Hans Paasche a Tažní ptáci na Ludwigsteinu

V červencovém čísle 1990 časopisu Sprache im technischen Zeitlater, vydávaném Walterem Höllererem a Norbertem Millerem v Berlíně se Arnold Blumer v článku Vidět se cizíma očima? (Mit fremden Augen sehen? věnuje knize „Die Forschungsreise des Arfikaners Lukanga Mukara ins innerste Deutschland“ (Výzkumná cesta Afričana Lukangy Mukary do nejvnitřnějšího Německa) německého námořního důstojníka, pacifisty a spisovatele Hanse Paascheho.

Lukanga Mukara se ve své výpovědi o Německu, která má formu románu v dopisech, vycházela zprvu časopisecky a v roce 1921 knižně, ostře obrací proti západní civilizaci. Říká, že v letech 1884 – 1918 byla oktrojována (vnucována) „barbarům“ (tedy domorodcům, kteří byli za barbary považováni) německá kultura, a právě tu zpochybňuje v řadě ohledů – ve stravovacích zvyklostech, v módě, byrokracii, nacionalismu, hospodářství a industrializaci, práci a charakteru vykořisťování.

Tak například v dopise z 20. května 1912 hovoří o tom, že domorodci vykonávají během roku různé práce, zatímco člověk ze Západu pracuje v příšerném hluku, špatném vzduchu a celý oblečený bez ohledu na roční období a vykonává úmorně tutéž práci. Západní móda u mužů zakrývá všechny jejich slabiny, vylepšuje jejich tělo, takže ženy se při výběru mužů nedívají na krásu jejich těla, ale na hodnotu jejich oblečení a klobouků. Nevědí, jak vlastně vypadá krásné, vypracované tělo a vdávají se pak za oblek a muže, který v něm vězí. V tomto i v dalších dopisech se Lukanga Mukara ohrazuje vůči kulturnímu kolonialismu, který zotročuje jejich národ.

Z dnešního pohledu bychom určitě akceptovali řadu věcí, které vidíme prismatem třetího tisíciletí – záležitosti ochrany přírody, skutečnost, že u národů, kterým se v naší (české) tradici říká „přírodní“ lidé žijí více pospolu, zatímco člověk v západní civilizaci chodí do práce a vydělává peníze a na prožívání vlastního života nemá čas, takže se sám sobě odcizuje atd., takže můžeme tento „pohled Afričana“ vnímat jako něco průkopnického. Zároveň bychom se ale neměli nechávat prvoplánově strhnout dnešní realitou a měli se na věc dívat adekvátně té době, kdy kniha vznikla, jak to rozebírá autor příspěvku v časopise Sprache im technischen Zeitalter.

Hans Paasche sám prožil německý kolonialismus na vlastní kůži, když se – coby důstojník Kříže SMS Bussard podílel na likvidaci posledního velkého povstání východoafrických kmenů proti německé koloniální nadvládě. Jednalo se o povstání kmene Maji-Maji v roce 1905-1906. Během tohoto povstání se zrodily pacifistické myšlenky Hanse Paascheho, sílily pak během první světové války a vedly k velice dramatickým osudům spisovatele. Ten byl obžalován z velezrady, uvězněn, 9. listopadu 1918 ale námořníky osvobozen a zvolen do dělnické a vojenské rady. Nicméně z tehdejší revoluce je Paasche znechucen a stahuje se na svůj statek „Waldfrieden“ (Lesní klid), kde byl za nejasných oolností 21. května 1920 zavražděn vojáky Freikorps Ehrhard (Svobodné sbory, pravicové polovojenské organizace) zavražděn, údajně protože přechovával zbraně pro komunistický převrat.

Arnold Blumer analyzuje Paascheho literární pohled  jako utopii a skutečnou identitu domorodce jako fikci, která mohla být inspirována skutečností, že Paasche měl jako důstojník k dispozici černošského sluhu. Schopnost jeho kritiky západního světa, schopnost odhalit jeho slabiny však odhaluje jako nereálný, protože domorodec sám neumí číst (nejenže to neumí, ale odmítá to, protože to považuje za součást kritizovaného života) a nebyl by takového pohledu schopen, je to tedy projekce spisovatele-intelektuála, která pochopitelně působí atraktivně. Blumer pak dále rozebírá historii tohoto pohledu a reakce současných literárních vědců či etnografů. Prvním dílem tohoto druhu, jehož nejznámějším reprezentantem jsou Perské listy (1721) francouzského filozofa Montesquieua, charakteristické svou sociologickou metodou geografie (fiktivními pisateli jsou Peršané cestující po Evropě), byly Rozhovory s divochem (Dialogues avec un Sauvage, 1703, jiný pramen uvádí 1704) Louise Armanda de Lahontan, antropologa, který zkoumal povahu Indiánů v Quebecu. Fritz Kramer pak v přednášce Fremderfahrung in der Inversion či v knize Verkehre Welten. Zur imaginären Ethnographie des 19. Jahrnunderts (Frakfurt/M., 1977, Obrácené světy. K imaginární etnografii 19. století) pak rozebírá způsobem, v němž tento princip „kontrakultury“, viděný ve změněné perspektivě, tj. kdy je domorodec použit jakožto hlásná trouba propagace vlastních spisovatelových názorů, ukazuje na možnost zneužití žánru Heimatkunst (n. Heimatliteratur) pro „koloniální účely“, jak tomu je výrazně u spisovatelů Gustava Frenssena nebo Hanse Grimma.  Akcent, který dokládá např. Joachim Warmbold, sdílí – v souvislosti s celým tématem kritické reflexe „němectví“, případně „německé otázky“ či nacionalistických „německých mýtů“, které jsou důležitým tématem i řady dalších čísel časopisu Literatur im technischen Zeitalter v těchto letech. Jedním z důvodů, proč se přispěvatelé věnují této knize, je její neuvěřitelná popularita i po letech, kdy je znovu a znovu vydávána.

Vrátíme-li se nicméně znovu k Paaschemu a jeho osudům, pak musíme zmínit časopis Der Vortrupp (česky Předvoj), který vydával s Hermannem Popertem, autorem názorů podobných intencí (v románu Helmut Harringa, kde horuje proti zvrhlosti moderní industrializace a alkoholismu) , v letech 1912 – 1921, či společnost Gesellschaft zur Förderung des Tierschutzes und verwandter Bestrebungen (Společnost pro podporu ochrany zvířat a příbuzných snah) či Abstinentenbund deutscher Offiziere (Abstinenční spolek německých důstojníků) a aktivity spojené s německým mládežnickým hnutím Wandervogel (Tažný pták).

Nemůžeme nevzpomenout podobných tendencí i u nás, např. aktivit dr. Jana Šimsy, který v Krči u Prahy vybudoval na začátku minulého století léčebný areál Vita nova (Nový život), který se stal nervovým sanatoriem pro bohatou klientelu a v němž byla podmínkou léčení přísná abstinence, ale neodbočujme znovu. Německé mládežnické hnutí Tažný pták, které vzniklo na gymnáziu Steglitz u Berlína původně jakožto turistický spolek (v roce 1901, další z příznačných aktivit té doby) a  proslavilo se Prvním setkáním svobodné mládeže (Erste Freideutsche Jugendtag) o víkendu 11. a 12. října 1913 na Vysokém Meißneru (Hohe Meißner), horském masívu v severním Hessensku východně od města Kassel, kde se nalézá proslulý, dnes rekonstruovaný hrad Ludwigstein.

Jeden z „mládežnických hradů“ (rovněž hnutí z tehdejší doby, související s naším tématem, dnes je těchto staveb více než dvě desítky), jehož počátky sahají do 15. století, původně mohutný strážní hrad u problematické hranice vůči Mohučskému kurfiřtství byl získán na začátku 20. století Tažnými ptáky, které fascinovala romantika polorozpadlé stavby, a tak místo v regionu již předtím proslulého z pohádek bratří Grimmů (prožili část svého života ve zmíněném Kasselu). Do rozběhlých aktivit přišla první světová válka, a tak se spolek „Jugendburg Ludwigstein“ podařilo založit až v roce 1920. Dnes se zde konají mezinárodní setkání mládeže, festivaly a je zde umístěn archiv hnutí.

Na „Slavnosti mládeže“ se v roce sešlo mezi dvěma a třemi tisíci mládežníků z celé země, po níž během vlastně velice krátké doby celé hnutí zapustilo silné kořeny. Konkrétním impulsem setkání hnutí, které mělo v programu rovněž životní a školské reformy, byly pompézní „hurávlastenecké“ císařské slavnosti kolem stého výročí bitvy u Lipska (Bitva národů, v té době zde byl za městem, dnes uvnitř města nedaleko Messegelände, postaven monstr-pomník, známý Völkerschlachtsdenkmal). Vlastní iniciativa setkání ovšem nepochází od Tažných ptáků, nýbrž právě od Německého spolku studentů abstinentů (zal. 1902 v Kielu). Výsledkem setkání, na němž vystoupila celá řada řečníků, byla také rezoluce, označovaná jako Die Meißner-Formel, která hovoří o sebeurčení a zodpovědnosti mladých lidí za uspořádání svého života a o negativním postoji vůči alkoholu a kouření:  

Die Freideutsche Jugend will nach eigener Bestimmung, vor eigener Verantwortung, in innerer Wahrhaftigkeit ihr Leben gestalten. Für diese innere Freiheit tritt sie unter allen Umständen geschlossen ein. Zur gegenseitigen Verständigung werden Freideutsche Jugendtage abgehalten. Alle gemeinsamen Veranstaltungen der Freideutschen Jugend sind alkohol- und nikotinfrei.

Historikové hodnotí mimo jiné i skutečnost, že došlo k aktivizaci studentů vlastně po stu letech, kdy – v roce 1818 – k historickému studentskému hnutí na jiném německém hradě, totiž Wartburku.

V roce 1920 byla na hradě Ludwistein vysazena Paascheho lípa. Byl sem ze statku Waldfrieden (Lesní zátiší, dnes se nachází v Polsku, tam se Paasche ukrýval, než byl zastřelen) přemístěn i Paascheho náhrobní kámen. Dovezla jej sem, se svolením polského ministerstva kultury dcera Paascheho Helga. Stal se součástí stálé výstavy o spisovateli. Původní lípu vyvrátila v roce 2002 vichřice a v roce 2007 byl polskými studenty vysazen nový strom.

Vedle uvedeného časopisu Literatur im technischen Zeitalter a osobní zkušenosti z někdejší návštěvy Hradu Ludwigstein jsou v tomto příspěvku použity texty z německé Wikipedie.

https://de.wikipedia.org/wiki/Hans_Paasche
https://de.wikipedia.org/wiki/Hermann_Popert
https://de.wikipedia.org/wiki/Wandervogel
https://de.wikipedia.org/wiki/Erster_Freideutscher_Jugendtag
https://de.wikipedia.org/wiki/Deutscher_Bund_abstinenter_Studenten