Iva Pekárková / Pečená zebra

Zatímco v knize Levhartice, časově dílu, o němž pojednává tento příspěvek, předcházejícím, je tématem život Češky v Anglii, tedy záležitost vycestování osoby české národnosti ven, v Pečené zebře, knize, která má ve svém názvu soumeznost jména zvířete podobně jako ta první, je to „obráceně“: pojednává o příběhu (příbězích) osob, které přišli k nám, tedy z prostředí pro nás cizího, do naší země. Mám pocit, že při srovnatelném rozsahu (Pečená zebra je o pár stránek delší) je samotná fabule jednodušší, alespoň do konstrukce vztahů a přítomných zvratů a peripetií. Zatímco u Levhartice si (pokud jsem něco nepřehlédl) název vysvětlíme jako metaforu poněkud divokého života hlavní hrdinky, zde se vysvětlení dočkáme v poslední scéně a poslední větě knihy v souvislosti s jedním z témat, jemuž se Pekárková ostatně věnuje i v dalších knihách, totiž s dobře odpozorovaným vnímáním češtiny cizinců u nás. Víc ovšem prozrazovat nebudu. V každém případě autorka v úvodní Poznámce a poděkování slovy svého přítele Kennetha Osieme Odoziho potvrzuje, že „psát o Afričanech v Česku je skvělá zábava“.

Kniha je rozdělena na tři části (jakkoli nakonec zjistíme, že v onom prostředí se s některými postavami setkáváme znovu v jiném kontextu), Chechtáky, Rozkoš a Zahrada, také u nich se, pokaždé trochu jinak, uplatňuje hra s jazykem; v prvním případě se název pro peníze v obecné češtině spojuje také s neustálým chechtáním prvního dítěte Veroniky, ve druhém se název klubu pro dospělé vztahuje i k tématu, z něhož se vlastně všechna další vlákna příběhu generují, třetí je vlastním jménem místa, kde se odehrává příběh v této části, ale můžeme v něm cítit i další významové přesahy (například, jakkoli o této souvislosti v knize vlastně žádná zmínka není, i onu „rajskou zahradu“, v níž začínají osudy člověka).

V první části jsou proti sobě postaveny osudy dvou žen. První je Veronika, vyrůstající v rodině, v níž je „peněz notorický nedostatek“, otec alkoholik, je tedy zvyklá se o sebe postarat, volí nicméně nešťastně partnery (Karel, který má peníze, ale žádný „plamen nebo oheň nebo něco takového“ a „na cestě k takové normální občanské demenci“; Pepík, který ji využívá v obchodu a je jí nevěrný), než si najde černocha Amechiho, který jí konečně přináší – alespoň zpočátku – štěstí (taky je nevěrný: „He-le-na“ (s. 33) a s nímž má ono chechtavé dítě Ikennu (nyní tedy čteme na domovním zvonku Okeke /Bednářová (s. 29) a později další, Akachi Josepha, Obinna Georga a Adannu Jane. Druhá je podnikatelka Jitka (v mejlu se ohlásí jako Mgr. Jitka Zavrtálková Ndombachi, Marketingový ředitel World Solutions, Ltd., sloužíme podnikatelům na čtyřech kontinentech), cílevědomá žena, která si vybudovala vlastní pílí kariéru, nicméně když se v už vyšším věku zamiluje do Afričana jménem Miyaqui (na večírku se mihne také Katka s Kingsleym), učí se jeho jazyk lingala a vozí ho po Evropě, nemůže splnit jeho přání, totiž otěhotnět s ním.

Protnutí obou příběhů nastává v okamžiku, kdy Jitčiným východiskem po všech marných pokusech všemožnými cestami pořídit si dítě je požádat Veroniku, kterou si vyhlédla, aby jí posloužila jako náhradní matka. „Rozhodování bylo jednoduché. Obyčejná obchodní transakce k oboustranné spokojenosti. Bylo to prosté: Veronika potřebovala peníze. Jitka potřebovala dítě.“ Právně je to značný problém, Veronika navíc svému partnerovi Amechimu nic nepověděla, a když se po komplikovaném porodu (jakkoli všechny ty předchozí byly bez problému) vrátí, nechce nic slyšet o tom, co stálo ve smlouvě a dítě, které jí pochopitelně nepředali ani předtím v porodnici, jí nevydala. Nakonec překonají všechna úskalí, najdou určitý modus vivendi  a Jitka může říci, na rozdíl od jejího tvrzení na začátku vyprávění: „Tak jsem si možná přece jen nezpackala život.“ (s. 118)

V druhé části knihy se čtenář setkává s pro svou atraktivnost všem mužům nedostupnou René (zkráceno za Renata), jíž se všichni bílí muži oškliví a postupně přichází, částečně také za pomoci drog (Éčko, později koks, kokain), na chuť půvabům černého těla. Vystřídá řadu partnerů – patří k nim „bohatej Kingsley“, záhy pak ale rozšíří svou vstřícnost vůči mnohým dalším. V klubu jsou také dvě tanečnice, Terezka a Amálka, tedy Amy, s jejímž osudem jsme rovněž seznámeni. Dívka, která vypadá mladší, byla zneužívána nevlastním otcem, po Jarouchovi, který se k ní nechová příliš zdvořile (vyjadřuje se o ní, v opilosti, „to je mý prcátko“, s. 154), a ani pak neví, „jak se to mohlo stát“ (Afričané mají nějaké zvláštní schopnosti sbalit holku), že se dostane do postele Amechimu („ani si to nestačila rozmyslet“). A matka je pak ráda, že má vnouče, i když ví, jak je celá situace problematická – čtenář si uvědomí, že otce dítěte zná z předchozího příběhu. Mezitím se dozvídáme, jak se daří René, která je nyní s jiným Afričanem, Césarem. V prostředí erotického klubu se objeví rovněž Mamutka, je zřejmé, odkud pochází její jméno.

Bavíme se, když čteme přepis dokonale odposlouchaného jazyka Afričanů: „Ty ceš nasrat mě? Ty ceš seš bejt jako černá?“ (s. 166), když si dívka zkouší udělat copánky, které její milenec odmítá rozlišovat od dredů (obojí je považováno za znaky různé kulturní identity). Celé se to ovšem zase vyvine poněkud jinak, když ji Femi („ten, co v její posteli vystřídal Caesara“ – Caesar se zničenohic oženil a zmizel do Japonska) začne posílat do zahraničí s drogami, které převáží ve vlastním těle autobusem – věc ovšem praskne, tedy ne doslova pytlíčky, v nichž jsou drogy ukryty (jak se domnívala a obávala), ale když všech 117 pytlíčků se zachytí na speciálním roštu poté, co je dostane ven.

V posledním příběhu se setkáme několikrát s problematikou rasismu. Hned v první kapitole dochází ke konfliktu mezi skiny, což „byl jeden z fenoménů Bílé země, bez kterých by se Richard klidně obešel“ s. 200) a poté opakovaně ke konci příběhu, kdy jej na něj v Domě na Zahradě, nastraží léčku, když Richardovi nejdříve propíchnou pneumatiku a poté, co stále nejde ten, kdo by měl opravit, se Richard střetne se čtyřmi místními rváči. Naštěstí jim uteče, strhnou z něj bundu, kterou mu pak na policejní stanici vrátí, groteskně příznačná je nicméně odpověď policistů, že je vlastně nemohou nijak postihnout, neboť (! typický obrat naší „právnické kultury“) je to „jeho slovo proti jejich“, škoda tedy, „že ho víc nepocuchali. Aspoň pár ran pěstí, trochu krve, mohli ho pobodat, našli jsme u nich nože.“ (s. 269)

Jádro Richardova příběhu je nicméně jeho úsilí získat českou „obšanku“. Vystupují zde některé postavy, které známe už z prostředí klubu Rozkoš, zvláště Kingsley (jeden z černochů, kteří se takto jmenují, tedy vlastně Chukwunonso), hovoří se o jeho několika manželkách, klíčovou postavou je nicméně, jak se ukáže, jakýsi Dave, jedna z mnoha neuvěřitelných existencí, který potřebuje nějakým způsobem „zlegalizovat“ dítě, které udělal Ivaně, ženě pracující v jeho Večerce (kradla tam, protože holt málo platil, byla mu ale zároveň po vůli), protože on sám byl ženatý (manželka se jmenovala Ahiese). Scénář, který se dozvíme v úplnosti teprve k závěru (s. 262) byl takový, že Ivana o svém čtvrtém dítěti hovořila jako o následku „znásilnění“, Dave ji dal fingovaně dohromady s Richardem, jenž touto formou učinil první krok k tomu, aby získal české státní občanství. Dave Ivaně peníze, které dostal od Richarda za zprostředkování (třicet tisíc), pochopitelně nedal (jen tak občas dva tisíce či něco na výdaje), Ivana pak přítomnosti Richarda v „Úztý“ (čteme samozřejmě Ústí nad Labem) zneužívala, když zatajovala, že dokumenty o českém občanství jsou dávno vyhotoveny. V plánu bylo, že se Richard postará o dítě, případně o další materiální výhody.

„Vysvětloval [Dave] jí [Ivaně], že jestli spolu něco mají, je to její věc, se zaměstnáním to vůbec nesouvisí, ale Ivana to odmítala chápat. A když mu řekla, že je v tom (mohl to tušit, zabřezla pokaždé, když uviděla slapské kalhoty), Dave nevěděl,co s tím. Měl už manželku. Ahiese ho poslouchala, pravda, neměla vzdělání a neuměla číst, byl pro ni v Evropě jediné zázemí – ale nepotřeboval teď komplikace. A tak Ivanu oženil. Nemohl tušit, že jeho dítě takhle… odhodí. Myslel si, že se o něj postará Richard.“ (s. 262)

Znovu cituju ukázku už předtím popsanou také pro to, že jsou z ní zřejmé nejen poměry v této společenské vrstvě, ale také neexistence nějakého kodexu chování, souvisejícího ovšem rovněž s rozdílností kultur – platnost nějaké skutečnosti se v takovém případě musí „vysvětlovat“, je samozřejmě otázka, zda toto vysvětlení druhá osoba „pochopí“. V takovém prostředí není vnímán podvod jako podvod, ale jako řešení situace, stejně jako krádeže, šizení na platech atd. atd. A je to ono prostředí, které Iva Pekárková se znalostí věci předestírá – nejen v této knize, ale například i (z těch prací, které jsem četl) v Levhartici, kde jsou podobné „silové“ poměry v anglických ubytovnách pro přistěhovalce.

Ale zpět k našemu příběhu, který autorka vypráví od začátku („To totiž bylo takhle:“ s. 207). Dozvídáme se Richardově motivaci dostat se z rodné země, kde měl jeho otec rozsáhlé příbuzenstvo Otubů s množstvím dětí a on sám nevýhodně dřel, do Oyinbolandu, kde by měl (právě na rozdíl od otce) jedinou manželku (s. 219), která se nyní (přece jen se to napoprvé nepovedlo, první byla cikánka Angelika, v rozporu s názorem spolubydlících Femiho a Caesara ale byla čistotná a nekradla) jmenuje Marcela. Tento a všechny Richardovy kroky, především zajištění trvalého pobytu a posléze získání státního občanství, byly činěny rovněž z obavy před vystěhováním, o nichž slyšel. Prostě jim neprodloužili vízum. „Žít v Česku ilegálně, to nebylo tak snadné jako v Německu, kde ó-déčka mohli najít práci: absurdně proto, že jich byla spousta a ve svém množství se ztratili. Všichni »deportovaní«, jak jim říkal Kingsley, se dopustili jednoho zločinu: nebyli ženatí. Opominuli si opatřit solidní kotvu, zatížit ji pár míšenými dětmi. [… ]“ (s. 227)

Marcela představuje svou touhou vždy všechno dát do pořádku (řekněme podle evropských představ, ale také pro svou povahu, „byla už od mládí vědecky založená“, s. 229), protipól onoho prostředí, jehož povahu jsem výše naznačil, čtenář si pak uvědomuje rozdílnost postojů jí a těch, kteří mnohé raději nechávají být, protože vědí, že se mnohé nedá změnit. Pekárková nijak nemoralizuje, spíš sleduje vše s určitým humorným či někdy ironickým nadhledem a rovněž pochopením. Všímá si souvislostí a detailů, hned od prvního příběhu je zřejmý onen komplex bezprostředního vystižení i zařazení do jiných rámců, když padne třeba zmínka o Kingsleym (Onyebuchi), který měl zvláštní povolání,  vozil cizince do botelů („byl prostě kretén“, s. 28). Komické jsou kuchařské aspekty (gastronomické odlišnosti jsou přece jedním z nejvýraznějších znaků různých kultur): když chce Amechi do jídla, do kterého by je Evropan nedal, přidat „rybi´šky“ („jako … sardinky“, upřesňuje si Amálčina matka, s. 174). A komická může být i již zmíněná komunikace, třeba když Amechi říká „Jo. Moc milej je – bráka.“ (s. 178) a poté, že „Klara je moc hesská“, což její budoucí maminka pochopí jako označení jejich dítěte, zatímco Amechi nevinně vysvětluje, že myslel její matku, která se jmenuje stejně. A konečně poznamenejme, že zajímavou jazykovou vrstvu tvoří i některé výrazy z obecné češtiny novotvary v podobě zkrácených slov jako „cajt“ či „čítač“ (s. 55, ve významu počítač, jinak slovo označuje zařízení jiného druhu).

Přičinil jsem jen pár poznámek, plnost příběhů a událostí, opírajících se o skutečné události, přitom vykazujících poznatelný literární rukopis autorky, by vyžadoval ještě další pokračování tohoto příspěvku. Kniha Ivy Pekárkové dává bohatou odpověď nejen na první část otázky „O čem je kniha Pečená zebra?“ na Československé bibliografické databázi „Odkud se berou všechny ty podivné existence, černé jako noc, které se potloukají po Praze a zjevně dělají něco nekalého? Co české holky vidí na černoších a proč jim některé tolik nadbíhají? A jak vůbec funguje soužití s Afričany v našich poměrech?“

Odkazy
https://www.cbdb.cz/kniha-157936-pecena-zebra-pecena-zebra
https://www.iliteratura.cz/Clanek/36313/pekarkova-iva-pecena-zebra
https://www.databazeknih.cz/knihy/pecena-zebra-262037

Iva Pekárková, Pečená zebra, Mladá fronta 2015