovému společenskému vývoji, které nicméně nejsou apriorní, nýbrž jsou podány s přesvědčivou argumentací, a které jsme mohli číst už v prvním čísle řady Na Oáze s Magorem: „Amorální zrůdy, vykazující miliardové zisky a přidělující si miliardové odměny, současně zdražují elektrický proud a vysávají z lidí poslední peníze.“ (s. 331) V rozhovoru I labuť i lůna pak čteme: „To začalo první průmyslovou revolucí. Může za to ten anglosaskej, zmrskej svět, kterej vymysleli. Když se podíváš na jakýkoliv starý nářadí, používaný při běžný práci, třeba lopatu na sázení chleba do pece, kolovrátek, brány, všechno bylo vyřezávaný a zdobený […] Ale bylo to krásný prostředí, který pro ně bylo bytostně vlastní. S průmyslovou revolucí, vyrábějící takzvané artefakty na běžícím pásu, začíná pád do toho, čemu se dnes říká konzumní společnost.“ (s. 617–618) [Není to tu explicitně řečeno a je otázka, zda si to Jirous uvědomoval, neboť je to rovněž téma kunsthistorické – hnutí Arts and Crafts, W. Morris a j. Ruskin a úsilí o obnovu uměleckého řemesla, u nás pak třeba hnutí „krásné knihy“ na přelomu 19./20. stol., nicméně řečené je v podstatě to, co čem mluví – aniž bych chtěl propagovat ideologii marxismu – Karl Marx ve svém Kapitálu jako základ odcizení člověka od své práce.]

Přesvědčení o tomto vývoji/realitě zakládá pak dle Jirouse oprávněnost dalšího trvání undergroundu („I když se hodně zlepšilo a já si to uvědomuju, ve většinové společnosti je kurvení hodnot na denním pořádku, takže underground je nesmrtelnej.“ (s. 617).

Sled textů v Rozhovorech (zmíněných mnohdy již v některých kontextech) pokračuje dalším Za tři stovky s Magorem, na dvanácti stránkách přinášejícím celou řadu básnických textů, I labuť, i lůna s podtitulem Magorova zimní meditace, kde se o básních hovoří v souvislosti s Magorovým vězením a novějším společenském vývoji a výhledu undergroundu, protože většina lidí je „stádní“, „neschopná svobody“ (s. 618), slova o undergroundu jako velké rodině pak jsou v názvu dalšího přípěvku o festivalu v Prostředním Vydří, výše zmíněném v souvislosti s Vladimírem Lábusem, a ve stejném duchu je Underground je tady stále, kde se ptal Jiří Macháček. Následuje Člověk se musí znovu vzchopit, rovněž již zmíněný text, kde opakuje své vymezení sebe a undergroundu proti ostatní společnosti slovy „To je mi úplně u prdele. Co to je společnost?“ (s. 635) Je zde také věcné vysvětlení motivu labutě, pro Jirouse „mystického zvířete“.

Josef Rauvolf hovoří v rozhovoru Pašije v undergroundu s hudebníky Plastic People of the Universe, hovoru se účastní vedle Jirouse také Václav Havel a Milan Knížák (jedno z mála míst, kde je sebekritický). Zajímavý je text s názvem Já vím, že Mejla nebyl fízl, předcházející už s Drápalem uvedenému následujícími K Mejlovi Magor, Jirous odmítá, že by byl Mejlovým guru, opravuje slovo na civilizátor, neboť ho učil „třeba jíst příborem“ (s. 644). Obsah textu Až se ty svině, co si myslej, že vládnout světu, zase slezou, tak tam pojedu! je skoro zřejmý z názvu. Rovněž příklad ambivalentního tvrzení a rektifikace (viz předchozí komentář), opravuje tazatele, že neřekl, že tento národ je „posranej“, ale „že je zbabělej a hnusnej“, ale „ve skutečnosti si ho hluboce vážím“, což po další otázce rozvádí: „Nadávám mu za to, že si nechal v jednom století třikrát zlomit páteř – že chodil na Václavák hajlovat a pak zase skandovat »Ať žije KSČ!«... A současně si ho vážím za tu jeho úžasnou rezistenci: že tohle všechno vydržel.“ (s. 653, slovo současně vyznačuju já) Diktuje řadu básní z připravované sbírky Rattus norvegicus, následují otázky na Boha a na alkohol.

V dalším rozhovoru – Magorova mystická chuť být politikem (Renata Kalenská) – Jirous hovoří o svém případném vstupu do politiky, nakonec nicméně přiznává, že se tak trochu taky chce bavit. Odpovědi jsou v souladu s tím zcela nerealistické, hovoří se o Balbínově poetické straně, pak o přípravě jeho vlastní. O politice, ale i (v opakování) řady předchozích témat (trochu vybočuje téma vztahu k ženám) je – po uvaření polívky – Dobrá mysl Ivana Martina Jirouse, navazuje O vězení se mi zdá pořád, soustředěný na toto téma, kde ovšem už zapojení do politiky zavrhuje.

K poezii se Jirous vrací v rozhovoru Já je donutím, aby poslouchali poezii, hovoří se o spisovatelích a básnících Paulu Fortovi, Karlu Čapkovi, Mallarméovi, o schopnosti psát či nepsat (deprese atd.) a studiu kunsthistorie. K politice se vrací i již citovaný rozhovor Grossovi je jedno…, opakuje slova o rezignaci na svou politickou angažovanost (výjimky je ona iniciativa s S. Pencem), Václav Klaus ho nezajímá (v jednom textu před léty ho ještě respektoval, nyní již v druhém se vyjadřuje dost nelichotivě, „je to dost směšná figura“, s. 699), současnou atmosféru dokládá historkou, kdy dva „policajti“ zmlátili nějakého kluka „tak, že mu z huby stříkala krev“, Jirous líčí další brutalitu vůči policistů vůči třem Ukrajincům, kteří údajně „spáchali trestný čin“, takže to už není „náběh k policejnímu státu, ale „To už je policejní stát.“ (s. 701) V souvislosti s Johnem Bokem připadá v úvahu už jen občanská neposlušnost nebo „guerilla“ (vzpomeňme, jak se jmenuje hudební nakladatelství L. Drápala).

Podobné naladění má i rozhovor Moje milovaná země jde do hajzlu, nicméně více se, podobně jako předchozí Ivan M. Jirous: Možná jsem prorok věnuje více statku v Kostelním Vydří, undergroundu, ve zmínce dopisu S. Grossovi se S. Pencem, dobrovolné (dříve vnucené) stádovitosti lidí (a odtud podobného procenta těch, kdo „jsou tvůrčí a nespokojení se stavem světa“, s. 707), zvířátkách na usedlosti či kácení stromů (nenávisti k nim, v souvislosti s tím první titul). Charakter ankety má Třiatřicet otázek Marcela Prousta. K Pencovi se ještě znovu vrací (obvyklý řetězec opakování jednoho motivu, přenášeného z jednoho rozhovoru do druhého) v Zmoudření dona Magora, je znovu řeč o rattus norvegicus (název stejnojmenné knihy 2004, název pozdější sbírky zní Rok krysy, 2008), „absurditě nebo nesmyslnosti světa“ a její souvislost s vírou (otázku klade Josef Mlejnek), „zhnusení z toho, co se děje“ (s. 726) či vycvičené paměti ve vězení. Následuje Dochází mi inspirace, zmíněný rozhovor Zahradu mám zpustlou, opakují se předchozí motivy, hovoří se o tom, že Jirous má dostat Seifertovu cenu a podrobněji se vyjadřuje o Václavu Havlovi (píše o něm v Pravdivém příběhu…, Havel v Hvížďalově Dálkovém výslechu).

S Jirousovým názorem na bezprostřední stýkání lidí souvisí myšlenka v názvu Mobil je cesta do pekel. Na druhé straně je nicméně zajímavé, že člověk, jenž byl na začátku své cesty „nejsoučasnější“ (např. v sledování aktuálních tendencí výtvarného umění), se ukazuje (je to jeden z těch paradoxů) jako konzervativní, když říká: „Mobil nemám, považuju to za velké neštěstí. Jednak proto, že epistolární umění tím míří k zániku, jednak proto, že lidi si neustále esemeskují neuvěřitelné kraviny, volají si v tramvaji, že jsou na cestě, že už vystupují, přitom to říkají člověku, s nímž se mají za pět minut setkat. Je to taková pseudokomunikace. Vypadá to, že už ani chvíli nevydrží sami se sebou a zahlcují prostor kolem sebe. Řeší své soukromé problémy na plnou hubu na veřejnosti.“ (s. 741) Ovšemže je na druhé straně pozoruhudné, jak tu náhle Jirous pregnantně a jasnozřivě (před patnácti lety, 2006, kdy se spíše ještě hovořilo o tom, že mobil způsobuje rakovinu, ale např. kniha Manfreda Spitzera Digitální demence vyšla v češtině až v roce 2017) vyslovuje pronikavý náhled.

Následuje „Seifert“ padne na dluhy, Jirous shrnuje jména těch, jimž je za něco vděčný (Kamil Linhart, Jiří Padrta a Lída Padrtová, Jiří Kolář atd.) a říká, proč neemigroval („To vy mažte na Sibiř, když tolik milujete ideologii, která odtamtud pochází.“, zůstal tu „ze zatvrzelosti“, s. 746). Rozhovor s V. Drápalem Nejde být současně kapitalista a básník už jsem komentoval, v rozhovoru Alice Horáčkové Osobnost roku se znovu variují předchozí témata, podobně jako v následujícím rozhovoru Moje „dílo“ je uzavřený, kde hovoří také o tom, že čte především brakovou literaturu, a o nových vydáních některých knih. Kriticky k současnosti se znovu vyjadřuje v rozhovoru Žijeme ve stavu rozplizlosti, kde říká, že „diktatura ideologie byla vystřídána diktaturou kapitálu“ (s. 771), ani tak nevadí komunistická strana (jak očekávala tázající se L. Peterková), ale „nadnárodní kapitalismus“, jenž nám vládne. Současnou muziku Jirous neposlouchá, onou rozplizlostí má na mysli postmodernu.

V rozhovoru Marka Kvapila, Jakuba Kovaříka a Pavla Rajchmana Všechno, co je s tím spojený, mě sere, takže to je namířený proti tomu prakticky každou otázku neguje či opravuje, rekapituluje se Magorova poezie, vydávání časopisu Vokno, hovoří o vztahu víry a poezie. V negaci pokračuje v rozhovoru S těmi, co nám vládnou, nechci mít nic společného. „Garnitura, která nám dneska vládne, je absolutně prohnilá a nemravná, ať je to ČSSD, nebo ODS, je to jedno.“ Připojuje motiv zdražování elektrické energie, který probíral se Sašou Vondrou. Stejně jako v tomto rozhovoru se i v následujícím, Ubíječ času (rozhovor s Petrem Placákem) hovoří o Jirousově rodině, podrobněji o houbách (sbírání hub), četbě v době školní docházky i později, přijímacích zkouškách na vysokou školu (onen příběh, jak se předem mohl připravit, aby prošel), novém a starším umění, přírodě a zvířatech, ale taky kupodivu fotbale a křížovkách. Člověk by řekl, takový běžný život.

Rozhovor s J. E. Fričem Vždycky jsem bojoval za sebe je pořízen k nadcházejícím šedesátým narozeninám, v úvodních větách zazní: „Jsi chápán – vedle Václava Havla – jako možná nejznámější bojovník proti totalitnímu režimu.“ (s. 809) To Jirous odmítá, platí to, co říká titul, „básník si nesmí uzurpovat nic. Ani žádné místo ve společnosti. Básník může být rád, že je naivu a že ho jeho bližní nezabijou.“ Následují variace na již známé motivy s úvahou o sobě jako introvertovi a extrovertovi (další protiklad). Podobně pak Není magor jako Magor (rozhovor s Petrem Milotou), poezie, víra, epizody politické angažovanosti.

Nerozbíjím skleničky, ale držky, rozhovor s Vladimírem Hulcem (rovněž zajímavá osobnost, ostatně jako celá řada dalších tazatelů), mi připadá čímsi jako jeden z nejlepších rozhovorů, nejspíš svou konkrétností, „neulítlostí“ či civilností (nebo jsem jen víc soustředěný?); probírá všechna známá témata (nyní perspektiva „všední den starce Jirouse“, jak to formuluje jedna otázka), běh dne, čtení novin, udavačství těch, kteří se tváří jako morální vzory, stará přátelství a pregnantní postižení některých osobností, život ve vězení, proměny některých vlastních pohledů, otázka undergroundu dnes. Bylo by si možné všimnout blíže lecčeho, vybral jsem si něco z odpovědi na „konfidentství Jaromíra Nohavici […] téma, s kterým se naše společnost neumí vypořádat už od dob Sabiny“: „Co se týká Nohavici, tak můj problém to není, protože on nikdy nebyl můj přítel. Je to problém jeho svědomí. Hutkovu píseň, kterou o tom složil, jsem neslyšel, ale pouze četl. Text je naprosto ubohej a blbej. Jsem přesvědčenej, že Hutka na Nohavicu žárlí, stejně jako žárlil na Karla Kryla. Hutka chtěl bejt vždycky – jak já to cejtím – národním bardem, jenže mu to nevyšlo. […] Pro mě je problém Jim Čert, ale Nohavica je mi u prdele a Hutka je pro mě chudák. Ten zasranej národ bude Nohavicu poslouchat, i kdyby zpíval sebevětší sračky, jako třeba tu o Czech Teku, že »bijou naše děti«. Zrovna od něj to teda sedí.“ (s. 821)

Musím říci, že v konfrontaci s vlastními zkušenostmi z osobních setkání s oběma pěvci musím žel souhlasit, jakkoli Jirous ve svém postoji, ostře oddělujících jednotlivé plochy fenoménů, vylívá, jak se říká, vaničku i s dítětem, když říká, že podobně jako Hutkovu Krásný je svět, krásnější je moře (tj. Náměšť) nemůže poslouchat Modlitbu od Marty Kubišové („Když tyhle songy dnes slyším v rádiu, tak prchám na hajzl, a kdybych je slyšel na koncertě, tak bych se poblil.“) Ovšemže má „argument“, totiž že je ta či ona píseň „příliš zprofanovaná“. Tady bychom mohli, vlastně již poněkolikáté začít debatu o onom příkrém oddělení undergroundu od ostatní kultury a otázat se pak, zda je J. S. Bach zprofanovaný – ovšemže tu je nějaký logický úkrok blízký aporiím (Zénonovým paradoxům j. Achiles a želva), dogmatičnost v úhlu vidění, na druhé straně ovšem zároveň důslednost při vědomí „rozpolcenosti“, o jaké hovoří o sobě i o svých souputnících (o ní hovoří jako o „úžasné“ u Egona Bondyho, jenž je jak postava z Běsů, s. 821) a nakonec i o sobě.

A protože je jeden z těchto rysů zde v přímém názvu (…rozbíjím držky), musím tady kontextuálně okomentovat, co mi i v předchozích souvislostech už delší dobu tane na mysli. Jirous říká, že „nerozbíjí sklenice“, motiv, který překračuje běžné, byť nechvályhodné chování v hospodě, je ztělesněním vyhrocení situace do mezní polohy (což se na druhé straně, jak už řečeno, zvrací ve svůj vlastní protiklad). Dobrá, patří to dejme tomu ke stylu undergroundu, včetně jeho energie, vitality a přímosti, postoj se stává součástí alternativní sebeprezentace a vytváření mýtu o sobě. Jirous je nicméně na druhé straně katolík (v jednom z předchozích rozhovorů opravuje tazatele, že se za něj neoznačuje, že jím je). Na jedné straně jsou některé momenty jeho postojů, například odpuštění těm, kdo mu ubližovali, snad až příkladné, akcent na přátelství jako hodnotu aj.. Na druhé straně si nejsem jist, jestli se vztah k bližnímu (Miluj svého bližního jako sebe samého) slučuje s tím, že mu jednu „nakouřím“ (byť jsem ho předtím několikrát varoval).

Stejně tak hospodské exhibice (vysvlékání do naha apod.), o nichž zde sice není řeč, nejspíš nejsou ve shodě s křesťanským přístupem – vůbec nic proti nahotě!, v tom se přece postoje církve i křesťanského náboženství (což není vždy v souladu) radikálně liší ve spektru od puritánství až po někdejší adamity, u Jakuba Demla jsem si ale přečetl kdysi jiný relevantní argument, totiž pohoršení. A do třetice – nejsem si jist, zda skutečnost, že se Jirous nechal vydržovat Karlem Schwarzenbergem (o praktikách hospodského placení nemluvím), o obojím jsem četl ve Švehlově monografii, je v souladu se spořádaným životem dobrého křesťana. Ale probůh, jsem dalek toho, jakkoli moralizovat, natož odsuzovat, je to pouze tématem mé úvahy, kterou si vynucuje sám Jirousův text.

O tom, jak se Jirous pral, se zmiňoval mimo jiné i v následujícím rozhovoru s Alicí Horáčkovou Jestli jsem ještě nějakej rocker, aktuálně ostříhaný, baví se rovněž o poezii, o svých vydaných knihách a o tom, že už nepíše, podobně jako je tématem psaní i následující, Když mi dají linkovaný papír, píšu napříč, kde se, stejně jako v řadě následujících opakují, byť mírně o drobnosti, které dávají textům přece jen jistou svěžest, rozšířená témata, probraná v rozhovorech předchozích. Ediční poznámka, která poukazuje na skutečnost, že tento svazek je koncipován jako „svazek studijní, ve vztahu k MZ [Magorově zápisníku] dodatkový, spíše než komplementární“ (s. 921), posléze v zhodnocení těchto textů shrnuje, že hyperinflace textů spojená „s chutí vyjadřovat se veřejně k nejrůznějším otázkám“ je fenomén, označený zde jako „jakási forma devalvace, na kterou autor z nejrůznějších příčin přistoupil v 90. letech“ (s. 922). V této závěrečné fázi knihy je tento charakter nejspíš nejpatrnější.

Je to tak i v následujících rozhovorech. V Když nejde o krk, není underground se Jirous zmiňuje (pochopitelně pochvalně) o řečeném Karlu Schwarzenbergovi a jeho politickém angažmá, o psaní z Valdic a o svazku Magorovy dopisy, v Každej nemusí bejt statečnej (Nikdo nemá právo Gotta kritizovat) respektuje dnes již zesnulého Zlatého slavíka, v rozsáhlejším rozhovoru Kdyby ten Ivan aspoň uměl psát (s Josefem Rauvolfem) už se hovoří o posledním rozhovoru (následuje jich ještě nejméně půl tuctu), politický obsah textu, opakovaný i takřka ve všech dalších Po Velkém listopadu měl nastat Norimberský proces jsem už tuším zmínil, v tomtéž duchu pokračuje Vládnou nám svině peněz., teď nemůžu dohledat, ve kterém rozhovoru na otázku, zda Jirous „prohrál“, odpovídá: „Prohráli jsme všichni.“

Svižný je rozhovor s Markem Gregorem Magor v Americe (z hlediska tázajícího se a tázaného se směju nad větou „Neskákej mi do řeči, kurva!“, s. 893), řada příhod a vzpomínek i o jiných tématech. Magorova průběžná interview jsem už zmínil („Já nedávám rozhovory už nikomu“ j. úvodní věta, s. 898), je tu ale ještě Rozhovor s I. M. Jirousem v Praze v červnu 2010, kde se hovoří o malířství, zvl. o Viktoru Karlíkovi, a pak Vlkodlak v Oáze, jehož název je podle epizody s lysohlávkami, kterou Jirous vypráví (v zdrogovaném stavu se dostavil do hospody), v rozhovoru pak odmítá dělat prognózy vývoje v naší zemi, protože tématem měly být právě přírodní drogy, které by rád legalizoval. Úplně posledním textem v hlavní části knihy je krátký rozhovor s J. Rauvolfem Já jsem si ho vymyslel…, přičemž tím míní underground.

To však nicméně není konec knihy, na dalších osmdesáti stránkách Ediční poznámky najde čtenář řadu doplňujících textů, některé i na několik stran (tato část je navíc ještě drobnějším písmem, takže je obsažnější). Ty už ponechám bez komentáře. Podstatné je, že jsem se pokusil čtenářsky podchytit tento rozsáhlý svazek, přestože je, jak bylo řečeno, koncipován jako doplňkový. I tak mě přiměl hledat formulace pro některá témata a možná jejich podstatu i pojmenovat.

Odkazy

Magorova oáza / Torst
https://www.torst.cz/czech/detail.php?pk=731
zajímavý komentář ke knize
https://vltava.rozhlas.cz/magoruv-zivot-i-tvorba-byly-body-art-vychazi-porevolucni-publicistika-ivana-8111794

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Martin_Jirous
Vladimír Drápal / Guerilla Records
https://www.guerilla.cz/?s=rozhovory&id=28

Zpráva o třetím českém hudebním obrození
file:///C:/Documents%20and%20Settings/u%C5%BEivatel/Dokumenty/Downloads/-UserFiles-file-03_Prameny-09_NORM-Magor_Zprava.pdf

https://www.bubinekrevolveru.cz/k-nedozitym-sedmdesatinam-i-m-jirouse-23-zari-1944

Ivan M. Jirous, Magorova oáza, Torst, 2019