Hermann Broch / Náměsíčníci (II)

Po stručné charakteristice hlavní postavy, s pověstí „ podnikavého, prozíravého a solidního obchodníka“ (s. 335), v úvodu první kapitoly třetího dílu Náměsíčníků, nazvané 1918 Huguenau neboli věcnost, nyní vojáka v zákopech první světové války, ostře kontrastujících s jeho předchozím postavením „svět jako by ležel pod vývěvou – Huguenau maně pomyslel na sýr pod poklopem – svět se prostíral šedivý, plesnivý a dokonale mrtvý v nezlomné mlčenlivosti“ (s. 337), sledujeme jeho útěk a nenápadné proniknutí do městečka, kde si buduje novou identitu. Otřesným symbolem válečné doby je postava „zedníka a zeměbrance Ludvíka Gödickeho,“ (s. 342), jehož vyhrabou ze zasypaného zákopu, a spíše náhodou se podaří, že je oživen, ačkoli zůstává nadále fyzicky a především mentálně postižený (jedinými jeho projevy jsou po řadě dní neartikulované skřeky). Jinou pro válku symptomatickou postavou je voják Jaretzki, oběť nových zbraní, „plynu“, jemuž musí lékař amputovat levou ruku. Charakteristický je cynický humor, s nímž se v rozhovorech pokoušejí – marně – vyrovnat postižení se svým osudem:

„Jaretzki se podíval na paži a řekl: »Chudinka, jak tu leží.« »Nic si z toho nedělejte, je to levá.« »Jo, kdybyste aspoň uměli řezat.« Flurschütz pokrčil rameny: »Co chcete, bylo to století chirurgie, korunované světovou válkou a kanóny… teď se přeškolujeme na žlázy a v další válce si s těmihle zatracenými otravami plynem už báječně poradíme… zatím nezbývá opravdu nic jiného než řezat.« Jaretzki řekl: »V další válce? snad si nemyslíte, že tahle někdy skončí.« (s. 346)

Nemocniční prostředí se – coby pendant hlavního příběhu – na začátku třetího dílu Náměsíčníků střídá s postupným pronikáním Hugenaua do města, které bude chtít ovládnout prostřednictvím tiskárny pana Augusta Esche, jenž zde vydává Trevírského posla, vojenského velitelství ve městě, stařičkého majora Jáchyma von Pasenowa, a městského zastupitelstva. Obchodními intrikami a nejrůznějšími podvody dosahuje naplnění svých záměrů – před tiskařem si hraje na makléře a potíže, na které si Esch stěžuje (všichni na něj útočí, zatímco on pojmenovává různé nekalosti, vzhledem k tomu je skvělá předchozí charakteristika jeho zjevu – „Byl to šlachovitý muž s bezvousou tváří, v níž se mezi dvěma dlouhými výraznými lícními vráskami sarkasticky ušklibovala neklidná herecká ústa a obnažovala nažloutlé zuby. Leccos připomínalo herce, leccos kněze, leccos koně.“ s. 347), nabízí vyřešit nabídkou „20 000 marek za noviny i s tiskárnou“ (s. 351), zatímco majorovi podsouvá pomluvu, že Esch vydává podezřelé tiskoviny a mělo by mu být dáno za vyučenou. Ironicky tak vyzní úvaha o tom, zda krása předchází svobodě či zda je tomu naopak, provázející „estetický pocit“ Hugenaua, jenž se opájí krajinou kolem Trevíru (s. 341).

Dvě vlákna vyprávění se nicméně vzápětí třepí do řady dalších, jednak portrétu Hanny Wedlingové, ženy „právníka dr. Jindřicha Wedlinga“, opuštěné, neboť „Jindřich Wedling byl už dva roky v Rumunsku nebo v Besarábii nebo kdovíkde tam na jihu“ (s. 353), jíž jsou věnovány některé číslované kapitoly, především však prakticky samostatného Příběhu berlínské dívky z Armády spásy, uváděného pod tímto názvem v číslovaných kapitolách, u nichž je doplněno navíc samostatné číslování v závorce za titulem (celkem 15 částí). Takto se rozrůstající struktura mi v něčem (musel bych po letech znovu vzít do ruky, abych mohl říci pregnantněji) připomíná trilogii U. S. A. amerického spisovatele Johna Dos Passose, vycházející zhruba ve stejnou dobu jako Brochovo dílo (první díl obou trilogií v roce 1930) v níž se rovněž výrazně střídají narativní postupy, a v níž je kromě toho „navíc“ výrazný prvek montáže či koláže dalších textů, i když i zde se tento moment uplatňuje, například v kap. 33 „Úvodník »Trevírského posla« ze dne 1. června 1918“ s podtitulem „Osudový zvrat národa německého“ (je ovšem otázka, zda u Dos Passose nejsou kolážové texty autentické, převzaté ze skutečnosti, to si nyní nevzpomenu).

Rozrůzněnost podob textu se týká i Příběhu dívky, např. 2. část (s. 372–373) je veršovaná, podobně se střídá textová forma i v dalších částech. Vypravěčem je doktor filozofie Bertrand Müller, jenž se takto představuje dvěma židům, když jej doma navštívili, doktoru Litwakovi a Nuchemu Sussinovi. Již předtím se vypravěč zamýšlí nad Armádou spásy, přidává se ke skupině a seznamuje s Marií, s níž jde na procházku za město. Marie, někdejší padlá žena, která nyní chodí za nemocnými, se pak shlédne v Nuchemovi. Setkávají se v Müllerově pokoji, čtou žalmy a zpívají.  Müllerův vztah k Marii a její religiozitě se postupně dostává do jakési podoby náměsíčnosti. Některé části tohoto příběhu se svou povahou, totiž filosofickými tématy, prostupují s další důležitou složkou celého románu: Za první částí Příběhu dívky je pak uveden první z podobně v celém dalším textu distribuovaných deseti části eseje (či deseti esejů), označené jako Rozpad hodnot (1. část uvedena jako 12. kapitola, s. 363), vlastně kaleidoskopu pohledů na současný svět.

Také eseje jsou podávány v perspektivě ich-formy. Východiskem je otázka po skutečnosti tohoto „nestvůrného světa“ (s. 363, 1): „Patetické zděšení, s nímž se tahle doba označuje za šílenou, patetická samolibost, s níž se označuje za velikou, se ospravedlňují hypertrofickou nepochopitelností a nelogičností jevů, jež prý tvoří obsah její skutečnosti.“ (s. 12) Řeč je o ideologii umírání a války, lhostejnosti k cizímu utrpení a rozpolcenosti člověka. V dalších částech uvažující analyzuje změny v myšlení, filosofii, vědách, ekonomii a umění, tak zprvu (s. 378, 2 či s. 385, 3) se dostává do centra pozornosti prožitek architektury, přičemž je obhajován ornament (!, v příkrém protikladu s tendencí doby, která prohlásila ornament za „zločin“ a směřovala k tvarům oproštěným – v konstruktivismu či funkcionalismu, abstrakci ve výtvarném umění aj.), vrací se k Dürerovi, středověkému umění (s. 401, 4), které dává do protikladu k Hugenauovi, „který jedná účelně“ (s. 402), pokračuje „Logickým exkursem“ (s. 408, 5), v němž se zaobírá racionalitou, strukturou jazyka či axiomatickým systémem, dále „logikou vojáka“,“logikou měšťáckého podnikatele“ (s. 430, 6), tj. logikou „brutální a agresivní“, „pronikající všemi hodnotami a pahodnotami naší doby“, srovnávané s romantikem a Církví, „Historickým exkursem“ (s. 462, 7), vracejícím se k „deduktivní teologii“, tj. systému hodnot, který se snaži „rozumově odvodit veškeré jevy z nejvyššího principu, tedy z Boha“, jíž se podobá konec konců i platonský pohled na svět.  Církevní problematice, zkoumané na půdorysu protikladu církve katolické a evangelické ve vztahu k hodnotovému systému se věnuje v podobě stručných tezí (v samostatných odstavcích, oddělených „hvězdičkou“) následující esej (s. 503, 8), zatímco následující „Noetický exkurs (s. 539, 9) je úvaha o životě, hodnotách a svobodě vycházející z Hegela a ústící do dvou rozsáhlejších tezí.

Zvláštní kapitolou, nezařazovanou k esejům o rozpadu hodnot, je kap. 59 (s. 478) označená jako Symposion neboli Rozhovor o spáse. Lze říci, že jde o jeden z vrcholů románu, už svou textovou strukturou, která vtahuje do bohaté palety textových podob ještě i podobu divadelního textu. Po úvodním odstavci, zmiňujícím právě „herectví“, a jakýchsi scénických poznámkách (Eschův zahradní altán, stmívá se atd.) je uvedeno takřka deset stran replik Esche, Huguenaua, Majora a Paní Eschové, přecházející z prózy k patetickým veršům, následuje proměna a další text před Eschovým domem.

Nu a jak pokračuje hlavní příběh? Střídání obrazů jednotlivých osob umocňuje neutěšenost celkového dojmu – nebohý domobranec Gödicke staví „lešení“ kolem svého Já (duše), paní Wedlingová upadá do jakési letargie, a poté, co se vrátí její manžel, pociťuje rozpor mezi odcizením a povinností (tím, jak by se měla chovat), nicméně onemocní, schvátí ji horečky a zemře poté, co poslední zbytek života přežívala ve stavu jakéhosi „vegetování“, které se podobalo „velmi přesnému snu s mučivými vědomím ochromené vůle, a čím otročtěji, čím vpravdě zvířečtěji nebo rostlinněji propadali tomu, co se dělo, tím bděleji se v nich probouzela vrstva poznání, která vše překlenovala.“ (s. 517), slova majora von Pasenowa při setkání s Jaretzkim, kterému uřízli ruku, totiž přání brzkého uzdravení, působí groteskně komicky, zatímco „věcnost“ Huguenaua, jenž překládá Eschovi kupní smlouvu, potvrzuje konkrétně rozpad světa, jak se o něm hovoří v esejích. Na druhou stranu Huguenau pokračuje ve útocích na Esche, když píše „veliteli města a majorovi Jáchymu v. Pasenowovi“ „Tajnou zprávu č. 1.“ (s. 436, 46), vlastně udání na Esche, kterého považuje „za vlka v rouše beránčím, který svou dravčí podstatu ukrývá za zbožnými řečmi.“

Agresivita se stupňuje na všech stranách. Na biblických hodinách, kam je vtažen i major von Pasenow, Esch pateticky horuje „»Každý útěk je nesmyslný, musíme na sebe dobrovolně vzít žalář… neviditelný s mečem stojí za námi.«“ (s. 510), zatímco po výzvě ke zbožnému zpěvu kdosi křičí „drž hubu“, takže se vzývání Boha kříží s vulgaritami, které vyvrcholí – na pozadí plačícího „malého hodináře Samwalda, který slabounce zazpíval v pozadí: »Z temnot zachraň nás, a do radosti ráje uveď.« – střetem postiženého domobrance, který se na okamžik vzpamatuje a vyvolá panoptikální scénu: „Ale domobranec se hekavě vzpřímil, mával při tom holí a vyrážel chraplavé zvuky; zavyl: »Vstal z mrtvých… kdo nebyl v zemi, ať drží hubu.« Esch vycenil koňský chrup, zasmál se:  »Ty sám drž tu svou nevymáchanou hubu, Gödicke.« (s. 513) Eschovy výkřiky, reagující na Gödickovo „… vstal z mrtvých“, „»mrtví si myslí, že jsou mocní… ano, jsou mocní, ale tmavý dům oživit nedovedou… mrtví jsou vrahové! Jsou to vrazi“« (s. 514) jakoby anticipovalo Eschův smutný konec, k němuž se vzápětí dostanu.

Takto rozbitý svět podporuje i „rozbitá“ textová forma, tj. jednak střídání dějových pásem, jednak proměny textových útvarů – zde (v kap. 65) krátké maximy, pojmenovávající různé formy zániku a zmaru:
„Jeden se rozloučí, druhý zběhne, všichni zběhnou od chaosu, ale jen ten, koho nikdy nic nepoutalo, nebude zastřelen.“
„Není nic beznadějnějšího než dítě.“
„Racionálnost iracionality: zdánlivě absolutně racionální člověk jako Huguenau není s to rozlišovat dobré a zlé. V absolutně racionálním světě není absolutního systému hodnot, není hříšníků, jsou tam leda škůdci.“
„Doba tak racionální, že je neustále na útěku.“
(s. 520–521)

„Marguerita je dítě zplozené pohlavním aktem, poznamenané dědičným hříchem a ve svém hříchu opuštěné; třeba na ní někdo vlídně kývne a zeptá se jí, jak se jmenuje – ale ta povrchní účast ji už nezachrání.“ (s. 519)

Margueritta je dívka, která bydlí u Esche (ten se jí coby bezprizorné ujal), Huguenau se s ní setkává vždy, když jde do tiskárny nebo redakce, a vztah k tomuto dítěti je podivným sentimentálním pendantem jeho povahy a činů vůči ostatním lidem. Dívce je pak věnována kapitola 82, jakási lyrická esej o dítěti a krajině, jíž dítě putuje, jež končí konstatováním o její náměsíčnosti: „Je skoro lhostejné, kam až Marguerita došla, jestli ji přivedli zpátky, nebo jestli padla do rukou tulákovi – zmocnila se jí nekonečná náměsíčnost a už nikdy ji neopustí.“ (s. 572)

Záminkou k rozeštvání majora a Esche (kterému major nakonec nepodlehne) je Huguenauovo zveřejnění novinové zprávy o vzpouře ve věznici, zvláště zmínky o špatné stravě, které má vrhnout temný stín i na správu města. Když pak major dle interních vojenských seznamů s překvapením zjistí, že Huguenau je dezertér a tedy „zrádce“, ten v rozhovoru s ním naopak drze útočí (s. 561), takže ho major, který si přece jen stojí na svém, zběha vyhodí. Huguenau mu mezi dveřmi vyhrožuje.

Děj nyní eskaluje i svou dramatičností. Kromě nepokojů ve věznici demonstrují papírenští dělníci, nespokojení se svými mzdami, dojde k výbuchu muničního skladiště a nakonec i požáru radnice. Huguenau to vše sleduje s uspokojením.
„[…] na horním okraji lesa to oslnivě vzplálo a vzápětí se ozval strašný výbuch. Stačil si ještě uvědomit, že to bylo v kasárnách minometčíků, že tam nějaký idiot jistě vyhodil do povětří zbytek munice, ale vzápětí se instinktivně vrhl k zemi a chytře zůstal ležet, aby vyčkal dalších výbuchů. Nemýlil se, v krátkých intervalech došlo ještě k dvěma prudkým detonacím, načež se hluk změnil v přerušovaný praskot. // Huguenau opatrně vyhlédl nad kamenným zábradlím, spatřil rozmetané muniční skladiště, uvnitř rudě a stále silněji ozářené, a hořící střechu kasáren. »Už to začíná,« řekl si, zvedl se a oprášil si nový zimník. Pak se poohlédl po Margueritě, několikrát po ní hvízdl, ale ta kamsi utekla – doufejme, že dom- Neměl příliš času na rozmýšlení, protože od kasáren se hnal hlouček lidí s holemi, kameny, a dokonce s puškami v rukou. A k Huguenauově údivu běžela s nimi i Marguerita.“ (s. 578)

Nyní je ve zmíněném střídání konfrontováno chování Esche a Huguenaua. Zatímco Esch zachraňuje majora, který se ocitl pod autem a hrozilo, že uhoří (s. 583), Huguenau se vrací do tiskárny, kterou zřejmě zapomenul zamknout a o jejíž vykradení má nyní obavu, a odbývá Eschovu ženu, která se obává o svého manžela, jenž se ještě nevrátil domů, a prosí Huguenaua prosí, aby jí ho přivedla. „»Kde je můj muž?« Ta hloupá otázka ho ruší – co chce teď ta ženská s Eschem? vždyť je jedině dobře, že tu není… odpoví hrubě: »Jak můžu vědět, kde se toulá, však na oběd přijde.« // Ach, jaká naděje: Esch zastřelen! ale proč potom ta ženská tolik naříká? proč reaguje tak nevhodně?“ (s. 585) Vyhrocená scéna skončí naturalistickým popisem ze strany Huguenaua dlouho kýženého sexuálního styku, který ovšem žena vnímá jinak: „Jako odsouzenec, který sám pomáhá katovi, rozepne mu kalhoty a on mezi roztaženými, zdviženými stehny, bez políbení s ní dopadne na kanape.“ (s. 586, zajímavé je přečíst si i další odstavec, kdy se žena znovu dožaduje pomoci a on si cynicky myslí, „ať se tam s majorem třeba upeče, světce vždycky upalovali.“)

Ale na tom nedosti, po střídání scén s Eschem a Huguenauem (jako ve filmu) dospěje Huguenau k tomu, že využije zmatku a Esche (s. 589) zabije, skutečnosti, že Esch majora zachránil a odtáhl do sklepa „na brambory“, využije tak, že se vydává sám za jeho záchrance, když volá sanitku, a posléze pak, „vybavený řádnými vojenskými doklady, na rukávu pásku červeného kříže, kterou vyškemral na sestře Matyldě“ (s. 597–598) legitimizuje konečně svou existenci, když coby doprovod majorův odjíždí do Kolína. Odtud pak dopisem uplatňuje finanční nároky na nyní právoplatné vlastnictví podloudně získané tiskárny a novin (je „držitelem 90% podílů »Trevírského posla«, s. 603).

Pozoruhodné je, že tento závěr příběhu, tedy syžetová (dějová) složka v dosud se střídajících syžetových a esejistických kapitolách, nyní v poslední více než dvacetistránkové kapitole označené jako Rozpad hodnot (10) Epilog, která je tak kromě toho, že je poslední kapitolou celého rozsáhlého díla, obě dvě polohy integruje do složitěji strukturovaného textu.

„Huguenau, člověk zbavený hodnot, spadal ovšem také do komerčního systému; mezi lidmi své branže měl dobrou pověst, byl svědomitý a prozíravý obchodník a obchodnické povinnosti plnil vždy důsledně a do písmene, ba s jistou radikálností. To, že zavraždil Esche, nepatří sice do okruhu obchodnických povinností, neodporuje to však také jeho zvyklostem.“ (s. 603) To je až ironické, nicméně nezpochybnitelné poznání, z něhož i dnes mrazí. Text pokračuje připomínkou zmíněného obchodního dopisu Gertrudě Eschové, a o osm stránek navazuje: „Huguenau se dopustil vraždy. Časem na ni zapomněl, nemyslel už na ni, zatímco kdejaký zdařilý kšeftařský úskok (dopis paní Eschové!“ si vryl do paměti. A je to samozřejmé: přežívají jen ty činy, které zapadají do daného systému hodnot a Huguenau se opět začlenil do komerčního systému.“ (s. 611)

V druhé části svého doslovu ke knize Rio Preisner, který je rovněž překladatelem Náměsíčníků (v první, stručném portrétu Hermanna Brocha a kontextu tohoto díla v době jeho vzniku i díla ostatního, jakož i života, korespondence atd.), shrnuje celou problematiku trilogie a analyzuje ideové souvislosti díla a prvky jeho kompozice: Uvádí postupné kladení jednotlivých protikladů, tak hned Pasenovowy „panoptikální religiozity“, která má být oporou před „pádem »do bahna nemravnosti«“ a „falešné erotické mystiky“, chaosu a totality, která je vydávána za řád (jejím symbolem je uniforma), kalvínského racionalismu proměněného v „odcizený superracionalismus“, projevujícího se jako „účetnictví“, dává do protikladu blouznivé „řešení“ nové sekty a „hluboce realistické Marii z Armády spásy“. Preisnerova interpretace se odvíjí od momentu „»nulového bodu« rozpadu hodnot“, souvisejícím i s kruhovým uspořádáním kompozice románu, odkazuje přitom na „odysseovský ahasverismus“ Huguenaua, který má tradici ve starší  německé literatuře (ostatně na Joyceova Odyssea odkazuje snad každý druhý komentář, já bych v tomto ohledu ale byl poněkud rezervovaný). Dále hovoří o „matematizaci dějin“, vztahu dějin a mýtu.

Dále Preisner srovnává vztahy postav, nejdříve „sled postav Pasenow-Esch-Huguenau“ (pruský oficír, rýnský maloměšťek, alsaský obchodník) v souvislosti s kaskádovitě klesajícími rovinami rozpadu, poté triády Pasenow – Alžběta – Bertrand, Pasenow – Růžena – Esch, Esch – matka Nehtjenová – Huguenau, pokaždé v jiných vztazích či postavení žen (v prvním racionální, v druhém iracionální, ve třetím „jako ženský pendant huguenauovské znavenosti hodnot“), zvláště „s neobyčejnou hloubkou básnického zraku“ vykreslené jsou dvě samostatné postavy zedník/voják Gödicke a paní Wedlingová. Vztah dvou samostatných ploch, které jsem zmiňoval o dva odstavce výše, pregnantně postihuje, když říká: „Jen postava Marie, jak jsme naznačili, stojí mimo spletitou kruhovou strukturu zákonitého rozpadu, a proto také její příběh jako vyvrcholení (kladní) iracionality slouží jako základna dialektického skoku do „kladné) racionality autorova noetického komentáře v eseji »Rozpad hodnot«.“

Preisner komentuje Náměsíčníky z hlediska žánru (jak to vyplývá i z předchozích interpretací): „V Náměsíčnících je už předznamenán tzv. noetický, polyhistorický a univerzální román, jak o něm uvažoval Broch v pozdějších letech“. (Tady by bylo zajímavé přečíst nedávno přeložený a v češtině vydaný vrcholný román Nevinní, 2017, Dauphin.) V závěru svého doslovu, studie o knize, se Preisner dostává do komplikované úvahy o rozpadu hodnot, opakovatelnosti a neopakovatelnosti dějin (hodnot v dějinách), mýtu „věčného návratu“, který porovnává s jeho již dříve vyslovenou podobou v díle Friedricha Nietzscheho, případně o „chiméře nekonečné vědecké abstrakce“, kterou Herman Broch „do konce života nepřekonal“, naráží tedy zároveň i na úskalí, s nímž se bude muset vyrovnat, stejně jako s celou myšlenkovou vrstvou autora Náměsíčníků, jejich čtenář. Ostatně na něj upozorňují i novější příspěvky, které vystoupily z opojení tohoto „klasického světa“, například příspěvek Andrewa Bowieho v Cambridgeshire College of Arts and  Technology s názvem The Novel and the Limits of Abstraktion: Hermann´s Broch Die Schlafwandler. A ovšem, na druhé straně je tu výzva naopak se hlouběji zabrat do souvislostí, jednak románu samotného, jednak rakouské literatury – hlediska právě rozpadu či případně naopak estituce hodnot – u takových časově souběžných postav, jako jsou Robert Musil, Elisas Canetti  či novější Thomas Bernhard, a ostatně (z toho našeho rakousko-uherského pohledu pražské literatury) i Franz Kafka či Karl Kraus, kteří – v určitém protipólu pohledu – se rovněž zásadním způsobem vyjadřují k onomu společnému/obecnému tématu, které je – už samo o sobě – dnes veskrze aktuální. Svým způsobem to potvrzuje třeba i skutečnost, že se do tak komplikovaného díla pustila inscenace My a oni v 42. sezóně HaDivadla.

Odkazy

https://de.wikipedia.org/wiki/Hermann_Broch
https://de.wikipedia.org/wiki/Die_Schlafwandler_(Romantrilogie)
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1m%C4%9Bs%C3%AD%C4%8Dn%C3%ADci

https://www.topzine.cz/recenze-roman-namesicnici-hermann-broch-sepsal-druheho-odyssea
https://krith.phil.muni.cz/recenze/namesicnici-jako-sebereflexe-intelektuala

https://journals.sagepub.com/doi/abs/10.1177/004724418401405402
https://www.literaturepochen.at/exil/lecture_5027.pdf
https://www.christian-eschweiler.com/downloads/schlafwandler.pdf