Iva Pekárková / Levhartice

Zatímco jedna z předchozích knih spisovatelky (2012, druhé vydání 2016) s názvem (ve 2. vyd., v prvním Multy kulty) Multi kulti pindy jedny český mindy vychází z rámce blogu, jak uvádí sama autorka ve svém úvodním komentáři, charakter Levhartice, jakkoli se příběhům ze zmíněné knihy v mnohém podobá, se více přiklání k podobě beletristické. Ne, že by je jednalo o „krásnou literaturu“ v onom smyslu, který slovo beletrie (belles-lettres, fr., doslovně krásné listy) znamená, jednak je totiž, jakkoli to v tomto případě Iva Pekárková nespecifikuje, východiskem je možná skutečný příběh nebo alespoň okolnosti příběhu, který vypráví, tedy ony aspekty reality („kmen Ibo a všechny ostatní kmeny v knize zmíněné existují a já jsem se pokusila popsat jejich tradice, jazyk i životní styl, jak nejlépe umím“), jimž se obvykle věnuje dokumentární literatura (ostatně i právě citovaná část věty z Poznámky a poděkování zní jako z nějaké národopisné studie, jednak její literární styl je všechno jiné, jen ne „krásný“ (Němci mívali dokonce takové slovo Schöngeist, „krasoduch“).

To ovšem neznamená, že není pravdivý (ne ve smyslu pozitivistickém, faktickém, nýbrž právě literárním, vnitřní pravdivostí), a stejně tak je silný, mám-li nahradit v oné klasické trojici krása – pravda – dobro třetí slovo přiléhavějším výrazem s představou, že síla a energie, tedy životnost, je z principu dobrá. Ono překročení (raději než porušení, ale možná i to) tradiční literární konvence, které se projeví hned v jedné z prvních vět první kapitoly vlastního příběhu s názvem Tady, teď (předchází jí krátká kapitola se zcela jiným, teprve později svůj význam ozřejmujícím obsahem Předtím), když píše: „Miluje se. Ne, nemiluje. Šoustá, mrdá, prcá, souloží, šuká, šoupe, jebe, fakuje, užívá si úplně normálního, neúchylného, nebezpečného sexu …“ (s. 14, někde uprostřed knihy tento řetězec částečně jinými slovy znovu opakuje), je takřečeno funkční, totiž nikoli samoúčelné, a kromě toho je autorsky reflektováno oním popřením, antitezí „literárního“ (tedy „zastaralého“) miluje se, a vysvětlením, že se nejedná o žádnou perverzi, ale že toto je ten střed (vypůjčil jsem si myšlenku z Ajvazova Druhého města, knihy ovšem zcela jiného charakteru). Samotné východisko příběhu pak přináší opodstatnění jak jeho dalšího pokračování, tak použitých literárních prostředků.

Slovník, který jazykověda ovšem označuje co do stylu jako vulgarismy, nalezneme v knize ovšem nejen v oblasti, která jej svým způsobem legitimuje, tedy sexu a erotiky, primárně jejího ústředního tématu – nikoli ovšem prvoplánového, jakkoli se probírá docela důkladně, možná i explicitně, a nikoli pornografického. Oproti tomuto přístupu se autorka na jednom místě jednoznačně vymezuje. S vulgárním vyjadřováním se čtenář setká i na jiných místech, vyhroceně zvláště při návštěvě dcery hlavní hrdinky Milly a jejího snoubence Michala, poté co jim oběma zaplatila letenku z Čech do Londýna a její nová rodina (o níž jí ovšem, pravda, nic neprozradila) ji srdečně vítá v jejich novém domě, Michal se ovšem zachová tak, jak se dalo po předchozím popisu vzhledu „dvou mladých lidí“ očekávat. Autorka to komentuje v reprodukci následujícího telefonního rozhovoru matky s dcerou, když ústy Milly říká: „Michal vypadá jako debil – a zřejmě debil je – a je to samonáserný kretén a zasloužilý člen Ku-klux-klanu, což před Kamilou doposud tají, a násilnický čurák s jednou půlkou mozku uhnilou a druhou zabetonovanou […], Michal je rasista a čuráčí hlava – sorry, Kamilko, […]“ (s. 203).

Je třeba nicméně dodat, že zjev Kamily, dívky v orvaném a rozervaném oblečení, fialovou ofinou a množstvím piercinků, včetně kuželíků na takřka odhalených ňadrech, Milla ještě vnímá „clonou mateřských hormonů“, podobně jako zprvu, byť rozpačitě, toleruje chlapce v maskáčích s holou hlavou a chováním, jehož detaily autorka velice výstižně popisuje, a které se v plné míře rasistického schématu a nadřazené hlouposti v průběhu několika stránek vyjeví, a dále, když Michal odmítl pohostinnost černé rodiny a Millin manžel James mu vyhledá a zaplatí penzion, který je „dostatečně bílý“. A pak je třeba říci, že sestava předchozí výroky, které jsou výsledkem vypjatých emocí, zklamání matky, která nicméně nechce přijít o svou dceru, nevedly k tomu, aby si Kamila uvědomila, jak se vlastně chová, tento matčin projev „neprovětral Kamilin vztah k lidem jiných ras a národností, natož aby ji osvítil, nenašel pro ni pořádnou práci ani ji nenaučil anglicky, francouzsky, německy, italsky a žádnou jinou řeč ze všech, které neovládala“ (s. 204) „Měl jedinou chybu: Nikdy se neudál. Kamila se půl roku neozvala, a když konečně přišla esemeska, by to ta, co žebrá o prachy.“ (tamtéž, esemesku povedená dcerunka ani nevypisovala, měla ji nastavenou v mobilu)

Tímto vysvětlením, jímž končí poslední odstavec druhé ze tří částí celé knihy, se, jak je z kontextu zřejmé, relativizuje používání stylistické vrstvy, která je takto exponovaná a kterou bych tedy neměl přehlížet.  Příznačné jsou ostatně i komentáře na webové stránce Československé bibliografické databáze (ČBDB): „Tahle autorka mě prostě baví. Je to syrový, ale tak nějak opravdový.“ (Nifrea), „přímočarost a syrovost vyjadřování lehce odpuzuje“ (AndelaC), „Kunda sem, kokot tam. O formální stránce Levhartice by se dalo napsat hodně. Pánové, vy možná radši rovnou o dům dál - je to tam samej černošskej penis... Obsahově je to ovšem skvost. Afrika, sex, přistěhovalectví, rasismus. A láska.“ (Seňorita Eskimo) Zvláště poslední citace postihuje skutečnost, že proti výrazům, jejichž samoúčelné užívání by mohlo být předmětem kritiky, je tu něco, co je vyvažuje, něco, co má, jakkoli to je popisováno na hraně, svůj hlubší rozměr.

Zmíněný slovník, to totiž není všechno. Vnímání všeho, co se v příběhu odehrává, a jak je to literárně pojednáno, je do významových souřadnic umístěno teprve základním rámcem/východiskem, jímž je předchozí život ženy, jejíž plné jméno je Bohumila (i ona změna „identity“ je příznačná), která přišla o svou druhou dceru Kamilu (za pozornost stojí vnitřní spojitost Milla – Bohumila – Kamila, rovněž další jména jsou nějak jazykově příznaková, např. i chlap, tj. muž beze jména, jeden z milenců Milly), a jejíž manžel Vladimír ji opustil. To, co se o osudech postav dočítáme, a co se názvu první části výstižně označuje jako Léčba sexem, je snahou o znovunalezení ztracené rovnováhy, jíž následuje (v druhé části s názvem Mladší manželka) skutečně vážný vztah, sebenalezení v partnerství s jedním z mužů, kteří zpočátku byli jen milenci, a jeho rodinou, i v „kmeni“, tedy kultuře, s níž se Milla identifikuje.

Celý příběh, naplňovaný v další rovině imigrantskou realitou v cizí zemi, začíná odjezdem do Anglie a změnou životního stylu, prostě řečeno nevázaným sexem, který jí zprvu alespoň na chvíli umožňuje zapomenout na životní tragédii, začíná (po úvodní metafoře zazdění do iglú, kterou si autorka vypůjčila od „imaginárního eskymáckého kmene“). To je ona „horizontální turistika“, kterou dvaačtyřicetiletá Češka s velkou „prdelí“ v Anglii provozuje v řadě odstínů (i literární kritika nalézá souvislost se zfilmovanou knihou, která kdysi přinesla něco pozdvižení – tedy Padesát odstínů šedi E. L. Jamesové), když začíná „znovu a znovu“ (s. 30), od porovnávání fyziologických dispozic několika milenců různých lidských ras (zvl. „nadrozměrného chlapa“ Baya, s. 35), jež střídá, vypěstování „tlamy“ (cvičení svalu ve dnu pánevním musculus pubococcygeus), až po návštěvy ve swingers klubu s jedním z nich (opakování a řadovost vyjadřují i řady kapitol s týmiž názvy – Zdravotní lázně I., …, Flashback: v chlapově rodinném autě I., …).Tato první fáze se nicméně rozvine dále až po přijetí do rodiny Afričana Nwaogwungwu (v Evropě Jamese, reflektováno na s. 112) jako druhé manželky vedle jeho první ženy, lékařky Angely (zajímavá hrana, různé čtení polygamie v kontextu zvyklostí afrického kmene i v kontextu křesťanského světa), ale i život ne-Angličanů, v jejímž případě je jeho náplní zaměstnání v domově pro seniory (nazývané „uklízení“ lidí).

Ovšemže ve vyprávění je množství pro českého čtenáře exotické reality, vyplývající ze skutečnosti, že Londýn je "velkou genovou laboratoří" (název jedné kapitoly je Londýn je laboratoř), jsou tu prostředí, jako je problematické soužití v nájemním domě („v baráku, kde se všichni koupali ve stejné vaně, vařili na stejném sporáku a kradli si jídlo z jedné lednice“, s. 22), detaily, které u nás neznáme, například – způsob placení za plyn speciálními kartami, opakuje se téma, které známe i z jiných knih Ivy Pekárkové, totiž přístup k životu u mladých „gangsta“, nepracujících, neadaptujících se, žijících ve svém uzavřeném světě a přitom využívajících systémů či nedostatku pevných postojů svých rodičů. Mohli bychom říci, že řada věcí je tu „na hraně“. Je jí také přístup k původní kultuře imigrantů – děti, které se narodily v Anglii, nemluví jazykem svého kmene, a ani rodiče nepovažují důležité, aby kořeny svého rodu brali v potaz. Tak tomu je i v případě naší rodiny: vlastně ani otec neumí někdejší jazyk svých předků a teprve shodou náhod se k němu příslušníci nově vzniklé rodiny dostávají.

Jedna rovina příběhu spočívá v tom, že celé to je o hledání identity. A ovšem, právě imigrantské prostředí je tím prostorem, na němž toto téma lze velice dobře rozvinout, respektive jej z podstaty implikuje. V jedné kapitole s názvem, který svou rozpustilostí může až odvádět pozornost – Píča, meditace a ten problém s rasami – jde nicméně o právě o toto téma, jen „obráceně“ podané: jestliže totiž autorka popisuje, jak se „tolik lidí touží stát tím, čím prostě nejsou“ a táže se, proč tomu tak je: proč blondýnky chtějí být brunetkami, proč Češky usilují o to, stát se Angličankami, proč se ty, které se provdaly za Nigérijce hrají na Afričanky. A jakkoli to vše vlastně působí směšně a komicky, všechny další příklady, které Pekárková uvádí, směřují k témuž. Je to touha po oné příslušnosti někam, o kterou pak usiluje Millina a Jamesova rodina i formou učení jazyka svých předků. A vedle té široké příslušnosti tu je touha po navázání individuálního vztahu mezi dvěma lidmi.

Zprvu pouze sexuální rozměr se v průběhu vyprávění několikačetně promění v hluboký lidský vztah, nejdříve v oné – pro Evropana nestandardní, z afrického hlediska nicméně nakonec normální rodiny, a zvláště pak ve třetí části s názvem Návrat domů se rozvine kontrast života a smrti ve smutném, na druhé straně až komickém líčení konce Jamese, jehož mozek je poškozen rakovinou, a jeho tělo, zatímco vše ostatní se propadá do chaosu, zůstává u oné, v tento okamžik zbytnělé funkce sexuality (mnohé říkají už názvy kapitol jako Chci kundu, V sex klubu s dementem). S jeho odchodem se pak obě Jamesovy někdejší manželky objímají – zatímco tenkrát, když v Millině rodině nastala jiná smrt (její dcery), „nikdo ji neobjal“. Nyní si vzájemně říkají „mám tě moc ráda […], jsme tu jedna pro druhou“. A pozvbudivý je onen opravdový návrat, autorkou nepateticky traktovaný. Poslední věta před přistáním letadla v zemi v Africe, do které se vracejí, patří dětem Chigo s Ebukou.

Odkazy

https://www.idnes.cz/kultura/literatura/recenze-levhartice.A131007_123349_literatura_ts
https://www.cbdb.cz/kniha-89726-levhartice-levhartice

Iva Pekárková, Levhartice, Mladá fronta, 2013