Hypnerotomachia Poliphili

Hypnerotomachia Poliphili je renesanční román plný tajemství a záhad, který má důležité místo v evropské kulturní historii. Poprvé vyšel poprvé v roce 1499 v Benátkách. Vysázen a vytištěn byl v tiskárně Alda Manutia (1449 - 1515), jednoho z významných tvůrců moderní typografie (tvůrce antikvy, v r. 1501 poprvé použil šikmý řez, zvaný dnes italika), vydavatele Božské komedie Dante Alighieriho. Jeho autorem je pravděpodobně Francesco Colonna, jehož identita je nicméně sporná. V úvahu přichází buď benátský dominikán Francesco Colonna nebo římský šlechtic téhož jména, rodu, který vládl ve městě Palestrina v Laziu, oblasti ve střední Itálii, sousedící s Toskánskem. Je ale možné, že se jedná o tutéž osobu.

Překlad titulu "Poliphilův sen", obvyklý v prvních německých a francouzských vydáních, je nepřesný, novější, o sto let pozdější anglický The Strife of Love in a Dream (Boj ve snu o lásku) je výstižnější. Jméno Poliphilo je metafora z řečtiny a znamená "milující mnohé/mnoho". V pozadí je světsky uplatňovaný novoplatonismus, který považuje eros za univerzální sílu.

Obsah románu: Poliphilo sní o své milované jménem Polia, která mu stále uniká. Vydává se na cestu na bájný ostrov Kithéra, patřící k Iónským ostrovům, na němž již Féničané vytvořili kult bohyně Afrodité Uranie. Afrodité se zde zrodila z mořské pěny a vystoupila na pevninu (později zpracoval ve třech malbách toto téma francouzský rokokový malíř Antoine Watteau). Poliphilova cesta ve snu vede kouzelnými lesy, grotami, umělými zříceninami, kolem triumfálnéích oblouků, pyramidy, luxusních lázní a amfiteátru, nádhernými paláci a rajskými zahradami.

Konečně potká královnu nymf, která jej vyzve, aby vyjevil svou lásku k Polii. Nymfy jej dovedou ke třem branám, mezi nimiž musí zvolit tu správnou. Jeho volba jej konečně šťastně dovede k jeho milované dívce. Milence nymfy vedou ke kouzelnému chrámu, aby si tam vzájemně vyznali lásku. Nakonec je Cupido přenese na Kythéru, ostrov bohyně lásky Afrodité. Ostrov je popsán jako zahrada v kruhové formě, symbol božského původu. Ostrov obklopuje kanál lemovaný cypřiši a rozdělený na dvacet stejně velkých segmentů. Když chce Poliphilo obejmout svou lásku, zmizí jako mlžný opar a vše se ukáže jako sen.

Rámcový děj vyplňuje nicméně pouze malou část celého díla. Je především jevištěm zevrubných a s posedlostí do detailů rozváděných popisů kouzelných míst a budov, skrytých hádanek, metafor a filozofických myšlenkových hříček. Zvláště pozoruhodné jsou popisy prazvláštních strojů poháněných vodou a větrem, které připomínají vynálezy Leondarda da Vinciho, stejně jako antický spis Pneumatica Herona z Alexandrie.

Vytištění v oficině Alda Manutia v Benátkách je dodnes považován za obdivuhodný milník knižní kultury. Jestliže se dosud inkunábule orientovaly v tisku na psané písmo středověkých rukopsů, gotickou minuskuli, pak byla Hypnerotomachia Poliphili vytištěna písmem, který je dnes označován jako antikva. Písmo bylo krátce předtím vyvinuto Nicolasem Jensonem, vydavatelem antického Plinia a Cicera, a používá se dodnes, najdeme ho ve fontech každého počítače. Kniha působí i dnes velice moderně, tento dojem posilují ještě bohaté ilustrace (je jich celkem 172), které jsou mistrovsky vyvedeny. Autor ilustrací je neznámý. Novum je použití hieroglyfů, stejně jako hebrejských a starořeckých písem. Srovnáme-li dílo s Gutenbergovou biblí, která je o pouhých třiačtyřicet let starší, je zřejmý pokrok v tiskařské technice.

Bylo by možné sledovat řadu literárních i jiných souvislostí ve vlivu románu na kulturní dějiny, román zmiňuje Francois Rabelais ve svém Gargantuovi a Pantagruelovi, Madeleine de Scudéry v předmluvě ke svému prvnímu románu Ibrahim ou l´illustre bassa, dokonce i v nejnovější době vycházejí literární a filmové adaptace (Arturo Pérez-Reverte: Dumasův klub, zfilmováno R. Polanským jako Devátá brána, John Crowley aj.)

(dle německé a anglické Wikipedie)

https://en.wikipedia.org/wiki/Hypnerotomachia_Poliphili