Hostina pořadů a setkávání na jubilejní Šrámkově Sobotce

Hostina pořadů a setkávání na jubilejní Šrámkově Sobotce

Téma sedmdesátého ročníku festivalu českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka „hostina“ je/bylo vrchovatě naplněno ve všech třech atributech jeho plného názvu Hostina / Duši, tělu, jubileu. Slovo „hostina“ je ve významových aspektech jaksi horizontální, z podstaty je tedy sešlostí, setkáním/setkáváním (ten moment patří i k tomu jubileu, je tu ale i očekávání toho setkávání), ve významové opozici „venku/uvnitř“, kdy jsou pozváni „hosté“, kteří jsou „(po)hoštěni“ (druhá opozice sblížení mezi hosty a hostiteli), zatímco poněkud synonymní výraz „svátek“ (jímž hostina rovněž je), je významově vertikální, slovo je příbuzné výrazu „světiti“ a „posvátný“, a tedy také tomu, co znamená „světlo“ a „svět“ (myslím také na Komenského), a křížením obou os významů dostáváme i smysl třetí opozice „duše a těla“, opět evokující baroko jako jednu z kulturních vrstev tohoto fenoménu (po té antické a středověké), kdy vyvstává smysl onoho pozemského a nadpozemského dění. Jak je to ostatně shrnuto v úvodu katalogu, programové brožury festivalu, skvěle formulovaného doc. Irenou Vaňkovou lapidárně hned ve druhé větě, kde je řeč o fenoménu „oslavy, po­hostin­ství, po­spo­li­tosti a »dobré vůle«, které se s hostinou spojují“.  

A když jsem si pročítal program festivalu, byl jsem zvědav, také pod vlivem nedávného eseje Terezy Matějčkové v Týdeníku Echo, zda pořadatelé nezapomněli na další opozici, totiž „hostinu“ a „hladovění“, kterému je esej věnována, s uvedením rámce jiné reality dnes, v době nadbytku a přejídání a na druhé straně diet a nutričních doporučení, než po většinu historie, kdy lidé hladověli nebo dokonce hladem umírali, a se zajímavým postřehem o Epikurovi, který u formulace slasti jako nejvyššího blaha zároveň hovořil o promyšlené askezi, která pak tuto slast bude zvyšovat (a podobně i Platon, ostatně autor díla nazvaného Symposion, tedy Hostina, varoval před pleonexií, rozežraností). A protože píšu o literárním festivalu, nemohl mě nenapadnout ikonický román Hlad klasika norské literatury Knuta Hamsuna, kde se fyzický a psychický hlad (rovněž opozice a zároveň paralela) vztahuje k lidské identitě. A byl jsem potěšen, že při oné plnosti, bohatosti programu hladu byla pozornost věnována – škoda jen, že scénické čtení Hlad nakonec (pro nemoc) zrušeno, přestože se navazující seminář na farní zahradě konal.

Hostina je ritualizovaná podoba a nejvyšší vrstva fenoménu „jídla“, zahrnující tělesnost (samotný akt „pojídání“, fyziologie, zdraví, diety), společenskou rovinu (stolování, hostiny městské/měšťanské a venkovské, šlechtické, císařské a prezidentské), národní a regionální vrstvy (podkrkonošské „kyselo“) a „kalendářní“ rozměr (Vánoce, masopust, Velikonoce), s čímž souvisí i symbolická vrstva náboženská („chléb náš vezdejší“). Program toho všeho nabídl vrchovatě, jak se na hostinu patří – a to nejen literárně – stěží by bylo možné byť jen vyjmenovat všechny hudební a výtvarné položky (některé z nich patří k dlouholeté tradici), semináře, (také dětské) workshopy, autorská čtení či poslech a divadelní představení, setkání s osobnostmi, které festival formovaly a „rozloučení s tvůrci, kteří svět opustili“ a oslavu letošního festivalového jubilea (Slavnost na Zahradě Šrámkova domu) atd.. Koncepčnost a oborová mnohovrstevnatost patří ostatně k základní charakteristice festivalu (a jeho historie by stála za zpracování v nějaké větší studii).

Já jsem se v minulých letech soustředil na jednu vrstvu, dopolední přednášky v sále Spořitelny. Letos k nim patřila úvodní Literární hostina: témata jídla a stolování v prózách Ladislava Fukse doc. L. Lederbuchové, zevrubně pojednávající celé dílo českého spisovatele (celý cyklus přednášek uvedla a diskusi moderovala doc. Vaňková), následovala lingvistická přednáška Degustační menu současné češtiny Michaely Liškové, Ph.D. pojednávající dynamičnost gastronomického názvosloví, zvláště bohatství neologismů v této oblasti, (uvedla ji rovněž doc. Vaňková, na přednášku navázal seminář Nářeční nášup aneb Oblastní názvy jídel, zmíněné „kyselo“), středeční Symposion jako rozhovor svobodných občanů s podtitulem Žánr dialogu v evropské literatuře doc. Lubora Kysučana, pojednávající o tradici a proměnách dialogu ve vrstvách kulturních krajin od antického základu, který byl jádrem a převážným obsahem přednášky, s přesahem k dnešku (uvedl ji dr. Vlastimil Čech, další z trojice moderátorů přednášek a významných organizátorů celého festivalu, třetím je dr. Jan Bílek), na niž navázalo kolokvium Hostina císařská a prezidentská aneb Stolování na nejvyšší úrovni rovněž ve Spořitelně a seminář O Hodech ve Farní zahradě a konečně pak v pátek přednáška Jedli, pili, hodovali. Motiv hostiny v evropských lidových pohádkách Barbary Storchové, Ph. D.. (moderovaná opět doc. Vaňkovou; podobně by bylo možné pojednat hostinu v lidových písních, napadá mě v kontextu ke zmiňovanému „Já ráda kucmoch“, samozřejmě i lidová muzika má na festivalu letitou tradici.)

Přednáškový cyklus byl tedy, jak uvedla doc. Vaňková hned u prvního z přednáškového dopoledne, bohatě strukturován, festivalové publikum mělo možnost ochutnat z hostiny literární, lingvistické, filozofické, kulturněhistorické a pohádkové, a mimo tento cyklus tu ve čtvrtek pak byla ještě i hostina filmová.

Zvláštní pozornost bych chtěl věnovat čtvrteční přednášce (9. července) manželů dr. Jarmily a dr. Hugo Schreiberových Chvála české kuchyně, vycházející ze stejnojmenné publikace, která vyšla před deseti lety (Perseus, 2016), jíž jsou, spolu s Yvettou Dörflovou, autory (přednášku uvedl dr. Bílek, jenž se Schreiberovými na některých projektech spolupracoval). Zatímco na knižním trhu se setkáváme se stovkami kuchařek (v knihkupectvích jim jsou věnovány samostatné regály), Chvála české kuchyně je dílo syntetické, zahrnující celé spektrum aspektů toho, co představuje „kuchyně“, hovoří se o „bibli české gastronomie“, to znamená, že shrnuje celou kulturní historii vaření, potravin či stolování především v českém prostoru samozřejmě s průnikem evropské a světové kuchyně, jak naznačuje i podtitul „tradice – jídlo – stolování – osobnosti“.

Zatímco dr. Schreiber hovořil o jednotlivých (uvedených) tématech české kuchyně, jeho žena prokládala výklad četnými ukázkami z literárních děl Zikmunda Wintera, Jana Nerudy, Ignáta Herrmanna, Aloise Jiráska, Jaroslava Haška, Marie Majerové, Ladislava Fukse a dalších autorů, obsaženými rovněž v knize Chvála české kuchyně. V prvním bloku se přednášející věnovali občanskému, ale zvláště církevnímu roku, který je, jak shora zmíněno, jedním z aspektů kuchyně, v němž jsou provázány přírodní čas, náboženské obsahy s konkrétními pokrmy, jejich přípravou a rituály podávání v příslušném společenství (také třeba masopustní veselí, Dušičky, Silvestr, posvícení a poutě, vždy specificky významově a procesně strukturované, také dožínky či svátek sv. Martina atd., v knize jsou rozvedeny také svatební či pohřební hostiny).

Příkladem provázanosti vlastního jídla a kultury mohl být druhý blok, v němž se Schreiberovi věnovali jídlu a pití (ve shodě s jednou z kapitol knihy) obecně s tím, že poukázali na vodu jako prvek podstatný jak v organismu, tak nezbytný k vypěstování potřebných plodin, ale i významný v lázeňství a léčitelství, když (kromě asi nejznámějšího Priesnitze, zakladatele vodoléčby) zmínili bavorského faráře Sebastiana Kneipa, který figuroval v základech i pozdějších velkých ozdravných hnutích (zvl. „Lebensreform“, slunění, gymnastika/pohyb, voda) systematickým propracováním vodoléčebných postupů (chození bos v rose atd., dodnes se i znovu v lázeňských zařízeních zavádějí ony „Kneipovy chodníky“).

Tématem třetí části přednášky byla, ve shodě s knižním pojednáním tematiky, široká historie gastronomických zařízení, tedy velmi stručně řečeno „hospod“, které mají v české kultuře zvláštní mimořádné místo. Jejich podobám by bylo možné samozřejmě věnovat samostatné vystoupení či dokonce cyklus, jak se o to ostatně nejen z generace badatelů, k nimž patří Schreiberovi, ale i mladší, pokoušejí. Na přednášce byl ale čas věnován také specifickým formám stravování jako vězeňská či vojenská kuchyně se svébytnými pravidly (někdejší legendární „komisárek“), klášterní kuchyně, „lidové“ vyvařovny či nějak zvlášť zaměřené podniky (jejich proměnami bychom mohli pokračovat do dneška, je to svět, jehož dynamičnost svědčí o tom, že jídle je svým způsobem středem žití).

Ustálenou základní podobu nicméně získalo české stravování, jak jsme v sále Spořitelny slyšeli, v polovině 19. století, době předbřeznové. Nejznámější osobnosti gastronomie této doby, jimž se přednáška věnovala,  je samozřejmě Magdalena Dobromila Rettigová, která vytvořila základní formát českého vaření. Je tu ale i řada dalších, Schreiberovi jako prvního uvedli Bavora Rodovského z Hustířan, předního alchymistu 16. století, autora Knihy kuchmisterské, z něhož udělala znamenitého kuchaře práce v laboratoři (už v knize mě zaujal jeho popis pokrmu z bobřího ocasu či medvědích paznehtů), tehdejší naše první kuchařky inspirovaly také herbáře a bylináře (nejspíš nejznámější je bylinář Itala Matthioliho).

Na konci 18. a v polovině 19. století byla významnou postavou české gastronomie Marie Anna Neudeckerová. Považovala se za Bavorku, kuchařka německy napsaná na konci napoleonských válek přispěla k rozvoji českého kuchařství v době, kdy ještě nebyl vytyčen Palackého národní program, zajímavé jsou Amerikou inspirované drůbeží paštiky a slané pudinky. Kuchařská škola vydaná vlastním nákladem v Hradci Králové a v Jaroměři (ze Zvole poblíž města pocházela) je dílem další osobnosti, Marie B. Svobodové, vyšla v době proslulé pražské Národopisné výstavy a publikovaných děl T. G. Masaryka Česká otázka a Naše nynější krize. Svobodová vymezila poslání ženy a kuchařky, vedle vaření se soustředí i na chod domácnosti.

O významném národopisci Č. Zíbrtovi a Guthu-Jarkovskému, spojeném především s pravidly slušného chování či olympijským hnutím, pojednanými v knize, se Schreiberovi nezmiňovali (do vymezeného času nebylo možné vtěsnat zdaleka všechno, o čem se ve Chvále dočteme), nicméně Ladislava Kaizla pocházejícího a působícího v našem kraji (narodil se v Nové Pace, gymnázium vystudoval v Novém Bydžově, obě města nejsou od Sobotky vzdálené) nejspíš nebylo možné „přeskočit“; s tím souvisí i jeho pozornost zde pěstovaným bramborám a regionálně známého „kucmochu“, z nich uvařeného. To už jsme ve 20. století, Jaromír Trejbal, který nabyl evropských zkušeností v Paříži či hotelu Biarritz na středomořském pobřeží či v Monte Carlu, se stal po návratu do Prahy v roce 1937 propagátorem francouzské kuchyně, působil ve Vaňhově rybárně a Lippertově lahůdkářství (další dvě osobnosti, o nichž bude řeč) a stal se osobním kuchařem Vlasty Buriana. Po světové válce se pustil do psaní Nové kuchyně, pozoruhodné i tím, že ji, na rozdíl od většiny jiných kuchařek, psal muž.

Významnou veličinou první poloviny století byla M. Janků–Sandtnerová, již lze charakterizovat jako propagátorku exaktních metod vaření, což bylo spojeno také s jejím působením ve vyvařovnách v době válečné bídy a hladu. V představě o pokroku se musela vymezit oproti podle ní překonané Rettigové, k hospodárnosti vaření přispívalo přesné vážení a měření potravin. Jedním z nejznámějších a nejuznávanějších českých hoteliérů je Karel Šroubek, snad každý slyšel název jednoho z nejhonosnějších hotelů v Praze Grandhotel Šroubek nacházejícího se na Václavském náměstí (později Grand hotel Evropa, dnes po létech chátrání znovu otevřen), k jeho osobním přátelům patřili Vlasta Burian nebo prezident Masaryk.

Lékař a propagátor zdravé výživy, jak naznačuje i jeden titul z jeho publikací Lékař kuchařem, též například autor Zdravotní bible, původem Slovák Pavel Viskup, byl jedním z těch, kdo spojil stravování a zdraví (recepty „pro rozumné lidi“), podobně zaměřen propagátor „správné výživy“ Vilém Vrabec pak proslul kurzy vaření, jimiž prošly desetitisíce účastníků. Pozoruhodní byli Jan Paukert a Josef Lippert, „vynálezci“ obložených chlebíčků, jinde než v Praze v té době neznámých, na nichž si ve 30. letech minulého století pochutnávali Hugo Haas, Ema Destinová, Werich s Voskovcem či Vlasta Burian známý svými chlebíčkovými hostinami (v šedesátých letech jsme si na nich pochutnávali i my coby studenti v přízemí paláce Koruny na Václavském náměstí).

Jindřich Vaňha otevřel ve Stromovce restaurant s tanečním parketem a rybími specialitami, usiloval o to, aby rybí maso bylo levnější, dostupné pro všechny. Proslulým restauratérem byl Jaroslav Vašata, který si pronajal Obecní dům a působil také v Černém pivovaru na Karlově náměstí, v New Yorku proslul „kachnou Vašata“ a do jeho restaurace chodil i Donald Trump s Ivanou, svou ženou českého původu. Jaroslav Nodl je nestor českých kuchařů rovněž se světovou zkušeností (např. s účastí na světové výstavě v Osace), vařil pro papeže, krále i knížata a je autorem šestnácti kuchařek.

Z technických vymožeností kuchyně, jež jsou popsány v závěrečné kapitole knihy (nejen hrnce a pánve, váhy a vážení, potřebných při přípravě jídla, ale také příbory a další předměty ke stolování, z moderních také třeba tlakové hrnce, sifonová láhev či dokonce jídelní lístky a ubrousky) „zbyl“ (vymezený) čas víceméně na „pokličky“, které okomentovala Jarmila Schreiberová se svým charakteristickým humorem, tedy že ona je nepoužívá, zatímco její manžel v kuchyni hrnec přikryje a voda v něm vždy překypí, „uteče“.

Bohatě navštívená přednáška poučila i potěšila, stejně jako ty ostatní, každá se svým osobitým charakterem. Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli, zaznělo motto v úvodu textu k festivalovému programu (dík také nejen všem účinkujícím, ale všem těm, kdo se podíleli na jeho náročné přípravě), skutečně pohádkovému, ale zároveň skutečnému, jak se vždy jeví – jako neuvěřitelný, jako každá radostná slavnost – po jeho skončení. Budeme se zase těšit na další zajímavé téma na Šrámkově Sobotce za rok.