H. G. Wells / Neviditelný

H. G. Wells / Neviditelný
Vyřazeno

Ještě dnes mám před sebou obraz, který filmová technika umožňuje, totiž postupné zjevování se předtím neviditelného těla muže v závěru příběhu geniálního fyzika a chemika, který byl uštván a zemřel, čímž přestala účinkovat proměna „neviditelnosti“, kterou objevil. Nevím už, které to bylo filmové ztvárnění, ale vždy jsem si uvědomoval jistou podobnost ve dvojení, byť jinak konstruovaného, s Obrazem Doriana Graye, kdy se rovněž hlavní postava obdařená věčným mládím, zatímco jeho dvojník obraz zaznamenává proměny věku, v okamžiku smrti navrátí ke svému přirozenému věku.

Jako dvojici jsem také vnímal autora Neviditelného H. G. Wellse, jehož slavné knihy, ať již to byl Stroj času (tam jsem si říkal, jak je Arbes světový, když se chopil v Newtonově mozku stejného tématu) či fantastický Ostrov doktora Moreaua, První lidé na měsíci či Příběh pana Pollyho, který vyšel v mé oblíbené, protože prostorově úsporně a edičně skvěle připravené edici Světové četby či Válka světů, vydaná zase v ikonické edici KOD (Knihy odvahy a dobrodružství) přece jen byly (i v ideologickém) stínu Julese Verna, jehož představa technického pokroku souzněla se socialistickou ideologií budování světlých zítřků. To už ale dnes neplatí, každý z autorů má svůj koncept science-fiction a své sdělení pro nás.

Také tuhle knížku jsem získal po vyřazení z knižního fondu jičínské knihovny a asi tuším, kterému vnoučeti ji předám, neboť myslím, že i pro mladého čtenáře je, i pro určitou „jednoduchost“ (jak to zmiňuje Databázeknih.cz), což ovšem neznamená plytkost obsahu, naopak závažnost námětu transformace, kterou vnímám jednak v kontextu Wellsových témat (proměna času atd.), jednak radikální proměny světa (na jeho cestě také máme Čapka, a dnes všudydiskutované AI), a jejíž obsažnost dokládají i různá zpracování, akcentující například existenciální obsah, morální dosah (i zde do jisté míry přítomný, neviditelnost umožňuje zločin) či další aktualizace (v jednom filmovém zpracování to není osamělý jedinec, který je tím vynálezcem, ale tým mladých vědců) a může otevírat i další otázky, jako „kdo je vůbec člověk?“.

Jednoduchost můžeme spatřovat také v sérii postupů, jimiž spisovatel „neviditelnost“ badatele Griffina, hlavní postavy příběhu zjevuje, od prvního pochmurného pohledu na vzezření postavy v naraženém klobouku, obvazy a červeným nosem (jak se ukáže umělým) a rozčepýřenými vlasy, přes psem roztržené kalhoty, v nichž je „prázdnota“, či rukávu, který se vznáší, až po další explicitní ukázky, jako je předvedení své neviditelnosti ostatním přítomným v hostince Ekvipáže kdesi na periferii, tedy odlehlém místě, či dalším ději, např. setkáním s místním přírodovědcem Gibbinsem v osmé kapitole, který (nahého) Griffina nevidí, ale slyší, či Tomáše Marvela, jenž pak sehraje v ději další úlohu. Otázka motivace zmíněného předvedení se v Ekvipáži, někdy čtenáři chápaná jako snaha šokovat, je myslím složitější, kromě efektu „odhalení“ (tak se také nazývá příslušná kapitola) je to také asi moment psychické stísněnosti hrdiny, který má při své jinakosti oprávněný pocit stupňované zvědavosti, ale poté i nepřátelského postoje a pronásledování a agrese, samozřejmě také v souvislosti s tím, že si potřebuje, protože je neviditelný, ale „živý“, opatřit jídlo atd. a je oprávněně spojován s krádežemi v místě.   

Myslím si, že motiv neviditelnosti souvisí rovněž s duchem doby, k níž patří (a do literatury se i promítá) vědecké zkoumání „smyslového vnímání“ reality (to je dokonce zabudováno do některých filozofických konceptů existence světa) či také nejrůznější „duchařiny“, tedy spirituálních hnutí (spiritismus, mesmerismus, antroposofie a další podoby esoterismu), kde „neviditelné“ hraje svou roli. Ostatně motiv „duchů“ se v knize spolu s pohybujícím se (zdánlivě levitujícím) nábytkem objevuje. Na druhé straně tu je motiv výjimečné postavy, rovněž v té době v literatuře v nejrůznější podobě přítomné (od Nietzscheho až po Drákulu, chceme-li v širším časovém rámci, ale s tradicí hluboko do romantismu, např. k hraběti Monte Christo či Jeanu Valjeanovi), který samozřejmě nabízí dramatické situace, jichž je v Neviditelném ovšem habaděj, od „zjevování“ po rvačky. Nu a pak je tu silný pocit osamělosti, který se možná v řadě adaptací, zvýrazňujících senzaci, vytrácí. Není třeba podrobně zde opakovat děj, je popsán dost zevrubně v článku na Wikipedii.

A že je to motiv nějak stále zajímavý, o tom svědčí množství filmových adaptací, ale i parafrází, k nimž je originál jen impulsem, třeba Muž bez stínu s Kevinem Bacon, či Lov na neviditelného (tam je základem román Harryho F. Sainta Memoirs of an Invisible Man. V literatuře bych nerad zapomněl na jilemnického autora Jaroslava Havlíčka a jeho psychologický román Neviditelný, kde se tak ovšem tváří psychicky nemocný, a ovšem, je tu Harry Potter a Kámen mudrců (J.K. Rowlingová) s motivem neviditelného plášťě, pak tu je Ralph Elison s románem Neviditelný muž, Stanley Weinbaum Neviditelný chlapec, v přeneseném smyslu pak je možné uvést Orwella a jeho 1984 či J. Zamjatina s románem My, který byl jeho inspirací, vedle sci-fi by bylo možné zmínit třeba i kyberpunkovou či postapokalyptickou literaturu, ale do toho se už nebudu pouštět.