Houslový recitál Václava Hudečka

Houslový recitál Václava Hudečka
Václav Hudeček / Lukáš Klánský
Městské divadlo Jablonec nad Nisou / 5. června 2013
Dvořákův festival / 58. ročník / 1. – 23. 6. 2013

V jednom z nejkrásnějších kulturních sálů přinejmenším východních Čech, sále secesního Městského divadla v Jablonci nad Nisou, díle proslulé vídeňské firmy Fellner&Helmer, která stavěla divadelní domy po celé Evropě, a tedy i u nás (jejich dílem je pražská Státní opera, ale také divadlo v blízkém Liberci, a dále ještě v Brně a Karlových Varech), se konal koncert hudebníka, který je v české kultuře podobnou legendou jako vídeňští architekti ve svém oboru – houslový recitál Václava Hudečka. A srovnání by mohlo, samozřejmě v poněkud metaforické rovině, pokračovat i, pokud bychom chtěli hovořit o Hudečkově hře na housle. Bylo by zřejmě poněkud nepatřičné popisovat to, co bylo stokrát popsáno, tedy jak hraje česká houslová legenda na svůj nástroj, přesto bych akcentoval onen komorní duch, který můžeme spatřit v ornamentech výzdoby sálu, a zároveň vzletnost tohoto prostoru, a brilanci a přitom lehkost, s níž Hudeček přichází před publikum. Není to, zvláště bych řekl dnes, zdaleka samozřejmé, i když to nezasvěcenému může jako samozřejmé připadat, je to něco, co přitahuje niternou pozornost a zároveň je – v jiných místech – strhující.

Přece jen si však dovolím drobnou poznámku. Neuvědomuju si teď, zda komentátoři Hudečkových vystoupení zmiňují podíl humoru na kontaktu mezi umělcem a publikem. Nemám na mysli cokoli prvoplánového, laciné vtipy či slovní eskapády, nýbrž něco, co spoluvytváří onu zázračnou atmosféru, kvůli níž chodíme do divadel a na koncerty. Dám příklad: Václav Hudeček na začátku druhé poloviny recitálu představil Lukáše Klánského, vynikajícího mladého hudebníka, který jej doprovázel na klavír. Nejdříve ocenil skutečnost, že je divadlo dobře udržované (u historických památek to vůbec není samozřejmostí), pak zmínil, že v hledišti sedí houslista Petr Matěják, kterého, podobně jako mnohé další mladé talenty, sám podpořil účinnými konkrétními způsoby, a jeho sestra Lenka, oba zdejší rodáci, a v závěru řady těch, kteří jej doprovázeli v jeho koncertní kariéře, uvedl Lukáše Klánského jako „to nejlepší, co přivezl z Prahy“. Když pak po avizovaném „překvapení“, totiž Lukášově oslnivém sólovém vystoupení, Hudeček doplnil údaj o skladbě, tedy Chopinových Brilantních variacích B dur, op. 12, poznamenal s úsměvem, „pokusíme se teď s brilancí zahrát Dvořákův Mazurek“. Tedy závěrečnou skladbu programu celého večera. Když toto někdo řekne o skladbě, která patří k hodně technicky zapeklitým číslům houslové hry, je to právě ono vlákno významového tkaniva, které otevírá prostor společného sdílení, jehož základem je pochopitelně samotný hudební výkon, ale k vřelosti, s jakou publikum přijímá svého umělce, přispívá právě tato Hudečkova lehkost i ve verbální (a nonverbální) komunikaci.

Mohl bych tuto úvahu dále rozvíjet o detailech ve stavbě skladeb, které si Václav Hudeček vybral pro tento koncert, třívěté Sonátě A dur Františka Bendy („berlínského“ Bendy, jednoho z členů slavné rodiny českých hudebníků) či Sonátě pro housle a klavír F dur, op. 24, č. 5, zvané „Jarní“, Ludwiga van Beethovena. Dalo by se poukázat na prvky hudebního dialogu, kterému nechybí vtip a překvapení, a pro jehož prezentaci je třeba dokonalé souhry, ba co víc, dokonalého naladění na stejnou strunu u obou interpretů. Nebudu se nicméně v tuto chvíli muzikologicky hrabat v něčem, co by pro vysvětlení potřebovalo další tři odstavce a co je okamžitě zřejmé, když si užíváme hry Václava Hudečka a Lukáše Klánského.

Poznamenám už jen, že ono souznění mezi dvěma hudebníky na jevišti a plným sálem jabloneckého divadla se stupňovalo postupně během celého koncertu od první poloviny přes druhou až po přídavky. „Antonín Dvořák toho napsal pro housle málo, na to, kolik toho napsal,“ uvedl Václav Hudeček (necituji doslovně, ale takřka), „houslový koncert, Mazurek, a pak několik drobností, nejznámější z nich Romantické kusy. Zahrajeme první z nich. Dnes je sudé datum, to hrajeme lichá čísla, ve dnech s lichými čísly sudá.“ Zahráli pak ještě třetí Romantický kus (aby se to rýmovalo), a Dvořákovu skladbu nejznámější, byť ta původně není napsána pro housle, nýbrž pro klavír (jako cyklus drobných skladeb, op. 101, v něm je to číslo 7). Jedná se samozřejmě o Humoresku, jednu z nejslavnějších světových hudebních skladeb vůbec. Proslula právě v úpravě pro housle a klavír a známe ji, tak jak to u takových skladeb bývá, v nejrůznějších transkripcích.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2013