Hudební pohádky dětem

Hudební pohádky dětem
České doteky hudby 2015

Národní dům na Vinohradech / Majakovského sál, 26. 12. 2015, 15.00
Virtuosi Pragenses Orchesstra
Petr Louženský – dirigent
Saša Rašilov – recitace
David Šroubek – housle
Vít Kořínek – pozoun

Koncert pohádkové hudby pro děti je v dramaturgii MHD České doteky hudby novinkou a byl bych rád, aby se stal novou tradicí – už proto, že může spoluvytvářet tvář a prestiž festivalu, který tak má svůj festivalový orchestr (vystoupí na posledním, tříkrálovém koncertu 6. 1. 2016), svého recenzenta a svůj dětský pořad. Pořad byl koncipován jako pásmo skladeb propojené mluveným slovem, s nímž na pódium přichází Saša Rašilov. Rozhlíží se, v jakémže podivném kouzelném lese že se to nachází (viz scénář v samostatném materiálu, kterého se v podstatné části držel), někde dokonce kuká kukačka. Není to ale kukačka (kukačky o Vánocích přece nekukají, to ví každé malé dítě, které umí české lidové písničky), je to dětský hudební nástroj, a tohle taky kolem nejsou stromy, ale hudebníci orchestru a před nimi dirigent.

Zazní první skladba, Dětská symfonie Leopolda Mozarta, otce slavného Wolfganga Amadea Mozarta, v níž se uplatní právě tyto zvláštní nástroje – kukačka, slavík, řehtačka, trumpetka atp., používané ještě v době před Orffovým instrumentářem. Dětský divák se ještě dozví, že skladba má tři věty a že mezi nimi se netleská, umělci se odmění potleskem až po skončení skladby (jedno s témat, které mě trápí na koncertech vážné hudby coby v podstatě nevychovanost, vycházející ze základní neznalosti kulturních konvencí, tak tady to bude fungovat správně). U skladby ještě poznámka k autorství. Já, ještě coby žáček tehdejší LŠU (lidové školy umění, předchůdce ZUŠ), když jsem, vlastně vůbec poprvé, stál s touhle malou trumpetkou na jevišti, jsem hrál Dětskou symfonii Josepha Haydna. Po letech bylo autorství vídeňského klasika zpochybněno a nyní je dokonce někdy zpochybňováno i autorství Haydnova současníka, které je uvedeno v katalogu. Můžeme poznamenat, že toto není až tak neobvyklý problém, nebudu uvádět na tomto místě možná další tucet podobných případů. Nicméně elegantní řešení jsem našel na pultech hráčů, kde měli noty vydané u Breitkopf & Hartl Leizpig označené jako Kinder-Simphonie mit Joseph Haydns Name überliefert (Dětská symfonie doložená tradicí jménem Josepha Haydna).

Ze skladby Císařův slavík Václava Trojana, svity z hudby k filmu Jiřího Trnky podle pohádky Dána Hanse Christiana Andersena zazněly následovně dvě části, Žabák a Slavíkův koncert. Tohle jsou záležitosti zvukomalebné. Každý starší posluchač nejspíš zná Starého bručouna Julia Fučíka, „českého krále pochodů“, rovněž autora triumfálního Vjezdu gladiátorů, dirigenta vojenských kapel. U Fučíka je tím starým bručounem fagot, zde je žabákem pozoun, na tomto koncertě v podání Víta Kořínka (slavíka pak zahrál David Šroubek). Filmová hudba je ovšem speciální téma, na MHF České doteky hudby je jí věnován celý jeden večer (Hudba oscarových filmů, 4. ledna 2016, ve Smetanově síni obecního domu), a také Václav Trojan je jméno spojené s hudbou k divadlu a filmům. V oblasti jevištního umění to je hudba například ke hrám jako je Strakonický dudák, Paní Marjánka, matka pluku či Sen noci svatojánské. V oblasti filmu to byla dlouholetá spolupráce s Jiřím Trnkou. Před několika lety vznikla na pražské FAMU bakalářská práce Davida Švorce, která se právě tímto tématem zabývá. Dovolím si pro náš účel citovat z anotace, kde autor analyzuje, „jak se mění základní koncepce filmu - od koncepce hudebně pohybové, ve které má hudba dominantní postavení (filmy Špalíček, Císařův slavík), přes postupný ústup od této koncepce (ve filmech Bajaja, Osudy dobrého vojáka Švejka), k jejímu vrcholu (Sen noci svatojánské) až po poslední spolupráci uvedených autorů (film Ruka), kde se závislost hlavních složek filmu zásadně proměnila.“

Druhou skladbou českého autora bylo Nokturno in G Vadima Petrova, více než osmdesátiletého, nicméně stále aktivního skladatele, který napsal na tisíc čtyři sta symfonických, komorních skladeb, hudbě k divadelním hrám či filmům. Snad není v Čechách nikdo, kdo by neznal třeba Krkonošské pohádky či Pohádky o Krtkovi. Nocturno in G (1874) je, jak jsem se dočetl v katalogu festivalu, hitem Zpívající fontány v Mariánských lázních (na YouTube se dá dohledat video). Krkonošské pohádky (1972) byl námět skladateli velmi blízký, protože jeho maminka pocházela z Turnova a on získal pevné citové pouto k tomuto kraji, když jej prošel a projezdil se svým dědečkem.

Když jsem se už zmínil o katalogu, mimochodem letos graficky velmi pěkně upraveným (Ondřej Ševčík), musím ještě zmínit koláž na dvojstránce k tomuto pořadu, kde je vlk, jeden z dvou hlavních hrdinů poslední skladby, vtipně prezentován jako skládačka origami. Nerad bych zapomněl zmínit, že po skončení hodinového pořadu byla pro děti na chodbě u východu z Majakovského sálu připravena dětská dílna, kde si mohly složit právě nějaké „zvířátko“ podle prastaré japonské tradice.

Ještě předtím si děti ale ještě poslechly poslední, nejdelší skladbu sestavy, legendárního Péťu a vlka, symfonickou pohádku pro děti, op. 67. To je v podstatě didaktická pohádka, v níž se prostřednictvím základního příběhu děti seznámí s hudebními nástroji v symfonickém orchestru. Skladba pro vypravěče a orchestr, k níž autor napsal rovněž text, vznikla v době, kdy se vrátil do Sovětského svazu, tj. v roce 1936, na popud ředitelky Moskevského centrálního dětského divadla Natalie Sacové, se záměrem seznámit děti s nástroji v orchestru. Premiéra se konala 2. května 1936 s Natalií Sacovou jakožto vypravěčkou.

Každá postava příběhu je přiřazena některému hudebnímu nástroji nebo nástrojové skupině a má své vlastní hudební téma:

pták – příčná flétna
kachna – hoboj
kočka – klarinet
děda – fagot
vlk – tři lesní rohy
Péťa – housle
lovec – tympány

Malý chlapec jménem Petr žije se svým dědou na ruském venkově. Jednoho dne se otevřou vrátka a kachna využije příležitosti jít se vyčvachtat do blízkého rybníčka. Dostane se do hádky s ptákem (Co seš to za ptáka, když neumíš lítat? – Co seš to za ptáka, když neumíš plavat?). Tu se připlíží kočka, a pták, varován Péťou, uprchne na strom.
Petrův nevrlý děda jej dovede zpátky do zahrady a zavře vrátka, protože by mohl přijít vlk. A ten opravdu přichází z lesa. Kočka vyleze na stroj, kachnu ale, která vzrušením vylezla z rybníčka, vlk sežere.
Petr si přinese lano a přeleze zahradní zídku a usadí se na stromě. Ptákovi řekne, aby lítal vlkovi nad hlavou, aby odlákal jeho pozornost. Zatím spustí smyčku a chytí vlka za ocas.
Přicházejí lovci a střílejí na vlka, Petr je ale zastaví. Triumfálně vedou vlka společně do zoologické zahrady. Na konci skladby je slyšet kvákání kachny, protože „vlk ji spolkl ve spěchu živou“.

Hudba je lehce srozumitelná a stravitelná i vzhledem k tomu, že Prokofjev přinejmenším určitou dobu s přesvědčením zastupoval ideály socialistického realismu (Péťa se v originále nazýval „pionýr Petr“).  Ačkoli se skladba nazývá „symfonická pohádka pro děti“, je hudba spíš zvukomalebná a popisná, tedy spíše ve stylu filmové hudby než symfonie – vypravěč se střídá s hudbou, uvádí ji. Témata se nijak nerozvíjejí, pouze v závěrečném triumfálním pochodu se vzájemně kříží motivy dědy a kočky. (Pro tuto část mého příspěvku jsem si vypůjčil svůj starší komentář k Prokofjevovu dílu z r. 2013).

V českém kulturním prostředí má skladba rovněž dlouhou tradici. Je natočena nejméně dvakrát: jednou spolu s Hurníkovým Příběhem jedné kapely, vypráví Karel Höger, Českou filharmonii řídí Karel Ančerl, podruhé, rovněž s dalšími skladbami rovněž s ČF s Václavem Neumannem v roce 1979, vypráví L. Munzar. Příběh zaujal i filmaře. Kromě poválečné disneyovky jako animovaný americký film (1995) a můžeme uvést britsko-polský film oceněný Oscarem (2006), uvedený Českou televizí pod necitlivým názvem (škoda, kromě toho v programu navíc se zaměněným obrazem z filmu z r. 1995) Petr a vlk (2013).

V noblesním prostředí Majakovského sálu Národního domu na Vinohradech si děti s rodiči (přišly tak čtyři pětiny maximálního počtu posluchačů v parteru) odpolední hudební pohádky užily. Samozřejmě reagovali na tvář vypravěče, kterou znají z televize, to byla velice dobrá volba i pro koncentraci na vše ostatní. Bylo škoda, že hudebníci v Dětské symfonii neukázali kolekci dětských nástrojů publiku (zaznamenal jsem pak komentář, že „to bylo dlouhé“, což by samozřejmě nebylo, kdyby – zvláště při skladbě na začátku programu, byl naplněn tento didaktický aspekt). Jinak ovšem nelze provedení nic vytknout, mělo patřičný spád, především souhra vypravěče a orchestru v Péťovi a vlkovi, která je předpokladem úspěšné realizace, hudební plastičnost a čitelnost a jakousi „dobrou náladu“ lze jen pochválit – není dnes už samozřejmé, aby se umělci uvolili odejít ve sváteční den od rodin, mám (byť neprůkazné) podezření, že dirigent, s nímž bylo původně o participacii jednáno, mohl odmítnout právě z nějakého takového důvodu. Spokojené tváře a úsměvy dětí jsou v tomto případě vždy tím nejlepším barometrem. A v tomto případě ukazovaly na slunečno.

Jan K. Čeliš / prosinec 2015
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH