Ivan Klánský na Hradě & Novosvětská

Ivan Klánský na Hradě & Novosvětská
Slavnostní zahajovací koncert
České doteky hudby 2018/2019

Pražský hrad – Španělský sál, 16. prosince 2018, 19.00
Státní filharmonie Košice
Leoš Svárovský – dirigent
Ivan Klánský  –  klavír
David Beveridge a Marek Vašut – průvodní slovo

Mimořádně slavnostní byl zahajovací koncert letošního ročníku MHF České doteky hudby nejen vzhledem k tomu, že uváděl dvacátý ročník festivalu, ale i proto, že toto výročí bylo v souběhu se 100. výročím české (československé) státnosti. Koncert ve Španělském sále se tak ocitl v řadě s výstavami, které se v prostoru Pražského hradu po celý rok k této příležitosti konaly, a vztahoval se k těmto oslavám, které vlastně před pouhými několika týdny v Praze vyvrcholily 28. října, nejen v symbolické, nýbrž i konkrétní rovině, umocněné samotným skvostným prostorem historické architektury. Kromě toho se v dramaturgii festivalu ocitl na počátku čtyř večerů, které se k tomuto kontextu vztahovaly, kromě tohoto, uskutečněného jako každoročně v den narození Ludwiga van Beethovena, je na 27. prosince zařazen koncert „Republice“ na Novoměstské radnici v podání festivalového orchestru se zásadními Sukovými a Dvořákovými skladbami na programu, jak poznamenává ředitel MHF České doteky hudby Miroslav Matějka v úvodním textu katalogu, dalším je „Česko-slovenské operní gala“ 30. 12. v Rudolfinu a konečně slavnostní koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, řízeným Markem Šedivým, a violoncellistkou Camille Thomas 6. ledna 2019 celou sérii uzavírá.

Vědomí významu večera, věnovaného kromě výročí naší státnosti výslovně i dvacetiletému jubileu festivalu, odpovídala sestava na program zařazených skladeb, zrcadlící v kulturních souvislostech jednotlivé vrcholy celého kontextu: zařazení první skladby slovenského skladatele Ilji Zelenky (1932–2007) symbolicky poukazuje k dlouhé historii vztahů dvou bratrských slovanských národů (tuto skutečnost akcentuje i interpret, totiž Státní filharmonie Košice), klavírního koncertu Ludwiga van Beethovena, jednoho z největších velikánů evropské hudby, ke skutečnosti, že česká hudba se vztahuje právě k tomuto kulturnímu světu, jak to ostatně akcentuje i filozofie festivalu České doteky hudby (explicitně uvedením koncertu v den narození skladatele), a jak tuto skutečnost demonstruje zároveň uvedením nejznámější Dvořákovy symfonické skladby. Název, pod nímž ji známe – „Z Nového světa“, je svým přesahem „za velkou louži“ poslední z oněch významových vrstev, které si posluchač nejspíš v průběhu večera uvědomil.

A pochopitelně mělo zahájení festivalu svou společenskou rovinu, danou přítomností bývalé první dámy Livie Klausové a řady dalších osobností i obsahem úvodního slova, které pronesl ředitel MHF České doteky Miroslav Matějka. Vzpomenul v něm na legendární umělce, hudebníky a herce či osobnosti veřejného života, kteří se na festivalu podíleli a během dvou desetiletí zvyšovali jeho renomé, z nichž nás mnozí již opustili, a zdůraznil úlohu kultury ve společnosti podobnými větami, jaké jsme si mohli přečíst i v úvodním textu katalogu: „Na neustálém připomínání historie, kultury, paměti, totiž závisí naše civilizace a v turbulencích dneška i svoboda a přežití. I proto festival chce neustále připomínat rozmanité kořeny národní hudby jednotlivých národů Evropy jako jistý vzdor multikulturalismu či vytváření pochybných estetik … Chceme připomínat totiž kořeny a hudby těch zásadních národních škol, které formovaly pro svět klasickou hudbu, jak ji dnes známe (česká, německá či rakouská, ruská francouzská, italská, španělská, polská, maďarská či srbská). Ruku v ruce šla s těmito skladatelskými školami i tradice národních škol interpretačních. Festival si přeje poukazovat na rozmanitosti těchto národních škol, na jejich krásu v odlišnosti vlastních tradic, nikoli na jejich smíchávání a rozostřování, ale na poznávání jejích typických znaků a neopakovatelné estetiky.“ A tyto myšlenky Matějka na závěr své řeči shrnul mj. slovy: „Charakter festivalu je nikoli multikulturní, ale národně různorodý, nikoli společensky korektní, ale vlastenecký, nikoli mainstreamový, ale umělecky zcela vyhraněný.“

Zeljenkova skladba z roku 1997 Overtura festiva, tedy „slavnostní předehra“, jíž začal vlastní program zahajovacího koncertu, je pozoruhodná tím, jak propojuje výdobytky moderní hudby, zvláště poválečné avantgardy, které si slovenský skladatel v průběhu jednotlivých etap své tvorby osvojil, s melodickou tradicí hudby lidové. V podání hudebníků téhož národa a v energickém vedení dirigenta Leoše Svárovského byli posluchači uvedeni do světa moderní a přitom posluchačsky atraktivní hudby s výraznou účastí bicích nástrojů, ale i fanfár dechové sekce, světa, který vytváří svébytný organismus, jak o tom legendární skladatel sám hovořil.

Česko-slovenskou rovinu večera naplnila, jak už zmíněno, rovněž skutečnost, že symfonickým interpretem byla Státní filharmonie Košice, mimochodem další jubilant (založena 1968, tedy 50 let) a z logiky věci nevybočuje ani to, že ji řídil právě Leoš Svárovský. Ten je totiž již po několik let jejím hlavním hostujícím dirigentem, zatímco jeho další stálá působiště jsou Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Státní filharmonie Brno a Státní opera Praha, kde je šéfdirigentem. Leoš Svárovský, poslední žák V. Neumanna, a někdejší asistent Z. Košlera v pražském Národním divadle je počítán k mezinárodně uznávaným osobnostem tohoto oboru, posluchači koncertů Českých doteků hudby měli řadu příležitostí jej zažít při některých mimořádných příležitostech (Mladí virtuosové 2015,  Andrej Baranov a Má vlast 2015, rovněž na Pražském hradě).

Robustní a přitom pregnantní projev dirigenta motivoval svou energií, jak jsme už zvyklí, hudebníky, a ti podali skvělý výkon. Beethoven byl Beethoven, jak by nejspíš řekli znalci, všechna ta charakteristická opakování jednotlivých nástrojových skupin po sobě, motivická práce, tedy zřejmost přítomnosti motivů v návaznosti průběhu skladby, zvláště jsem ocenil pianissima a dynamické vystupňování právě na těch místech, kde je beethovenovský posluchač očekává. Beethovenův klavírní koncert c moll, op. 37, je třetí v řadě pěti skladeb tohoto žánru. Je zajímavé, že je to jediný klavírní koncert velikána německé hudby, který je napsán v mollové tónině, podobně jako některé Mozartovy klavírní koncerty, které Beethoven obdivoval (k vídeňskému klasikovi odkazuje hned úvodní rozložený akord, ale i celá řada dalších momentů). Především je tato skladba ale první z celé řady, která má symfonický charakter, což tento žánr přemístilo ze salonu do koncertního sálu. To je směrodatné i pro program slavnostního úvodního večera festivalu.

Na tomto místě, když to nebylo učiněno již na začátku, by mělo být vyzdviženo jméno interpreta, klavíristy a hudebního pedagoga Ivana Klánského, jehož životní jubileum (nar. 1948) je dalším kulatým číslem, náležejícím k tomu večeru. Žák Valentiny Kameníkové a Františka Raucha já sám řadu vynikajících žáků, k nimž patří např. vítězové Pražského jara Martin Kasík či Ivo Kahánek. Přestože na pódiích snad častěji hraje Beethovena, ostatně tak jako i tento večer, Klánského jméno je výrazně spojeno s Chopinem. Dílo polského skladatele obdivuje, více než dvacet let je předsedou Chopinovy společnosti, je prvním Čechem v historii, jenž se stal finalistou varšavské Chopinovy soutěže. Řekl bych dokonce, a není to příliš velká nadsázka, že cosi „chopinovské“ vyzařuje i z jeho syna Lukáše, jenž je rovněž klavírista a jenž několikrát účinkoval na festivalech pořádaných společností České doteky hudby (mj. též na koncertě s Václavem Hudečkem v Turnově na Dvořákově festivalu, pořádaném ČDH, a kontextuálně dodejme, že vystoupil před pár dny, 23. 11. v Rudolfinu na Jubilejním koncertu Ivan Klánský & synové společně ještě s houslistou Vladimírem, violoncellistou Adamem a basbarytonistou Danielem). Vzadu jsem po jeho výkonu legendárnímu klavíristovi, jehož doprovázel jeho „pátý“ syn, složil hold s otázkou, jak to dělá, že mu slouží v tomto věku prsty a dokáže tak brilantně zahrát, aniž by zahodil jedinou notu. Odpověděl, že to všechno je v hlavě, a musím říci, že ačkoli o prstech hudebníka vím svoje (nejsem Klánskému věkově zase tak vzdálený), musel jsem souhlasit.

Také závěrečná skladba večera je ukotvena v kalendářním čase. Jak se dočteme ve festivalové brožuře, koncert se koná v rámci tříletého projektu “Hudba V 4“ a připomíná 125. výročí světové premiéry Dvořákovy Symfonie č. 9, která se uskutečnila 16. prosince 1893 v Carnegie Hall v New Yorku. A také tomuto vrcholnému dílu Antonína Dvořáka, které vzniklo v prvním roce skladatelova pobytu ve Spojených státech, je předepsána mollová tónina (aiolský mollový modus s malou septimou patří k charakteristickým rysům kompozice, upřesňuje tuto skutečnost text na stránkách www.antonin-dvorak.cz), a když hovoříme o symbolických významech, tato skladba je devátou v pořadí symfonií, tak jako tomu je od časů Beethovenových.

Je obtížné, po všem, co již bylo řečeno, a vědomí nesmírného významu skladby v celých dějinách hudby, říci cokoli, co by nepůsobilo jako banalita. Použiju tedy krátký odstavec z anotace pořadu ČT Sedm divů Česka, v němž diváci zvolili Dvořákovu skladbu například vedle Karla IV., českého piva či Pražského hradu: „Více než cokoli jiného ji charakterizuje její syntetická forma. Tato syntéza, jakkoli obsahuje motivy i tónorodé principy americké lidové hudby nejrůznějších etnik, stejně jako intonačních schémata hudby typicky české, Dvořákovy americké dojmy i stesk po vzdáleném domově, je především naplněním základních principů skladatelovy tvorby coby klasicko-romantické a teoreticky programně-absolutní hudební filozofie.“

Mnohé o skladbě řekl americký muzikolog David Beveridge, který spolu s českým hercem Markem Vašutem, pravidelným tradičním moderátorem zahajovacích koncertů Českých doteků hudby, uvedl druhou část večera. Beveridge své bádání orientuje na dílo Antonína Dvořáka a je jednou z osobností „Dvořák American Heritage Association“ v New Yorku, na jejichž webových stránkách českého skladatele představuje. V poměrně dlouhém projevu zprvu v angličtině, poté v češtině, četl z Dvořákových dopisů, zmínil černošský a indiánský kontext Novosvětské, především druhé a třetí věty, jak o tom hudební vědci diskutují a dokonce se přou, a zdůraznil Mistrova slova, když ten kdysi výslovně řekl, že to není americká, nýbrž česká hudba.

Pusluchači pak ve zcela vyprodaném sále poslouchali se zatajeným dechem provedení Symfonie č. 9 e moll, op. 95. Řeknu to jedním slovem. Bylo excelentní. A Leoš Svárovský s jistou rafinovaností, čímž mám na mysli cit pro promyšlené dramaturgické vystupňování večera, ale především se svou pověstnou až výbušnou energií, zvolil jako přídavek Dvořákův Slovanský tanec č. 15, a zazněl přímo v ďábelském tempu. Následoval bouřlivý aplaus publika ve stoje, desetiminutové standing ovation. Jubilejní festival byl důstojně zahájen.

Jan K. Čeliš / prosinec 2018
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH