Haruki Murakami / Hon na ovci
12.08.2017 20:44Vzhledem k tomu, že jsem před pár měsíci četl a celkem zevrubně komentoval Murakamiho Kroniku ptáčka na klíček, se mi nyní na pozadí této knihy a na pozadí dalších přečtených knih, jejichž je autorem, na prvním místě vnucují určitá srovnání motivů, ale i obecnější charakteristiky hrdinů populárního japonského spisovatele. Tak děj řečené Kroniky odstartovává hledání zatoulaného kocoura, v Honu na ovci má hlavní hrdina rovněž starého kocoura, kterého dává do opatrování „chlápkovi“ z organizace, pod jehož výhružkami se vydává hledat tajemnou ovci z fotografie, kterou mu poslal jeho kamarád Myšák a kterou použil v jakémsi materiálu své malé reklamní agentury.
V Kronice Tóru Okada jednoho dne zjistí, že má na tváři podivnou skvrnu, která mění svůj tvar a je jakýmsi průvodcem mentálního rozpoložení Tórua, jakoby zároveň byla z jiného světa, na jehož rozhraní se Murakamiho příběhy odehrávají, zde sehrává úlohu podobného symbolu zvláštní hvězda na hřbetě ovce, jejíž výskyt na fotografii (eo ipso ve skutečnosti) je podivný vzhledem k tomu, že v Japonsku byl výskyt tohoto importovaného zvířete velmi pečlivě evidován a dotyčná ovce se liší od anglického plemene suffolk, k němuž patří všechny ostatní ovce na fotografii.
V Kronice hraje důležitou úlohu hrdinův příbuzný, zloduch Noboru Wataja, politik a představitel arogantní moci, který na konci románu leží v nemocnici s frakturou lebky, v Honu na ovci je takovou postavou pan profesor, tvůrce organizace ovládající svými neviditelnými nitkami politiku, hospodářství a média země, jenž je ve chvíli, kdy se o něm začne hovořit, rovněž v bezvědomí a před koncem románu umírá.
Jestli si dobře vzpomínám, když jsem pročítal recenze Kroniky ptáčka na klíček, byly tam rovněž odkazy právě na Hon na ovci a poukaz na některé podobnosti s knihou, napsanou pět roků před Kronikou, rozhodně můžeme najít celou řadu dalších podobností v příběhu i jeho podání, počínaje tím, že hlavní hrdina se ve chvíli, kdy se s ním čtenář seznamuje, ocitá na jakémsi životním předělu, v okamžiku ztrát či neuspokojivého životního pocitu (opouští ho žena, nebaví ho zaměstnání atd.), přes vlastní příběh, který můžeme vnímat jako iniciační cestu či bildungsromán (jedna z kritik hovoří i o Odyssei, záložka knihy o „iniciační pouti“, recenze na iLiteratuře připomíná šíři „příběhů o hledání“ ve světové literatuře), vedoucí k nalezení vlastní identity, rozdvojení na dva světy či výrazného oddělení dvou prostředí (v Kronice rozhraní na dně studny, v Honu velkoměsto a od civilizace vzdálené hory na Hokkaidó, jiném ostrově) až například po formu vyprávění, odehrávající se v ich-formě. A určitě sem také patří motiv podivuhodných či osudových žen (těch je v Kronice ptáčka na klíček několik), v Honu na ovci zastoupených modelkou s dokonalýma ušima, které na veřejnosti neukazuje a které její majitelce propůjčují mimořádné schopnosti (až veštecky působí, když hrdinovi prozradí, že za chvíli má mít telefonát, jehož obsahem budou ovce). A pak, málem bych zapomněl, je tu absence jména hlavního hrdiny, rovněž charakteristický, „kafkovský“ motiv Murakamiho knih, který je akcentován v drobné epizodě kocoura, který nemá jméno a v okamžiku, kdy se o něj má postarat mafiánská organizace, dostane jméno Šprot.
Než se obrátím k poznámkám o mém čtení, zmíním ještě skutečnost, že Hon na ovci bývá označován za třetí díl trilogie (označované jako Myšák podle postavy přítele hlavního hrdiny), jejímiž prvními dvěma díly jsou Poslouchej píseň větru a Pinball 1973. Jestliže raná tvorba Haruki Murakamiho u nás nebyla dlouho „zmapována“, není to výjimkou vzhledem k tomu, že Hon na ovci autor považuje za první román, kde našel svůj styl (sám Murakami se vzpíral tomu, aby tyto knihy byly překládány s tím, že jsou ještě „nezralé“). První dvě části trilogie byly například i do němčiny přeloženy až v roce 2015, zatímco překlady řady dalších knih pocházejí ze začátku 90. let, podobně je tomu v angličtině, tam ale první dva díly trilogie vyšly už v 80. letech, zhruba deset let po japonských originálech. V komentářích o cizojazyčném kontextu bych rád zmínil, že v anglickém překladu je použit výraz „divoký“ (A Wild Sheep Chase), přebíraný do němčiny (Wilde Schafsjagd), který nicméně neodpovídá originálu, kde se hovoří o „dobrodružství“ (Hitsuji o meguru bōken, v angl. doslovně An Adventure Surrounding Sheep) a v čtenářských recenzích komentován nesouhlasně (nic „divokého“ se tu neodehrává). Přítel hlavního hrdiny je v němčině i angličtině uváděn poněkud drsnější přezdívkou Krysa (Ratte, Rat, ani jeho vlastní jméno není uvedeno), do jaké míry je Jurkovičův výborný překlad i v tomto případě výstižnější (přátelské Myšák), neumím už posoudit.
A pak ještě jedna poznámka v kontextu Murakamiho díla: Námět ovčího muže je rozpracován též v románu, který je pokračováním Honu na ovci, v češtině zatím, pokud vím, nevydaném (v orig. 1988, Hon na ovci 1982, tedy šest let předtím), v angličtině přeloženém jako Dance, dance, dance (1994) a v němčině jako Tanz mit dem Schafsmann (2002). Ovčí muž je tu hrdinovi rádcem.
Román se otevírá „ztrátou“, která je první v řadě dalších, představujících jednu významovou vrstvu celého příběhu, opakujícího a potvrzujícího v nejrůznější podobě trochu depresívní názor, že život není nic jiného, než vršící se ztráty, opouštění, zanikání. V tomto případě je pohřeb dívky, která „se vyspala s každým“, zároveň průhledem do Murakamim obdivovaných 60. let s uvolněným životním stylem, knížkami a deskami (spisovatel provozoval v 70. letech jazzový bar), odhalováním západní kultury. Příznačné je, že si vypravěč nemůže vzpomenout na jméno dívky a že musí místo jejího pohřbu vypátrat (na druhé straně je možné zde připomenout nesouhlasná mínění s tím, že v případě Honu na ovci se jedná o „detektivní příběh“ s prvky „science-fiction“ (komentáře preferují zařazení do „fantasy“), podobně jako, že spíše než o „hon“ se jedná o „hledání“.
Ztrát pak je v celém románu nepočítaně. Před dvěma měsíci mladého muže opustila bez vysvětlování jeho manželka, rozpadá se reklamní agentura, společně vedená s kamarádem, který ale pije (redukce na malou překladatelskou firmu, jak by si hlavní hrdina přál, se neuskutečnilo), do nenávratna (než se za podivných okolností znovu setkají) se ztrácí stopa po kamarádovi Myšákovi, jemu samému hrozí od pochybné organizace likvidace. Dochází i k postupnému zániku města, kam se při hledání ovce hlavní hrdina vydává, hrozí uzavření železniční trati, jejíž provozování se nevyplácí, rozpadá se dům v horách, který kdysi patřil docentu Beranovi (to je samozřejmě rovněž přezdívka), upadá kdysi prosperující chov ovcí.
S postupujícím čtením si uvědomujeme, že jsou proti sobě postaveny dvě roviny skutečnosti. Ta jedna je zcela banální, popisy, opakující, že hrdina vypil dvě sklenice vody nebo džusu, dal si další cigaretu či upíjel kdovíkolikátou sklenici whisky nebo piva, zevrubné deskripce hotelů, barů, nádraží či jiných budov, všední rozhovory či telefonáty, popisy večerů či rán (výraz „dal jsem si“ opakovaný i na místech, kde bych řekl „napil jsem se“ či „vykouřil jsem další cigaretu“). Druhá, v níž pronikají do oné všední reality skutečnosti neuvěřitelné, buď svou podstatou (dívka s ušima, které hrdinu „naprosto okouzlily“ a „vypadaly jako ze snu“) či náhody toho druhu, že se při výběru hotelu trefí tak, že právě v onom hotelu najdou fotografii, která je dovede k docentu Beranovi, otci hoteliéra, a odtud pak na místo, zobrazené na fotografii, tedy pastviště, na níž se nacházela ona mimořádná ovce.
Ta je samozřejmě tím motivem, který se nejvíce odklání od běžné reality, a je otázka, jak ji máme vnímat. Podotýkám, že jsem v tomto ohledu dalek jakýchkoli jednoznačných interpretací. Pokud čtenáři vyhovuje „duchařské“ vysvětlení, je to v pořádku, pokud máme skutečnost, že se ovce postupně stěhuje do různých hostitelů (pana profesora, profesora Berana, kamaráda Myšáka) vnímat jako symboliku „ohlupování“ (ovce lidem „sedne na mozek“) a souvisejícího dnešního světa, který se se zkreslováním reality zmocňuje jeho možného ovládání (jak řečeno, ekonomického, politického, mediálního), budiž. Stejně tak, jak poslední scéna setkání hlavního hrdiny s Myšákem, jejíž povahu možná nebudu prozrazovat, ale jíž vrcholí ona složka chceme-li „nerealistická“.
Onen střet je velice výrazný, syrovější snad než u dalších Murakamiho románů (jak to komentují i některé recenze), zároveň se na něj navazuje kritické vnímání společenské problematiky Japonska snad výrazněji či konkrétněji než v jiných románech („japonskost“ knihy řada recenzí zdůrazňuje), osobní příběh má tak svéráznou podobu („ovce symbolizuje hamižnost, militarismus a kapitalismus, který se stal tak efektivním, že už se v něm nedá žít“, říká jedna recenze, a dále pokračuje, „s ironií komentuje dějiny, kolonizaci, válku, japonskou vinu za různé zločiny“).
Nezapomeňme nicméně na samotný příběh, vraťme se k němu jako k vyjádření existenciálního pocitu spisovatele, o němž svědčí už zmíněná absence jména, věk hlavního hrdiny blížící se Kristovým létům, jeho životním pocitům blížícím se k pocitu mrazu a bezvýchodnosti (jedna německá recenze říká, „číst Murakamiho znamená vystavit se ztracenosti“), žijícího v ústraní, který se však nakonec, po návratu z pustiny, přízračného místa mimo civilizaci v nepřístupných horách vzdáleného všem jistotám, vrátí se závratným honorářem, kterého se (to je rovněž příznačné) vzdá ve prospěch svého starého kamaráda, s nímž bude chtít provozovat bar, kde se ve třinácti letech poprvé opil.
Odkazy
https://kultura.zpravy.idnes.cz/haruki-murakami-0j1-/literatura.aspx?c=A160425_150617_literatura_kiz
https://www.iliteratura.cz/Clanek/36561/murakami-haruki-hon-na-ovci
https://www.novinky.cz/kultura/402324-recenze-murakami-a-vyhorely-hledac-ovci.html
https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/5737-hon-na-ovci
https://www.zeit.de/2005/17/SM-Murakami
https://www.amazon.de/Wilde-Schafsjagd-Haruki-Murakami/dp/3518392387
Kronika ptáčka na klíček
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/haruki-murakami-kronika-ptacka-na-klicek/
———
Zpět