Interview a CDH

Na letošních koncertech Mezinárodního hudebního festivalu České doteky hudby patřil k promo také štůsek časopisu Inteview. Bylo to proto, že časopis přispěl články a rozhovory s umělci významnou měrou k propagaci festivalu. Už tuším v loňském ročníku jsem čítal v Instinktu reklamy na některé festivalové koncerty, samozřejmě je to „příbuzná“ tiskovina se zajímavým obsahem, a informace jejím prostřednictvím může inspirovat milovníky hudby, aby zvážili návštěvu některých koncertů v době, kdy je v Praze široká kulturní nabídka. V některých článcích se přímo o festivalu hovoří. Nemám nejspíš všechna čísla a nemělo by nejspíš smysl vypisovat všechny, zmíním tedy alespoň jeden příklad z těch, jejichž obsah si s několikatýdenním odstupem s chutí pročítám.

V Interview 12/2019 čteme (na stranách 88–92) rozhovor se slovenským operním pěvcem Gustavem Beláčkem s titulem Já a milovník? Další otázku, prosím!. Hned v odpovědi na jednu z prvních otázek, po předvedení skutečnosti, že umí dobře vyslovit české „ř“, které je hned v několika názvech Dvořákových Biblických písní, tedy Hospodin jest můj pastýř či Popatřiž na mne, hovoří Beláček o Slavnostním zahajovacím koncertu ČDH na Pražském hradě, kde bylo právě toto dílo v jeho podání na programu. Říká, že „ještě nikdy v krásném Španělském sále nezpíval“, ale zpíval „kousek odtamtud, ve Svatovítském chrámu“. Hovoří pak o Veronské aréně, respektu před velkými rolemi a obavách před ohlasem díla současných skladatelů u posluchačů, ale také místu opery v dnešním kulturním dění, které ovlivňuje skutečnost, že publiku média „jakoby vnucují, že jsou mnohem zajímavější a zábavnější věci“, určité exkluzívnosti tohoto žánru a zároveň problematické prezentaci operních děl, při níž je posluchači upíráno „dotknout se krásy a tradice“. Zaujala mě skutečnost, že zpěvák rekonstruuje starou „pevnůstku“ jménem Kotešová, kde se v nově postavené kapli konají koncerty v rámci festivalu Pro Musica nostra Thursoviensi.

Interview přináší řadu zajímavých článků i mimo bezprostřední období před festivalem. V letošním únorovém čísle (2/2020) se vyznává hudebník Jiří Stivín, jenž rovněž vystoupil na jednom z koncertů pořádaných společností České doteky hudby, ze svého přístupu k hudbě s názvem Jazz jako oáza klidu. Titul je to ovšem poněkud klamající, beru ho ovšem s porozuměním, neboť většinový konzument kultury Stivína zná především jako jazzmana, a v samotném článku se samozřejmě dozvíme, že ve skutečnosti je to muzikant se širokým, renesančním záběrem od jazzové improvizace až po takzvanou „vážnou“ hudbu. To slovo dávám ve shodě s ním do uvozovek proto, že je vlastně nepatřičné, a on sám uvádí některé své koncerty slovy „vážná hudba přestává být vážnou“. Příklad Jiřího Stivína jsem nejspíš „podprahově“ uvedl i jako protiklad výše uvedeného Beláška a jako doklad dramaturgické šíře Českých doteků hudby, zahrnující širokou škálu hudebních oblastí včetně oněch, které jsme si zvykli nazývat crossover. A této šíře si cením, vedle kvality nabídky, snad nejvíc.