Iva Pekárková / Multi kulti pindy jedné české mindy

Na knížky Ivy Pekárkové (povypůjčoval jsem si jich víc) jsem se těšil. Kdysi jsme ji měli na jičínském gymnáziu na besedě se studenty, musel bych vzpomínat, jak to celé probíhalo, ale v každém případě mě zaujala svou fyzickou i vnitřní energií a přístupem k životu. Vypravovala tenkrát o tom, jak řídila taxík v New Yorku, o nejrůznějších v tu chvíli dramatických situacích, a určitě tam byla přítomná i některá témata, která obsahuje i kniha Multi kulti pindy jedný český mindy, již mám před sebou.

Název knihy vznikl, jak autorka v úvodní Poznámce a poděkování prozrazuje, na základě poznámky anonymního diskutéra, který o jejím blogu pravil, že to jsou jen „blbý pindy ňáký blbý mindy“. Škoda, že nešlo použít originál takřka literárního obratu (opakování dvou výrazů s podobnou zvukovou výstavbou, na nějž by bylo možné použít dokonce několik výrazů z teorie literatury). Blbé na tom, co se v takřka čtyřsetstránkové knize dočteme, myslím není ani zbla, navíc se hned na začátku prozrazuje, jak vlastně kniha vznikla.

Pravda, čas od času (možná spíš výjimečně) můžeme narazit na nějakou jazykovou vazbu či spojení, které by korektor asi coby neučesané vyjádření měl opravit („že o nic netuším“, s. 89), ovšem dáme-li na misku vah, co vše si na oplátku za tento drobný prohřešek přečteme, klidně bych tyto okrajové záležitosti pominul. Zmiňuji je spíše proto, že stejně tak by v tradičně beletristickém útvaru působilo rušivě někdy i takřka doslovné opakování některých motivů – příkladem může být líčení toho, jak všichni imigranti se Střední Evropy jsou líčeni v Anglii jako Poláci (kritický úsměv vyjadřuje již názvem kapitoly Češi, Slováci, Maďaři a jiní Poláci v Londýně) či skutečnost, že „ministerstvo vnitra prý v roce 2004 předpokládalo, že [z těchto zemí přijde] nějakých dvanáct až patnáct tisíc lidí […] Odhadlo to dosti špatně: jen v prvním roce se do Británie přistěhovalo – odhadem, přesně to neví nikdo – mezi 350 a 500 tisíci imigranty s výšezmíněných zemí, všichni automaticky legální.“ (s. 199, tj. druhé či třetí opakování).

Právě vzhledem k původu těchto textů ovšem bude čtenář akceptovat, že se některé pasáže (není jich zase tak mnoho) v následujících textech opakují. Někdy se tímto způsobem naopak dokonce vytváří vnitřní kontinuita zážitků, které Iva Pekárková popisuje (například připomínka spratků, terorizujících rodiče, tedy Wendy, v domě, o němž se pojednává v jedné z prvních částí knihy). Texty jsou nicméně přece jen nějak uspořádány, totiž do šesti různě dlouhých číslovaných částí – V Anglii je tráva zelenější, Romové v Anglii (Zážitky tlumočnice), Londons´s Burning / Pouliční nepokoje 2011, Mlžení nad Temží (Momentky z Anglie), Já mám Boha, ty máš Boha, …a tak dál , přičemž ta nejkratší, jakkoli v té době nejaktuálnější, je o pouličních nepokojích (a posléze pak dále na jednotlivé texty označené titulem, někdy podtitulem a vždy datované měsícem a rokem). Důležitější je ovšem, že o vyšší celistvosti knihy nebudeme pochybovat – tvoří ji jednak tematika, totiž období pobytu autorky se svým přítelem K. v Anglii, jednak vnitřní sevřenost pohledu na svět přes některá už na první pohled turbulentní témata (vedle dá se říci centrálního dějiště, jímž je přistěhovalecké prostředí, s ním související vyspělé, v určitých okamžicích a kontraproduktivní sociální služby v Anglii, jazyková problematika, výchova dětí atd.).

Jestliže jsem na začátku přičinil poznámku o několika málo drobných jazykových prohřešcích, nemyslel jsem tím jakkoli, že by autorky knihy Multi kulti byla jazykově necitlivá, naopak. Při spontaneitě vyjádření si s jazykem nejen hraje (název knihy, ale i třeba takový úžasný obrat jako zmíněný Mlžení nad Temží), ale má – v souladu s celkovým zaměřením knihy obrovský smysl pro aktuální jazykový úzus. V kapitole, která rovněž parafrázuje komunikaci v diskuzích na blogu s názvem Ty jeden xenofilní, stereofobní homocentristo! říká v jedné větě, komentující, jakže by se teda měla chovat, aby se uchránila podobných nařčení a útoků („označení za »homocentrika«“: „Vyškrtnout ze seznamu přátel všechny ty, kteří jsou nebo by potenciální mohli být »lesbami« a »buznami« (jak zní momentální politicky korektní označení vycházející z gay komunity v Čechách, na Moravě a ve Slezsku)?“ Před časem jsem se sám pozastavil nad výrazem „lesby“ coby oficiálním výrazem, vyjadřujícím sexuální identifikaci této skupiny žen, dříve používaný – vedle neutrálního „lesbičky“ – jako hanlivý. O několik řádků, v nichž Pekárková poukazuje na přirozenost chování „nehetero“ lidí na ulici, která ostatním připadá provokativní, na začátku jedné z vět říká: „Věřím, že se mezi gayi a lesbičkami (abych projednou použila zastaralé terminologie) […].“ (s. 203)

Rámcem knihy je pobyt spisovatelky s jejím přítelem označeným pouze jménem K. (je to Kenneth Osieme Odozi, kterého uvádí v obvyklé Poznámce a poděkování v knize Pečená zebra jako nejvýznamnějšího pomocníka při sběru příběhů a afrických jmen?) v londýnských imigrantských čtvrtích a její práce překladatelky zvláště pro romské přistěhovalce. Ze životopisu spisovatelky víme, že i její předchozí život byl dosti dobrodružný (ze zmíněné návštěvy mi tenkrát utkvělo vyprávění o práci taxikářky v New Yorku, rovněž „multi-kulti“ problematika byla už tak či onak, pochopitelně, přítomná, na několika místech i v této knize srovnává Ameriku a Anglii). K tématu se dostáváme hned na prvních řádcích textu, když se K. rozhodl, že musí žít v Anglii. Snadnost realizace umožnil vstup do EU nedlouho předtím. Méně jednoduché bylo najít si bydlení, jak je zřejmé z celé jedné (první) části, kde je toto téma pro Pekárkovou rámcem líčení setkávání a problematické spolužití v multietnickém prostředí nájemních domů v okrajových čtvrtích Londýna.

Tak, jak to bývá ostatně vždy, když někam přijdete/přijedete a prvním nárazem je rozdíl v kulturních zvyklostech, jemuž musíte pro běžný denní provoz věnovat zvýšenou pozornost, je to i zde: Spisovatelka to ukazuje hned zkraje na konkrétní obtížné situaci, vyplývající z toho, že v Anglii úřední identita nespočívá v občanském průkaze jako u nás, které by se ovšem hodily, když se kdekoli potřebuje prokázat. Na vašich českých dokladech, které máte, není adresa v Británii a vy potřebujete uzavřít nájemní smlouvu, založit bankovní konto, přihlásit se u lékaře atd. „V bance vám řeknou, že si máte přinést dopis ze zdravotního střediska. Jakmile to uděláte, oni vám založí účet. Na zdravotním středisku vám řeknou, že si máte donést výpis z banky, teprve pak vás zaregistrují.“ (s. 25) Autorka tento standardní cestou neřešitelný paradox, Čechovi připomínající kafkovskou či orwellovskou absurditu, řeší oklikou, a vy se ptáte, jak je možné, že ve fungující demokracii může existovat taková docela zásadní logická proluka. Je to tím, že tato realita vždy vychází z praxe (a ta ji podle pragmatických modelů, jakmile nastane, vyřeší), nebo budeme zemi podezřívat, že nás tam – coby imigranty – vlastně nechce, ale „demokratickou“ cestou nám to nechce či nemůže zakázat. ¨

Tuto a další otázky si položí čtenář, spisovatelka nijak nespekuluje, problém se nestává zdrojem ironie či dokonce satiry, naopak chválí mnohé v zemi, kam se chtěla (nakonec i ona) přestěhovat, a naopak vyzdvihuje řadu věcí proti naší zemi (sociální systém, chování policistů atd. atd.), které vidí mnohdy velmi kriticky. Zpátky ale k poutavému vyprávění, které je jádrem knihy Ivy Pekárkové. Vyprávění, jak už naznačeno, konkrétního, vycházejícího z každodenní reality, mnohdy dramatického, s nejrůznějšími střety, problémy a potížemi, na které nahlíží spisovatelka – jak bych to řekl, s úsměvem to není – nejspíš s humorem, pochopením pro komičnost, eskalaci věci či dokonce bláznivost, specifičnost a nezaměnitelnost onoho „tady a teď“, jestliže použiju výraz z jiné její knihy (Levhartice, kde má onen výraz původně z českého překladu heideggerovské filozofie, ovšem trochu jiný význam), začíná anabází po řadě bytů.  

V každém z nich jsou nějaké problémy, jak to naznačuje i titul kapitoly Jak (ne)hledat bydlení v Londýně (s. 66), prostřednictvím jednoho motivu se dostáváme k dalším, tj. např. bezstarostné chování nájemkyně bytů Wendy, kdy se ujasňuje, kdo vlastně bude platit elektřinu a plyn teprve, když je energie odpojena, problematické vztahy mezi nájemníky, „roztržky“ (s. 29), šílená a hysterická dcera Wendy Cornelia, a vlastně obecnější pohled na určitou vrstvu mladých lidí – jeden bratr Cornelie sedí ve vězení za loupežné přepadený, druhý, Darren, nepracuje, „seděl doma, jak byl den dlouhý, poslouchal pořád dokola tu stejnou rapovou písničku, kouřil trávu a čas od času se nechával slyšet, že bude velkým rapovým muzikantem, což dokazoval tím, že kulhal nahoru a dolů po schodech a rytmicky vyvolával: »Fuckin´sheet, man, fuckin´sheet, man!« O škole nebo práci nechtěl slyšet a, pokud se dalo věřit Wendiným narážkám, měl teď ve dvaceti úplně stejné pubertální názory jako v době, kdy mu bylo dvanáct.“ (s. 33) V popisu této a jiných osob, u nichž nabýváme pocitu jejich slabomyslnosti (či přímo demence?) či jiných momentů přinášejících potíže, bychom mohli pokračovat. Spisovatelka nicméně nejde po povrchu, eskalující motiv analyzuje, v tomto případě, jestliže „Wendy se nerozhořčila nad drzostí a sobeckostí svého nejmladšího dítěte. Wendy v tom viděla další důkaz, že její dcera je princezna“ (s. 35), dospívá k závěru, že „Wendy se svých dětí bála. Bála se jim cokoli říct, bála se je proti sobě popudit, děsila se, že by mohla ztratit jejich lásku,“ (s. 35) tím více, že po smrti manžela se právě kvůli dětem odstěhovala z Trinidadu do Anglie, aby je uživila. A čtenář může zobecnit – za těmito problémy je vždy nějaký prvotní motiv (zde smrt manžela) a okamžik, jakkoli pozvolně přicházející, kdy se věci vykloubí ze svých smysluplných mantinelů.

Věnoval jsem se jedné epizodě, abych poukázal na styl Ivy Pekárkové, který – ještě jednou to řeknu – přichází mnohdy s divokými motivy, které bychom vnímali až jako „bulvární“, na efekt, kdyby nebylo všechno to další, co je v textu řečeno, a kdyby protilehlým pólem nebyl onen nejspíš až obdivuhodný životní postoj spisovatelky, který při čtení knihy cítíme. Je to, vedle energičnosti, i cosi lidského, jak to vyjadřuje komentář Jana Lukavce na iLiteratuře, jenž uvádí příklad: „Někdy se ovšem autorka skoro až hrabalovsky rozněžní, třeba když opěvuje jistého londýnského běžence, který se nemyl a nedbal o sebe, ale měl v sobě cosi »čistého jako studánka v lese«.“ (Takových postav, řekli bychom až podivínů, je tu celá řada, třeba malíř Antonín, který funguje mimo všechny běžné souřadnice. s. 106-109)

Některé momenty jsou jen zábavné, a lze je nějak překonat, jak to je např. v kapitolách O putovním televizoru a Blbcových bramborách, v defilé postav, Joyce, Indky z Guayany, Piuse – Zbožného, Příšerného Bělocha, Uganďana Joshuy (kol. s. 53), či dalších kapitolách, kde se vynoří budižkničemu Efulelu (jména v jazyce ibo, s. 57)), Nigerijky Susan (s. 74), některé respektujeme, jako všechny ty předsudky, jichž je v knize přehršel (kap. „Černoši musí chodit s černoškami!“ (Cibulová válka), kde ony uvozovky uvozují právě onen jako problematicky nahlížený výrok), jinde je to na hraně, jako s již zmíněnými dětmi Wendy, kde je otázka, zda zavolat či nezavolat policii, podobně jako u agresívního Čísla Jedna, který si nejen pouští v noci rap otřásající celým barákem, ale brutálně mlátí svou ženu (nepochopitelné je, že se k němu stále vrací, vlastně pochopitelné: je to stav totální závislosti, autorka to posléze komentuje v kap. Proč jsou ty ženské tak pitomé? / Číslo Jedna se vrací)).

Někdy si ovšem můžeme jen trpce postesknout, jako je (vedle nejrůznějších incidentů, problematických situací, jako čteme v kap. „Je ti 14? Musíš souložit,“ řekl doktor, neřešitelných příběhů, jak je ten s dětmi Lucie a Mariky, pro jejichž rodiče, podobně jako pro všechny ostatní, Iva Pekárková tlumočila sociálním pracovnicím) příběh, v blogovém formátu rozčleněný do celé řady pokračování (celkem pět), což dokládá jeho závažnost, s názvem Případ odebraných dětí. Poznamenám jen, že nekončí happy endem.

V třetí části s podtitulem Momentky z Anglie, ale i v dalších částech, kde se silněji rozvíjí otázky jednotlivých etnik a náboženství, si Pekárková (někdy s odstupem) všímá odlišností v chování Angličanů, například jejich příslovečné zdvořilosti, a hovoří i obecněji o proměně Anglie, jak jsme si ji dosud představovali. S tím souvisí i předpojatosti a schematické představy mnohých lidí (její konkrétní vidění, které je jejich protikladem, je myslím, jednou z nejsilnějších stránek nejen této její knihy). Pěkně to vystihuje už zmíněná recenze na iLiteratuře: „Četné stránky také mohou otřást domnělými jistotami Čechů, kteří živého černocha či muslima (či oba v jednom) nikdy neviděli, ale názor na ně už mají definitivně hotový, i postoji místních »vlasteneckých« prodavaček, které jsou schopné za skupinou cizích turistů rozezleně volat: »Debilové, naučte se česky!«“

Stejně jako u předchozích témat vidí v příslušné kapitole Pekárková „zblízka“ problematiku pouličních nepokojů, které se aktuálně rozhořely v ulicích Tottenhamu, „jedné z nejchudších (ale ne »nejčernějších«, jak se často mylně tvrdí) londýnských čtvrtí. Popisuje (v aktuálním čase, texty jsou datována srpen 2011) vznik a celý průběh incidentu, který šokoval nejen Brity, sleduje vějíř různých aspektů (tituly kapitol: Vzoura bezkulturalistů, Barevný Londýn si vzít nedáme! „Démoni z Bronxu“ versus „naši gangsteři“. Podobně koncentrovaně jsou „sebrány“ texty následující (páté) části Já mám Boha, ty máš Boha, přičemž z datace textů (některé jsou z prosince 2012, jiné třeba ze září 2014) je zřejmé, že před chronogickým principem je upřednostněn právě tematický princip. Východisko pohledu umožňuje skutečně široký úhel pohledu, zahrnující „Alláha, Buddhu, Šivu“, křesťanství (Vánoce) a anglikánskou církev, Jehovisty, ateisty, změny „světonázoru“ a dokonce gaye atd., někdy formuluje námět příspěvku právě oním až provokativním způsobem, který ovšem zároveň umožňují jít k jádru věci, tak, když se táže, zda Může katolická prostitutka pracovat v neděli? či nazve kapitolu Onanuješ? Onanujeme, Onanujete? (Alláh a samohana), kde zkoumá, jak se dívá na tuto tematiku doktrína tohoto náboženství (haram, tj. zakázané/hřích, makrúh, tj. nedoporučené, což prý platí v tomto případě).

Přitom autorka opět nezůstává na povrchu, ale zajede do hloubky, jako například v úvaze v kapitole Tvůj světonázor je nevyhovující. Vyber si jiný!  „Ale zato v mnohch společnostech najdete spoustu ladých lidí, kteří netuší co se sebou, jsou dezorientovaní, nevědí, čemu věřit, ale něčemu věřit potřebují, bojí se světa a ještě více se bojí to dát najevo… mají v sobě hlubokou a bolavou díru. Většina sekt všemožného druhu se naučila využívat právě takových jedinců, slabých, nerozhodných a zranitelných. […] V Londýně je dnes tou vírou islám – a řada pomatených mladých lidí, leckdy s kriminálními sklony, o sobě tvrdí, že jsou muslimové. Islám má věru co nabídnout: kromě života věčného taky svou momentální reputaci »násilnického« (a tudíž pro mnohého mizeru přitažlivého) náboženství. A kromě toho přesný seznam pravidel (pravda, v každé oblsti trochu jiných), jak správně vést svůj život, čím se řídit, co dělat. Právě tahle jednoznačnost a omezení toho, čemu jsme si v západních společnostech zvykli říkat svoboda a svobodná vůle, činí islám velmi zajímavým pro překvapivou spoustu lidí, do kterých byste to nikdy neřekli.“ (s. 253–254) Zajímavé na celé věci je (to říká myslím jinde), že někteří hovoří o islámu, aniž by ale měli hlubší ponětí o tom, o co se vůbec jedná.

V posledním oddíle, tematicky různorodém, nalezneme třeba, hned v úvodu, kapitolu s vtipným názvem (obvyklé zatraktivnění, které patří i k žánru blogu, ale v širším kontextu i čapkovské tradici, na niž v mnohém blogy právě, ať již uvědoměle či nikoli, navazují) Bít či nebít? (Chvála výprasků) – jak můžeme tušit poté, co jsme si přečetli o nezvedených výrostcích v prvních kapitolách, postupu Pekárkovou – přes před několika lety až hysterii u tohoto tématu – „nekorektně“ schvalovaného. Když už jsem v okrajové poznámce zmínil Karla Čapka, možná bych měl jmenovat i jiného meziválečného spisovatele, novináře Egona Erwina Kische. Tituly kapitol v Multi kulti mi připomínají ty, jež dal svým knihám právě tento židovský „zuřivý reportér“, vzpomenul jsem si na jeho Tržiště senzací. To je také přístup, pro nějž jsou knížky Ivy Pekárkové tak čtivé.

Odkazy

https://cs.wikipedia.org/wiki/Iva_Pek%C3%A1rkov%C3%A1

https://www.iliteratura.cz/Clanek/38089/pekarkova-iva-multikulti-pindy-jedny-cesky-mindy
https://www.databazeknih.cz/knihy/multikulti-pindy-jedny-cesky-mindy-311042
https://www.knihydobrovsky.cz/multikulti-1216410

https://cs.wikipedia.org/wiki/Egon_Erwin_Kisch

Iva Pekárková, Multi kultu pindy jedný český mindy, Mladá fronta, 2016