Hana Androniková / Nebe nemá dno

Nemohu pominout, když narazím na něco, co komentuje polaritu nebe – země, neboť to patří k našemu pobytu, alespoň jak to zformuloval Heidegger, když hovořil o počátku a konci v čase našeho života a zemi a nebi jako dvou základních polaritách našeho bytí. A v názvu knihy české spisovatelky Hany Andronikové je tato polarita skryta, totiž dno může mít něco, co je na „zemi“, jezero, studna, propast, jestliže svou knihu nazvala takto, je zřejmé, že je to s vědomím této vztaženosti k bytí – a ještě k tomu je poeticky vyjádřena právě ona propastnost. S tímhle vědomím otevírám knihu, o níž se v anotaci píše, že – po osmi letech – se do literatury vrací dílem, které se „radikálně liší“ od toho, co psala předtím, a naznačuje také ve zkratce obsah díla, které vyšlo v Odeonu v roce 2010. Takže se těším na četbu.

Formát deníkových záznamů na takřka třech stech stránek, respektive jejich střídání s jinými typy textu – anotace hovoří také o „záznamech změněného stavu vědomí“, ale jsou tu i tradiční verše (básně), texty, které je možné označit jako experimentální (blízké vizuální poezii) či další textové útvary jako „pohádka“, tedy opravdu velmi široká škála textových typů včetně moderních podob komunikace jako je přepis textu ze skypu, přičemž ona chronologická osa, vyznačená právě v denících je výchozí (jsou tu ovšem i problesky pohledů zpět,  spíše ozřejmující než vzpomínkové retrospektivy) – umožňuje zároveň přesouvat se na různá místa (dokonce) planety, tedy tuším do Toronta, Jeruzeléma, především ale přírodní divočiny, jako je Peru, kam odchází hlavní hrdinka pojmenovaná Ama postavit se svému údělu, který je jí sdělen lékaři, že totiž má zhoubný nádor.

A nejsou to jen dva světy (i když tomu tak v zásadě je), tedy ten náš západní, který má určitý přístup k takovým situacím, a svět indiánských šamanů, který nabízí hrdince jinou naději, ale opravdu pestrá paleta vnímání reality, daná ovšem právě i pestrostí vyjadřování. Tyto střihy, přesuny a různost perspektivy podporuje členění knihy na pět oddílů označených čísly a dále pak nečíslované kapitoly označené názvy, nicméně i tady je velká pestrost, která nejspíš souvisí s psychikou hrdinky, vzedmutou jejím životním osudem, který ji vede k různým polohám vnímání života („šok po diagnóze i šoky kulturní“, označuje to jedna čtenářka na databazeknih.cz) – jinak bychom totiž samotný příběh mohli číst prostě jako dobrodružnou literaturu se všemi typickými atributy, jako je exotičnost, cestování, spirituální zkušenosti atd.

Z textových (vlastně grafických) prostředků se může jevit jako nápadný rys užívání pouze minusek (tedy absence verzálek) nejen na začátku věty, v názvech kapitol či u jmen, což (ve srovnání třeba s německou avantgardou dvacátých let min. století) nemá u nás příliš velkou tradici (v próze, tedy jako univerzální princip, něco jiného je poezie), v kapitole Havran, vlk a další štamgasti (přepisuju do běžné podoby) je zajímavý kontext, totiž reflexe právě onoho momentu proměny vnímání reality v mezních situacích, zasahující i do podoby textu: „[…] jsou diagnózy, které prostě zaskočí, jako jídlo, na které máš alergii, celou bytostí se zpěčuješ, nechceš, nebudeš. V tu ránu něco křupne, bublina kolem tebe se rozletí, všechny ulice tvýho města oslepnou, zmizí jejich jména, nikde žádný směrovky. Z knihy ti vypadnou velký písmena, slova se roztečou, změní v černé červy, nevíš, kde je začátek a kde konec, všechno splývá, rozpíjí se, pevný řád se rozpadá, prostory se řítí […]“ (s. 61)

V citované pasáži je pojmenován moment souřadnic světa, jak je v nepříznakových situacích vnímáme, jakožto „pevný řád“. Tento výraz se dotýká něčeho, co mě bytostně zajímá a co lze označit jako „západní vnímání světa“ (metaforicky řečeno aristotelovské, u tohoto myslitele můžeme najít začátky měřitelnosti v uspořádání, organizaci na kategorie, která buduje ony logické postupy a v důsledcích „zvěcňuje“, a tedy i svým způsobem, v polaritě subjektu a objektu, odcizuje nám samým svět, který se stává duálním, ale ovšem snadněji uchopitelným). Spisovatelka jej rovněž na řadě míst pojmenovává, tak např. „Tohle už je ohraný, něco nového by tam nebylo? Nebylo. Přirozeně, Ama konečně pochopí, že racionální úsudek může jen tam, kde už jednou byl. Situaci analyzuje a vyhodnotí podle předem stanovených schémat a pravidel, tím pádem se vždy pohybuje v mezích známého a ověřeného. Co se nedá zařadit, skartuje. A nikdy, nikdy nevymyslí nic nového.“

To je „úchvatné“ pojmenování „západního“ stavu vědomí, to není jen otázka literárních kvalit ve smyslu „úchvatného“ jazyka, jak jedna čtenářka (na zmíněné databazeknih.cz) hodnotí knihu, byť právě „jazyk“ se na věci zásadním způsobem podílí, a to v plné šíři, tzn. v oblasti imaginace, výstavby jednotlivých obrazů atd. atd., nebudu to zde podrobně (v tradiční literárněvědné podobě) rozebírat. Poukážu na úvod, kde se v prvním titulu objeví jméno Glenna Goulda, ikonického kanadského klavírního interpreta díla J. S. Bacha, jeho nahrávkami – v kontextu kómatu a později smrtí otce hlavní hrdinky – kniha začíná. Naopak na jejím konci, v Poděkování, čteme celou řadu jmen, která byla inspirací ke knize, jak autorka píše. To je doklad kulturní a intelektuální šíře toho, s čím autorka pracuje. Je tu právě jméno nejslavnějšího německého barokního skladatele, Stephena Hawkinga, Arnolda Mindella, Freda Alana Wolfa, také Ježíše a Buddhy (to mně připomíná B. Hrabala, v jehož díle, samozřejmě jinak, tuto existenciální a filozofickou rovinu nalezneme), Háfíze, Carlose Castanedy. To je významově relevantní právě v sousedství jmen lékařů, kteří se o starali o nemocnou autorku.

A to je samozřejmě ten nejzávažnější kontext celé knihy, totiž paralela příběhu její hlavní postavy a samotné autorky (ovšem, můžeme to celé nahlížet také prostě jako autobiografii), jejíž posledním dílem se kniha stala v důsledku toho, že její nemoc se vrátila. Knihu vydala v roce 2010, rok poté, v prosinci 2011 nemoci podlehla.

Zakončím snad nejlépe citací dvou pasáží, obou z toho druhého světa (je-li tím prvním ten náš, „západní“). Ta první, vlastně tak trochu obě, neunikneme přesunem jinam, jen jsme si to mohli myslet (a myslím také trochu na téma „tělo“ a na fenomenologii):

„Ráj na zemi, další probdělá noc vedro a vlaky myšlenek, ráj na zemi, opakuj si to, ruka přilepená k obličeji, ráj na zemi, štípance po celém těle, zemřít se dá různě, skočila do vařící řeky uškrábala se k smrti, ráj na zemi, smrt na svědění, v tomhle zasraným ráji je to docela pravděpodobný, ranní mytí je balzám. // Rozum je zalezlý, skoro o sobě nedává vědět, jen ve slabých chvilkách znovu udeří.“

„18. 1. 08 […] Ráno se nemůže vyhrabat, hned tam, kde končí postel, začíná svět, do kterého se jí nechce, tak leží a hlavou jí lítají ptákoviny, zkouší si představit tu snůšku debilit, kdyby si je někdy nahrála, poslouchá, jak se to v ní překřikuje. // Buňky prý mají paměť, nedávno i slovutní vědci potvrdili, že léčení na buněčné úrovni znamená zrušit chybný program, rozum na to nedosáhne, protože kdyby to šlo vymyslet, už by to bylo dávno vyřešené. Řešení je v rovině nevědomí, tam je třeba hledat příčinu.“ (s. 63)

A přece jen ještě jedna sentence (explicitně k názvu celé knihy a podstatě jejího sdělení):

Sebe najdeš na dně
Kámen na krku studna hluboká dnes už se nebrání,
padá letí ví že na dně je nebe, tam najde co hledá.
(s. 238)

Hana Androniková, Nebe nemá dno, Odeon 2010